Tajný svět Akyry

 Znovu do školy

Hned jak mě zašimrá sluníčko na nose, zavrním a protáhnu se. Je skvělé být znovu člověk. Mrsknu sebou do sprchy, a jelikož zjistím, že mám víc jak dvě hodiny času, sednu k počítači.  Najedu na poštu a nestačím se divit, kolik mám zpráv. Ty, které identifikuji jako spamy, do určité složky hned přesunu a rovnou odtama vysypu tunu pošty, pracovní nabídky přeodešlu Peterovi a začtu se do zbytku. Při tom si všimnu blikajícího Skype. To má jen jeden člověk.

„Ahoj Petře ještě žiji,“ oznámím kamarádovi.

‚Tak tomu se začínám i divit!‘ objeví se na obrazovce. ‚Už jsem myslel, že tě chytli lovci.‘

„Lovci ne, zato smečka vlkodlaků, dost mě zřídili, týden jsem byl v nemocnici a tři dny jsem se nemohl proměnit z vlčí podoby,“ informuji kamaráda. Objeví se smajlík, který se plácá do čela a vrtí svým kulatým tělem. Myslím, že tohle mluví za vše.

„Ale já za to nemůžu!“ pošlu mu ublížený smajlík.

‚Jak tě znám, tak jsi ho provokoval,“ odpoví mi Petr.

„Ne, jen hledal toho idiota, co mě pořád provokuje,“ odpovím mu.

‚A proč jsi ho neudal, mohl jsi vyváznout s mnohem menším zraněním,‘ odpoví mi Petr. Hluboce se nad tímhle dotazem zamyslím. Fakt je, že bych si radši odřezal hlavu, než ho udal, ale proč tomu tak je to nevím.

„Nevím“ odpovím upřímně. V duchu vidím Petra, jak se jen zasměje a myslí si svoje.

‚OK, vidím, že ti utíká čas, tak kromě pěti označených bych dělal na všech, zatím čau!‘ objeví se smajl směřující do školy s taškou na zádech a objeví se mi neaktivní okno. Vypnu počítač a s taškou seběhnu dolů.

„Dobré ráno,“ pozdravím ty u stolu. Všichni překvapeně vzhlédnou.

„Ještě bys neměl být schopný se proměnit,“ zamračí se máma.

„No jak vidíš,“ cuknou mi koutka. Udělám si čaj a sednu k bohaté snídani. Třetinu spořádám sám za sebe.

„Kyselina jako vždy,“ zavrčí Nikola. Podívám se zamyšleně na ni.

„Zase Nikola alá vzteklý idiot?“ zeptám se jí. Jen zalapá po dechu, ale než stačí vystřelit a sejmout mě, máma ji stáhne za ucho, až Nikola zakňučí.

„Nikolo, s vůdcem se za žádných okolností neper, jen tě seřeže, Nikolasi ty neryj hned tak po ránu,“ sejme mě máma pohledem. Zvednu ruce na znamení, že se vzdávám.

„Co se stalo?“ zeptám se, když postřehnu i otcovu nemastnou neslanou náladu. Obvykle naše hašteření jen hltá pohledem. Máma po mě hodí dopisem.

„Psal mi otec, očekává, že se i s vámi nastěhují domů. Mého manžela dočista ignoruje. Není to napsané zrovna dvakrát zdvořile,“ vysvětlí mi máma o, co jde. Rozdělám dopis a přečtu si strohý rozkaz, při čemž je tam zmínka, že očekává, že se já s Nikol přidáme k jeho smeče. Blbě řečeno, je tam rozkaz, že se k jeho smečce máme okamžitě přidat.

„Ať táhne do horoucích pekel,“ prsknu. Moje skvělá nálada se rozplyne jako mlha a spadne hluboko pod bod mrazu.

„Něco podobného jsem mu napsala,“ odvětí máma.

„Fajn, Nikolo jdeme nebo přijdeme pozdě,“ mrknu na sestru a děkuji bohu, že jsem se najedl, než jsem si to přečetl. Nikola beze slova vstane a vypadne se mnou. Cestu doslova proběhneme a zamíříme k našemu stromu. Danno se směrem k nám podívá a rozzáří se jako měsíček na hnoji.

„Ahoj,“ zabručím jako obvykle, políbím Danna a sednu si na kořen stromu.

„Stalo se něco?“ zeptá se mě Danno a prohrábne mi vlasy. Z toho důvěrného gesta mě zamrazí.

„Pak, až budeme všichni,“ zavrčím na půl pusy. Danno se mlčky přizpůsobí a sedne si ke mně. Jsme tu hodně brzo, teprve začínají přicházet, dokonce ani Hikageho smečka tu ještě není.

„Čáu krásko, chyběla jsi mi,“ ozve se Jiro a vlepí Nikole hubana a Nikola zrudne jako růžička.

„Jiro, už jsem ti to říkal několikrát a říkám ti to naposledy, dokud chodíš s tou káčou, nech Nikolu na pokoji! Jestli tohle uvidím ještě jednou a nebudeš bez závazku, nebo ji z tebe ucítím či naopak, vykastruji tě!“ zavrčím na Jira, který je ztuhlý jako prkno na koloběžce a hned sundá ruku s Nikoliinina pasu.

„Zbavit se jí není vůbec jednoduché!“ zavrčí na mě. Pomalu se zvednu a dojdu pomalu k němu, i když je to můj přítel, dvěma ranami ho srovnám. Teď si nemůžu dovolit, aby se začali šířit zvěsti, že svoji smečku nezvládám.

„Nikdy, ale nikdy už na mě nemluv takhle. A co se týče té.. ehmm… kreatury musíš se rozhodnout sám, jestli jsi chlap a vlk, nebo jen náhrada podnožníku, co se ji plazí u nohou. Dokud neuvidím, že dokážeš stát zpříma, ani se na Nikolu nepodíváš, je to jasné?“ zavrčím na něho. Jiro bledý jako křída kývne a sklopí oči. To mi jako omluva stačí, vezmu ho za ruku a vytáhnu na nohy. Netrvá dlouho a objeví se zbyteček mé maličké vlčí party. Okamžitě si povšimnou husté atmosféry a mého napětí.

„Smím se zeptat, co se tu děje?“ dodá si Saburo nesměle odvahu. Beze slova vytáhnu dopis určený pro mámu a ukážu jim ho. Všem vyprchá barva z obličeje.

„Co bude tvá máma dělat?“ zeptá se Danno.

„Poslala je do háje. Ale obávám se, že jakmile uznají otce jako jejího právoplatného manžela, změní rozhodnutí,“ zabručím.

„A ty?“ podívá se na mě Asan. Zbytek smečky se na mě podívá.

„Živého mě nedostanou,“ pousměji se a vezmu si dopis zpátky.

„Jsem rád, že to slyším,“ pousměje se Danno. Všem viditelně spadl z ramen šutr.

„Půjdeme, Jiro, budu potřebovat půjčit sešity,“ podívám se na kamaráda. Jen souhlasně kývne. Je mi jasné, že jsem jeho sebevědomí pořádně podebral. Je mi to líto, ale pokud se takhle bude chovat, Nikolu v žádném případě nezvládne. Docela si užiji humoru při pohledu na Danna, kdybych měl jedno přání, tak sledovat ho když vedl tu rozjívenou zvěř alias smečku.

Uděláme sotva pár kroků, když narazím na Hikageho smečku a jeho samotného, zatarasí nám cestu. A mám zase po náladě.

„Už ses uzdravil?“ zeptá se mě zdvořile Hikage.

„Na tvém místě bych se spíš staral o svoje zdraví,“ ujistím ho. Ovšem psychické zdraví, sebevědomí rozhodně přerostlo zeměkouli.

„Díky za optání, jsem v pořádku,“ cukne mu koutek.

„Já bych trval na přesném opaku. Zapomněl jsi zaparkovat své mamutí tělo na parkovišti nebo jen provokuješ?“ zeptám se ho.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli se mnou půjdeš na rande,“ pokrčí rameny Hikage. A zaboří do mě oči očekávajíc moji reakci. No jestli si myslí, že vyletím jako čert z krabičky…

„Ale jistě, že ano, zeptej se mě roku 2016 před Kristem, možná si to rozmyslím!“ ujistím ho se sladkým úsměvem. Až sem slyším jak Hikage zaskřípe zuby, jeho zubař ho musí zbožňovat.

„No jak vidím tak už v pořádku jsi,“ zavrčí a založí si ruce na hrudi. Takhle vypadá přímo neodolatelně.

„Ty jsi o tom někdy pochyboval?“ pozvednu obočí.

„Jestli jo, pochyby zmizely. Co bude s tím rande, v noci jsem prý neodolatelný,“ koukne po mě uhrančivým pohledem.

„Pro komáry jistě, když svým zjevem vyplašíš všechno živé v okolí!“ujistím ho.

„Jedeš po mě!“ obviní mě.

„Huh? Víš, co je největší tragédie? Když má někdo tak vysoké ego, že se pod ním proplíží i Eiffelovka a k tomu je tak pitomý, že sebou bije o zem!“ zavrčím.

„Ty jsi už někoho takového viděl?“ zeptá se mě Hikage  zvědavě.

„Jistě jeden exemplář stojí přímo přede mnou,“ ujistím ho naprosto klidně.

„Fajn, tak mi aspoň řekni, co na tomhle vidíš!“ ukáže Hikáge na Danna.

„Je mimořádně hezký,“ usměji se.

„Ty si dokonce všímáš, že je hezký?!“ zavrčí Hikage.

„ Jistě, přece si něco nezačnu s příšerkou tvého ražení,“ naprosto vážně. Za mými zády někomu unikne ostré uchichtnutí.

„Mě dokáže urazit jen inteligent. V jakém znamení ses narodil?“ zeptá se mě Hikage.

„Zákaz vjezdu!“ odseknu mu. Pár lidí kolem vyprskne smíchy. Hikage znovu zaskřípe zuby.

„Dokážeš mi někdy odpovědět bez sarkasmu?“ zavrčí Hikage.

„Možná se někdy v budoucnosti dočkáš,“ zapřemýšlím a kývnu na svoje vlky. Drze je provedu středem Hikageho smečky.  Teprve až úplně zajdeme se mi za zády, ozve vykviknutí a nepříčetný řehot. Podívám se na svoji smečku, která se ze zoufalství opírá o stěnu a někteří se sunou po zdi dolů. Povzdechnu si, opřu se o další stěnu a trpělivě čekám, až se uklidní. Konečně do sebe začnou nasávat vzduch a začnou se rovnat.

„Pane Bože Nicku, když už musíš ze sebe vyhazovat něco takového, tak nás prosím varuj,“ škytne smíchy Sabura.

„Budu se snažit,“ ujistím ho. Trochu problém je, když můj mozek překvapí i mě. Zajdu s Jurim do třídy a půjčím si od něho propisku, která se v zápětí rozjede po papíře.

„Víš, tvoje sestra se mi hodně líbí, mám ji rád,“ zabručí Juri.

„Dokáže být pěkná mrcha,“ zabručím.

„Ne, když víš jak na ni,“ pousměje se. Přestanu psát a podívám se na něho.

„Juri, upřímně jako svého švagra bych si nemohl přát lepšího vlka, než jsi ty.  Ale stále trvám na tom, aby ses jako první rozešel s tou první. Z toho posledního chování je mi jasné, že to nebude žádný med, ale můžeš to brát jako zkoušku. Jestli Nikolu opravdu chceš, musíš si ji nejdřív zasloužit,“ cuknu koutkem pusy.

„Ty budeš příšerný švagr!“ zaúpí.

„To si piš,“ kývnu a vrátím se ke psaní. Juri si něco brblá pod nos, nechám ho. Školou začne rezonovat zvonek, který oznamuje začátek hodiny, připravím si blok a začnu dávat pozor. Škola ubíhá bez problému. Až o obědu se se smečkou složíme na dvoře, no na jedné části, dost daleko od Hikageho. Čekají mě ještě dvě odpolední a už se cítím jako vymačkaný citrón. Zavřu oči.

„Už jdou,“ upozorní mě polohlasem Danno. Nechápu kdo. Vstanu a postavím se sedmi vlkodlakům, kteří k nám dojdou. Rychle si to spojím se členy, co se ke mně chtějí přidat. Za chvíli přede mnou stojí pořádná vazba, proti které se cítím, jako když David stál proti Goliášovi.  Líbí se mi, jeho pohled je hodně přímý. Čekám, až začne a on nejspíš čeká to samé, netuším, co to chování znamená a tak kývnu, aby začal.

„Slyšel jsem, že vedeš třetí smečku, chtěli bychom se k vám přidat. Jenže se nechceme přidat k někomu, kdo si před jedním nebo druhým sedne na zadek. U Hikageho to neděláš, ale vím, že jsi pokrevně spřízněný s Ökami. Nelíbí se nám to,“ vyjádří se jejich mluvčí.

 Jsem si vědom pohledů a nepřátelských uší kolem.

„Nerad bych tu mluvil o detailech, zvlášť když jsou kolem Hikageho poskoci. Mohli bychom si promluvit u skály, co se tváří jako sup, nevyznám se tu a tohle je asi nejvýraznější místo. Dejme tomu v pět?“ podívám se na mluvčího.

„Proč bychom ti v tomhle měli věřit?“ zeptá mluvčí zamyšleně.

„Věřit mi nemusíš, ale já zase nemusím věřit ani jednomu z vás, že jste tuláci. Vy tu jste z nějakého důvodu a já nové členy potřebuji, to nezastírám, ale nebudu vás do ničeho nutit. Všichni tu jsme mezi mlýnskými kameny a je na každém z nás jak se s tím vyrovnáme. V pět budu se svou smečkou u Supí hlavy, pokud tam nepřijdete, budu to brát, že už nemáte zájem. Ale nebudu s vámi tady mluvit o záležitostech smečky!“ pronesu pevně a dívám se mu do očí. Vypadá překvapeně, ale kývne a odejde i s ostatními. Vidím je, jak se o nás dohadují a co chvíli se na nás podívají, pak zmizí ve škole.

„Tohle je hodně riskantní krok,“ promluví Danno.

„Je, ale risknout to prostě musím, tady mluvit o všem je příliš nebezpečné,“ pokrčím rameny.

Asan

S povzdálí sleduji jednání, které trvá hodně krátce. Nad Nickovým jednáním jen zavrtím hlavou v úžasu. Udělal přesně to, co měl, jako by ho vedl nějaký instinkt. Byl to hodně dobrý tah, říct tulákům, že je sice potřebuje, ale nepotřebuje je až tak zoufale, jak si myslí, právě tím, že dal místo setkání jinde a dal jím na výběr. Tah hodný krále. Po tomhle nejspíš budu desertovat, Hikage je hodně dobrý vůdce, ale Nick je stejně dobrý ne li o něco lepší. Kde se Hikage dlouze rozmýšlí, Nick se nechá vést instinktem. Podívám se na tuláky, kteří došli k rozhodnutí. Sami by vytvořili smečku, ale nemají takovou kuráž, aby se postavili dvoum smečkám. Nick má vyhráno v jednom bodě. Druhý bod bude horší.

Bude to boj!

„Co když nepřijdou,“ zeptá se Nikola.

„Tak se budeme muset probít sami, nebudeme na tom, ani líp, ale ani hůř. Musíme být chytřejší a úskočnější než dvě smečky. Aspoň si procvičíme mozek,“ usoudím a podívám se na Danna.

„Můžu dnes u tebe přespat?“ podívám se na něho. A pečlivě sleduji jeho reakci, tak mi neujde jemné zachvění.

„Ty můžeš vždycky,“ usměje se na mě. Něco se tu sakra vážně něco děje. Teď s tím nic nezmůžu takže s tímhle počkám až vyřešíme jiné čachry. 

„Tak jdeme, bude zvonit,“ otočím se a zamířím do školy. Neujde mi Hikage a jeho lehce zamračený pohled. Neudržím se a vypláznu na něho jazyk. Pobaví ho to. Po škole se srotíme u nás, zatímco dopisuji sešity, poslouchám na půl ucha ostatní. Nachystám si věci na zítřek.

„Je čas,“ zvednu se a vezmu tašku s učením. Všichni seběhneme dolů.

„Nicku na co máš tu tašku?“ zeptá se máma.

„Dnes přespím u Danna,“ osvětlím přítomnost tašky.

„Aha, tak si ji nech tu a přijďte na večeři, teď vám bude jen překážet,“ poznamená. To není blbý nápad. Jasně, že se nebudu bránit dobrým radám, byl bych sám proti sobě, tak dám tašku k ostatním a jako člověk vyrazím se smečkou v patách.  K Supí hlavě vyrazíme přesně v pět hodin a všichni se rozhlížejí. Čekáme pět minut, jsem schopen čekat maximálně čtvrt hodiny, pak mají smůlu. V sedmé minutě se moje hlava samočinně otočí ke kopci, kde je smečka devíti vlků. Je jich víc než jsem čekal, zamračím se.

Asan se postaví vedle mě, stejně jako zbytek. Vlci se k nám přidají a zastaví se kus od nás. Prohlížím si je a u předního vlka si všimnu jistých znaků, prozrazující o koho se jedná. Je v napjatém postoji a mě okamžitě, jak se k nám vydá sám, dojde, co chce dělat.

Ani se nehnu, dokud se neodrazí a neskočí, pro mě je schopnost proměny otázka mžiku. Zachytím ho za kůži na krku a švihnu s ním bokem. Vrhne se na mě takřka hned, ještě vidím obláčky prachu, jak jeho tělo dopadlo na zem. Dá mi sakra práci ho přeprat. Dá mi najevo, že jsem vyhrál a promění se stejně jako ostatní. Napodobím ho.

„Sakra, ty se umíš prát,“ zašklebí se na mě mluvčí.

„Těžko bych byl vlk, kdybych to neuměl,“ pousměji se pobaveně.

„Jsem Serž,“ podá mu ruku a představí mi ostatní, pozdravím se s nimi. Pak se rozhovoříme o ohroženích a plánech.

„Co ta past?“ zeptá se Serž.

„Už mám vymyšlený postup, ale zatím máme čas, před úplňkem nezaútočí. Je pozítří v sobotu, naplánovali to na příští pátek,“ uklidním ho.

„Jak to víš?“ zeptá se mě Danno překvapeně.

„Umím poslouchat,“ ujistím ho se smíchem.  Zašklebí se na mě.

„Máš to ověřené?“ zeptá se mě Serž.

„Jo přímo od zdroje. Ležel jsem od nich snad metr, když o tom mluvili,“ uculím se. To už nikdo nekomentuje a po půl hodině sezení rozpustím. Jen ještě Serže a ostatní požádám, aby se k nám neznali. Bohužel dokážu náš únikový plán udělat pouze v pěti. Však se za týden ukáže kdo z koho!