Tajný svět Akyry

Suzuke Hikage

Opírám se o stěnu kousek od ostatních a přemýšlím, kdo mohl Nicka takhle servat. Ať se snažím přijit na kohokoliv, stále se vracím jen k jedné osobě, která by byla tak surová. Děda, poslední přímý potomek pravých vlkodlaků, je už jediný na světě, otce jsem zabil. Sevřu rty. Jestli to byl skutečně on, tak se divím, že Nick žije. Ale to přináší další problémy, zase mě našli, no čemu se divit, když jsem na jednom místě tak dlouho. Jenže teď jsem rozhodnut bojovat, jak o svoji svobodu, tak o Nicka.

Mezi ty vraždící šílence se nevrátím! Po chodbě se ozvou kroky, otočím se tím směrem a pak znovu zaujmu bývalý postoj.

Nikola, Jiro, Sabura a Danno, jeho milenec, to je jeho celá maličká smečka. Svého špeha nepočítám.  Teď budou v ohrožení, původní smečka to bude brát jako skvělou šanci. Danno má asi největší právo, aby smečku chvíli vedl, ale než se Nick uzdraví úplně, budou v palbě. Ač to není můj styl a už vůbec tím nejsem nadšený, budu muset nad nimi podržet ochrannou ruku, dokud Nick nebude moct svoji smečku bránit. Pak znovu začne souboj o jeho srdce a smečku.

„Jak na tom je?“ zeptá se tiše Jiro.

„Moc dobře ne, minimálně týden v nemocnici, pokud přežije operaci, jsou tam moc dlouho, už to bude třetí hodina,“ ozve se Danno. Jiro kývne, jediným pohledem se ujistím, že chápou svoji situaci víc než dobře.

„Kdo povede smečku? Jiro?“ zeptá se Sabura. To bych nedoporučoval.

„Snad já ne? Jsem jeho sestra,“ ozve se Nikola. No to snad ne!

„To sice ano, ale jsi to největší třeštidlo, co jsem kdy viděl. Nic proti Nikolo, ale pod tvým vedením, bychom byli do dvou hodin, pod jednou ze dvou smeček a jedna je horší než druhá,“ odsekne Danno. Jako vždycky brilantní shrnutí ve dvou větách!

„Nemůžete to vyřešit, až se Nick uzdraví?“ škytne Nickova máma.

„To už bude pozdě, musíme to vyřešit hned,“ zavrtí hlavou Danno.

„Kdybych si měl vybrat já, volil bych Danna,“ ozve se Asan, který se konečně ovládl. Nechápu, jak se může smát i v takové situaci.

„Proč, protože zahřívá postel vůdci?“ vyštěkne Nikola.

Takže s tímhle jsem měl pravdu, probodnu Danna vražedným pohledem. Nehne ani brvou.

„Ne, protože za prvé, není třeštidlo, napřed myslí a pak jedná, za druhé, má dost zkušeností s přežitím jako samotář, dokáže perfektně analyzovat situace a za třetí dokáže udržet chladnou hlavu za všech okolností, což se o tobě říct nedá, za čtvrté, je dost dominantní, aby se dokázal postavit vůdcům, dokáže se i prát, takže přeprat ho dá fušku. A konečně za páté, nedělá zbytečný poplach a nemá takové ambice, aby se pral s Nickem o smečku,“ uzavře Asan. Souhlasně kývnu, ale tak, aby to nikdo nepostřehl, teď nemají jinou šanci než souhlasit, navíc Danno má na tuhle pozici právo, coby Nickův partner… Prozatímní!

Jak vidím Saburo a Jiro přemýšlí a zvažují každé Asanovo slovo než souhlasně kývnou. Je vidět, že dokáží přemýšlet. Nikola se nakonec vzdá také. Mozkové buňky hlásí svůj triumf!

Danno se trochu zaskočeně rozhlídne a podrbe se ve vlasech s jasnými rozpaky.

„No, tak dobře,“ souhlasí s povzdechem. Ten Nickovi milerád předá smečku hned, jak bude moct chodit, skvělé!

Po tomhle trvá ještě dvě hodiny, než z operačního sálu vyjde doktor a zamíří k rodičům Nicka, kde jim oznámí, že je jakž takž v pořádku a je na JIPce.

Aspoň že žije!

„Můžu ho vidět?“ zeptá se Nickova máma. Doktor souhlasí na pár minut, propašuji se tam s nimi. Vypadá hrozně. Barvou dokonale splývá s bílým polštářem, v ruce napíchané kanily s léčivým roztokem, na nahém hrudníku má přilepené sondy, které kontrolují jeho tep, má i kyslíkovou masku, nemyslím si, že by ji potřeboval, ale lékaři si to nemyslí. Bílý obvaz zakrývá nejhorší rány a krk, ruce má pečlivě ošetřené a některé rány zašité. Potěší mě, když postřehnu, že ty menší rány se začínají hojit. Bude v pořádku.

Podívám se na Nickovu mámu, která se tak tak drží na nohách a vyvedu ji, než se složí. Bodne mě docela velký pocit viny, tak nějak cítím, že za to můžu já. Nakonec doktor návštěvy ukončí a Nickovu mámu vyprovodí s tím, že kdyby se něco dělo tak jí zavolá.

Loudám se pomalu dom a po cestě si koupím něco k jídlu. Na schodech mě čeká Kie, opřený o moje dveře. Je jasné, že na mě čeká. Mlčky ho pustím dovnitř a rozdělím se s ním o večeři.

„Jak je na tom?“ zeptá se Kie, když už nemůže vydržet.

„Přežije to,“ utrousím suše. Hlodají mě větší problémy!

„Nejsi moc sdílný, slyšel jsi někdy o dělené starosti?“ drbne si Kie. Probodnu ho pohledem.

„Napadli ho vlkodlaci,“ utrousím a čekám, co na to řekne. Jídlo mu doslova odpadne od pusy.

„Cože?“ podívá se na mě jako by špatně slyšel. Tak mu to zopakuji. Z jeho pusy se vyhrnou nadávky v širokém spektru od Adama po současnost, jen údivem pozvednu obočí.

„Takže už nás našli, měli bychom se spakovat a vypadnout než tu bude příliš horko,“ poznamená a odloží vidličku.

„Tentokrát ne, Kie. Chci bojovat,“ oznámím mu. Podívá se mi do očí.

„Kvůli Nickovi,“ poznamená. O to víc mě překvapí, neříkal to jako otázku, ale jako holý fakt, přesto musím přikývnout.

„Já ho nemůžu ztratit, Kie. On je moje druhá polovina,“ poznamenám tiše.

„Netušil jsem, že to dostane tak brzo a zrovna tady. V ohrožení je i jeho smečka, chápeš to?“ podívá se na mě.

„Postarám se o jeho smečku, aby se nedostala k původní, ale neseberu mu ji, je dobrý vůdce,“ pokrčím rameny.

„Dva vůdci v jedné smečce nepřežijí Suzuke, to přeci víš!“ vybuchne Kie.

„Zvládneme to, musíme,“ sevřu rty.

„Změknul jsi,“ zamračí se Kie. Lehce nakloním hlavu a tvrdě si ho přeměřím.

„Jestli si to myslíš, tak můžeš odejít od smečky. To že se snažím najít i jiné cesty než jsou nejpřímější nebo nejsnadnější neznamená, že jsem změknul,“ odsekávám jednotlivé slova. Kie se na mě chvilku dívá a začne se smát. Znechuceně odložím vidličku i talíř stranou připraven se na něho vrhnout až se přestane hroutit smíchy.

„Víš, co jsi právě řekl?“ škytne smíchy kie.

„Vím, co jsem řekl, jen netuším, čemu se řehtáš jako kobyla na schodech,“ zavrčím. To přirovnání přinutí Kiea k dalším křečím smíchu, takže musím čekat delší dobu, než to z něho dostanu.

„Pamatuješ si, co ti řekla tvá máma, když jsi zabil svého otce a začal jsi prchat?“ podívá se na mě Kie.

„Jo, vybavuji si slovo od slova!‘Až se jednou zastavíš a rozhlídneš se, možná poznáš někoho, kdo ti připomene, že do pekla je cesta přímá a snadná a donutí tě najít jiné cesty, abys mohl volně dýchat a vyhnul se samotnému peklu.‘“ zarazím se a pak se začnu blbě usmívat.

„Budu ji muset zavolat, že měla zase pravdu,“ povzdechnu si.

„Myslím, že tě moc ráda uslyší. Kdy mu řekneš, co jsi?“ zeptá se mě Kie.

„Až bude ta správná chvíle, a až se ujistím, že to byl skutečně on. Asi mě bude nenávidět,“ utrousím.

„To si myslíš, že teď tě miluje?“ upře na mě ironické oči Kie.

„Jo. Láska nehněvaná není milovaná, to taky říkala má máma. Lezu mu krkem stejně jako on mě, ale bez toho by to byla nuda, nemyslíš?“ hodím po Kiem jedním ze svých vzácných upřímných úsměvů.

„Myslím, že ti na hlavu spadl jeden z těch debilních paneláků,“ odtuší Kie se zavrtěním hlavy. Po chvíli se natáhne pro zbytek mojí porce, dám mu po ruce a vrhnu se hladově na jídlo.

„Kdo je povede, zatímco se Sen bude uzdravovat?“ zeptá se mě.

„Chce, abychom mu říkali Nicku. Danno. Na místo se prala Nikola, ale Asan ji ubil argumenty, stejně jako zbytek,“ zabručím.

„Ten vlk má za ušima,“ kývne Kie.

„Jo oba. Teď musím zjistit, kde Nick pracuje, abych ho mohl omluvit,“ zabručím. Kie po mě hodí papírek. Mrknu se na adresu.

„Nepracuje tam náhodou Ryuu z původní smečky?“ zeptám se. Kie jen pochvalně pokývá hlavou.

„Jak může dělat s takovým kriplem?“ zavrčím.

„To myslíš toho kripla, co ses pokusil přetáhnout k sobě?“ zazubí se Kie.

„Jo,“ zabručím.

„Za dva týdny je úplněk,“ podotkne tiše. Zachmuřím se.

„Snad tentokrát ještě útočit nebude,“ zadoufám tiše. O úplňku je jeho síla největší.

„Modli se,“ zvedne se Kie, „ dám pokyny smečce, ať co možná nejdéle mlží, že je Nick v nemocnici, ale ani oni nejsou blbí, Suzuke,““ poznamená Kie.

„Já vím, doufám tak ve dva tři dny, to mi bude stačit zformovat nějaký plán,“ pousměji se.

„To jsi celý ty! Pan, nemožné ihned zázraky do minuty,“ usměje se Kie a vypadne z mého bytu. Pousměji se a zavolám mamě. Má ohromnou radost. Kecáme skoro do půlnoci a pak se složím na postel, kde usnu, pro změnu zase bezesným spánkem.