Tajný svět Akyry

Vůdce

„Zatraceně,“ zakleji, když kloužu po příkrém svahu. Vůbec jsem neodhadl sklon. No to nevadí, nejspíš bude horší se vydrápat nahoru, ale za ten nález to určitě stojí. Nebo spíš za tu fotku. Zajistím se na svahu a zvednu k očím pěkně drahý fotoaparát. Stál asi tolik, co tři nájmy, ale mě se to vyplatí. Než stačím vyfotit vlka na kraji jezera, jak pije, něco po mě skočí a kapituluje foťák někam do křoví. Zakleji jak špaček a vrhnu se za ním. Zachráním ho a pečlivě ho prohlížím, jestli nemá nějaký škrábanec, byl by to drahý špás. Ještě zkusím vyfotit jen něco na zkoušku a pečlivě foťák skryji do pouzdra.

„Nejste vy blbí? Ten foťák byl pěkně drahý,“ zavrčím a podívám se na útočníka. Hned se zaskočeně zvednu. Není tam žádný člověk, jak jsem si myslel, ale tři vlci. Dva šedí a jeden černý, ten na mě lehce vrčí a cení zuby. Rozhlídnu se kolem, kudy můžu odejít, nerad bych šel zrovna kolem nich. Za mnou jsou další dva a podle všeho se tváří pobaveně. To snad není možné.

 Zeshora se ozve ledové zavrčení a vlci rychle vyklušou nahoru. Podívám se tam a ještě víc strnu, situace je ještě horší. Je tam obrovský vlk a dívá se hladově přímo na mě. Jeho oči jsou jiné, místo žlutých je má sytě modré a něčím připomínají člověka. Co mě ještě víc překvapuje je to, že k němu cítím náklonnost. Polknu a vydám se šikmo po srázu, abych se vyškrábal co nejdál od nich. Je mi jasné, že jsou ve výhodě, je jich víc, mají čtyři nohy, a proto jsou rychleji a jsou výš než já, takže jim stačí jeden krok, aby mě srazili. Možná by mě pád nezabil, ale byl bych nejspíš ošklivě zraněný. Vydrápu se na svah a podívám se na vlky, kteří mě docela pobaveně pozorují. Jo řekl, bych, že jsem jim k smíchu. Nemám odvahu se k nim obrátit zády a tak jdu pryč otočený k nim bokem, abych je viděl, kdyby zaútočili. A taky, abych je tajně vyfotil.

 Jeden z vlků se mě pokusí vyděsit. Vystartuje na mě a tesáky cvakne přímo u obličeje, abych utekl. Neudělám to, znám chování vlků dost na to, že vím, že kdybych to udělal, zahájil bych štvanici. Tak se jen zastavím, a čekám, až odejde. Je dost nabručený, ale odejde, když na něho zavrčí Vůdce, tedy ten největší vlk, v jeho pohledu, když se na mě podívá, je něco jako uznání.

Když zmizím za prvními stromy, teprve tehdy se otočím a rychlým krokem odcházím, dávám si pozor, aby to nevypadalo jako útěk. V zádech totiž cítím vlkův pohled. Konečně mám na dohled vesnici a zajdu do našeho nového domu.

„Čau mami, tati,“ křiknu do obýváku a vydupu schody. Miluji svůj podkrovní pokojíček.

„Nazdar magore, ty ses zase toulal? Divím se, že jsi nepadl do svazku manželského s foťákem,“ odfrkne si ségra, když mě uvidí. Nevšímám si jí. Svým foťákem jsem si už vydělal pořádný balík a ona to nemůže překousnout. Je ji patnáct a cloumá s ní puberta ve všech směrech, nejčastěji na mě loudí právě prachy. Když jsem zjistil, že si za ně kupuje cigarety, odmítl jsem jí je dávat.

„Zdar puberťáku. Je to lepší než sedět u počítače a nadávat na naše, že se sem přestěhovali. Zbožňuji to tu!“ zasměji se a třísknu ji dveřmi před nosem, a ještě otočím klíčem. Teprve pak začnu vytahovat fotoaparát a pořádně ho prohlížet. Je to nejlepší technika, ale taky nejcitlivější. S ulehčením si oddechnu, nic se mu nestalo a začnu ho obratně čistit od špíny. Potom zkontroluji kapacitu filmu, zbývá už jen jeden, tak vyjmu film a nasadím tam nový, při tom se podívám do malého fotoaparátu, který většinou svírám v ruce. Kontrola vlků nebyl jediný důvod, proč jsem šel bokem. Zároveň jsem i fotil právě tímhle malým Nikonem.

I odtama vyjmu film, je tam sice jen polovina, ale to nevadí, jsem příliš zvědavý, jestli jsem toho druhého černého vlka zachytil. Odeberu se do temné komory, kde se zamknu. Nejednou mi sestra odrovnala vyvolávání právě v první fázi, kde jsem potřeboval tmu. Fascinuje mě, jak se na papíru, pomalu objevují snímky. Podařili se mi všechny. Včetně toho vlka, proboha co to je? Zamračím se a pověsím vyvolanou fotku. Teprve teď vidím detaily jeho pohledu je opravdu lidský! Poznám to, protože stejný pohled mám já, když se proměním.

Tuhle fotku nikdo nesmí vidět. Rozhodnu se během chvíle, protože zjistím, že ostatní vlci mají ten samý pohled a rozhodně by mi asi nepoděkovali.

Teprve když pečlivě zamknu komoru a schovám klíč u sebe, sejdu za rodiči dolů. Dorazím přímo k večeři.

„Co fotky?“ zajímá se táta. Upřímně, nemyslím, že by ho to zajímalo až tak.

„Bez problému,“ pousměji se a hladově se pustím do večeře, až teď zjistím, jaký mám hlad a že jsem vlastně celý den nejedl.

„Nikolasi, jak to, že jsi nebyl na obědě?“ chce vědět máma.

„To chceš vědět dost brzo, když už jím. Prostě jsem zapomněl na jídlo a hlad jsem taky neměl,“ zamumlám s plnou pusou. Teprve teď si všimnu, že ostatní mají k večeři párky.

„Hej, kde mám já párky?“ ohradím se, když spolknu sousto rýže s roštěnou.

„Ty si můžeš dát, až sníš rýži a roštěnou,“ ujistí mě máma.

„A budeš tak tlustý, že se budeš jen válet,“ ušklíbne se Nikola.

„To mluvíš z vlastní zkušenosti? Ještě chvilku se tak budeš cpát vším možným a sedět u počítače a za měsíc nebo i za míň se nedostaneš do kalhot, už teď ti jdou vidět špeky.  Já to na rozdíl od tebe vyběhám,“ ušklíbnu se na sestru.

„Ty zatracený hovado, co si to dovoluješ!“ vypění ségra, na svojí postavě si nechává záležet, proto často drží drastické diety, o kterých rodiče neví.

„Dovoluji si říct pravdu, je ti patnáct, jsi holka a vážíš stejně jako já. Mimochodem, víš co je to bulimie?“ zeptám se ji ledově. I když mi leze krkem, mám o ni strach. Sestra zalapá po dechu a zabodne do mě vztekle oči. Rodiče okamžitě zpozorní a začnou si přeměřovat ségru pohledem.

„Nikolo, je pravda, že zvracíš, co sníš?“ zeptá se přísně máma.

„Není mami,“ brání se chabě Nikola. V jejím hlase postřehnu paniku. Vím, že lže, slyšel jsem ji.

„Dám si na tebe pozor,“ upozorní ji máma a dál se věnuje večeři. Nikola mě probodne vzteklým pohledem, nejspíš to u ní mám jako v bance, ale je mi to skutečně jedno. Venku se ozve vytí vlků, jsou až nepřirozeně blízko.

„Neměli jste se přestěhovat do téhle prdele, kde je jen nuda tam jsem aspoň měla kam jít!“ zaječí Nikola.

„Jo a dom se tahat pokaždé s jiným klukem, co?“ odtuší táta.

„Děláte jako by se váš milovaný Nikolásek s klukama netahal. Za bráchu mám buzeranta!“ prskne Nikola. Tohle ji sere už hodně dlouho, nemůže oblbovat moje kámoše, protože si domů dotáhnu jedině kluka, který je na kluky.

„Mezi vámi je dost podstatný rozdíl a ne jeden,“ odtuší táta.

„To bych chtěla vědět, jaký to jsou,“ odtuší Nikola

„Hned ti je řeknu. V první řadě, Nick nám toho svého představil a nestřídal kluky jako ponožky, za druhé už nebyl pod zákonem a dom chodil, když se řeklo a za třetí nebyl jako utržený ze řetězu, i když právě on k tomu měl důvod,“ setře ségru táta.

„Jo jasně jen si mě dobírejte, že mám pár kilo na víc, vy terčem posměchu nejste!“ zaječí Nikola.

„Nikdo se ti nesměje, že máš pár kilo navíc, Nikol, ostatně, ten co to dělá je ubožák sám o sobě. Jestli chceš opravdu zhubnout, přestaň tolik jíst a začni chodit na procházky. Jinak řečeno stačí omezit příjem a přidat pohyb, bez pohybu nikdo nikdy nezhubnul,“ zamračím se na Nikolu.

„A to jsi vyčetl kde?“ zaprská Nikola.

„Zdravý selský rozum, ne ty idiotštiny, co studuješ v časopisech,“ pokrčím rameny a dojím roštěnou. Mimochodem vynikající, ani mi v žaludku nezbylo místo na zákusek nebo na párky. Zákusek si stejně teď na noc odpustím. Nikola mi můj výrok nekomentuje, jen se sbalí a třískne za sebou dveře od svého pokoje. Máma chvilku počká a pak vyletí po schodech přímo do koupelny, za pár okamžiku slyšíme mlasknout dvě facky. Nejspíš ji nachytala. V duchu si děkuji, že jsem pečlivě zamknul komoru a všechno důležité pečlivě schoval, než tam dojdu, budu mít v pokoji tornádo. Fotoaparáty mám zamčené ve skříni.

 „Holka jedna pitomá,“ okomentuje to táta klidně a začne sklízet nádobí. Pomůžu mu.

„Cloumá s ní puberta,“ povzdechnu si a schovám utřené nádobí. Pak se s dupáním pustím do schodů, Nikolu minu v půlce schodů do podkroví, nekomentuji to stejně jako ona. Otevřu dveře do pokoje a povzdechnu si, jak jsem čekal, všude je spoušť, pár mích nejoblíbenějších triček je na cáry, plakáty strhané ze zdi, zničený mobilní telefon, nejspíš to odnesla i simka, naštěstí mám náhradní, jen budu muset rodičům říct, že jsem opět utopil mobil a že to simka nezvládla. Co mě ale opravdu vyděsí je to, že skříň, kde mám schované fotoaparáty má ve dveřích hrozivé rány, po kladivu, které leží bokem, nejspíš jsem ji vyrušil právě v rozbíjení.

Zaslechnu na schodech kroky a fofrem se dám do likvidace bordelu. Nejspíš není nechytřejší, že ji v tomhle kryji, ale nenávidí mě už dost, nemusím přidávat další drobky k hromadě. Bohužel nejsem dost rychlý a hlavně nejdou nijak zakrýt ty díry ve skříni. Táta se strnule kouká po pokoji a pak se obrátí na mě.

„Jak dlouho to trvá?“ zeptá se klidně. Podle mě až moc klidně. Odvrátím hlavu.

„Takhle jsi topil své mobily?“ zvedne zdemolovaný mobil za nejpevnější část a opatrně ho otevře.

„Simka v čudu. Tohle Nikol strhnu z kapesného a tu skříň taky. Co se týče tebe, budeš pokoj zamykat. Teď bych těl vidět nějaké tvé snímky,“ hodí sešrotovaný mobil do odpadkového koše. Beze slova vytáhnu fotoaparáty a odemknu temnou komoru. Zapnu červené světlo, které vyvolávaným fotkám neublíží a rychle schovám jak fotoaparáty, tak fotky vlků. Ukážu mu jiné, které jsem dnes vyfotil.

„Jsou skutečně skvostné, ani se nedivím, že je o tebe takový zájem,“ zabručí spokojeně. A vyjde ven. Jdu za ním a v komoře zhasnu.

„Stalo se něco?“ zeptám se co nejklidněji. Táta po mě hodí silnou obálkou. Zvědavě ji otevřu, už proto, že je na ní razítko společnosti, která vydává kalendáře. Rychle přelítnu dopis a pak si ho přečtu znovu a pomaleji. Chtějí po mě fotky vlků, vysoké a motýlů, které se nefotí nejlíp, protože nepostojí, nebo spíš neustále poletují z místa na místo, na kalendáře. Odměna je víc než zajímavá a má to být hotové do konce srpna. Je tam i prosba abych se jim, co nejdřív ozval a poslal podepsanou smlouvu. Rovnou si ji přečtu.

„Je to zajímavá nabídka?“ zeptá se táta.

„Až podezřele zajímavá, napřed to pošlu Petrovi a pak uvidím, co řekne,“ rozhodnu se po chvíli přemýšlení.

„Dobře, já si jdu promluvit s Nikol, tohle už není normální,“ vyjde táta z pokoje a tiše za sebou zavře. Povzdechnu si a začnu si chystat věci na zítra do školy, vlastně toho ani moc nepotřebuji, jdu tam poprvé, tak tam hodím jen blok a tužku, proč se namáhat. Přejdu ke stolu a otevřu ultrabook, ten se naštěstí ničivému tajfunu jménem Nikol vyhnul. Trvá pár minut, než se notes rozjede a já se přes skype spojím s Petrem. Nejen, že je o něco starší než já, a je nejlepší kámoš. Zná moje tajemství. Mimo přátelství je i můj právník s vynikajícím instinktem. Během další minuty mu odfaxuji všechny stránky dopisu i smlouvy. Petr se do čtení hned pustí. Mlčí dost dlouho, než se ozve, tohle nevypadá dobře a zvlášť dvě slova, nepodepisuj to.

Povzdechnu si, měl jsem to tušit. Pak mi na obrazovce vyskočí, že se pokusí s tou firmou dohodnout oboustranně výhodné podmínky. Nejspíš se uvidí. Domluvím se s ním a vypnu počítač. Nemám náladu na surfování. Sotva to udělám, do pokoje vletí nasraná ségra, tedy to není přesný výraz, běsní jako tajfun Katrina na Floridě.

„Ty demente jeden užalovaný!“ zaječí na mě.

„Tak to prr sestřičko, kdybych chtěl, prásknu na tebe i to kouření, jediný, co jsem na tebe prásknul je to zvracení. Nehledě na to, že už mám dost těch tvých výtržností, počínaje dneškem se sem nedostaneš a bez debat. Jsi sice holka, ale chováš se jako grázl!“ vyštěknu na ni. Jediná její reakce je facka, která mi přistane na tváři.

„Tím jsme spolu skončili,“ oznámí mi.

„Potěšení na mé straně a ani netušíš jak velké,“ ujistím ji chladně. Nejspíš se můžu těšit na válku a dost ostrou. Jen se otočí a třískne dveřmi tak, že kdyby tam bylo sklo tak se rozsype. Povzdechnu si a podívám se z okna na rostoucí měsíc. Za tři dny úplněk, to mi ještě scházelo!

Pořádně zamknu a jdu spát. V noci mě nepřekvapí, tedy jestli se neumí chovat jako duch, ale i to by moje vlčí instinkty odhalili.

Probudím se deset minut před budíkem a rovnou ho zaklapnu. Vstanu, obléknu se a s batohem přes rameno vyjdu ven a pečlivě zamknu dveře, jsou bezpečnostní, už kvůli Nikole. Sejdu dolů zrovna v momentě, kdy ji mamka řekne, že mě má vzbudit. Odmítne to. Než se máma stačí rozčílit, vejdu do kuchyně a sednu ke stolu.

„Bré ráno,“ pozdravím a pustím se do pořádné snídaně. Smažených vajec párku a chleba.

„Dobré,“ odpoví táta a po snídani k nám přisune obálky s kapesným. Moje je o poznání silnější a Nikolina o poznání tenčí.

„Co to má znamenat?!“ vyjekne Nikola.

„To co vidíš, spočítal jsem škody, které jsi svému bratru udělala a budeš je splácet ze svého. Dále od dalšího měsíce budete dostávat míň peněz, na zbytek kapesného si musíte přivydělat,“ oznámí nám táta vážně.

„Cože?! To mám jako pracovat?!“ hysterčí Nikol.

„Jo, tak se totiž peníze vydělávají,“ odpoví ji táta. Mám co dělat, abych se nedal do smíchu, radši si dám do pusy vajíčka.

„Já vás nenávidím!“ vyprskne.

„V tom ti zabránit nemůžu, je to tvoje věc,“ usadí ji táta.

„Jemu jste nic nesnižovali!“ ječí dál.

„Jsi na omylu, v jeho patnácti letech jsme mu snížili kapesné stejně jako tobě a bez řečí si našel brigádu a makal, proto si taky mohl dovolit koupit první foťák. My mu na to nepřispívali a teď dojezte, ať můžeme jet, musím ještě do práce,“ ukončí debatu táta. Kdyby pohledy zabíjeli, leží táta v kaluži krve od Nikolina pohledu.

„Nemám hlad,“ zavrčí ségra.

„Tak nejez a dívej se na nás,“ pokrčí táta rameny. Nikola chvíli skřípe zuby, ale nakonec snídani sní. K obědu si vezme krabičku s obědem a dvě jablka, čokoládu nechá ležet. Já si vezmu všechno a její čokoládu dám do jejího pokoje. Pak vyjdu ven a sednu si vedle ní. Nemluví se mnou. Po očku se na ni podívám a vidím její skleslý pohled. Už od vánoc si šetřila na in-liny, ale teď na ně, díky své blbosti nemá. Za chvíli má narozky, tak aspoň vím, co ji koupit.

„Jsme tu,“ zaparkuje táta před školou. Vystoupím a rozloučím se s ním. Nikol už je za branou a dokonale mě ignoruje.

„Trpělivost Nicku,“ mrkne na mě táta.

„Tu potřebuješ ty ne?“ zasměji se a zabouchnu dveře. Pak se vydám za ségrou, která na mě ani nečeká. Neřeším to, dřív nebo později se ztratí. Jak jsem čekal, čeká na mě v aule.

„Není to náš fotograf?“ ozve se příjemný hlas. Prudce se otočím a shledám, že k nám míří parta kluků a dvou holek. Vede kluk, který všechny převyšuje nejmíň o hlavu. Zarazí mě jeho oči, na ně mám paměť, chvíli přemýšlím, kde jsem je viděl, než si je spojím s vlkem. Jak má příjemný hlas tak má nepříjemný vzhled. Už od první vteřiny k němu pocítím antipatii.

„Nevím, o kom mluvíš, snad jen o duchu,“ ušklíbnu se a rozhlédnu se po aule. Naštěstí zahlídnu učitele. Popadnu Nikol za loket a vyrazím směrem k učiteli, ještě na něho zavolám, abych na nás upozornil. Zastaví se a počká na nás. Docela mě udiví, že o nás ví a ochotně nás zavede do ředitelny. Vyřídíme si přijetí a ve společnosti našich učitelů, zamíříme ke svým třídám. Nikol má příjemnou učitelku a já staršího učitele. Ten mi po cestě ukazuje letem školu a vysvětluje, jak to tu chodí. Pak vejdeme do třídy.

„Okamžitě se uklidněte a na místa. Vedu vám nového spolužáka Nikolase Andreho, přistěhoval se sem z Iwate. Doufám, že budete přátelští a ze začátku mu pomůžete,“ podívá se přísně po třídě.

„Na Japonce má divné jméno,“ ozve se zezadu posměšný hlas.

„Můj otec je Angličan a máma se přizpůsobila tak napůl mé druhé jméno je Sen,“ vysvětlím klidně. Tady asi nebudu mít houf příznivců.

„A proč to jméno nepoužíváš?“ ozve se další holka.

„Prvních pět let jsem byl spíš v Anglii než tady, tak jsem si zvykl na Nicka,“ pokrčím rameny. Tím je veškerá debata ukončena. O svých zálibách odmítnu mluvit. Sednu si na volné místo vedle holky, která se ode mě trochu odtáhne. Moc mi to nevadí, spíš přemýšlím, kdo mi dovolí ofotit sešity a rozvrh. Učitel to vyřeší po svém a dá to za úkol mé sousedce, která už jistě skáče radostí.

Kupodivu mi hned po skončení hodiny podá sešity a seznam učebnic s rozvrhem. Poděkuji ji a dám se do pilného prohlížení. Z učebnic mám všechny, takže jejich nákup odpadá. Na látkách jsem většinou o dvě pozadu tak si to s jejím dovolením okopíruji a opíšu rozvrh. Do oběda proběhne vše celkem v klidu, ostatní mě spíš oťukávají. Nechám je, jsem na tom stejně.

„Angličane,“ zavolá na mě někdo. Zní to spíš jako urážka, tak to ignoruji a balím si věci.

„Hej Angláne, mluvím na tebe,“ chytne mě někdo za rameno. Tak tohle nesnesu a za vteřinu kluk plachtí vzduchem.

„Pravidlo číslo jedna, nikdy na mě nesahej ze zadu, pravidlo číslo dvě, neříkej mi Angličane a ani Angláne, já vám taky nenadávám do Japonců a za třetí, myslím, že mé jméno znáš a umíš ho vyslovovat. Já tu čest ještě neměl,“ zamračím se na kluka, vezmu batoh a odejdu ze ztichlé třídy. Tak to bychom měli, s povzdechnutím si sednu pod jeden strom a pustím se do oběda. O obědové přestávce jsem prakticky neměl čas. Vybíral jsem si kroužek, do kterého by mě vzali. Bylo jich proklatě málo. Tak jsem se zapsal do nějakého, který mě ani nezajímá.

„Není na oběd dost pozdě?“ ozve se Nikol nade mnou a sedne si ke mně.

„Je, ale dřív jsem čas neměl,“ odpovím s plnou pusou.

„Minulá škola byla lepší, tam se aspoň nikdo nepovyšoval,“ povzdechne si. Kývnu, v tom s ní souhlasím.

„Snad bude líp,“ zadoufá a povzdechne si.

„Možná, mě osobně se tu líbí,“ poznamenám.

„Hele brácho, nemohl bys mě založit? Nějaké holky by se mnou šli ven, ale nemám peníze,“ kousne do rtů. Přestanu jíst a podívám se na ni, jestli to myslím vážně.

„Nemohl,“ odtuším klidně.

„A to jako proč?“ vyjede na mě.

„Protože si myslím, že máš na víc než si kamarády kupovat, navíc je tu tátův zákaz,“ pokrčím rameny.

„Jako by tu byl,“ zasyčí Nikola.

„Ještě jsem nezažil, aby něco nevěděl,“ odpovím ji a znovu se pustím do jídla.

„Udav se skřečku,“ popřeje mi nenávistně a vypálí pryč.

„Nikolo, tu obálku,“ zarazím ji v běhu. Zároveň se vymrštím a vytrhnu jí obálku s kapesným z ruky. Možná si toho nikdo nevšiml, ale já dokážu za zády poznat pohyb. Zatraceně jde to s ní čím dál víc z kopce. Za tohle si odnesu parádní škrábance. S povzdechem si sednu a peníze schovám. Při tom to byla taková fajn holka. Jo kdysi, když nenarazila v Japonsku na ‚kamarádky‘, které ji stáhli na dno. Tohle je druhý důvod, proč jsme se stěhovali, jen nevím, jestli není moc pozdě.

„Není tvoje sestra trochu moc divoká?“ ozve se za mnou sametový ledabylý hlas. Trochu sebou trhnu, ani jsem si ho nevšiml.

„Nemyslím, že by ti do toho něco bylo,“ odvětím ledově.

„Možná ano, možná ne. Sen-poutník, to jméno se k tobě docela hodí,“ poznamená hlas a přede mě si stoupne jeho majitel.

„Nechceš se přidat k nám, Sene?“ podívá se na mě. Na vteřinu ztuhnu, cítí snad ze mě vlka? To doufám ne!

„Ne,“ odvětím a sklidím zbytek oběda. Není mi souzeno se v klidu najíst.

„Já se tě neptám, já ti to nařizuji,“ podívá se ostře na mě.

„Ty mi nemáš co nařizovat, nejsem tvůj poddaný, to za prvé. Za druhé, nemáš mi co tykat, husy jsme spolu nepásli a já si s tebou nemíním nic začínat a za třetí s hulvátem jako jsi ty, bych si ani nevytřel podrážky,“ odseknu mu jedovatě. Jeho oči zmrznou a vztekle se na mě podívá, pak mám jen zlomek vteřiny, abych reagovala přece, i přes mou vlčí hbitost nejsem dost rychlý, abych mu unikl. Nějak se ocitnu na zemi pod ním.

„Okamžitě mně pust, ty parchante,“ zavrčím vztekle.

„Ani mě nehne, já jsem tady vůdce a ty mi budeš patřit,“ podívá se na mě výhružně. Divné, nemá to na mě žádný efekt.

„A to řekl kdo, jeho veličenstvo idiot?“ pozvednu pobaveně obočí. Zatraceně, kam se poděl strach?! Vztekle zavrčí.

„Nepokoušej mě,“ varuje mě vážně.

„A to varování bych jako měl brát vážně, od někoho, kdo se ani neumí představit?“ trhnu sebou, abych věděl, jak na mě klečí, nohy má absolutně volné a jeho mám po stranách, tak tohle se mi dokonale hodí. Posunu se co nejvíc nahoru. S ním to ani nehne, nejspíš si myslí, že mu chci tak uniknou, protože se jen ušklíbne a sevře mi ještě víc ruce. Jenže chyba lávky, tímhle jsem se dostal přesně tam, kde chci být. Posunutím, jsem dosáhl toho, že koleno mám, je přesně pod jeho mužstvím. Zlomyslně se na něho podívám a vymrštím ho vzhůru, až vůdce zavyje bolestí, pak ho tam ještě kopnu a pak ještě do břicha, abych ho ze sebe svalil.

„Příště, až budeš někoho chtít přitáhnout k sobě, pokus se ho nepodcenit, na rozdíl od ostatních kopu,“ pohodím hlavou a vydám se k tátovu autu, kde je už i Nikola. Táta vypadá, jako by se měl každou chvíli zhroutit smíchy.

„Za tohle mi zaplatíš,“ uslyším skřípaní zubů.

„Promiň, peněženku jsem si zapomněl doma, ale příště na to budu myslet,“ ujistím ho. Škoda, že neuvidím, jak půjde domů, bude to nejspíš pohled pro bohy. Nasedneme do auta, táta ještě potřebuje chvilku, aby se vzpamatoval, ale pak jedeme domů.

„Tohle jsi neměl, holky ve třídě mě varovali, ať se jeho partě vyhýbám. Říká se o něm, že je zabiják,“ promluví Nikol. Podívám se na ni.

„Co jsi o něm ještě slyšela?“ zeptám se zájmem.

„Že je to stvůra. Nehledě na schopnost zareagovat ve vteřině, je strašně rychlí a silný, nezná slitování, a když se mu někdo nelíbí, zabije ho. Každý to ví, ale nemůžou mu nic dokázat,“ zachvěje se Nikol.

„Proč ne?“ zeptám se.

„Protože oběti, které byli nalezené, byli roztrháni vlkem, až na to, že tu vlci nežijí,“ podívá se na mě Nikol. Ztuhnu a vrhnu nespokojený pohled ven. Budu si muset dávat trojnásobný pozor!