Tajný svět Akyry

„Mami co tu děláš?“ vytřeští oči Suzuke. Překvapeně zamžikám očima a podívám se na Suzukeho ohromnou postavu. Jak něco tak malého mohlo porodit něco tak obrovského, dvakrát naráz a přežít to?! Cítím, jak mi něco vrací čelist nazpátek, ani jsem netušil, že jsem ji ztratil. Zato ženiny oči se pobaveně zalesknou a vydá se ke mně.

„Takže ty jsi Nikolas, který nesnáší, když se mu říká Sen?“ zastaví se přede mnou. Proboha, dobře měřím skoro metr devadesát, ale ta ženská je skoro o dvě hlavy pode mnou!

„Jo to nejspíš budu já,“ kývnu, když se vzpamatuji.

„Jsem tvrdší, než vypadám,“ pousměje se, když vidí, jak si ji měřím.

„To nejspíš ano. Jinak si nedovedu představit, jak udržíte jednu mega pohromu a její odraz na vodítku, aniž byste nerozbila planetu. Zkoušela jste je držet na odlišných polokoulích, aby to vyvážili?“ vyjede ze mě nekontrolovatelně. Žena na mě vytřeští oči a pak vybuchne smíchy stejně jako většina její smečky.

‚No super, to jsem teda udělal dojem,‘ pomyslně se vnitřně zhroutím.

„My si budeme rozumět,“ poplácá mě spokojeně po ruce, „ jen tak mimochodem měřím 173cm, ano?“

„Yasei, okamžitě se zklidni!“ zaslechnu a otočím k Suzukemu, který drží bratra, který vypadá pěkně vztekle. Yasei se uklidní až s pomocí matky, která už nejspíš ví, jak na něj.

„Právě jsi spáchal sebevraždu zmetku, počkej, až bude po tom malém problému,“ zavrčí na mě Yasei. Hrozbě dvou set vlkodlaků, říká malý problém?!

„Až budu chtít spáchat sebevraždu, tak vylezu na tvé ego a skočím na tvé IQ, blbečku!“ prsknu. Na toho debila začínám být alergický. A vzhledem k pohledu, který mi uštědří, jsou naše sympatie oboustranné.

„Suzuke, vybral sis dobře,“ zasměje se jejich máma pobaveně.

„To bych neřekl, Nick má Suzukeho obtočeného kolem prstu. Stačí písknout a Suzuke běží,“ baví se Kie. Suzukeho máma mi věnuje překvapený pohled.

„To není pravda,“ zavrčím.

„No to nevím, ještě nikdy nevybral bez váhání celé své konto, aby někomu zachránil zadek,“ pousměje se Kie.

„Vrátil jsem mu to!“ ohradím se.

„To je pravda,“ potvrdí Kie.

„Tak se zpátky dostáváme k tomu, kde jsi vzal tolik peněz,“ připomene se děda.

„Do toho ti nic není,“ odtuším a děda si povzdechne.

„V tom případě bych navrhoval, abychom se odebrali do mé rezidence, kde mám podrobnou mapu města a okolí, abychom naplánovali obranu. Do sálu se vejdeme všichni hlavní, ale ostatní můžou poslouchat z balkonu,“ ozve se děda. Nasadím zarputilý výraz. Tam mě už nedostanou ani heverem taženým stádem koní! Můj záporný pocit je nejspíš dost jasný, protože všichni se otočí ke mně a děda si povzdechne.

„Je vás nejmíň třikrát víc než nás a klidně si mě můžeš vzít jako rukojmí!“ zaúpí děda. Seknu po něm vražedným pohledem a vrátím se k sledování kašny. Totálně vypnu.

Suzuke

Při pohledu na Nicka málem vyprsknu smíchy, právě teď by na jeho místě mohl stát mramorový sloup a nebyl by rozdíl.

„Nikolasi, teď vážně není na tyhle vylomeniny čas. Musíme vymyslet obranu!“ spustí alfa původních.

„Kde jsem ten pohled jen viděl,“ zamumlá stařec potichu, „ á už si vzpomínám, pokaždé když jsem po tobě chtěl něco, co se ti nelíbilo,“ otočí se stařec na alfu.

„Tati!“ zamračí se alfa na starce. Nickova máma jen vytřeští oči.

„Ty žiješ?“ zašeptá nechápavě.

„Jistě, proč bych neměl? Jen na mě už bylo v hlavním klanu moc rušno a dva alfové na jednom smetišti nejsou dobrý nápad. Tak jsem odešel do domku tvé babičky, abych tam dožil. Nikdy jsi mě nenavštívila,“ lehce se zamračí.

„On mi taky nikdo neřekl, že žiješ. Jen mi řekli, že jsi pryč, co jsem si pod tím měla představit?“ zeptá se rozhořčeně Nickova máma. Provrtá otce dost hnusným pohledem. Včas se kouknu na Nicka a uvidím záblesk hněvu v jeho očích. Jeho děda právě ztratil poslední špetku úcty, kterou k němu mohl cítit. Stařec se hněvivě podívá na otce Nicka, který zrudne hanbou a sklopí submisivně pohled. Prostorem se ozve surové mlasknutí, které vydá jen dobře mířená facka.

„Doufal jsem, že máš aspoň nějaký rozum, asi zbytečně,“ promluví trochu jiným tónem.

„Nikolasi, zaručuji se svoji hlavou, že se vám tam nic nestane. Mě snad věřit budeš,“ přejde k Nickovi a zamračí se.

„Zbytečné, pokud má tenhle výraz, neslyší, nevidí a nepohnete s ním, ani kdybyste pod ním vyvolali zemětřesení a písečnou tsunami,“ ozve se Nikola. Tak tomu bych i věřil.

„No super, máme se vypořádat s vlky a tohle si postaví hlavu,“ zavrčí Matsuya. S tímhle ’inteligentem‘ jsem měl co dočinění. Je to debil doslova.

„Tohle má jméno a je to můj syn. Navíc je to tvoje vina Matsuyo,“ zchladí ho ledově Nickova máma. Souhlasím s ní.

„Co to…“ začne se obhajovat Matsuya, když do toho skončí silný tenor s takovou autoritou, že mám chuť se posadit a nabídnout tlapu na usmíření.

„Tak a dost! Myslím, že máme větší problémy. Nepotřebujeme tu další nepodstatné hádky vypelichaných kohoutů, Matsuyo! Tohle je především tvoje vina, synu,“ otočí se starý muž na Nickova dědu.
„ A jak vidím, dokázal jsi perfektně naočkovat syny, aby ve tvém idiotském debilismu pokračovali! Jinak totiž nechápu, jak někdo nový dokázal získat půlku území a ještě k sobě stáhnout čtvrtinu vlků. To se děje jen tehdy, když je vůdce neschopný a vy jste tomu jen nasadili korunu,“ sjede ostrým pohledem své vnuky, kteří se doslova skrčí.

„Promiň tati,“ zamručí alfa původních. Nickův praděda zvedne obočí.

„Proč myslíš, že omluva něco spraví?“ zeptá se klidně a mladšímu vlkovi zahoří tváře studem. Ten chlap se mi zamlouvá, škoda, že jeho schopnosti přeskočili dvě generace. Ovšem souhlasím s ním, že tohle musíme prostě nějak vyřešit. Otočím se na Nicka. No když nemá rozum pán…

„Cooku, můžeš něco udělat s Nickem? Vím, že se tam nechcete vrátit, ale jestli něco neuděláme, tak bude hodně mrtvých,“ tiše.

„Mrtví budou i tak,“ zavrčí Cook.

„Ano, ale je rozdíl mezi pár mrtvými a tisíci mrtvými, včetně dětí,“ klidně. Nick se ke mně otočí s klidnýma, chladně uvažujícíma očima a pak se podívá ke své smečce a rodině. Ten pohled nejspíš rozhodne, protože Cook si tiše povzdechne a oči se zavřou. Když se otevřou, jsou Nickovi a sálají hněvem.

„Nemáš žádné právo ovlivňovat mého vlka!“ zavrčí na mě.

„A ty nemáš právo se chovat jako střelený idiot, když jsou v sázce životy tvé rodiny a smečky!“ zavrčím na něho zpátky. Chvíli se měříme pohledem, pak v Nickových uvidím rezignaci.

„Fajn, jdeme!“ otočí se na patě a vyrazí pevným krokem k rezidenci Původních. Po pár krocích se promění a otočí se na nás, když zjistíme, že jsme se ani nehnuli. Odvážím si risknout pohled na jeho dědu a pradědu, kteří zmrzli v kroku. Cuknou mi koutka a taky se proměním, po mě následuje moje smečka. Nickuv otec přijel prozíravě autem, tak i se ženou nasednou a zamíří k rezidenci. Všichni, kteří se dokážou proměnit, se promění a jako jedna smečka uháníme k sídlu původních. Nick se drží co nejdál ode mě, a když je to nutné, tak uskočí za někoho ze své smečky. Můj vlk je po chvíli zoufalý. Kie po mě vrhne nervózní pohled, který korunuje nevraživost Nickovy smečky. Dojde mi, že jsem něco provedl, ale vůbec netuším co. Na dohled se objeví rezidence původních a zarazíme se až u jejích vrat. Nick se promění stejně plynule jako ostatní a vejde do rezidence jako skutečný vládce. Jen ho vlci spatří, rozprchnou se, pár se jich dokonce promění a odhalí břicho s děsem v očích. Alfa a bývalí alfa původních se nad tím zarazí a podívají se na Nickův kamenný obličej.

„Tys tu musel způsobit masakr,“ okomentuje to bývalý alfa. Nick neodpoví, ale celým svým postavením dává najevo svůj odpor tu být.

„Nicku,…“ začnu a vykročím k němu. Jeho ledový pohled plný zloby mě okamžitě vrátí na místo, odkud jsem vykročil. Začínám chápat. Smutně si povzdechnu, tohle jsem posral. Nějak cítím, že tady už nejspíš omluva nepomůže. Přijede Nickův otec a zastaví tak, aby nemusel couvat, vyskočí a pomůže své ženě.  Nickova smečka se drží okolo nich, sám Nick se bedlivě rozhlíží, připravený se proměnit a tvrdě trestat.

„Asi jsme měli připravit jiné, vhodnější prostory,“ promluví alfa, jako by si právě uvědomil s jakým odporem tu Nickova smečka je. A nejen ona. V očích obou alfů čtu neskonalý smutek, v očích Matsuyi provinění. Bůh ví, co se tu za tu noc odehrálo. Do prdele!

 „Připravte venkovní projekci a plně otevřete zadní dvůr,“ zahřmí hlas starého alfy. Trvá pět vteřin, než se vlci pohnou. Někteří se vrhnou do budovy, někteří začnou skládat skryté dveře a plně tak otevírat nádvoří. Najednou je tu plno míst. Moji vlci se rozprostřou tak, aby Nickova smečka byla plně kryta, před útokem původních a přesto se mohla volně pohybovat. Nick to ocení děkovným pokývnutím, ačkoli svůj postoj nezmění.  

Nick

Během chvíle je dvůr uzpůsoben konferenci. Ven jsou dotáhnuty i židle a občerstvení. Na přední verandě vyrostla konstrukce, na kterou připevnili mapu nejen městečka, ale i jeho okolí s vesnicemi a dalšími dvěma městy. Jak kolem našeho tak kolem těch dvou měst byly podivné čáry. Asymetrie všech tří měst připomínala obrovské bludiště.

„Danno?“ nakloním hlavu k svému betovi.

„Co je, Nicku?“ nakloní se ke mně Danno.

„Co jsou ty čáry kolem měst?“ zeptám se.

„Tahle města byla postavena na obranu proti vlkodlakům, ty čáry značí, že mají vysouvací silné štíty, aby se vlkodlaci nedostali dovnitř a obyvatelé byli v bezpečí,“ odpoví mi praděda. Poděkuji a začnu uvažovat, jak to udělat. Mezitím poslouchám obě smečky, jak se dohadují o postupu. Vesměs chtěli mít otevřené město, vlkodlaky vehnat dovnitř a pozabíjet je v bludišti, protože tahle strategie párkrát zabrala.

„Nesouhlasím,“ odpovím na otázku v očích obou smeček. U obou se objeví frustrace.

„To snad ne, to jako bude rozhodovat tohle štěně?“ zavrčí strýc.

„Sklapni Matsuyo, klidně mu můžeš říkat štěně, ale to neznamená, že s každým tvým nápadem, jak ho dostat, ti nevyprášil kožich a hnal domů s ostudou,“vloží se do toho Hikáge. Jo jsme opět na začátku. Strejda jen něco zavrčí a sedne si.

„No tak na co jsi přišel?“ odfrkne si.

„Jsou ty štíty stále plně funkční?“ zeptám se.

„Ano, ty sem chceš nalákat vlkodlaky a pak zavřít štíty?“ zeptá se praděd.

„Ne, vlkodlaci zůstanou mimo město a my budeme mít válku venku,“ odtuším. Pradědovi vyletí obočí nahoru, zbytku se objeví ve tváři zděšení.

„Jsi normální? Jsou tu civilisti!“ vyletí Matsuyo.

„No právě,“ odtuším klidně.
„Teď tě taky nechápu,“ broukne Hikáge.

„Pokračuj,“ ozve se praděda. Zhluboka se nadechnu. Nikdy jsem neměl trému, ale mluvit před třemi alfy cizích smeček, cítit nátlak tří smeček a očekávání několika vlků, kde udělám chybu, aby mě mohli srazit a zesměšnit, udělala svoje. Rozhodnu se nejdřív vysvětlit svůj postoj.

„Jde o to, že ten vlkodlak naše město zná do nejbližší skulinky, takže místo toho, abychom byli ve výhodě, byli bychom mrtví dřív,  než by se vůbec začalo bojovat,“ vystřelím od boku. A podívám se na jejich reakci.

Všichni do jednoho ztuhnou a zůstanou na mě civět, tohle je něco, s čím nepočítali.

„Proč si to myslíš?“ zeptá se mně praděda. S nadechnutím přistoupím k mapě a chvíli se na ni dívám. Čím víc ji okukuji, tím víc jsem si jistý.

„Tady ve městě jsme zhruba čtyři měsíce nebo budeme. Deset dní před druhým úplňkem mě ten bastard, mluvím o jeho dědovi,“ ukážu bradou na Hikágeho, „ napadl. Šel jsem z brigády. Tudy a tady mě přepadli,“ ukážu na jednu ulici, která je dost široká, ale dost daleko od dění v centru. Byl jsem polomrtvý, ale i tak si pamatuji, že když mě našel Asamu, ti vlkodlaci byli pryč. Asamu, viděl jsi nebo slyšel jsi někoho?“ otočím se na vlka, který kouká na mapu.

„Nic vůbec nic, musel jsi tam ležet aspoň půl hodiny,“ zavrtí hlavou Asamu.

„Ve skutečnosti ses tam dostal skoro hned, dvě tři minuty, po tom, co se mnou skončil. Úplněk, odlákával jsem vlkodlaky od nově se proměňujícího vlka, tady,“ zabodnu prst do jednoho místa, celkem dost daleko od středu s kašnou, „ dostal jsem se do slepé uličky, zatarasil mi cestu tady,“ ukážu, „ dostal jsem se z toho díky zrezivělému okapu, po kterém jsem vylezl na střechu. A přes většinu střech jsem se dostal k Nikole, kterým jsem nařídil vyklidit pole, což bylo někde tu,“ ukážu kousek od místa, kde jsme se srazili.

„Já pak šek k náměstí, nebo spíš bloudil a šťastně na něho natrefil. Dostali se ke mně do čtyř pěti minut, byli tady,“ ukážu znovu na slepou uličku, kde jsem vyběhl na střechu. Je mi jasné, že by to nemohli stihnout, kdyby město neznali. Otočím se k vlkům a skoro se jich leknu. Všichni do jednoho jsou bledí jak plátno.

„To ovšem úplně mění situaci,“ pronese praděda. Cítím, že mi věří.

„Pokud si to nevymyslel,“ zavrčí Matsuya. Asi mi nemůže zapomenout to vypráskání za uši.

„Nevymyslel, časová osa i postup sedí, na Nikolu jsem narazil já, sotva dvě minuty po Nickovi. K náměstí jsme se dostali v momentě, kdy Nick, zabil tři vlkodlaky, které na něj děda vyslal. Což mohlo být tak dvě minuty poté,“ podpoří mě Hikáge.

„Takže musíme počítat s variantou, že vlkodlaci město znají, což znamená, že naše plány jsou k hovnu. Tak se pochlub, s čím ta tvoje makovička přišla vnuku,“ otočí se na mě alfa. Probodnu dědu pohledem a složím ruce. Děda si povzdechne, „ omlouvám se, alfo Nicku.“ Kývnu.

„Ty vesnice musí do bezpečí, nejlíp, kdyby se dostali do těch dvou měst a co nejvíc z města taky. Vysunutí štítů je jasné. Tady by zůstali jen noví vlci, aby dohlídli na obyvatele a s pár zkušených, aby je vedli. Pokud se štíty zavřou, zbývají dvě cesty, jedna je dost viditelná a když ji zatarasíme, tak  i dost neschůdná. Takže zbývá orlí pláň. Z naší strany je dost členitá, takže se tam dokáže skrýt dost vlků, hlavně vy,“ otočím se na Hikágeho mámu.

„Z druhé strany je rovina jen s jedním převisem, nemají šanci nás vidět, ale my je budeme mít jako na dlani,“ poznamenám.

„Rozhodně se nebudou zdržovat žrádlem, protože počítají s tím, že tu zabijí dost obyvatel a nejspíš i naše. Štíty jim zatarasíme cestu k snadnému úlovku, ale tím že vylidníme vesnice, které stojí jen kousek, přijdou i o potravu z těchto vesnic. Budou hladoví, vzteklí, nesoustředění a nebude lehké je ovládat,“ pousměje se praděda.

„Plus pro nás,“ kývne Hikáge.

„Je to moc jednoduché,“ zaskuhrá strejda s nevolí.

„Tím míň se toho pokazí,“ zamumlá Hikágeho máma. A tím utne další konverzaci, protože na to nemá co kdo říct.

„Zítra začneme s přípravou,“ kývne praděda a tím ukončí schůzi. Naši nasednou a odjedou a hostující vlci se vytratí, připraveni k obraně, včetně mě.

„My vás nenapadneme,“ mračí se praděda, když to vidí.

„Mám trochu jinou zkušenost,“ seknu hnusným pohledem po strejdovi, který se viditelně scvrkne. Tělem mi projde zadosti učinění. Nikdo na to nic neřekne a my bez úrazu odejdeme. Oddechnu si až na křižovatce k městu a našemu domu.

„Myslím, že se jim dá věřit. Tvůj praděda vypadá, že si umí sjednat respekt,“ usměje se na mě Hikáge.

„A co tobě Hikáge. Tobě se dá věřit, nebo je to jen iluze?“ zeptám se Hikágeho, kterému z tváře zmizí barva. Nečekám na odpověď. Otočím se na patě a odejdu. Jsou věci, které se jednoduše nedělají!