Tajný svět Akyry

Sraz

Hikáge

 Zrovna si narvu do pusy míchaná vajíčka se slaninou, když někdo zazvoní. Snad je to Kie, aby mi pomohl sníst tu hromadu vajec, povzdechnu si v duchu a jdu otevřít. Trvá mi vteřinu po otevření si uvědomit, že ten pach není Kieho, a že ty oči v tváři jsou až moc podobné těm mým… Pak už plachtím vzduchem k nejbližší zdi, po které se svezu na zem s nechápavým mrkáním. Vůbec netuším, co mě převálcovalo. Nick to určitě nebyl, i když ten má jinou páru.

„Ahoj Suzuke, prý tu vyvádíš skopičiny,“ ozve se hlas skoro podobný mému. Zasténám.

„Ty jsi jediný, kdo mi tu chyběl, Yasei,“ zaúpím, když si uvědomím, kdo dorazil.

„Tak to je dobře, že jsem dorazil. Mimochodem, tohle bylo za Dria, už jsem u něj byl. Bude v pořádku, za dva týdny se probere,“ informuje mě a začne se nenuceně zouvat. Tak to mi spadl kámen ze srdce.

„To jsem rád, máš hlad?“ zeptám se ho a zamířím do kuchyně. Ani mi nemusí odpovídat.

„Zeptal ses někdy ryby, jestli potřebuje vodu?“ zeptá se ironicky a se svým zavazadlem zamíří za mnou. Na moment zmizí a uslyším na zem spadnout zavazadlo v místě, kde je pokoj, který nepoužívám. Takže budu mít chvíli spolubydlícího. Nachystám mu hromadu vajec, tři chleby a čaj. Sotva dosednu, objeví se. Mlčky si sedne vedle mě a pustí se do snídaně.

„Prý ses tu do někoho zakoukal?“ začne. Já toho Kieho zabiju, určitě posílal hlášky mámě. Mlčím a láduji se vejcem. Zuřivě koušu a hned jak polknu, si cpu do pusy další sousto. Yasei přestane jíst a sleduje mě.

„Za chvilku máme všechny tři smečky sraz,“ vyskočím na nohy.

„Chci ho otestovat. Ne každý je vhodný pro mého malého brášku,“ oznámí mi Yasei. Se zavrčením se podívám na svého o pět minut staršího bratra. Přemýšlím, za jak dlouho se mi podaří překousnout mu tepnu nebo rozdrtit krkavici, když na mé straně bude překvapení. Yasei pomalu roztáhne ústa do děsivého úsměvu stylem ‚vím, o čem přemýšlíš‘. Navíc proč ne, vím, že ho Nick zadupe do země. Mezi námi je tak strašně málo rozdílů, že i máma si nás plete. Jediné o čem my dva víme, je trochu jiný tvar úst a Yasei má lehce zešikmený levý koutek oka, skoro to nejde poznat. I tak mu to přidává víc na zlověstnosti. Děda ani otec o Yasovi nevěděli. Nejspíš by jim nedělalo problém Yaseho přetáhnout na svoji stranu. Já jsem v tomhle zásadovější. Yasei taky neokáže žít ve smečce. Mlčky posbírám nádobí, dám to odmočit a obleču se.

„Vyrazíme?“ zeptá se Yasei.

„Nemusel jsi ho mýt,“ poznamenám, když ucítím jar z jeho rukou.

„Nejsem ty, abych vše odkládal,“ uculí se Yasei. Je oblečený stejně jako já. Jen protočím oči a otevřu dveře, na které se zrovna snaží zaklepat Kie.

„Pane bože, kdo ho sem pozval?“ zeptá se Kie zděšeně, jen co spatří Yaseie. Kai byl jeho milenec, než si Yasei našel svého partnera, a bohužel ne dobrovolný.

„Nechci tě, mám svého miláčka,“ našpulí Yasei rty.

„Pojďme, nebo přijdeme pozdě,“ zavrčím a protáhnu se mezi nimi. Řešit jejich hádky je to poslední, co chci. Mlčky jdou za mnou, před domem se k nám připojí moje smečka a spolu jdeme ke kašně. Nick už tam je a vypadá rozmrzele, tiše se ztratím mezi smečkou a čekám, co bude.

Nick vrhne po mé smečce pohled a odvrátí zrak. To mě překvapí a Yasei se ošije. Pak se vzpamatuje co nejvíc a vrhne se na Nicka.

„Ahoj, dlouho jsem tě neviděl!“ skočí na něj, jak to dělávám já. Ušklíbnu se. Mohl jsem si to myslet.

„Nějak to neprošlo,“ uculí se Kie. Podívám se včas, abych viděl, jak můj bratr dostal do zubů a vzápětí jde k zemi, jak ho Nick kopne přímo do koulí. Moje čelist jde k zemi. S bratrem ani v nejmenším nesoucítím, ale ten jeho ksicht… ve mně zabublá smích.

„Do prdele, co děláš, Sene!“ vyjekne bratr, když se ztěžka postaví na nohy. Špatně bratříčku, Nick nesnáší, když se mu říká jeho japonským jménem.

„Kdo k čertu jsi, parazite?!“ zavrčí Nick na něho. Nad tím oslovením mi vyhrknou slzy smíchy do očí. Skoro Yaseie začínám litovat. Ale jen málem!

„Suzuke, kdo asi!“ zavrčí brácha. Nick se pobaveně ušklíbne. Nejspíš mu neušlo to trhnutí. Musím se opřít o Kieho, abych neskončil na dlažbě.

„Jo jistě a já jsem Nero a jedu se slony přeš Himaláje. Kdy tě pustili z blázince, nebo ještě líp, kdy tam hodláš nastoupit?“ zeptá se ho Nick kousavě. Brácha na něj zůstane hledět s vyvalenýma očima. Dá mi dost času, abych se vzpamatoval.

„Myslím, že jsi to popletl Nicku. Byl to Hannibal a vedl je přes Alpy,“ vyjdu ze smečky. Nick se na mě podívá pohledem, u kterého vím, že to schytám.

Nick

Tak trochu doufám, že Suzuke dorazí dřív, abychom mohli když tak probrat strategii. Jsem totálně bez nálady. S mámou i otcem jsem se ráno ošklivě porafal, abych je sem dostal. Nikola se mnou taky nesouhlasila. Bolí mě z toho hlava a můj vlk je celý nervózní a trhá sebou, což mi k náladě nepřidá.

Konečně jeho smečku zaslechnu a otočím se tím směrem. Touha přitulit se k Suzukemu je až moc silná. Ale není tam, lhostejně se otočím zpátky ke kašně.

„Ahoj, dlouho jsem tě neviděl!“ skočí na mě jakýsi vlk. Zavrčím a jednou pěstí ho ze sebe sejmu, naštvaně ještě přidám můj oblíbený kop mezi nohy a vlk se, se skučením a nevěřícím výrazem, sesune k zemi. Za sebou slyším ohlušující ticho.

„Do prdele, co děláš, Sene!“ vyjekne ten vlk, když se ztěžka postaví na nohy. Do čenichu mě udeří jeho pach. Polovlk, ale Suzuke to není.

„Kdo k čertu jsi, parazite?!“ zavrčím na něho.

„Suzuke, kdo asi!“ zavrčí. Jen se pobaveně ušklíbnu, neušlo mi, jak sebou vyjeveně trhl.

„Jo jistě a já jsem Nero a jedu se slony přeš Himaláje. Kdy tě pustili z blázince, nebo ještě líp, kdy tam hodláš nastoupit?“ zeptám se ho kousavě. Kluk na mě zůstane hledět s vyvalenýma očima.

„Myslím, že jsi to popletl Nicku. Byl to Hannibal a vedl je přes Alpy,“ vyjde ze středu smečky Suzuke. Vztekle se na něho podívám. Ještě on mi poleze na nervy. V jeho pohledu přečtu pochopení, když se vydá ke mně i přes možnost, že druhou držkovou dostane on. Ruka mě úplně svrbí. Neřeší to, prostě přijde ke mně a bez řečí mě obejme. To jsem potřeboval. Jen na malou chvíli se o něj úlevně opřu. Dnes potřebuji jeho sílu. V jeho náručí je takový klid. Kde jsou ty doby, kdy mě i vlkovi, který se k Suzukemu taky schoulil, lezl na nervy? Netuším.

Po chvíli se od něj jemně odtáhnu.

„Co je tohle pako zač?“ kývnu k neznámému klukovi, který stojí se založenýma rukama a kouká na nás s povytáhlým pravým obočí. Suzuke vytahuje levé a je to hezčí.

„To pako je moje identické dvojče, Yasei. Yasei, dovol, abych ti představil Nikolase, který nesnáší, když se mu říká Sen,“ opožděně nás představí. Zacukají mu koutka, když sebou Yase trhne. Když si ho začnu prohlížet, až moc pozorně.

„Identická? Vždyť vypadáte úplně jinak!“ vyprsknu. Suzuke se na mě vyjeveně podívá.

„No možná pro tebe, můžeš mi říct ty rozdíly? Já žádné nevidím!“ zaúpí Nikola. Otočím se nechápavě na ségru jen, abych viděl celou smečku, jak kmitá očima ze Suzukeho na Yaseie a zpátky. Nechápu to.

„Jasně že jo, pusu mají úplně jinou, to pako má zešikmený levý koutek úst. Každý má jiné oči, Suzuke má u pravého oka malé znaménko a lehce svěšuje pravou ruku, navíc Suzuke  mi neříká Sene, protože už za to dostal držkovou, moje nadávky přejde s větším klidem“ odpinknu ji.

Suzuke

 Ohromeně se na něho podívám, on našel pět rozdílů? Koutkem oka sleduji jak Yasemu sjede po několikáté, spodní čelist a uvědomím si, že mám taky otevřenou pusu a rychle ji zavřu.

„Nás nerozezná pomalu ani naše máma!“ najde Yasei konečně řeč.

„Tak to se divím. Poznat by vás měla už podle toho, že jeden z vás je větší idiot a druhý kretén,“ zavrčí Nick a otočí se ke třetí straně. Kde se objeví původní smečka.

Musím se kousnout do rtů, abych se nerozesmál.

„Měj s ním slitování, je to můj bratr,“ drcnu do Nicka hravě. Můj vlk se k tomu přidá, šťastný, že jsme se v něm nezmýlili.

„Tak to tě lituji, ale chápu, že rodinu ani příbuzné si jeden ubohý vlk nevybere,“ sekne vraždícím pohledem, po první smečce.

Chápu, že lituje spíš sebe než mě a zasměji se. Nick lehce zkřiví tvář. Okamžitě přestanu a podívám se pořádně na něho a jeho smečku s rodinou. U jeho matky a otce uvidím zarputilé pohledy. Vrátím pohled k Nickovi a v jeho očích kromě vzteku uvidím i smutek. Rychle si dám vše dohromady a odolám pokušení ho znovu obejmout. Tentokrát, bych ho ale jen tak nepustil.

Nick

„Proč jste se rozhodl pro tenhle tyátr?“ otočím se k původní smečce a zmateně svraštím obočí. Místo jednoho z těch nemehel tam stojí starší muž. I přes stále černé vlasy je poznat, že je o poznání starší než ti dva a vedle něj stojí stařec. Mužovy oči i oči toho starce na mě zkoumavě koukají i na Nikolu. Pak se otočí k mámě. Podívám se na ni a pozvednu obočí. Už se nekouká nevraživě ale jen smutně a pomalu přejde i s otcem ke mně a k Nikole. Z otcových očí jen srší blesky.

„No tak se zase vidíme, ne že bych měl radost,“ pronese vztekle táta.

„Omlouvám se, je mi líto, že jsem vás před dvaceti lety špatně odhadl. Děkuji, že jste se o Kin postaral,“ promluví starší muž.

„Kin je moje žena. Je jasné, že se postarám o ženu, kterou miluji, i když za rodinu má pěkné idioty,“ odsekne táta. A pak po kom to mám.

„Kin, byl bych rád, kdybys zaujala své místo v klanu,“ otočí se muž na mámu. Zamračím se.

„Jenže já o to už nestojím, ne po tom, co…“ zmlkne a do očí jí vhrknou slzy.

„Ano, vím, že co Masuyo provedl, je neodpustitelné. Ne nepotrestal jsem ho. Nicholas ho vypráskal dost na to, aby si to zapamatoval. Je to idiot. Stejně jako jeho bratr. Nebudu tě nutit, jen budu rád, když nás úplně nevyškrtneš a já se ti pokusím vše vynahradit,“ promluví děda.

„Dá se vůbec něco takového vynahradit, nebo odpustit?“ zeptá se máma.

„To musíš vědět ty, Kin. Nicholasi, tohle patří tobě, je to návratka,“ podá mi úzký proužek papíru, ve kterém poznám šek. Než ho stačím odmítnout, otec papír vytrhne a podívá se na částku, vzápětí vytřeští oči. Vezmu mu šek ze ztuhlých prstů a podívám se. Je tam právě ta částka, která mi chybí.

„Díky,“ zastrčím si šek do kapsy.

„Můžu se zeptat, kde jsi vzal tolik peněz?“ zeptá se děda. Ano, z té výměny názorů mezi ním a mými rodiči, poznám, že je to můj děda…bohužel.

„Jistě to můžete,“ usměji se, „ ale já jsem nikdy neřekl, že vám odpovím,“ cukne mi koutek. Suzuke tiše vyprskne míchy při pohledu na dědovu tvář.

„Hádám, že se k nám nepřidáš. Jednou bys mohl vést tuhle smečku jako svoji,“ nabídne mě děda.

„Ne díky, mám svoji vlastní smečku. Z té bandy vašich idiotů by mě jen rozbolela hlava,“ odtuším klidně.

„Tři smečky jsou na tenhle kraj přes příliš,“ odtuší děda.

„My se sem krásně vešli a bez násilí,“ uculím se.

„To nepopírám. Chci, abyste se oba přidali pod moji smečku, budeme potřebovat všechny tlapy, co dokážeme sehnat,“ spustí zpříma děda.

„Neznám jediný důvod, proč bychom měli, mě tohle rozdělení vyhovuje,“ odtuší Suzuke. Mluví mi z duše.

„Já bych jeden měl,“ odtuší stejným tónem děda.

„Opravdu? A jaký?“ ušklíbne se Suzuke.

„Vlkodlaci. Řítí se sem nejmíň dvě stě vlkodlaků,“ odpoví děda a mě úplně zamrazí.

„Blbost, vlkodlaci se nikdy nesrocovali do smeček, zvlášť takto velkých,“ odtuším.

„To je pravda, pokud některý není dost silný, aby to dokázal. Nedokázal jsem si přiřadit ten pach. Napůl vlk, napůl vlkodlak,“ otočí se děda k Suzukemu a Yaseiovi.

„Nevím, jestli vám za tenhle dáreček mám vůbec poděkovat,“ zavrčí. Asi má rychlejší vedení než já, ale trochu ho nechápu. Podívám se na Suzukeho kamenný obličej.

„Bratr za nic nemůže, nikdy ho sem nezval,“ ozve se Yasei a nahrbí se. Vypadá divoce.

„To je pravda, stačí, že jde po jeho stopě a všude kam přijde, je spoušť. Předpokládám, že o tobě neví, ani já sám jsem netušil, že existuje víc než jeden polovlk,“ ozve se stařec vedle dědy. Zavřu oči, jasně, ten vlkodlak šel po Suzukem a po něm mohl jít jen jeden, jeho děda. Už poprvé měl kolem sebe dost velkou smečku vlkodlaků, než je Suzuke zredukoval.

„Co je zač? Proč má takovou moc, že dokáže svolat, stmelit a dokonce vést vlkodlaky?“ zeptá se ostře děda.

„Je to poslední původní vlkodlak ze starého rodu Ögami Otoko. Obávám se, že nejspíš i zakladatel toho rodu. Jeho rodokmen jsem ještě neobjevil,“ odpoví Suzuke. Kurva práce, tušení, že je to zlé mě nepřipravilo na tuhle pecku. Dokonce i stařec vypadá notně zaskočeně.

„Nevedl tu smečku nějaký mladší vlkodlak?“ zeptá se po chvíli děda.

„Můj otec, toho jsem zabil. Zbývá už jen ten starý zmetek,“ odtuší Suzuke.

„Výborně, nestačí, že se na nás chystají vlkodlaci. Nejen, že po nás jde i původní, ale je to původní s pomstou. Máš ještě lepší zprávu, která by nás nadchla?“ zaskřípe zuby děda, jeho oči jsou skoro žluté.

„Jistě, nejspíš zaútočí za týden, jak bude úplněk. To mají vlkodlaci nejvíc síly, stačí vám tato zpráva? Nebo chcete přidat? Ne, naši vlci, i když spojíme smečky, na to nestačí. Když připočtu ochranu měst a vesnic, bude vlkodlačí přesila dvacet vlkodlaků na jednoho vlka,“ přejde na sarkastickou vlnu Suzuke.

„Ta horší zpráva je, že započítal i úplně nové vlky, kteří se neubrání,“ podotknu tiše, když si projdu Suzukeho počty. Stařec vsaje vítr skrz zuby jen to zasyčí a zavře oči. Ani se nemusím otočit, abych cítil děs, který se šíří mojí smečkou, ty ostatní vidím. Cítím, jak se naše smečky stmelily pod novou hrozbou. Asi bude pravdivé pořekadlo, že společný nepřítel utváří nová spojenectví.

„Když požádáme víc smeček?“ zeptá se táta.

„Budou si dělat nárok na tohle území a vyženou nás,“ odtuší děda.

„Oh, tak to jdu nejspíš včas na to, abych vám pomohla nakopat tomu břídilovi zadek. Mám sebou sice jen sto dvacet vlků, ale mají s vlkodlaky zkušenosti. Zvlášť jak je zabít rychle a trvale,“ ozve se jasný hlas za Suzukeho smečkou, která se zavlní a shrne se na stranu. Odhalí tak štíhlou vlčici s tvrdým pohledem Suzukeho očí.