Tajný svět Akyry

Pouta

Jdu domů jako spráskaný pes. Vůbec nevím, čím jsem si to zasloužil. Matka cestou ubytuje smečku a jde ke mně a k bratrovi. Kie  se odklidí do svého bytu. Skoro nejím, i když vlk ve mně zuří, že mám hlad.  Přemýšlím, čím jsem si Nickovu nedůvěru zasloužil.

„Ser na něj je to vůl,“ podívá se na mě Yasei. S Nickem si nepadli moc do noty, ale já s ním ze začátku taky ne. A pak se do něj zbláznil, děkuji bohu, že Yasei je zadaný.

„Dost chytrý vůl na to, kolik mu je a taky není moc důvěřivý. To je dobře,“ vmísí se do toho máma.

„Co to pomůže, když svou smečku a ostatní vmete přímo vlkodlakům pod rypák?“ odfrkne si Yasei.

„To si nemyslím. Sledovala jsem to. Zvažoval všechny možnosti a bral různé situace, ostatní se prostě jen spoléhali na to, co jim vyšlo před tím,“ brání Nicka máma. Podívám se na ně.

„Nějak se ho zastáváš,“ broukne Yasei.

„Ano, protože Nick je vůdce a dobrý vůdce, když dokázal svoji smečku ubránit před dvěma smečkami s tak agresivními útoky,“ pokrčí máma rameny.

„Jaký je rozdíl mezi alfou a vůdcem?“ zeptám se mámy. Myslel jsem, že je to jedno a to samé.

„Praktický žádný. Alfa se o svoji smečku stará. Alfa vůdce svoji smečku vede, aby byla lepší a nespoléhala se jen na ni, dokázali se přizpůsobovat každé situaci, být pružnější. Myslet samostatně a přece se smečkou. Nick je navíc i stratég, nenechává věci náhodě, zjišťuje podrobnosti, sbírá informace a pracuje s nimi. Hledá nejjednodušší cestu, která smečku neroztříští. Takových je strašně málo, jsou hodně vzácní. Za celý svůj život jsem potkala jen dva takové. Vašeho nevlastního tátu a teď Nicka. Alfa může být dobrý anebo špatný. Nick patří mezi ty nejlepší,“ pousměje se máma.

 Zamračím se stejně jako brácha. Jistě, všiml jsem si, že noví vlci vyhledávají spíš Nickovu smečku a taky Nickovo jednání. Nikdy mu nevadilo, když si z něj jeho vlci utahovali, rád jim oplácel stejnou mincí. Ale poslouchali na slovo.

„Chci být dobrým alfou,“ zamračí se Yasei. Jistě to chceme všichni.

„Jsi dobrým alfou, tvá smečka tě respektuje,“ usměje se máma. Yasei se na ni zamračí, odpověď se mu nelíbí ani za mák. Je trochu ctižádostivější.

„Tak chci být vůdcem,“ zavrčí Yasei.

„Vůdcem se buď narodíš, nebo si vůdcovství musíš vydřít, ale nepřijdeš k tomu tak snadno jako ke smečce, synku,“ usměje se máma. Yaseův výraz se najednou podobá na vzteklého pětiletého kluka, který dupe a křičí ‚když říkám, že to chci, musí to být hned a nejlépe pět minut před tím, než jsem si to přál!‘. Radši se napiji cappuccina, než vyprsknu smíchy.

„Tenhle výraz tě spíš začleňuje do školky než k alfům,“ upozorní máma Yaseie klidně.

„To není fér,“ zakňučí Yasei.

„To není ani život, smiř se s tím,“ odvětí filozoficky máma. Yasei se nafoukne.

„Chceš se na něco zeptat?“ zeptá se mě máma.

„Jo, nevím, co jsem provedl, že mě teď Nick nenávidí,“ povzdechnu si a můj vlk zakňučí.

„Ovlivnil jsi jeho názor přes jeho vlka, to jsi provedl,“ odpoví máma tvrdě. Nechápavě se na ni podívám spolu s vlkem. Cítím i jeho zmatek. Máma si povzdechne.

„Vlci jsou na tohle citliví, hodně citliví. Vlkovi silní jedinci dokážou něco vnuknout jejich názor, postoj, jednání. Přes vlka je dokážou dokonce i zotročit daleko líp než přes jeho člověčí stránku. Když vnukneš vlkovi svoji vůli, ta lidská už nedokáže tolik odolávat, protože na něj tlačíš přes jeho vědomí. Doslova vlka připoutáš k sobě jako loutku. Svého času se za tohle dokonce popravovalo,“ podívá se na mě máma. Cítím, jak mi mizí krev z obličeje.

„Jinými slovy já jsem na něho zaútočil verbálně skrz jeho vlka…“ zbytek nedokážu ani vyslovit.

„To jsi poznal z jeho jednání poté ne?“ usměje se trpce máma. Ze žaludku se mi do jícnu navalí trávicí šťáva, mám co dělat, abych nezvracel sám ze sebe.

„Já přece takovou sílu nemám,“ zašeptám.

„Opravdu ne? Jsi z poloviny vlkodlak Suzi. Tvůj otec,“ přestane, aby polkla, a zhluboka se nadechne, než pokračuje, „ tvůj, váš otec mě takhle dostal. Ucházel se o mě od mých jedenácti. Vůbec mu nevadilo, že jsem dítě. Začala jsem se mu vyhýbat, to se mi dařilo až do mých šestnácti. To jsem ho potkala v dešti, nikde ani živáčka. Odmítla jsem ho, dokonce jsem ho udeřila a snažila se utéct. Chytl mě za ruku a pak jsem nevěděla nic. Pak si jen už vzpomínám, že jsem ležela v jeho posteli, doslova k ní přikovaná a on mě znásilňoval. Pryč jsem se dostala až měsíc po tom, co jsem procitla u něj. A to díky otci, který sehnal dost silné vlky, kteří se nedali tak snadno ovlivnit. Půlka byla najatá, nejsilnější vojáci, jaké dokázal za takovou dobu najít. Byli ozbrojeni stříbrnými kopí a meči, oděni do stříbra. I tak ta krvavá řež trvala den a noc, zbyla jen třetina těch, co tam pro mě šli. Hned jsme se odstěhovali, stěhovali jsme se neustále a pořád mě nacházeli, to už bylo jasné, že jsem těhotná. Na poslední cestě jsme potkali kočovné kejklíře, poslední svého druhu. Jejich čarodějnici stačil jediný pohled, aby zjistila, že jsem byla ovlivněná. Otec jí dal svůj meč, poslední hodnotnou věc, kterou vlastnil, aby mě toho zbavila. Po tom, co na mě provedla kouzlo, jsme se vlkodlakům ztratili. Nenašli nás až do doby, kdy na nás náhodou narazil váš otec a ty, Suzuke, jsi ho zabil,“ pohladí mě po tváři.

„Ovlivnění znamená pro vlka otroctví, dokud ho z něj nesejmeš a uděláš to tak, že přímo do vlka vnutíš svůj názor. Musíš najít způsob, jak ho osvobodit,“ podívá se na mě máma naléhavě. Se sevřeným hrdlem kývnu. Tohle jsem opravdu nechtěl. Tohle ne.

„Musíš přijít i na to, jak se dokážeš vymanit z ovlivnění dědy. Takhle nemůžeš do války nebo se obrátíš proti nám Suze,“ přidá se Yasei, který je stejně bledý jako já. Máma nikdy nemluvila o své minulosti… do teď.

„Já nejsem ovlivněný,“ zašeptám. Snažím se tomu věřit, ale něco mi říká že Yasei má ve všem pravdu.

„Tak jak tě potom dokáže pokaždé najít? Jak pokaždé tvými zuby dokáže zrasovat tvou stávající smečku?“ zeptá se tiše Yasei. V ruce se mi rozletí hrnek pořád plný kapucína, ani necítím jeho opaření.

„Slýcháváš jeho hlas, že ano,“ podívá se na mě Yasei. Podívám se na něj zoufalým pohledem. Co mám kruci dělat?

„Zkus pátrat v sobě, najdi své odpovědi, já ti v tomhle nedokážu pomoct, promiň,“ podívá se Yasei na svoje ruce. Sklopím pohled a vidím, že se mu třesou, stejně jako mě. Mlčky se zvednu a jdu do svého pokoje. Na tohle musím mít soukromí. Netuším, co mám dělat a tak začnu meditovat. Najednou mi do mozku udeří jeho hlas.

‚Co máte v plánu. Jak mě chcete zničit?‘

Je dominantní, dotírá, vemlouvá se, musím se kousnout do jazyka, až ucítím krev, abych odolal pokušení odpovědět. Musím se osvobodit. Sebe i Nicka. A musím doufat, že mi jednoho dne odpustí. Začnu se po kouskách soukat do sebe a najednou narazím na tvrdý led, pod kterým vidím svého vlka, Nicka i sebe, jak s něčím bojujeme. Začnu do ledu mlátit pěstí.  Po nějaké době mám ruce od krve, ale v ledě se objeví prasklinky. S novou nadějí začnu tlouct prudčeji a led se začne lámat. Praská víc a víc, až moji váhu neudrží a já se propadnu do sebe. Čím víc padám, tím víc na mě útočí vzpomínky, vina, hněv, zrazené pohledy těch, které jsem zničil. A smích.

Smích, který zní jako vytí hyeny, zatímco já zabíjím vlky, kteří na mě spoléhali. Vztek, bolest, strach, děs všechno na mě útočí, zabodávají se do mé duše i mého srdce a vytvářejí tam nezhojitelné jizvy. Noční můry, které mě už budou pronásledovat do konce dní. Nakonec ztrácím vědomí.

Probudí mě zvuk kapající vody. Jsem podivně zesláblý, bez vůle žít.

„Tak se podívej, co jsi sobě provedl! Mohl jsi být šťastný, místo toho vypadáš jako stvůra, kterou ve skutečnosti jsi."  Prudce se vymrštím proti mřížím jen, aby mě řetězy, kterými jsem přikovaný ke zdi, strhly zpátky. S nenávistí se dívám na svého dědu, který na mě civí za mřížemi mého vězení.

Najednou mě něco olízne. Odtrhnu pohled od té stvůry tam a kouknu se vedle sebe. Stojí tam můj vlk. Sám, kost a kůže, tlapy i krk rozedrané do krve od okovů. Zděšeně zavřu oči a znovu je otevřu, v domnění, že strašný obraz zmizí. Nezmizí, můj vlk tam stojí pořád.  Najednou, jako kdybych věděl co mám dělat, chytnu okovy, které má můj vlk kolem krku a začnu je trhat. Do rukou mě pálí stříbro, ale nepovolím, pak ucítím, jak se drolí a krk mého vlka je náhle volný. Dívá se na mě ohromeně a pak nastaví tlapku. Pochopím, strčím co nejvíc prstů za okovy tlapy a snažím se je roztrhnout. Trvá mi to déle, ale podaří se mi to. Kousek po kousku svého vlka zbavuji okovů. Trvá mi to snad celou věčnost. Jakmile z vlka spadne poslední kov, bezvládně se svalím na zem, napůl v bezvědomí. Cítím na sobě drsný suchý jazyk, ale nedokážu reagovat. Nedokážu se pohnout. Nedokážu mluvit. Dokonce nedokážu vyhnat ani ty hlasy z hlavy. Jeden z nich mi je příjemný. Říká něco o krvi, nerozumím mu. Vnímám, jak ode mě vlk odběhne a začne něco pít.

A pak se mi síla začne vracet. První, co si uvědomím, je, že mě dusí něco kolem krku. Chytnu to a ze všech sil se to snažím odtáhnout. Kov pod mýma rukama praská, kroutí se a najednou se toho zbavím. Zbavím se pout na nohou, najednou je to hračka, cítím se jako David, který šel proti Goliášovi jen s prakem. Strhnu si okovy z rukou a podívám se ke mřížím svého vězení. Poslední překážkou mezi mnou a jím, tím svraštělým dědkem, který mi šeptal všechna ta slova, kterými mě nutil zabíjet. V jeho očích je nevýslovný děs a nevěřícnost, podívám se na své vlčí já a jen zmateně zamrkám. Stojí tam nádherný silný vlk, kterým jsem, když se proměním tam venku. V jeho očích žhne plamen zloby a nenávisti. Z jeho tlamy kape krev. Dojme mě to.  Můj bratr mi nemůže pomoct s mými běsi, ale dal mi sílu s nimi bojovat.  Přijde ke mně a společně se vrhneme na mříže. Bolest z tepaného stříbra a železných trnů ani nevnímám. Jen vnímám úpění a skřípění mříže, která nás dělí od toho tam venku. A najednou je pryč zhroutí se na zem, jako by ani neměla svobodnou vůli. Můj vlk na nic nečeká a vrhne se vpřed, kde trhá moji noční můru. Kolem zní jen kňučení, rozhlídnu se a všimnu si jen pár mříží, které se mi podaří rozbít. Všechno jsou vlci, které znám a kteří se mnou už dlouho nejsou. Uslyším zdušený výkřik, ale než doběhnu na místo, obraz se změní. Místo toho jsem v krásném parku s fontánou, kde zurčí voda. Ozve se zavrčení. Ohlídnu se a uvidím Cooka, který na mě zuřivě hledí připoutaný ke kašně. Vedle má hotové nejvybranější jídlo, luxusní košík, hračky. Přesto v jeho očích vidím bolest a zradu.

Chápu ho, věřil mi. Přes všechen ten luxus a imaginární volnost, díky bohu nejsem jako dědek a nedržím ho za mřížemi, chce být volný. Dojdu k němu a doslova před ním padnu na kolena. Trvá jen pár vteřin, než ho zbavím okovů.

„Moc se omlouvám, nevěděl jsem, že něco takového dokážu, nikdy jsem to nechtěl umět. Promiň,“ zašeptám k vlkovi. Pátravě se na mě dívá, než se lehce vykroutí z mé náruče a zmizí. Můj vlk se ke mně přiblíží a začne mi olizovat tvář, pohladím ho.

„Pojď, podíváme se, jestli tu není ještě někdo další,“ pousměji se smutně. Můj vlk se usměje se a jdeme se rozhlídnout. Smutné pro mě je, že musím osvobodit skoro celou svoji smečku, včetně Kieho. Jak jen se jim podívám do očí?

Prudce se nadechnu a otevřu oči. Posadím se a nechápavě se rozhlídnu.

„Zůstaň ležet, ještě se ti musí točit hlava,“ strčí mně znovu někdo do peřin. Jak jsem se ocitl v posteli, ví snad jen bůh. Vedle je Kie.

„Kie, omlouvám se,“ zaúpím a zakryji si tvář.

„Nemáš za co, když jsem s tebou šel, věděl jsem, jaké je riziko a rozhodně toho nelituji. Ostatním jsem to vysvětlil, nezlobí se na tebe a chtějí dál zůstat ve smečce,“ pousměje se.

„Čím jsem si zasloužil takovou smečku?“ zašeptám.

„To skutečně nevím, ale být tebou, tak se rychle dám do kupy, zítra je válka. Nickovi se můžeš omluvit potom, jestli to přežijeme,“ vejde Yasei s obrovským tácem naloženým vrchovatě jídlem. Okamžitě dostaneme hlad.

„Yasei, já… děkuji,“ pousměju se.

„Poděkuj mi tak, že se do dvaceti hodin postavíš na nohy a budeš schopný boje, ano?“ pousměje se a odejde.

„Blbec jeden korunovaný!“ zavrčím. Za dveřmi se ozve Yaseuv veselý smích.