Tajný svět Akyry

Úplněk strachu

Slastně se protáhnu na posteli a podívám se na strop, kam jsem si přilepil obličej svého herce, kterého platonicky miluji. No teď už ne, umřel na rakovinu, ale stejně byl Patrik Swayze kus chlapa, i když ve srovnání s Hikagem… sakra proč na toho debila myslím, právě teď? S povzdechem vstanu a začnu se oblékat, pak slezu do podivně tiché jídelny. Sestra jí stejně klidně jako ostatní.

„To jste mě nemohli vzbudit?“ zamračím se na ně.

„Kromě děla jsme vyzkoušeli naprosto všechno a nic s tebou nehnulo. Tak jsem si myslel, že jsi upadl do zimního spánku,“ ozve se táta. Jen se na něho podívám, včera mě Hikagova smečka naháněla celý den, ani jsem nemohl kloudně fotit. Ale i tak jsem získal pár úchvatných fotek, které jsem zaslal Petrovi, doslova se nad nimi rozplynul.

„Velmi vtipné, copak jsem medvěd?“ zavrčím a dopadnu na židli. Hned vyskočím, jak pode mnou něco zapiští. Zvednu prdící polštářek a podívám se na ségru, která se může udusit smíchy.

„Dnes není první apríl,“ zamračím se.

„Ne, ale je první úplněk v novém domově, jdu na diskošku,“ odpoví mi. Tentokrát se čajem málem udusím já. Dělá si prdel, že. Rychlý pohled do kalendáře mě ujistí, že ne.

„Nikol, dnes bys neměla nikam jít,“ ozve se máma s vážným hlasem.

„A proč ne? Je jen dobře, že se začlení do zdejšího zdravého kolektivu,“ vmísí se do hovoru táta. Nadšený, že se Nikol tak hodně zlepšila. Hodíme po sobě s mámou zoufalý pohled, ten její je navíc prosící. Povzdechnu si a kývnu, že na ni dám pozor, stejně jsem chtěl jít do města jako vlk. Za Nikolininým zklidněním rozhodně nestojí klidnější vzduch, ale to, že ji máma víc zaměstnává, podnikají dlouhé procházky a tak. Prostě nemá energii na řádění.

„Nikol, měli bychom vyrazit, pokud nechceš přijít pozdě a být po škole,“ odsunu nedojedenou snídani a vstanu. Z kuchyně si vezmu oběd a s Nikol vyrazíme ke škole.

„Co měl ten zoufalý pohled znamenat?“ pustí se do mě ségra.

„Do toho ti nic není. Kdybys měla rozum, zůstaneš dnes doma,“ podívám se na ni.

„Pozvali mě kamarádky,“ brání se Nikol.

„Jenže tvoje kamarádky to mají domů krok a skok a budou doma dřív, než nastane úplněk, nebo spíš než vyleze, ty ne,“ vysvětlím jí podstatný rozdíl.

„Ty prostě jen žárlíš, že tě ještě nikdo nikam nepozval,“ vyplázne na mě jazyk a zdrhne mi do školy. Jen si povzdechnu a loudám se za ní.

„Sene, pojď sem!“ ozve se tradičně rozkazovačný hlas. Jako tradičně ho ignoruji a loudám se do školy. Za ten týden se už z toho stal takový uvítací rituál, on totiž Hikago nezná slovo ne, nebo se mu nedokáže přizpůsobit. Spíš oboje. Zamyšleně otevřu skříňku a ta se přede mnou zabouchne. Nechápavě zamrkám.

„Sene, ty jsi mě neslyšel? Už mě nebaví, jak mě pořád ignoruješ, začínám být ostatním pro smích!“ zaduní mi do ucha Hikagův hlas. Jak jsem si mohl myslet, že ten idiot by někdy mohl konkurovat Patrikovi? Prudce pohnu loktem dozadu a se zadostiučiněním uslyším, jak bolestně zaúpí.  Pustí moji skřínku a opře se vedle.

„Můžeš mě přestat ignorovat, Sene?“ zavrčí. Neodpovím, na tohle jméno rozhodně neslyším.

„Dobře tak, Nicku, mohl bys mě přestat ignorovat?“ vyjede z něho frustrovaně.

„Nepochopíš, že se s tebou prostě bavit nechci?“ zeptám se ho kousavě.

„Zato s Jirem cvrlikáte jako holoubci, kdy bude svatba?“ zeptá se sarkasticky.

„To nevím, musíme se napřed domluvit na datu, ale v tomhle století určitě,“ setřu ho a zvědavě se podívám, jak vztekle skřípe zuby. Že by to poleno žárlilo?

„Ty žárlíš?“ zeptám se ho zvědavě.

„A na co? Na to poleno?“ odfrkne si Hikage.

„No pak tě ani nemusí zajímat, že pozítří máme rande, že,“ usměji se, otočím na patě a nechám za sebou vytřeštěného Hikaga.

„Jak jako rande! Ty patříš mě!“ zaječí na celou chodbu.

„Patřím jen sám sobě a nikomu jinému,“ zařvu zpátky a zapadnu do třídy. S tím rande to pravda není.

„Takže my máme pozítří rande?“ mrkne na mě pobaveně Jiro.

„Promiň, nejsi můj typ,“ podívám se na něho zkroušeně.

„A já jsem na holky, takže bych tě nejspíš odmítnul, ale pomoct najít dárek mi jít můžeš, brácha má narozky a mě dochází nápady,“ zazubí se na mě Jiro.

„Beru, kde se sejdeme?“ zeptám se ho.

„U fontány,“ mrkne na mě Jiro. O téhle cukrárně jsem už něco zaslechl, tak kývnu. Najednou mám neodbytný pocit, že mě někdo zabíjí. S Jirem, který měl nejspíš stejný pocit, se unisono podíváme ke dveřím, kde nás probodává pohledem Hikagi, pak se vytočí na patě a zmizí na chodbě. Podíváme se s Jirem na sebe a vybuchneme smíchy.

„On asi není zvyklí na to, že mu někdo říká ne, že,“ škytnu.

„Rozhodně ne, neví, co si s tebou má počít,“ kývne Jiro, když se přestane smát. Zbytek dne proběhne celkem v klidu včetně oběda. Tedy skoro, usadím se pod svým oblíbeným stromem a rozdělám oběd, když vedle mě třísknou učebnice a usalaší se tam Hikage.

„Mohl by ses odsunout někam jinam? Ještě mi zkazíš chuť,“ zavrčím a zabořím hůlky do rýže.

„Co na něm sakra vidíš?“ zavrčí na mě Hikage bez reakce. Povzdechnu si.

„No je hezký, milý, nemá přerostlé ego a nemusí si dokazovat, že je stvořitel světa,“ vypočítám zamyšleně.

„Zato má místo mozku slámu a dělá ze sebe něco, co není,“ odfrkne si Hikage.

„A co podle tebe je? Mimochodem, co děláte o úplňku?“ zeptám se Hikageho a zavřu obědový box, on vážně dokáže zkazit chuť.

„Člověk rozhodně ne. Jsme zalezlí doma a čekáme, až úplněk zajde,“ odpoví mi klidně. Nevěřícně se na něho podívám.

„To jste takový zbabělci? Nevíte, že úkolem vlků je chránit lidi?“ zaječím na něho, až se pár studentů otočí. Nevšímám si jich, oběd hodím do tašky, tašku si přehodím přes rameno a mířím rázným krokem do třídy. Za sebou slyším rázné kroky. Nakonec změním směr a vyběhnu na střechu. Je pro mě trochu nezvyk, že sem můžeme.

„Tak my jsme zbabělci? Jasně snažili jsme se, ale po tom, co něco roztrhalo čtyři ze smečky, a lidi nás začali lovit, jsme to vzdali!“ zaječí za mnou Hikage. S odporem se na něho podívám, na tohle mu nemám co říct.

„Už jsem ti říkal, že nevíme, co to bylo. Bylo to každopádně rychlejší než my. Snažili jsme se,“ brání se Hikage. Chladně se na něho podívám a před očima mi vyvstanou smrtelně nebezpečné oči toho bezdomovce.

„Ty si říkáš vůdce smečky a při tom se snažíš chránit jen sám sebe, co? Tak já ti řeknu, co tu pobíhá, jsou to vlkodlaci, a když s tím něco nemíníte dělat vy, tak já ano, nejsem vlk jen tak pro legraci, zbabělče,“ ušklíbnu se na Hikaga, který na mě vytřeštěně zírá. Pak se vzpamatuje.

„Nikdy mi neříkej zbabělče,“ zavrčí na mě a nahrbí se, oči mu nebezpečně zdivočí.

„A co jste, když se vyhýbáte něčemu takovému,“ ušklíbnu se.

„Uvidíme, co řekneš dnes v noci a kde budeš. Jen tak mimochodem, ten tvůj miláček Jiro se k nim taky nejspíš řadí, vlk rozhodně není a na člověka slyší líp než by měl,“ ušklíbne se Hikage. Nepatrně sebou trhnu v nevěřícném gestu. On určitě není vlkodlak, ještě nemá tak zlé oči.

„Jednoho jsem tu viděl a Jiro to rozhodně není, poznal bych to,“ prohodím přes rameno a seběhnu do třídy. Tentokrát už za mnou nejde. Sednu si do lavice a zamyšleně se najím. Ze školy jdu ještě zamyšleněji, zbytek dne jsem pozoroval Jira a skutečně vypadal jako hromádka neštěstí, jako by ho něco trápilo víc, než byl ochotný přiznat.

„Auu,“ zaskučím najednou a otočím se na Nikol, která mě praští do zad. Před nosem mi mává moji vlastní peněženkou, vztekle jí ji vytrhnu z ruky.

„To je moje,“ zamračím se na ni.

„Já vím, ale nikdy se nestalo, že bych ti ji vytáhla z kapsy, tak si ten triumf užívám,“ pousměje se. Taky se musím usmát, co má tolik pohybu a skoro žádný čas na lumpárny, tak je to zase ta stará dobrá sestřička na kterou se můžu spolehnout. Odpoledne strávím tím, že se ji snažím rozmluvit tu diskotéku. Ne že by se dala a tak k večeru vyfintěná až hrůza vypadne z domu.

„Nicku, pojď se najíst, ať máš sílu,“ zavolá na mně máma. S povzdechem ji poslechnu, cítím, že celý zbytek dne bude jedna ohromná katastrofa.

Spořádám toho víc než dost a umyju po sobě nádobí.

„To hrozí hladomor?“ ozve se táta ohromeně. Otočím se na něho, už tam musí nějakou dobu stát.

„O tom nic nevím, jen si dělám zásoby na zimu,“ ujistím ho a se slovy, že jdu ven, se zdekuji. Jen, co se dostanu do lesa, proměním se a valím do města. Nevím, kde ta diskotéka je a jestli jich tu není víc, tak začnu čmuchat u pravděpodobné cesty, kudy ségra šla a skutečně na její stopu narazím. Po její stopě pak dojdu ke klubu, lehnu si do stínu a dávám pozor. V deset hodin se otevřou dveře a vyjde ségra i s kámoškama, ty se hned rozběhnou domů. Jedna se ji snaží přesvědčit, aby šla spát k nim, že rodičům zavolá, ale Nikol odmítne. Holka jedna blbá! Podívám se na oblohu, kde se začne objevovat měsíc, tohle je zlé. Tady není jak jinde, kde se objeví i za dne, tady postupně vypaluje do tmy stříbrný kruh. Ozve se osamělé vytí. Tohle není vlk. Trochu se přikrčím a běžím za sestrou, musím ji dostat do nějakého domu, je jedno jakého, hůř než venku být nemůže… pokud v tom domě zrovna nebudou vrazi nebo vlkodlak, který nestihnul vyjít ven, pomyslím si s černým humorem. K mojí smůle se mi ztratila. Zanadávám na svoji blbost.

Kdesi vpředu uslyším Nikoly výkřik a vrhnu se tím směrem, doběhnu právě včas, abych z ní strhnul monstrum. Něco mezi vlkem a člověkem. Tělo má pokryté srstí, ale oči ještě lidské, ke svému zděšení se dívám do hodně známých očí. Monstrum při dopadu na zem zakňučí a začne se měnit v člověka. Taky se proměním a mrknu se na Nikol, která zděšeně sleduje monstrum, takže mě si ani nevšimne. To je dobré.

„C-co to k čertu je?“ vykoktá ze sebe.

„Něco mezi vlkem a člověkem, ještě se neproměnil úplně,“ odpovím a napjatě sleduji, kdo to je. Hlasitě zalapám po dechu, když přede mnou leží polonahý Jiro. Kalhoty naštěstí má.

„Jiro jsi v pořádku?“ zeptám se ho a skloním se k němu.

„Nesahej na mě, proč vůbec chceš mluvit s takovou zrůdou?“ vzlykne Jiro.

„Ty jsi už měl lidské maso?“ zeptám se ho opatrně. Podívá se na mě s takovým odporem, že je to odpověď sama o sobě.

„Takže zrůda ještě nejsi, jen se neumíš přeměnit do vlka, to není žádná tragedie,“ oddechnu si upřímně.

„Cože? Co ty o tom víš?“ vyjede na mě ohromeně Jira. Mrknu se na Nikol, která naši rozmluvu poslouchá s čím dál větším zmatkem, který se jí zračí v obličeji. Povzdechnu si, asi není zbytí.

„Já jsem vlk Jiro, tedy umím se do něho přeměnit, vlkodlak nejsem. To je zase jiný druh vlka, takový, který sežral lidské maso, když byl napůl proměněný. A rozhodně nepovažuji za tragédii, že se měním ve vlka, spíš to beru tak, že mám víc možností se proběhnout,“ uculím se na Jira, který na mě i s Nikol valí oči, čím dýl mě poslouchají.

„Brácho nic proti, ale kdy tě pustili z blázince, něco takového prostě neexistuje,“ vloží se do hovoru Nikol a Jiro se jen kousne lehce do rtů. On o tom už nejspíš ví své. Znovu se kousnu do rtů a proměním se do kouřově zbarveného vlka a trochu přešlápnu z packy na packu. Pak se opatrně podívám na ty dva. Jiro je celkem v pohodě, jen si mě pořádně prohlíží, za to Nikol je v doslovném šoku, jen strnule sedí a hledí na mě. Pak se jí trošku otřesou ramena a dá se do hysterického smíchu. Tohle není dobré.

„Nikol, mohla by ses trochu uklidnit?“ povzdechnu si.

„J-j-já se mám uklidnit?! Můj bratr je nejen buzerant, ale taky vlkodlak! Stvůra, bestie!“ začne vyšilovat.

„Toho vlkodlaka bych si vyprošoval,“ zavrčím nevraživě, na tohle začínám být nějak alergický.

„Jak to děláš?“ zeptá se mě tiše Jiro.

„Prostě si v sobě představ vlka, on už se promění sám, hádám, že ti jednu dobu praskaly kosti,“ juknu na Jira. Kývne a nadechne se, pak zavře oči a za chvíli je přede mnou krásní stříbrný vlk. No a pak, že to nejde. Nikol hlasitě zalapá po dechu.

„Tady jsme v nějakém stvůrově nebo co? Všichni se tu mění ve vlkodlaky,“ vjede si hystericky rukama do vlasů.

„Sklapni, sestřičko, co se týče tebe, taky budeš vlk, tak bych se tak o vlkodlacích neproflakoval a když už jsme u nich, nejspíš bychom měli dorazit domů dřív, než si nás nějaký najde,“ povzdechnu si a přiblížím se k ní.

„Táhni ode mě vlkodlaku!“ začne se Nikol ode mě sunout. Viditelně protočím oči a podívám se na ni, pak vytřeštím oči za její rameno, rychle ji nešetrně chňapnu za ruku a odtáhnu ji z tmy, která se krčí na rohu, za ní naprázdno cvaknou zuby. Nikol vykřikne a rychle se sune za mě a za Jira.

„Vylez,“ zavrčím do stínu a za chvíli se z něho začne sunout postava vlka, až na to, že oči tohoto ‚vlka‘ jsou krvavě rudé a z tlamy mu kapou krvavé sliny. Je dvakrát tak mohutnější než já nebo Jiro. Ani na vteřinu nepochybuji, že přede mnou je skutečně vlkodlak.  Ani jeden z nás nepromluví, nic nenaznačí a přece se proti sobě vrhneme. Koutkem oka pozoruji, jak Jiro moji sestru dostrkal k výklenku, kde nikdo není a postavil se před ni. Díky bohu, aspoň se tím nemusím rozptylovat.

Za sebou mám nejednu rvačku se skutečnými vlky, kteří byli častokrát v přesile, tak proti zuřivému vlkodlakovi mám jakous takous výhodu, ale není moc velká. Díky bohu Jiro se párkrát vyskytne příležitost, kdy vlkodlaka zaskočí nepřipraveného. Vlkodlak pozná, že nemá šanci a stáhne se. Bůh ví, jestli skutečně. Těmhle bestiím nejde věřit.

„Bydlíme nedaleko, nejlepší bude, když se tam pokusíme dostat a přespíte u nás, k vám byste to asi nestihli,“ navrhne Jiro. Souhlasíme, nic lepšího nás skutečně nenapadlo a já budu moct sestře ledacos vysvětlit.

„No, to asi nestihneme,“ ozve se Nikol, její hlas zní divně kňučivě. Ohledneme se kam se dívá a strneme. Tak se zdá, že náš nezávidění hodný kamarád si došel pro partičku pomocníků stejného ražení, proti nám stojí pět vlkodlaků se stejným hladovým výrazem. Tohle sami nezvládneme.

Zakloním hlavu a začnu výt. Modlím se, aby Hikage nebyl takový zbabělec a byl v ulicích, momentálně ho fakt potřebujeme a za jeho pomoc jsem ochoten slíbit cokoliv, abychom se z takové šlamastiky dostali.

Jak se zdá moje volání bylo zbytečné, ani se neobtěžuje mi odpovědět. Sbohem můj krátký živote! Svůj kožich však zadarmo nedám! Zavrčím a vrhnu se na nejbližšího vlkodlaka v zoufalém souboji o život, Jiro mě následuje…