Tajný svět Akyry

Vysvětlování

Doma musíme nic říkat, jen co nás máma uvidí, pyšně se usměje. U poháru z nás tahá informace a každý jí řekne svojí verzi, pokaždé jinak přikrášlenou. Nechám je. Však si z toho máma vytáhne, co je pravda a co ne. Popravdě přemýšlím o větších problémech, než jsou slovíčka, co tam bylo a co ne. Co chvíli mi oči zajedou k Dannovi.

Upřímně nevím, co s ním. Hrozně mě zklamal jako přítel, věřil jsem mu, že mi řekne, když začne být něco v nepořádku. Na druhou stranu si nedovedu představit lepšího betu. Teď jsem zjistil, že jsem se do něj začal zamilovávat a najednou bum. Je mi jasné, že s ním už být nemůžu, a že každý pohled na něj bude hodně bolet.Mám milion chutí ho ze smečky vykopat jen proto, aby ho to bolelo jako mě. Najednou vím, že to neudělám. Byl bych sám proti sobě.

„Danno, můžu dnes k tobě?“ zeptám se kamaráda. Trhne mi srdcem, když sebou nepatrně cukne a nasadí trochu nucený úsměv.

„Jasně že můžeš, klidně ti udělám klíč, jestli chceš,“nabídne mi. Všichni ve smečce zmlknou a otočí se na nás, vycítili to napětí.

„Fajn, tak pojď. Pro všechny ostatní, po poháru běžte dom. Ti silnější doprovodí mladší nebo slabší, jasné? Zítra se setkáme u orla a promluvíme si o dalším postupu. Nějaké protesty?“ podívám se na členy své smečky. Všichni zavrtí hlavou, kývnou, že tam budou. Jen ujasním čas. Otočím se a zamířím ke dveřím, kde se obuji a vezmu si bundu. Danno rychle dojí a vystřelí za mnou v očích nejistotu. Vím, že pochopil, že se něco děje, a že to má spojitost s ním, ale jestli uhodl, že to prasklo, netuším.

Bohužel, nemůžu za to vinit jeho, je to i má chyba, že jsem na tu šaškárnu přistoupil. Jdeme k němu bok po boku. Cestou mineme Hikageho s Kiem. Projdu kolem nich jako by tam nebyli. Hikáge se za mnou otočí. Čas od času cítím na sobě Dannuv pohled, než oči sklopí k zemi. Cítím jak ho pomalu začíná ovládat strach. To je dobře, aspoň nebude zapírat. Poprvé životě toužím ochutnat cigaretu, kdy to proboha šlo se mnou takhle z kopce?

Dojdeme k Dannově bytovce a dívám se, jak třesoucími prsty odemyká dveře. Vyběhneme těch pár pater a nechám ho otevřít dveře od jeho bytu. Za námi je zabouchnu. Vzápětí otevřu a vytáhnu klíče, které tam Danno samým strachem nechal.

„Já omlouvám se!“ vyhrkne nervózně Danno.

„Za co se omlouváš?“ zeptám se ho zvědavě. I mě překvapí chladný klid, který mi zní v hlase. Danno otevře pusu a zase ji zavře. Mlčky se otočí a jde do ložnice. Nic mu neřeknu a jdu do obýváku kde si sednu do křesla. Vím, že je to nezdvořilé, ale ložnice by mi teď fakt nepomohla. Ve dveřích se objeví zmatený Danoo s polorozepnutou košilí.

Mlčky mu pokynu k druhému křeslu a čekám až se usadí. Projde kolem mně po špičkách se staženým ocasem, obrazně řečeno, a opatrně si sedne. Je jako na trní.

„Jak dlouho?“ zeptám se ho.

„Jak dlouho… co?“ podívá se na mě nechápavě.

„Jak dlouho jsem ti lhostejný?“ zeptám se ho. Dívám se mu přímo do očí, takže mi neujde úlek, který se pomalu změní v děs. Polkne. Začne se kousat do rtů a klopit oči, ještě víc se skrčí. Jako by se opticky zmenšoval. Doprdele, tohle bude tvrdý.

„Od začátku. Jenže jsem to skrýval.  Hůř se mi to dařilo, když byl někde v okolí on, vypadával jsem z role,“ odpoví mi tiše. Nevydržím sedět. Vystřelím na nohy a začnu pochodovat po obýváku, potlačujíc chuť chytnout Danna za krk a uškrtit ho. Tohle nebylo jen špatný. Tohle byl ten nejhorší scénář, jaký kdy mohl nastat. Něco, co nikdy nemělo nastat.

„Doufal jsem, že pro tebe aspoň něco znamenám,“ otočím se k němu. Nedokážu plně potlačit bolest, která se mi ozve v hlase.

„Znamenáš, jen ne v tom významu, v jakém jsi asi doufal. Jsi pro mě rodina, promiň ale spát s bratrem je trochu … není to můj styl,“ opraví se.

Ok tohle jsem vědět nechtěl. Já se málem zamiluji do blbce, pro kterého představuji bratra. To zní jak hodně blbý vtip v ještě blbější komedii. Zlatý Hikáge u něho si aspoň můžu představovat, že ho fakt nenávidím. Bohužel je na to až příliš pohledný blbec. Po tomhle se na Danna nemůžu ani zlobit. Kruci chce se mi výt na měsíc smutkem.

„Můžeš mi donést něco k pití?“ zeptám se zdrceně. Danno se na mě usměje a zmizí z obýváku, abych si fakt mohl zavýt. Když se objeví je už upravený a podává mi vysokou sklenici pomerančového džusu, do půlky chrastí ledy. Výborně, něco na zmrazení mozku. Na jeden zátah vypiji džus a hodím si do pusy pár kostek, které začnu chroupat. Za chvíli mě z toho bolí zuby, chvilku na to se led rozpustí. Při tom si užívám výhled na sousední panelák naproti Dannova bytu. Jsem dost vysoko, prakticky vidím na střechu protějšího paneláku a za ním Hikágeho a jeho stín. Jedním trhnutím zatáhnu rolety.

„Vyhodíš mě ze smečky?“ zeptá se tiše Danno, když se ticho až moc prodlužuje.

„Spadl jsi z jahody na znak, nebo z višně na hlavu?“ zeptám se ho už vyrovnaně. Danno na mě nechápavě vytřeští oči.

„Proč bych měl odněkud padat?“ zeptá se mě Danno vykolejeně.

„Já jen, že máš už skoro podobný následky blba jako Hikáge,“ odtuším s klidem. Danno na mě vytřeští oči.

„No jo, ale pořád jsi mi neodpověděl,“ zkusí to znovu po chvíli. Ironicky se na Danna podívám. Když říká, že je můj bratr, tak si z něho taky můžu utahovat ne?

„Tak si trochu odsedni, asi sis přisedl delší vedení,“ ušklíbnu se pobaveně.

„Jsou momenty, kdy tě naprosto nenávidím,“ oznámí mi Danno se skřípěním zubů.

„Tu větu ses naučil od ségry? Ta ji taky papouškuje dost často,“ zasměji se. Nevím, co do toho džusu dal, ale rozhodně mi to pozvedlo náladu. A jak!

„Už se jí ani nedivím. Tak jinak, jsem ještě součástí smečky nebo ne?“ podívá se na mě Danno frustrovaně. A já najednou vím, jak se pomstít i s úroky.

„Ty magore, ty si fakt myslíš, že bych si mezi tlapami nechal proklouznout tu nejlepší betu jaká existuje?“zazubím se na něho. Danno v okamžiku vypadá, jako bych ho donutil sníst celý citrón i s kůrou a bez cukru. Dobře vím, jak nesnáší vedoucí pozice, dokonce i druhé vedoucí pozice. Nevím, co se stalo, ale muselo ho to sakra poznamenat.

„Ty si děláš…!“ zhluboka se nadechne.

„Kdepak betuško,“ zazubím se na něho. V dalším momentě vypadá, že by mi nejraději skočil po krku.

„Jestli to uděláš, nechám ti místo Alfy. Hele víš co? Skoč po mě! Prosím!“ udělám na něho šílený štěněčí oči. Vidina, že bych se zbavil vedení mě vážně láká. Mít na krku pár vlků není problém. Problémem je držet pohromadě skoro třicet vlků, mezi kterými se prakticky nevyskytují submistiní vlci, tedy vlci, kteří jsou příliš slabí na to, aby se stali silnějšími nebo absolutně bez vůle. Danno ztěžka polkne to, co měl v puse a vyplázne na mě jazyk. Můžu jen hádat, že to nebylo nic příjemného. Tak asi nic.

„Budeš chtít se mnou pořád spát?“ zeptá se Danno.

„No musím se opravit. Z višně na hlavu není moc vysoká klasifikace, ty ten mozek nemáš vůbec,“ zaksichtím se na něho. Dělá, jako bych po tomhle s ním vůbec spát mohl! Jak vidno, Dannovi v ten moment ze srdce spadne mlýnský kámen, jak v momentě pochopí, že ne. Není mi jako jemu.

„Danno, kdo je on?“ zeptám se ho na jeho idol.

„Kie,“ špitne Danno. Zamračím se.

„Kdo je Kie?“ zeptám se Danna. Teď zase, pro menší změnu, na mě zírá jako na trotla Danno.

„No nevím, jak ti to mám říct, ale Kie je betou v Hikágeho smečce a dělá mu stín,“ vybalí Danno.

„A jak vypadá?“ zamračím se a snažím se vzpomenout, jak to cosi za Hikageho ramenem vypadá. Podívám se na Danna, který na mě valí svoje baterky s otevřenou pusou a v naprostém šoku. Snad jsem tolik neřekl ne?

„Ty si fakt děláš prdel, že nevidíš toho nejžhavějšího zrzka se smaragdovýma očima?“ zeptá se mě Danno nevěřícně.

„Ne. Upřímně Hikage na sebe poutá takovou pozornost a já se tak soustředím, abych ho nezakousl nebo nezaškrtil, případně něco jiného, že okolí moc nevnímám,“ přiznám s poškrábáním za uchem.

„Taky netuším, co na něm vidíš. Černý vlasy se mi líbí, ale on je má až moc temný, spolu s těma modrýma očima, vypadá dost divně. Nemluvím o tom, že je má moc dlouhý a nosí je v culíku."

„Toho jsem si třeba nevšiml. To mi chceš říct, že Kie má krátké vlasy?“ pozvednu obočí.

„To ne, ale má je kratší než Hikage, který je má do pasu a vypadá jako holka,“ poznamená Danno.

„Až na to, že do ženské má sakra daleko,“ odtuším.

„To je pravda. Pokud zrovna v Anglii nemáte ženské nadupané testosteronem, vypadající jako meteorit zkřížený s vlakem,“ uculí se Danno. Nad tou představou vyprsknu smíchy.

„Tak to mu zase křivdíš ty. Hikage je zatraceně kus hezkého chlapa. Upozorňuji tě, že jestli to pustíš do éteru, tak tě pořežu, obalím do soli a shodím na bojové mravence, i kdybych je musel dotáhnout z pralesa!“ namířím prst na Danna, kterému to, z bůh ví jakého důvodu, připadá velice směšné. Pak si všimnu, že měl taky džus.

„Co jsi do toho kromě ledu dal?“ zeptám se podezřívavě.

„Trošilinku vodky, čtvrt čtvrtky do každého,“ přizná zkroušeně. Už je mi jasná ta vysmátá nálada, díky bohu to rychle vyprchá.

 Pak už jen kecáme o všem možném, než se v deset zvednu, že půjdu.

„Nicku,“ zarazí mě Danno ve dveřích. Tázavě se na něho podívám.

„Díky, že mě necháváš ve smečce i přes to, že jsem tě nechával v bludu. Nebylo to fér,“ pousměje se Danno.

„To je fakt, jen doufám, že ses poučil, že se mnou můžeš mluvit o všem. Neutrhnu hlavu jen tak pro nic za nic,“ pousměji se.

„A za co bys mi utrhl hlavu?“ zeptá se Danno.

„Za srážku s Měsícem,“ uculím se a seběhnu schody. Až do přízemí slyším jeho smích. Domů dorazím po čtyřech jako vlk, je to rychlejší. Měnit se mi nechce, tak zazvoním a je mi otevřeno.

„Nemusíš zvonit jako na poplach,“ zamračí se na mě máma. Podívám se na ni a proměním se.

„Jídlo máš v troubě. Petr je u tebe v pokoji, máš tam za ním přijít,“ oznámí mi a jde do obýváku. Podívám se, co je v troubě, a k masu v pekáči shrnu rýži. S lžící a pekáčem vydupu nahoru.

„Co jim říkáš?“ zeptám se Petra na fotky.

„Nejsou nejhorší, víc jich nemáš?“ zeptá se mě.

„Zatraceně, já je ještě nestáhl,“ plácnu se do čela a najdu digitální foťák, který připojím k počítači a překopíruji fotky. Začne se tím množstvím přehrabovat a zapne svoji flešku. Pak nestačím zírat, jak fotky mizí v jednotlivých složkách a Petr je postupně přeposílá pryč.

„Jak to šlo s Dannem?“ zeptá se nepřítomně.

„Vyřešili jsme to,“ pokrčím rameny. Co tam proběhlo nemusí vědět. Hlavně to, jak jsme probírali nejžhavější kluky na škole a kdo jím je.

„Jsi znovu bez milence co,“ podívá se na mě. Jen pokrčím ramenem.

„Fajn, zakázky máš vyřízené. A teď chci slyšet všechno o Hikagem,“ otočí se Petr ke mně.

„Nic mezi námi není, ani banda veverek,“ odseknu.

„Jasně, to jsem viděl, vy dva jste mohli napájet půlku světa, jak to mezi vámi jiskřilo!“neskočí mi na špek Petr.

„Což o to, jiskřit to může ve všem, třeba v držkové. Všechno, co o něm vím je to, že ho mám tak plný zuby, že se mi už neprotlačí ani krkem,“ odpoví,m mu.

„Já jsem ti neřekl, že ho musíš hned žrát. Jen tak mimochodem, já se tě ptal na něco o něm, neptal jsem se, co mezi sebou máte,“ ušklíbne se. Zatraceně, nachytal mě na vějičce.

„Jmenuje se Suzake Hikage, nejspíš bude mít bratra, nadupaný testosteronem, že mu vytlačuje mozek a je polovlk,“ shrnu vše do jedné věty. Je toho zatraceně málo.

„To není moc. Hele jak víš, že má bratra?“ zeptá se mě Petr.

„Nevím, ale proboha, takový debil snad nemůže být jen jeden!“ zděsím se. Petr jde k zemi.

„Myslím si, že pro Zemi by byla katastrofa, kdyby takový debilové byli dva ne?“ zeptá se mě, když nabere dech.

„Nemyslím si, když jsou dva debilové, tak jsou na opačných polokoulích a vyvažují Zemi, ne?“ zahloubám se do problému. Tentokrát trvá dýl, než se Petr může nadechnout.

„Dobře, tenhle problém odsuneme na jindy až moje mozkové buňky nebudou chcípat smíchy. Co je polovlk?“ zabere vážnější a bezpečnější téma.

„Máma měnič vlk, otec vlkodlak, nebo obráceně výsledek je stejný. Z toho co jsem vypozoroval jsou polovlci silnější, rychlejší, větší a dokážou zabít vlkodlaka snadněji než my. Když mi pomáhal u kašny, zmasakroval jich patnáct za minutu. Ani se u toho nezapotil. Zdá se, že jsou přirozenými nepřáteli vlkodlaků,“ shrnu to co nejjednodušeji.

„Jak může vlčice chrápat s vlkodlakem?“ zeptá se nechápavě Petr.

„Dobrovolně ne, nezapomínej, že vlkodlaci jsou silnější než vlci,“ upozorním ho.

„To máme jak, teď se zeptám proč. Proč vlkodlaci chrápou s vlčicemi, když z toho může být monstrum, které je snadno zabije?“ zeptá se Petr. Hluboce se nad tím zamyslím. Odpověď, která mi vyvstane v hlavě se mi fakt nelíbí.

„Můžou být dva důvody a ani jeden není pěkný. Vezmi si, že když polovlci dokážou tak lehce zabít vlkodlaka, jak moc lehce by mohli zabít nás? Když na to přijde, stačí dva nebo tři polovlci pod totální vládou vlkodlaka a je s námi amen. Ani nestačíme mrknout a druhý důvod je prakticky stejný. Vlkodlaků je hodně, ale území mají málo, zvlášť když jim kus půdy zaberou vlci. Vlkodlaci jsou samotáři, na jednoho pošleš menší smečku a máš vyhráno. Jeden polovlk může vlkodlakovi zvýšit šanci na větší území a lepší kořist. Stačí to tak?“ zeptám se.

„Do prdele, ještě že nejsem vlk,“ zaúpí Petr.

„O to snazší jsi kořist,“ ušklíbnu se.

„To jsem nepotřeboval vědět,“ oznámí mi škrobeně a odejde do svého pokoje. Zazubím se, nejlíp Petra vykopat a neseřvat ho, ukázat na skutečnost, kterou nedokáže popřít. Okamžitě zalezu do postele, zítra bude dusný den.

Začne to už ráno. Probudí mě hlásná siréna, že ohluchnu. Prudce si sednu na posteli a mnu si ucho.

„Jsi blbej, nebo to jen předstíráš?“ zaúpím. Ty uši mě bolí.

„Nechci ti nic říkat, ale za hodinu máme sraz se smečkou a ještě se musíš najíst,“ zubí se na mě Petr.

„Přece nemůže být…“ zmlknu když se podívám na video, kde jsou digitální hodiny a se zaklením vystřelím z postele. Než peřina spadne na zem, jsem venku z koupelny a napůl oblečený mířím ze dveří.

„Jsi rychlejší,“ podotkne Petr. Pokrčím rameny, taky nevím, čím to je. Nacpu do sebe oběd a všichni vystřelíme ven. Hned u domu Petr nakopne tátovo kolo a my běžíme u něj. No, má co dělat, ale aspoň nelapá po dechu. Přiběhneme tam jako druzí. Danno už tam čeká.

„Už jsem myslel, že dorazíte i se smečkou,“ podívá se na mě.

„Mě to neříkej, tady pán alfa si ještě před čtvrt hodinou válel šunky,“ práskne mě Petr a složí kolo mimo sraz. Danno se jen uchichtne, ale naštěstí nekomentuje. Netrvá dlouho a dorazí zbytek smečky.

„Kdepak je má nádherná vlčice?“ zabrouká Jíro a žene se k Nikole. Chytnu ho za ocas a odhodím.

„Ještě jednou za ní půjdeš, když máš známost a zabiju tě,“ oznámím Jirovi, který svěsí hlavu i ohon a odšourá se. Je mi ho líto, ale v tomhle jsem prostě nesmlouvavý. Navíc vím, jak je Nik citlivá, už jednou prodělala šikanu a nechci, aby to zažila znovu.

„Podle mě se Jiro k Nikole hodí,“ otočí se na mě Petr.

„Neříkám že ne, jenže to by pan Jiro nemohl být zabraný jinou, že,“ pokrčím rameny.

„Tak to pak jo,“ povzdechne si Petr a uvelebí se v trávě. Chvíli probíráme poslední události a taky toho vlka, za své nepřítomnosti je jednohlasně přijat a rozpoutá se volná debata.

„Můžu mít otázku?“ ozve se Serž.

„Proč mám pocit, že se mi nebude líbit? Povídej,“ povzdechnu si.

„Jak je to teď mezi tebou a Dannem?“ zeptá se Serž. Do prdele, proč nikdy nedám na své moudřejší já?

„Bezkonfliktní,“ odpovím mu. Pár vlků se zasměje i Dannovi zacukají koutka. Serž obrátí oči v sloup.

„Já se ptám, jestli jste pořád spolu,“ upřesní Serž.

„Ne nejsme a než začnete bručet je pořád betou, nejsem padlý na hlavu, abych se někoho takového zbavoval. Ještě něco?“ zeptám se, když vycítím napětí.

„Jo, nebudeš nás nutit, abychom s tebou šli do postele, že ne,“ ozve se Agiro se strachem.

„Co si sakra o něm myslíte, takový není,“ vyletí Petr.

„Jen se ujišťujeme,“ ozve se Serž. Dobře tak teď nebo nikdy.

„Všichni mě poslouchejte, řeknu to jen jednou. Ano, jsem gay, ale to sakra neznamená, že vás budu nutit k něčemu, co nechcete. Uznávám, že jste celkem šikovní, ale ani jeden není můj typ, kromě Danna a ten mi dal košem. Takže se budu muset poohlídnout někde jinde a mimo smečku. Rozuměli jste?“ rozhlídnu se.

„Čestné Alfské?“ zeptá se Serž. Někdo jiný by mu nejspíš za tohle ukousnul hlavu, ale já ne. Vím, že to udělal z obavy hlavně o vlky, které měl doteď pod ochranou, ale i toho, že se hodně dlouho bude muset přizpůsobovat nové situaci.

„Čestné alfské,“ kývnu. A víte co udělají vlci? Jakmile to řeknu všichni strčí hlavy dohromady, svorně se shodnou, že když nemám chlapa jsem nabručený a už přemýšlí s kým mě dají dohromady a mé námitky berou v potaz asi tak jak přežraní vlci červy. Na konec se ty skety shodnou na Hikagem.

Pomoc!!!!!!!!!!!!

Sezení rozpustím  po půlhodině, kdy mi nepředstavitelně brní uši, jak mi do nich hučeli, a s hlavou jak střep se rozběhnu domů.

Druhý den je to lepší, po pár varovných zavrčení, a po jedné málem ukousnuté hlavě, přestanou dorážet.

„Hele, míří sem druhá světluška,“ všimne si Pert. Smečkou se ozve zachechtání, ani je nestihnu uklidnit a Hikáge je už za mnou. Zřetelně cítím jeho vůni a taky se mi trochu zježí vlasy.

„Nikolasi, můžeš mi říct, jak jsi odtamtud zdrhnul?“ zeptá se Hikáge. Nejdřív mám chuť mu odseknout, že mu do toho nic není, ale pak mě napadne něco lepšího. Otočím se k němu, prohlídnu si ho a…

„Kdo ke všem čertům jsi?!“ vybafnu na něho. Pohled na jeho čelist, jak jede dolů, stojí za to! Smečka za mnou doslova zavyje smíchy.