Tajný svět Akyry

                                                                        Sobota

Zrovna do sebe soukám brzkou večeři, když se rozezvoní telefon. Když zjistím, že jde o Nikolinino číslo překvapeně ho zvednu.

„Prosím?“ zeptám se a polknu sousto.

„Jdeme pro Nicka do nemocnice, tak mě napadlo, jestli nechceš jít s námi. Aspoň budeme mít nějaké jištění,“ ozve se Nikola. Odtáhnu od sebe telefon, jestli jsem slyšel správně.

„Neměli ho pustit až zítra?“ zeptám se a začnu se rozhlížet po riflích.

„Jo měli, ale navzdory injekcím se proměnil a trochu zuří. V telefonu zněli dost zoufale,“ uchichtne se Nikola. Taky se zasměji. Dokážu si to představit!

„Kdy budete v nemocnici?“ zeptám se a snažím se nasoukat do kalhot.

„Jedeme hned, takže dejme tomu dvacet minut,“ ozve se odpověď.

„Budu tam,“ potvrdím čas a zavěsím. Konečně se můžu obléct a strčím si do pusy ještě jedno sousto, když mi zazvoní další telefon. Zakleju a vezmu to.

„cho se kuza deje?“ zahuhlám do telefonu.

„Huh? Promiňte, mluvím s Dannem? Myslel jsem, že je to jeho telefon,“ ozve se zmateně Jira. Obrátím oči v sloup a rychle rozkoušu jídlo a spolknu ho.

„Jo jsem to já. Člověk se nemůže najíst! Tak co se děje?“ zeptám se ho.

„Já jen jestli nevíš, jak je na tom Nick,“ trochu zaskočeně Jiro.

„Řekl bych, že dobře, když v nemocnici už vyvádí. Jeho rodiče pro něj jedou,“ zasměji se.

„Takže v pondělí bude ve škole?“ zeptá se nadějně.

„S tím nepočítej, neměnil se dlouho, takže bych počítal spíš úterý, středu. Jiro musím letět, ať tam jsem v čas,“ zavěsím a strčím si telefon do kapsy. Popadnu klíče a za tři minuty jsem na cestě. Dorazím tam zároveň s nimi.

„Dobrý den,“ pozdravím Nickovi rodiče pohodlně opřený o zeď.

„Ahoj, díky bohu. Nevím, jestli ho zvládneme,“ oddechne si máma. Jen se pousměji a jdu s nimi dovnitř. Ani nepotřebujeme navádět, stačí jít po hrozivém vrčení, křiku a hluku z rozbíjejících věcí.

„Zažeňte ho do kouta, musíme ho uspat!“ ozve se jeden z doktorů.

„Oni snad nejsou normální,“ zavrčím a rozběhnu se tam. Když dorazím na místo, pochopím, proč je Nick tak rozzuřený. Stojí uprostřed chodby a lékaři v dvojstupu se ho pokoušejí zahnat do kouta vyzbrojeni nerezovými pláty, aby je nepokousal. Při tom mu ukazují koňskou injekci.

„Do prdele vypadněte od něj! Jen ho dráždíte!“ zaječím a odhodím pár doktorů.

„Vy si s ním snad budete vědět rady?“ vyštěkne na mě doktor s injekcí.

„Hádám, že jo,“ ušklíbnu se.

„Tak prosím, máte šanci,“ ujistí mě kousavě a doktoři s úlevou ustoupí. Jdu pomalu k Nickovi.

„Nicku,“ zavolám ho. Ani se na mě nepodívá, jen sleduje doktory. Takže tohle nebude ono, usoudím.

„Cooku?“ zkusím to nejistě. Vlk po mě sekne žlutým, divokým pohledem a vrátí se zpátky k doktorům.

„Danno,“ sykne za mnou Nikola a něco mis strčí do ruky. Pohledem neujistím, že je to silný kožený obojek, ke kterému je připevněný řetěz. Bezva. Dojdu k vlkovi a pohladím ho, po nějaké době se mě podaří připnout obojek.

„Přišla jsem si pro syna,“ otočí se Nickova máma k lékařům.

„Tohle monstrum je vaše?“ ukáže na Nicka doktor.

„Spíš se mi zdá, že monstrum je někdo jiný. Dost jste ho vydráždili. Jestli tu chcete pracovat, měl byste se naučit něco o vlcích. Pojďte se mnou, vyplníme propouštěcí papíry. Zdá se, že už je plný energie,“ pousměje se strejda. Máma kývne a jde za ním, za chvíli vyjde.

„Tak jedeme,“ pousměje se a zamíří na parkoviště, já vedu Nicka za nimi. Musím napínat všechny svaly, abych ho udržel. Venku mě strhne bokem, až vyjeknu. Ten má tedy páru. Potom se ho snažíme dostat do auta, což je přímo nadlidský úkol.

„Víte co? Já to vezmu přes park k vám, aspoň se trošku vyběhá,“ rezignuji po nějaké době.

„Jsi si jistý, že ho zvládneš?“ zeptá se mě jeho máma.

„Jo jsem,“ řeknu s mnohem větší sebejistotou, než cítím.

„Dobře, tak se sejdeme u nás,“ kývne máma. Nikola se na mě zašklebí a po chvilce zaváhání nasedne.

„Cooku jdeme,“ zavolám na vlka a vyrazíme. Když jdeme po chodníku je to v pohodě, ale jen co zahneme do parku je jako utržený ze řetězu! Málem mi vykloubí ruku. Musím zavolat svého, abych ho udržel a nestáhl mě do rybníka, jak začal lovit. I tak po mě vyjede tesáky, když mu zkazím úlovek kachny.

„Cooku zklidni se. Tady nesmíme lovit, to není les! Pojď, něco ti koupím, mám tu známého, který ti jistě dá kus masa,“ zaúpím. V duchu děkuji bohu, že jsem něco stačil vybrat z výplaty mé internetové práce. Chvilku na mě vrčí, než si dá říct. U stánku dokonce klidně stojí, když mu vybírám maso. Pak se ale něco pokazí. Najednou divoce zavrčí a vytrhne se mi. Já totiž nečekal, že někam poběží a povolil jsem stisk. Otočím se a zděšeně vykřiknu. Právě se snaží roztrhat člověka. Rychle popadnu vodítko a snažím se ho odtáhnout, ale zkuste pohnout s víc jak metrákem v živé váze, když máte ubohých sedmdesát pět kilo!

„Pusť to,“ zavrčí vedle mě Hikageho hlas, rozhodí mě tak, že poslechnu a on Nicka odtáhne úplně hravě. Jen na to vyvalím oči. On sám vypadá na to, že váží ještě míň než já. Nick se prudce otočí a vystartuje přímo po Hikágově krku.

Jak se zdá tak to čeká, ale i tak to s ním pořádně zamává, když na něho skočí. A za chvilku jsou ve rvačce.

„Danno, tu máš to maso,“ křikne na mě kámoš. Otočím se na něho a vidím, že má oči vyvaleny na souboj. Rozběhnu se za ním a zaplatím mu.

„To je skutečný živý vlk?“ zeptá se mě s očima na vrch hlavy.

„Jo,“ uculím se a s masem běžím k Nickovi. Jakmile ucítí maso, které kámoš, aby zlepšil vůni, párkrát otočil na pánvi, nechá Hikágeho, Hikágem a vrhne se na mě. Pohotově mu maso strčím do tlamy.

„Tak tomu říkám zklamání,“ ušklíbne se Hikáge. Vezmu řetěz a párkrát si ho otočím kolem ruky.

„Oni jsou vážně mrchy,“ zamrká kámoš, který sleduje, jak Nick trhá maso.

„Nejsou, normálně je mírný, ale teď jdeme z nemocnice a byl vyhladovělý,“ vysvětlím mu.

„Aha. Mám tu ještě kus masa, které ti můžu dát. Po směně ho odepíšu tak tě to nebude stát nic,“ kývne kámoš hlavou a zaběhne dozadu a donese maso na steaky. Poděkuji mu a dám maso Nickovi, který se na něho vrhne stejně hladově jako na předchozí kus.

„Máš to u mě,“ usměji se na kamaráda.

„Neboj, splatíš mi to tak, že u mě budeš vařit přes víkend,“ zazubí se kámoš. No super!

„Fajn, později ti zavolám a domluvíme se. Proč sebou vůbec trhnul? Kolem prošlo dost lidí, ale na ně nebyl agresivní,“ poškrábu se na hlavě.

„A kolik z nich se ho pokoušelo ukrást? Nic proti Danno, ale jako hlídač jsi neschopný,“ ujistí mě Hikage a jde k chlápkovi, kterého zvedne, a vzápětí jsou v tahu. Podívám se na Nicka, který zrovna dojedl a vydáme se k němu domů, už je hodný.

Zrovna se chystám zaklepat u Nicka, když se dveře rozletí a v nich stojí Nickova máma oblečená ven.

„No kde jste?!“ vyjede na mě.

„Tady. Promiňte, nemáme tryskový pohon,“ pousměji se.

„Promiň, měla jsem o vás strach. Nick musí mít hlad, a když má hlad…“ spustí jeho máma.

„Tak je divoký, jo to jsem dnes zažil, museli jsme se stavit na čtyři kila masa,“ skočím ji nezdvořile do řeči.

„Aha, kolik jsi za to dal, proplatím ti to,“ pustí nás Nickova máma dovnitř a odběhne si pro peněženku.

„Na to zapomeňte,“ mávnu rukou a odepnu Nickovi obojek.

„Žádné zapomínání nebude, aspoň ti sebou zabalím kus koláče,“ usměje se Nickova máma. Tomu se rozhodně bránit nebudu. Domácí koláč jsem neměl… ani nepamatuji! Zrovna se chystám odejít, když z venku se ozve takové vytí, že se Nickovi zježí srst. Nikdy jsem takové vytí neslyšel, ale jedno vím jistě. Vlkům to nepatří.

„Asi bude lepší, když tu přespíš, ustelu ti v obýváku,“ nabídne se Nickova máma. Normálně bych to odmítl, ale to děsivé vytí mě přesvědčí o opaku. Nick zavrčí, chytne mě za ruku.

„Počkej Nicku, musím se vyzout,“ vytrhnu mu ruku. Zřetelně vidím, jak se vlčí oči protočí v sloup.

„No promiň, je mi jasné, že na tebe jsem moc pomalej co?“ povzdechnu si a vyzuji se a sundám si bundu.

„Pojď se najíst. Ty tam máš taky jídlo, obludko,“ plácne Nicka. Ten se otočí a jde do kuchyně. Z každičkého svalu je vidět jak je unavený. Jen co se najíme, Nick mě chytne za ruku a táhne ke schodům. Nechám se. Dovede mě do pěkného pokoje a zabouchne dveře. Rozhlídnu se a poznám Nickovi věci.

„To je tvůj pokoj?“ podívám se na Nicka. Nick místo odpovědi zívne. Svléknu se do spodního prádla a lehnu si do jeho postele a přikryji se. Ucítím, jak se postel prohne a vedle mě se stulí velké vlčí tělo.

„Dobrou noc,“ usměji se. Odpoví mi už jen Nickovo zachrápání. Za chvíli se také propadnu do snů.