Tajný svět Akyry

 Tajemství

Táta se ještě zastaví v obchodě a pak jedeme domů. Pořádně dávám pozor, kudy jedeme, protože zítra plánuji jít do města, tak abych věděl, kudy se vrátit. Při tom si hlídám tašku, nevím, co má Nikol v plánu. Jen co zastavíme, dávám si pozor, aby se mi nedostala za záda, protože jsem si tašku přehodil přes rameno. Když si toho táta všimne, zažene Nikolu dovnitř a podává jí věci. Je vztekem bez sebe.

„Ségra, byl bych skutečně rád, kdyby ses vrátila do období před třemi lety, to jsi byla k sežrání,“ mrknu na Nikol. Jen mě propíchne hrozným pohledem. Pomůžu jim a jdu se zabarikádovat do svého pokojíčku. Dnes nemám na venek ani pomyšlení. Sešity mám sice ofocené, ale ještě se je musím doučit. Napřed si dám na hromadu, co budeme mít zítra a pustím se do toho. Můžu být jen rád, že ta holka měla sešity ve skříňce.

„Niku, máš tu návštěvu,“ zaslechnu zezdola matku. Zamračím se. Kdo by mě navštěvoval teď? Vždyť ještě nikoho neznám. Stejně vstanu a vyjdu z pokoje, který pečlivě zamknu. Seběhnu schody, přičemž si všimnu, že Nikol vystrčila hlavu.

„Mami, kdo to je? Ještě tu nikoho neznám,“ nakouknu do kuchyně, když ji tam neuvidím, zamířím do chodby. Stojí ve dveřích a prohlíží si návštěvu. Podívám se jí přes rameno a strnu, dívám se přímo na čísi hruď, podívám se výše a setkám se s pohledem modrých očí, které teď spíš připomínají bouřkové mraky.

„Mohli bychom mluvit spolu soukromě?“ zeptá se mě. Jeho hlas spíš připomíná ledovec víc než cokoliv jiného.

„Mami,“ podívám se na mámu, která kývne a zajde do domu. Vezmu si klíče a zabouchnu za sebou dveře. Věřím, že tady si nic nedovolí, jen jsem netušil, že na to přijdou tak strašně rychle.

„Nebudu chodit kolem horké kaše, předpokládám, že tušíš, kdo jsme, stejně jako my tušíme, kdo jsi ty,“ zabodne do mě oči. Musím uznat, že se ovládá geniálně.

„Hmm na tom něco bude,“ odpovím vyhýbavě.

„Jsem vůdce smečky, jestli ti to něco říká,“ přimhouří oči. Dobře, když to bere tak přímo.

„Dejme tomu, že tě prozradilo tvé barbarské chování, za které by se nemusela stydět ani první křížová výprava do Jeruzaléma, nebo nájezdníci, co likvidují vesnice pro radost. Jen ta poslední činnost se mi zdála nějak obrácená,“ ujistím ho kousavě.

„My nejsme domácí zvířátka,“ zavrčí vůdce a v očích se mu vztekle blýskne.

„Od vůdce smečky bych čekal jistou dávku zdravého rozumu, chování a zdrženlivosti. Tobě nejspíš chybí všechno včetně výchovy, takže nechápu pointu vůdce smečky, to tě ještě nikdo nepřepral?“ přimhouřím oči.

„Ještě se o to nikdo nepokusil. Jmenuji se Suzushï Hikage,“ odvětí vůdce. Chladný stín. Jo to se k němu výborně hodí.

„Netěší mě. Co tu chcete?“ zeptám se přímo.

„Chci, aby ses přidal k mojí smečce,“ oznámí mi bez emocí Hikage. Odmítám ho nazývat jménem.

„Zapomeň,“ odtuším.

„Cože?“ zavrčí na mě Hikage.

„Zapomeň, chceš to vyhláskovat nebo to mám říct v jiném jazyce?“ pozvednu obočí.

„Proč?“ zeptá se a lehce vycení bělostné zuby. Je mi jasné, že se mi snaží nahnat strach.

„Protože nemám zapotřebí, abych se strachoval, že mě nějaký umělec ohne za prvním keřem. Od vůdce čekám spolehlivost a ochranu. Ty nesplňuješ ani jedno kritérium,“ odpovím mu po pravdě.

„Vybral jsem si tě za partnera,“ oznámí mi Hikage.

„Na to musí být dva a já odmítám mít za partnera sebestředného kreténa, který si myslí, že všechno musí být po jeho a spolknul všechnu moudrost světa,“ odseknu.

„V určitém kraji musíš podléhat jedné autoritě a tou jsem já,“ zavrčí vztekle Hikage.

„Musím jedině umřít. Nepotáhnu za vůdcem, kterému nevěřím, takže ti oznamuji, že se od teď stávám samotářem,“ ušklíbnu se.

„Ty netušíš, co se v tomhle městě děje,“ podívá se na mě.

„Jestli máš na mysli to, že jste krvelačná smečka, tak to už vím,“ ujistím ho co nejklidněji. Nemůžu si pomoct, ale když ho tak vidím, nějak tomu nevěřím.

„Sám tomu nevěříš. My nejsme ti, co zabíjí lidi, my se je snažíme chránit před zlem,“ podívá se na mě naléhavě. Jako by chtěl, abych tomu věřil.

„Co tu tedy je za zlo?“ ušklíbnu se nepřesvědčeně.

„To nevíme, víme jen, že je to pokaždé za úplňku,“ skloní se ke mně. Na chvíli mám pocit, že mě chce políbit. Žduchnu do něho, i když vím, že je to jako bych šťouchal do masivu. Se zavrčením zvednu koleno a Hikage ode mě odskočí. Škoda, posledně se svíjel vážně nádherně.

„To toho víte opravdu hodně. Jsem rád, že jsi mě zahrnul takovými informacemi. Příště se neobtěžujte mě navštívit,“ odemknu dveře a za sebou bez rozloučení zabouchnu. Snad ho napadne, že mě mají nechat být. Jenže to jsem neviděl jeho odhodlaný pohled, že.

S povzdechem zamířím do pokoje, kde uvidím ségru, jak se vrtá v zámku.

„Mám speciální bezpečnostní zámek, ten odemkneš jen klíčem,“ odvětím ji klidně. Podívá se na mě takovým pohledem, že by mě zabila na místě a napřáhne ke mně ruku.

„V žádném případě,“ odtuším klidně. Pokusí se mě shodit ze schodů, ještě že se držím zábradlí, druhou rukou ji chytnu její a cuknu. Sletí na nejbližší podestu.

„Ty zatracený hajzle,“ zavrčí na mě. Je skoro jako vlk napadne mě.

„Nevím, kdo z nás dvou je větší hajzl sestřičko. Kdy se z tebe stal tak malý fracek? Bývala jsi fajn,“ zeptám se smutně.

„Mohl jsi mě zabít!“ ječí dál v afektu.

„Ty mě také, takže jsme si rovni. Mimochodem už nebudu skákat, jak si pískneš a na narozeniny ti nic nekoupím,“ podívám se na ni a odemknu dveře. Vpadnu do pokoje a zabouchnu za sebou dveře dřív, než mě dostihnou další urážky. Kdyby se mi jen svěřila, co se děje, povzdechnu si. Doučím se a při pohledu na hodinky zjistím, že už nemá cenu se měnit a už vůbec fotit. I když proběhnout bych se mohl. Seběhnu dolů a sednu si k večeři, kterou mlčky sním. Našim řeknu, že se jdu ještě projít a vyběhnu ze dveří, než mi v tom stačí zabránit.

Kousek od domu se nadechnu svěžího vzduchu a zavrním tou nádherou. Je to dlouho, co jsem cítil tak čerstvý vzduch a přes příliš dlouho, co jsem viděl hvězdy tak jasně, pousměji se, když obrátím hlavu vzhůru, kde se rozžínají první nebeská světýlka. Tělem mi projde brnění.

Už je to hodně dlouho, co jsem se proměnil, jen tak na hodinku, na dvě. Zaběhnu hluboko do lesa a proměním se. Mám štěstí, že moje kouřová srst skoro splývá s tmou. Na tichých vlčích tlapách se rozběhnu tichou tmou. Tenhle klid mi chyběl. Sebevětší a sebe víc zalesněný park nikdy nenahradí les.

To místo plné všelijakých stromů, rostlin, zvěře, pachů. Nepotřebuji lovit, ale k smrti rád se ženu za zvěří, abych si protáhnul packy. Nedaleko uvidím skálu a začnu se na ni drápat, je odtud úchvatný pohled, dokonce už vyšel měsíc, kterému zbývá jen málo do úplné koule. Tomuto nutkání neodolám. Zvednu hlavu a začnu výt.

Když skončím, zmizím ze skály a rozběhnu se domů. Ještě v lese se proměním a o chvíli později vejdu do domu. Zajdu do kuchyně, i když už jsem večeřel, z běhu jsem dostal hlad. Uvidím jablečný závin a hned si na větší kousky nakrájím celou nohavici a pak ještě půlku.

„Že nepraskneš,“ zasyčí na mě závistivě ségra.

„Pořád se o to pokouším a pořád nic, to je děs, že,“ zasměji se a vyběhnu schody. Všimnu si, že zámek je pokřivený, ještě štěstí, že jsem trval na jiné pojistce, která mi dveře otevře i bez zámku. Nedostal bych se k sobě. Zítra budu muset zavolat zámečníka. Zdá se, že sestřička se mě rozhodla finančně zdevastovat. Sednu za ultrabook a zapnu ho. Hned mi přijde oznámení, že mám vzkaz na Skype. Skočím tam a uvidím Petra, který se hned jak mě zmerčí, připojí.

„No kde jsi?!“ podívá se na mě přes videohovor.

„Tady, nebo si myslíš, že s tebou hovoří můj duch?“ zasměji se a zakousnu se do koláče.

„Zatraceně dej ten koláč do háje, už se mi sbíhají sliny. Jinak ohledně té práce tě nepotěším, nechtějí přistoupit na žádné změny. Je mi to líto,“ povzdechne si.

„Když ne tak ne. Oškubat se nenechám, z toho jsem už vyrostl, nevíš o nějakém kšeftu?“ zeptám se ho s pokrčením ramen. Ta cifra mě mrzí, ale co se dá dělat, lepší být bez peněz než naletět a přijít o víc. Na tohle se u Petra můžu spolehnout.

„Něco bych měl, další dva kalendáře, jeden chce krajinu hor, tam teď bydlíš ne? A koně. Druhý chce divoká zvířata a stavby, je to spíš pro cestovatele. Obojí slušně placené a slušné ceny.

„Ty koně ti můžu poslat hned zítra, nějaké mám nafocené, jedná se asi o stovku snímků, jednu dobu mě fascinovali, hory mám za domem,“ pousměji se.

„Dobře, tak ti za dva dny přijde smlouva, je v pořádku, kdyby ti druzí chtěli ty zvířata z hor tak ti brnknu. A teď k dalším věcem, jsou tam nějací vlci?“ vypálí na mě Petr zvědavě.

„Jo celá smečka a mění se jak já. Ten jejich vůdce mě pěkně sere, ve škole se mě pokusil znásilnit,“ odfrknu si.

„No neke… vlastně kecej a rychle, chci všechny podrobnosti!“ ukáže na mě prstem. Musím se zasmát, je horší jak pavlačová drbna.

„To určitě. Nic se nestalo, jen chvíli nemohl chodit,“ zasměji se.

„Ty jsi, určitě to musel být úžasný exemplář,“ zasměje se.

„To byl, ale co naplat, když je vymaštěný jako máslo?“ povzdechnu si tragicky. Petr se jen zasměje a ještě spolu chvíli kecáme a vzpomínáme na staré tahy. To trvá do té doby, kdy se z ničeho nic probudím na klávesnici. Udělím mu dobrou noc a zahrabu se do navoněných peřin.

Ráno mírně zaspím, ale nijak se nevzrušuji, vezmu si víc peněz a seběhnu dolů do kuchyně.

„Bré ráno,“ pozdravím a dám se do jídla. Zrovna probírají plány na odpoledne.

„Se mnou nepočítejte, musím do města,“ vložím se do hovoru. Vezmou to na vědomí a pak s Nikol vyrazíme do školy. Není nijak daleko, aby nás musel vozit táta. Mlčíme, nebo spíš Nikol se se mnou nechce bavit.

„Nikolo, podle mě tu nejsou takové bestie, jako si myslíš, měla bys jim dát šanci, aby tě poznali takovou, jaká jsi,“ podívám se na sestru u školy. Jen se ušklíbne a zmizí za branou. Udělám sotva pár kroků, když na Nikol zavolá několik holek. Chudák je z toho dost vyjukaná, ale jde k nim. Snad to bude dobré.

„Sene,“ ozve se sametový hlas, který patří pěknému parchantovi. Ignoruji ho a jdu rovnou do třídy. Škola dopoledne proběhne bez problémů.

„Niku,“ ozve se za mnou ségra.

„Co je?“ zeptám se jí. Kousne se do rtů.

„Já jsem si zapomněla oběd a peníze tu taky nemám,“ zabručí. Tentokrát nelže tak sáhnu pro peněženku a dám jí dvě stě jenů.
„Příště nezapomínej.“ Nikol si je váhavě vezme.

„Doma ti je dám,“ knikne.

„Zapomeň na to. Na rozhazování nemáš. Kolikátku máš nohu?“ zeptám se ji.

„Šestku, proč?“ podiví se.

„Pro slepičí kvoč, slepičko,“ zazubím se na ni. Pustí se do mě pěstmi, musím se smát. Když vidí, že to žádný výsledek nemá, vyplázne jazyk a upaluje pryč. Takže není tak moc zkažená, snad to bude dobré a všechno se spraví. Jen by mě zajímalo, proč má takové návaly vzteku, něco mi to říká, ale co?

„Co máš za hodinu?“ ozve se za mnou sametový hlas. Otočím se a koukám na vrchní knoflík. Povzdechnu si a podívám se nahoru.

„Ubíjení obrů kyjem, chceš se přidat jako vhodný černý terč? Krvavá by ti slušela,“ odseknu a zabouchnu skříňku.

„Včera v horách vyl vlk, nevíš o tom něco?“ ignoruje moji narážku.

„A já myslel, že ti vyje mozek zoufalstvím… o pardón ty tím nedisponuješ, jen přemrštěným egem, který myslí za tebe. Uhneš dobrovolně se svým ‚úchvatným!‘ idiotským tělem, nebo mám poslat žádanku tvému egu?“ zeptám se ho podrážděně. Zatraceně, zase jsem nechal myšlenky, aby se zabývali jeho skvělým zvřením. Ještě že to v uvozovkách neslyšel!

Hikage se ušklíbne a uhne mi. Když udělám krok, najednou se skloní a než tomu stačím zabránit, políbí mě. Oženu se rukou, že mu dám facku, ale mávnu do prázdna, stačil zmizet, hajzlík. Však já mu tu pusu osladím! Chodbou se nese jeho krásný smích.

Šanci dostanu hned na obědě, sedl si na kraji a baví se se svými komplici, vedle sebe má na zemi pepř. Nevím, na co ho potřebuje, ale v momentě, kdy odběhne, aby se podíval, co je na vzdáleném hřišti za hluk, a jeho kámoši taky nedávají pozor, celý pepř mu hodím do jídla, rychle promíchám a mizím z dohledu. Ale tak, abych ho viděl. Za chvíli se vrátí, sedne si k jídlu, vezme si sousto a vzápětí prská jako prskavka.

„Který inteligent mi do jídla zamíchal pepř na laborky?“ zavrčí a koukne na komplice, kteří jen pokrčí rameny. Rozhlídne se a zrak mu padne na mě. Bohužel se mi ještě pořád otřásají ramena tichým smíchem. Hikage přimhouří oči a vyrazí ke mně.

„Ty jsi mi opepřil jídlo?“ zeptá se mě Hikage s rukama v bok.

„Já ne, to větříček,“ uculím se. Bohužel ho neoklamu, jako všichni vlci, rozezná lež.

„Tohle se rovná vyhlášení války,“ oznámí mi a vzdálí se. A sakra, to se mi nelíbí, ale zase, kdo by nemiloval výzvy?

„Ty si musíš zahrávat, že? Můžu si přisednout?“ ozve se nade mnou rozesmátý hlas. Zvednu hlavu a setkám se s hnědým pohledem svého spolužáka.

„Jej promiň, jmenuji se Jiro Mikoto,“ podá mi ruku. Stisknu mu ji a gestem ho vyzvu, ať se posadí. Strávím s ním příjemný oběd. Po škole zahnu do města.

„Ty nejdeš domů?“ podiví se Jiro.

„Musím do města, chci se podívat po okolí. Sháním brigádu,“ zavrtím hlavou a rozloučím se.

Město na mě udělá velkolepý dojem. Iwato je sice Iwato, ale tohle město má taky něco do sebe. Koupím, co potřebuji, brusle pro ségru. Najdu jedny v jejích oblíbených barvách a v pěkném tónování. Teda ne že by si je zasloužila. Při tom se dívám a poptávám, nakonec najdu práci v jednom obchodě, kde potřebují prodavače na odpoledne. Vezmu to všemi deseti. Další nová zkušenost.  Cestou zpátky se pořádně ztratím, zabloudím do temných uliček, ve kterých je klid. Jen v jedné uvidím bezdomovce, který se přehrabuje v popelnicích. Nevím, jak je to možné, ale najednou zvedne hlavu a podívá se na mě. Má hodně nebezpečné oči a můj instinkt se rozječí naplno.

Z jeho hrdla se ozve zavrčení, ale vím zaručeně, že vlk to není, je to něco mnohem nebezpečnějšího a krutějšího. Mlčky se otočím a jdu pryč, dávám si pozor, abych neběžel. V zádech stále cítím krvelačný pohled lidské bestie. Pochopím, že Hikage měl v jednom pravdu. Oni město neohrožují, je to něco mnohem víc nebezpečného, než jsme my.

Zamyšleně dojdu domů, kde zase řádí sestra. S povzdechem se vyzuji a jdu nahoru. Tam dám všechno do pokoje a nakloním se přes zábradlí. Schodiště se vleče podél stěny, takže segru jasně vidím. Ty pohyby, to nejsou pohyby člověka, ale šelmy.

„Takže přece, ale bude to chvíli trvat,“ povzdechnu si. Při tom si uvědomím nevyhnutelnost, konečně vše vyřešit s rodiči, kteří jsou s nervy v háji. Větší strach mám z otce než z matky. Teď hned musím vyřešit jednu věc hned teď. Seběhnu dolů.

„Nikol,“ postavím se před ségru, která mě přímo zabije pohledem. Všimnu si, že za těch pár dní se jí vytvarovala postava.

„Co chceš, ty buzerante?“ zavrčí na mě.

„Nikolo, vyprošuji si, abys takhle mluvila!“ ozve se přísně máma, která vešla do obýváku. Nikol si jen odfrkne.

„Praskají ti v poslední době kosti?“ zeptám se Nikoli, která se na mě nechápavě podívá.

„Proč by mi měli praskat kosti, úchyle?“ odsekne mi a za chvíli prásknou dveře jejího pokoje. Super, tak tenhle úplněk vynechá. Budu mít možnost zjistit, proti čemu stojíme.

Podívám se na mámu, která se na mě dívá, jako zamrzlá v čase v jejích očích se zračí poznání. Ale netuším čeho.

„Niku, měníš se ve vlka?“ zeptá se mě tiše. Podívám se na ni a najednou vím, že nemá cenu zapírat.

„Jo mami měním,“ kývnu. Máma se usměje.

„Mohl by ses prosím proměnit?“ požádá mě. V očích má podivné očekávání. Chvilku zaváhám a pak se proměním. Podívám se na mámu s podivně smíšenými pocity. Přejde ke mně a klekne si ke mně, pak mě pohladí po srsti.

„Vypadáš stejně jako tvůj pradědeček, ten měl také takovou srst,“ usměje se. Podívám se vyjeveně na mámu.

„Ano, já pocházím z rodu vlků, tohle je můj rodný kraj. Moje rodina nesouhlasila s tím, abych si vzala vašeho otce a vydědila mě. Mně nepřijmou, ale vás dva by mohli. Když teď vím, co se s Nikol děje, dokážu si s ní poradit. Lituji, že jsem to nepostřehla i u tebe, ale ty jsi vždycky nejraději trpěl o samotě. Proměň se, za chvíli tu bude tvůj otec,“ naposledy mě podrbe mezi ušima a vstane. Proměním se.

„Tohle pro něho bude pořádný šok, nevím, jak to vezme. Řekneme mu to po úplňku. Bude jistější, když si na to bude zvykat postupně,“ usměje se na mě.

„Mami, ty víš, co ohrožuje tenhle kraj?“ zeptám se ji.

„Vlkodlaci. Nejsou jako my, svoji přeměnu nikdy nepřijali, mučilo je to tak, že se jim pokřivila mysl a stali se z nich příšery, které žerou lidi. Pokud ve své druhé podobě okusí lidské maso, už pro ně není cesty zpět. Nikol bude potřebovat veškerou pomoc, Nicku,“ podívá se na mě máma a mrkne. Pousměji se. Je dobré mít svého spiklence. Sestře pomůžu, nedovolím, aby se z ní stal vlkodlak.