Tajný svět Akyry

Volný den

Ráno mě probudí halas zespodu, protáhnu se a pokusím se proměnit. Ne že by to šlo. Povzdechnu si a otevřu dveře. Seběhnout už trvá jen minutku.

„Dobré ráno,“ zívnu na celé kolo.

„Ještě ty provokuj,“ zavrčí na mě Nikola s pořádnými kruhy pod očima.

„Nicku, pojď, pustím tě. Dnes a nejspíš zítra ještě zůstaneš doma. Ta dlouhá absence si vybere svoji daň. Nechám ti pootevřeno, ale netoulej se, jídlo a vodu budeš mít u linky,“ oznamuje mi v poklusu. Rychle se proběhnu a vrátím se. Když půjdu ven, musím pořádně zavřít, naštěstí vím jak zase otevřít i v téhle podobě. Pak se vrhnu k misce a nažeru se. Máma mi misku vymyje a dá mi tam nové jídlo, které je dobré i za studena. Sednu si do chodbičky a zamávám jim packou. V devět hodin vyběhnu ven a pečlivě zavřu, ujistím se, že dveře otevřu a už mě není.

Rozběhnu se k pasti, musím přijít na to jak je tam dostat a my nejspíš budeme návnada, jenže každá sranda něco stojí.  Trvá jen chvilku, než tu past najdu, nejdřív všechno pečlivě prozkoumám, než vlezu dovnitř úzkým průchodem, jako člověk bych měl vážně velké problémy.

Kruhový vnitřek poskytuje dost místa, ale po kolmých stěnách se nedá vylézt bez lana a jištění. To jsem ostatně zjistil už z vrchu, z toho se jen tak nedostaneme. Trochu vyčerpaně si sednu před nějaký balvan a po chvíli zbystřím, v kruhu je bezvětří, ale mě čechrá srst vánek. Vstanu a začnu znovu propátrávat vnitřek. U balvanu, který trochu ční do kruhu, narazím na závan průvanu. Tohle je hodně zvláštní. U skály uvidím malou puklinku. Zkusím trochu zahrabat a puklina se zvětší. Narazím na podivný mechanismus. Potřeboval bych se proměnit, ale nejde mi to. Zkusím se do balvanu opřít packou a on se potichu pohne. Znovu se do něj opřu, dokud není dost velký prostor, abych se tam protáhnul.

Vlezu dovnitř a seběhnu pár schodů. Ocitnu se v chodbě očividně vyhloubené uměle. Je dost velká, aby se tam skryla větší smečka, jdou odsud dvě chodby jedna do leva druhá doprava. Zprava cítím vánek, tak se vydám tam a k mému překvapení se ocitnu za křovím, které lemuje zadní stranu, vzpomenu si, že jsem to zahlídl. Mezi křovím vede cestička, kdybych se teď tudy prodíral, bylo by to nápadné, tak to nechám být a vrátím se. Vchod je pořád otevřený. Podívám se doleva. Měl bych to tam prozkoumat, ale něco mě varuje a tak na to kašlu. Zavřu vchod a vyběhnu z propasti. Právě včas. Objeví se kouřoví vlci, tak tak se stačím vrtnout do nějakého křoví, aby mě neviděli. Mám docela strach, aby nezachytili moji stopu, ale připadají si až moc sebejistě než aby to kontrolovali.

„Tak kdy to spustíme? Slyšel jsem, že jejich vůdce už je doma,“ ozve se jeden.

„Tenhle týden bych to nechal, za pár dní je úplněk a potřebujeme být fit. Lov vlkodlaků není moc jednoduchý. Udělal bych to příští týden v pátek, když je sem naženeme tak do dvou dnů budou hladoví a ochotní ke všemu. Kdyby se ovšem nevzdali hned,“ zasměje se další vlk.

„To není špatný nápad, kromě těch pár stromů a křoví se stejně nemají kde schovat a nám poskytnou příjemný stín, zatím co oni se budou vařit. Ke hlídání vchodu stačí jeden vlk, takže se můžeme střídat,“ pronese zamyšleně vlk, hned uhodnu, že to musí být nynější vůdce původních vlků.

‚Však já vám ten ‚Není špatný nápad‘ osladím,‘ ušklíbnu se potichu v duchu a dál poslouchám. Po chvíli odběhnou pryč. Ležím v křoví ještě dobrou hodinu, abych si byl jistý, že jsou pryč a pak vylezu z křoví a zamířím domů.

Pro nás bude nejlepší moment překvapení. Ale budeme potřebovat něco, co je ukolíbá až od tama vypadneme. Strnu v půlce kroku, když si na něco vzpomenu a uculím se. Dám se do běhu. K našemu domu dorazím v momentě, kdy ho obhlíží pár lidí.

„Jsi si jistý, že nikdo není doma? Nejstarší by nás zabil, kdybychom namontovali štěnice a někdo nás při tom viděl, nebo když by byl někdo doma,“ začne šeptem druhý.

„Neboj se, očíhnul jsem to. Teď by měl být doma ten jejich syn, nejspíš se dlouho neměnil, ale teď tam není. Asi se šel proběhnout a zabouchnul si dveře,“ pokrčí rameny ten, který to tu teď nejspíš vede. Idioti, jak by si mohli myslet, že bych nechal dům tak dlouho bez dozoru. I kdybych ty dveře nemohl otevřít, čekal bych před domem, dokud by někdo nepřišel.

„Dobře tak jdeme na to, máš paklíč?“ zeptá se třetí. První kývne a vytáhne klíče. Přesunou se k zadním dveřím. Já se odplížím co nejblíže ke dveřím a bez varování tomu hajzlovi skočím po ruce a zahryznu se, vykřikne spíš překvapením jak bolestí. Pro mě není problém je nahnat do rohu, jako spíš je tam udržet, jeden z nich se začne měnit, když před domem zastaví tátovo auto.

„Nicku, jdu dovnitř!“ zahlaholí. Teď nebo nikdy, zavyju a skočím po tom, co se začal měnit, roztrhnu mu nohu. Táta naštěstí hned pochopí a vyrazí za dům. Jen co uvidí scénu, vytáhne pistol a zamíří na kluky.

„Ani jeden se nehněte nebo to do vás našiju,“ zavrčí vztekle. Kluci ztuhnout.

„My jsme nechtěli nic ukrást,“ začne se obhajovat první kluk.

„To si vysvětlujte policii, jsem přesvědčený, že je budou zajímat ty paklíče a ten šperhák,“ ujistí ho ironicky táta a vytočí policii. Ani jeden už neřekne ani popel, a začnou po mě střílet vzteklými pohledy. Jejich šéf je nejspíš moc nepochválí, když je bude tahat z vězení. Mám tolik drzosti, že se na ně culím.

„Policie, ani hnout!“ ozve se zpoza rohu, nejspíš si myslí, že je to zločinec. Mrknutím oka se státou domluvím a znovu začnu vrčet na kluky, zatímco otec jim vysvětlí, že je majitel domu a zadržuje ty, co se ho pokusili vyloupit.

Naštěstí si dají říct a táta je nechá zkontrolovat prázdnou pistoli, co si pamatuji, nikdy v ní náboje nebyli, a začnou se věnovat pravým zločincům. Jejich pohled je pro bohy! Když policie zajistí důkazy, táta mě zavře do domu a jede s nimi na policii. V klidu se najím a stočím se na pohovce a usnu.

Probudí mě až táta, který odemyká dveře. Zívnu.

„Tak už jsem tady, musím ti říct, že jako hlídací pes ses osvědčil,“ vejde do obýváku. Odfrknu si. Copak jsem nějaký pes?

„Moc nefrkej,“ oznámí mi a nalije novou vodu do misky, docela to ocením. Napiju se a jdu k zadním dveřím. Kupodivu chápe docela bystře a otevře mi je. Tentokrát daleko nejdu a hned se vrátím.

„Víš, vždycky jsem si přál psa, máma mi ho nechtěla pořídit, že prý má blechy a různé nemoci. Jsem rád, že se mi sen splnil, i když trochu jinak,“ zabručí spokojeně táta. Tak takhle to nepůjde.

„Hele tati trochu si to pleteš, já jsem vlk a ne nějaký zasraný pes!“ zavrčím na něho.

„Nevrč na mě, jsem tvůj otec!“ ukáže na mě prstem. Podívám se na něho a kousnu ho! To má za toho psa, pak ho nechám v obýváku kvílet. Vyběhnu schody a složím se na svoji postel.

„Nikolasi, jak si sakra mě dovoluješ kousat! Jsem tvůj otec!“ uslyším kvílivý řev. Jen si odfrknu, jeho chyba, neměl mě nazývat psem a ukazovat na mě prstem, nejsem čokl!

Chvíli na to se ozvou v zámku klíče. Seběhnu na podestu, odkud vidím mamku, jak vejde s obrovskou taškou. Otec jí jde naproti a hned si stěžuje, že jsem ho kousl.

„Nikolasi?“ pozvedne obočí máma a podívá se na mě.

„Nazval mě psem,“ vyjasním uraženě. Máma si jen povzdechne a jde otci vysvětlit, proč mě nemůže nazývat psem. Aspoň tolik ke spokojenosti. Chvilku po mámě se znovu otevřou dveře a vejde Nikola se zbytkem smečky. Danno ke mně vyběhne.

„Jak je?“ zeptá se mě a podrbe mezi ušima.

„Bylo i líp, nemůžu se proměnit, co ve škole?“ zeptám se, když mě přestane drbat.

„Bez problému. U tebe nějaké novinky?“ zeptá se Dano.

„Jo, pokusili se sem vloupat, ale krapet se jim to nepovedlo,“ vypláznu jazyk v úsměvu.

„No vidíš, jaký jsi dobrý pejsek,“ zavrní Nikola. Jenže já zrovna nemám náladu na usazování.

„Nikolo, přestaň provokovat, nebo tě u boudy uvážu na pár dní, abys zkrotla,“ varuji celkem přátelsky, ale ona to tak nejspíš nevidí, protože ztěžka polkne kolu.

„Hej, nemusíš se hned rozčilovat,“ brání se rychle. Nejspíš se jí představa, že by nějaký čas strávila u boudy, nezamlouvá.

„Když už o tom mluvíme, co vůbec chtěli?“ zeptá se Sabura. To je celkem chytrá otázka.

„Namontovat do domu štěnice,“ odpovím a sednu si.

„Původní?“ zeptá se Danno.

„Která jiná?“ odpovím mu otázkou. Všichni ve smečce zaklejí. Všimnu si mámy, která stojí ve dveřích a má vztekle sevřené rty, taky se ji to nelíbí. Doufám, že ji nenapadne jet k nim a nadat jim.

„Mami, prosím hlavně tam nechoď, ještě by tě využili proti mně,“ požádám ji. Zhluboka se nadchne, ale po chvilce souhlasí a oznámí nám, že máme v kuchyni občerstvení. Všichni se tam vrhnou kromě Danna.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptá se mě Danno.

„No žádná sláva to není, nelíbí se mi, jak dlouho jsem proměněný, ale jinak jsem v pohodě,“ usměji se.

„Těším se, až budeš ve škole, hlídat je není žádný med, občas bych jim ukousl hlavu,“ povzdechne si Danno. Zasměji se, tomu vážně věřím a jak rád!

„Počítej spíš středu,“ ujistím ho.

„Skvěle tak pojď, než nám všechno sní,“ zvedne se,“ a zamíří do kuchyně. Chvíli se za ním dívám, něco u něho není v pořádku, vědět tak co!