Tajný svět Akyry

                                                          Útok na smečku

Jako obvykle se shromáždíme pod stromem, kde normálně sedávám a čekám na zbytek smečky. Začínají mi šedivět vlasy. Je pátek a od úterka se nás pokusili už čtyřikrát atakovat. Netuším, co jim v tom zabránilo nebo jejich útok překazilo. Už chybí jen Nikola, už si myslím, že budeme muset vyrazit ji hledat, když se objeví a bez dechu se žene k nám.

„Kde tě napadli?“ vypálí Jiro na Nikolu.

„V půlce cesty, naštěstí jsem je cítila, tak jsem se jim stačila vyhnout, ale pak mě honili,“ vydechne Nikola. Je to čím dál tím horší.

„Nějaké zprávy o Nikolasovi?“zeptám se ji,

„Jo v neděli ho pustí. Rány se mu zahojili až moc rychle, ale je v pořádku. Sestřičky odstřeluje takovými průpovídkami, že pro smích nemůžou pracovat. Pustili by ho už dnes, ale doktor mu nevěří, že by jen ležel,“ odpoví Nikola. Sláva za ty dary!

„Asi má pravdu, nedovolil by, aby ho něco tak drobného jako je nějaké zranění zastavili,“ povzdechne si Jiro.

„Ani se dlouho neměnil. Dávají mu nějaké injekce, aby proměnu zastavili, tak bude chvilku i dost podrážděný,“ přikývne Nikola. Kývneme, to je logické.

„Když už jsme u té proměny, neproběhneme se? Ve smečce jsme silnější a už mě nebaví chodit jen po domě,“ přizná se Saburo. No to není jediný, že.

„Pokud chcete riskovat útok?“ podívám se na skupinku.

„Klidně, aspoň vypustíme trochu páry,“ přitaká Nikola. Ostatní taky souhlasí. Já ne, ale chápu, že se potřebují proběhnout.

„Takže po škole jdeme k Nikole, tam máme nejlepší šanci zmizet zadem, aspoň trochu nenápadně,“ povzdechnu si. Nejraději bych se do toho nepouštěl, ale riskovat vlčí povstání?

„Dobře, takže společně půjdeme k Nikole,“ zavrní Jiro. Mám dost vážné podezření, že pálí za Nikolou.

„Být tebou dal bych si zpátečku, dokud chodíš s tamtou nánou,“ poznamená Sabura.

„Nick tu není,“ opáčí Jiro.

„Bude zvonit,“ přetrhnu začínající hádku a zvednu se. Pohledem zavadím o Hikageho. Zrovna si cosi špitá s tím svým přítelem, všiml jsem si, že kromě rozkazů se smečkou nekomunikuje, jen s ním. Zamračím se. Co má zatraceně v plánu? Vedu smečku do školy a přitom napínám uši, co to jen jde. Jakmile se přiblížíme k nim, okamžitě zmlknou a podívají se na mě s úšklebkem. Zatracení hajzlíci. I když musím uznat, že ten jeho kamarád není vůbec špatný, stálo by o něho zakopnout. Probodnu je pohledem a zapluji dovnitř. Tam se rozejdeme do svých tříd.

 Učení se moc nevěnuji, spíš mě zajímá, co má k čertu ten hajzlík za lubem! Nicméně škola proběhne v klidu. Končím jako první, takže na zbytek počkám na nádvoří a dávám pozor, co se děje venku. Kupodivu zatím nic. Nevidím tam ani jednoho vlka natož neznámého. Trvá pár hodin, než se dáme dohromady. Jako poslední dojde Asan a vypadá víc než spokojeně, na dohled nasadí neutrální masku.

„Zatraceně, zapomněla jsem si ve třídě svetr, hned budu zpátky,“ vyhrkne Nikola a rozběhne se zpátky, než můžu začít protestovat. Nakonec taky dobře.

„Asane, chci s tebou mluvit, soukromně,“ zvednu se a jdu na druhou stranu nádvoří. Asan jde za mnou ve tvářích má napsanou obavu.

„Co má Hikage v plánu?“ uhodím na něho polohlasně. Uvidím, jak strne v půlce pohybu a nevěřícně na ně vyvalí oči. Takže byl s ním.

„Proč myslíš, že jsem byl u něho?“ zeptá se mě.

„Proč si myslíš, že jsem takový idiot? Škola ti skončila před hodinou a objevíš se jako poslední, to si myslíš, že ti uvěřím, že jsi na střeše cvrnkal kuličkami?“ pozvednu obočí. Asan otevře pusu a zavře ji.

„To nevím. Ptal se mě na ty útoky, a kde se udály a co máme v plánu odpoledne,“ vyleze z něho.

„Hádám, že z procházky moc nadšený nebyl,“ zašklebím se.

„Vůbec, ale chápe to,“ přizná Asan.

„Chce Nickovi přebrat smečku?“ zeptám se ho přímo. Asan se na mě podívá vážněji než normálně.

„Možná to kdysi měl v úmyslu, ale teď rozhodně ne. Mám takový pocit, že se do něho zabouchnul,“ poznamená Asan. Podél páteře mi projede mrazení.

„Nick chodí se mnou,“ zavrčím.

„On možná ano, ale ty s ním jen spíš, mám takový pocit, že jen proto, abys zůstal ve smečce, ale nemiluješ ho. Právě proto tě Hikage toleruje,“ odstřelí mě Asan. Poprvé za spoustu let přijdu o řeč.

„To je tak vidět?“ zeptám se trochu zkoprněle.

„Jen pro ty, co tě znají až moc dobře. Navíc oni jsou rádi, že někoho má, a že je Nick nenutí, aby mu zahřívali postel,“ ušklíbne se Asan. No tak to je super.

„Nick by tohle nikdy neudělal,“ zahučím.

„Zkus přesvědčit je, ne mě,“ pousměje se Asan. Zauvažuji o tom.

„Necháme to tak, jak to je. Nevěřili by mi, a kdyby náhodou jo, mohli by si toho všimnout,“ povzdechnu si.

„Chytré rozhodnutí,“ kývne Asan a tázavě se na mě podívá, jestli nemám ještě něco na srdci. Zavrtím hlavou a zamířím ke skupince, noví se k nám ještě nepřidali, musí je přijmout Nick.

„Co jste probírali?“ zeptá se nás Nickola, která mezitím přiběhla.

„Bezpečnost při procházce, budou se snažit nás ulovit, dokud nás není moc,“ plácnu první, co mě napadne.

„Probereme to u Nikoli ne?“ ozve se Jiro. Kývnu a modlím se, aby se po cestě k ní nic nestalo. Už v půlce cítím, že nás někdo sleduje. Dávám pozor a zahlídnu kouřový kožich. Původní smečka. Jsou to amatéři, Hikage je chytřejší, nejspíš vylezl na nějaký kopec a sleduje nás od tama. Tady kopce moc daleko nejsou. Popoženu je a zavřu dveře.

„Dobrý den,“ pozdravím Nickovi rodiče.

„Jak dlouho to bude trvat?“ pokyne bradou ke dveřím jeho otec.

„Dokud nás neuloví anebo dokud se Nick neuzdraví a nesjedná si pořádek,“ odvětím.

„Původní smečka se jen tak nevzdá,“ upozorní Nickova máma.

„Já vím, jak se uzdraví Nick, bude nás o devět víc, už se ke mně hlásili, ale přijmout je musí Nick jako Alfa,“ kývnu.

„No držím palce. Udělala jsem sendviče tak se běžte najíst,“ povzdechne si Nickova máma. Všichni poděkujeme a jdeme se najíst. Pak se proměníme a vyčkáváme u zadních dveří na nickova otce, který šel obhlídnout krajinu pod záminkou přinesením dřeva do krbu. Konečně se objeví a vejde i s dřevem.

„Jsou tam vzadu,“ oznámí nám novinku, pak přesně ukáže kde. Tohle vypadá na honičku. Mrknu na smečku, jsou stejně nadšeni jako já. Nickova máma se postaví za dveře.

„Dejte na sebe pozor,“ pousměje se a prudce otevře dveře. Víc nepotřebujeme, proletíme dveřmi a zamíříme k hromadě dřeva, na kterou vyběhneme a přeskočíme plot, takže se ocitneme takřka uprostřed původní smečky. Než se stačí z překvapení vzpamatovat, jsme v tahu. Jenže honička teprve začala.

Daří se nám zdrhat dvě hodiny a pak to začneme stáčet k domu. Jenže tu nás čeká překvapení v podobě záložní smečky. Vběhli jsme jim do pasti.

Než se připravím na útok, odkudsi z venku se ozve zavrčení a původní smečka je rozprášena jako by někdo foukl do peří. Před nás se vyrovnaně postaví Hikage se svým výsměšným šklebem a kouká se, jak se Alfa těžce staví na nohy.

„Zpomalil jsi starochu, i když je fakt, že nic jiného jsem od tebe nečekal,“ ušklíbne se na vlka, jehož kouřová srst je skoro černá. Vypadá skoro jako Nickova, on ji jen má temnější.

„Co tu děláš Hikage, tohle se tě netýká,“ zavrčí vlk.

„Týká a přímo osobně,“ odvětí Hikage. Doslova vidím, jak původní smečkou projede překvapení. Já nejsem překvapen míň.

„Tím mi chceš říct, že tahle smečka už je tvoje?“ zeptá se Alfa původní smečky.

„Ne není, ale nesnáším, když nejsou síly vyrovnané. Nickova smečka je pod mojí ochranou do té doby, dokud nebude úplně v pořádku,“ pronese Hikáge jako by lenivě. Alfa původní smečky na Hikageho vyvalí oči a začne se smát. Vzhledem k tomu že je vlk, to zní vážně směšně, ale do smíchu mi zrovna dvakrát není. Tomuhle jsem se chtěl vyhnout, teď bude Nick vděčný Hikagemu a jeho smečce. Cítím se jako idiot.

„Nic směšnějšího jsem nikdy neslyšel! Od které doby ty určuješ podmínky!“ vyštěkne Alfa původní smečky.

„Od té doby, co jste v obklíčení a jste na mém území,“ pronese Hikage s převahou. Nechápavě se rozhlédnu, kde by sehnal tolik vlků? Využiji toho, že jsem u kamene a vyběhnu na něho. Záhy zjistím, že má pravdu. Ale jak… kdy…? Alfu původní smečky taky smích přejde. Zmizí v chumlu těl, a když se vrátí, vypadá doslova ohromeně ne li ochromeně.

„Ukazuješ mi svoji převahu?“ zavrčí Alfa původní smečky.

„Nemusím ti ji ukazovat, ty o ní víš. Navíc jsi zasraný vypočítavý parchant. Hned ti došlo, jak to mezi mnou a Nickem je proto se snažíš ho dostat. Víš, že pokud by se k tobě přidal, já bych neváhal ani vteřinu. Ale trošku ses přepočítal, on k tobě nechce, tak to zkoušíš po zlém, když není Nick přítomen, protože pokaždé vám nějak vyklouzl, tak to zkoušíš takhle,“ udeří na něho Hikage. Málem mi spadne čelist, tohle jsem netušil. Fakt ne.

„Kde jsi, kurva sehnal tolik vlků?!“ zavrčí Alfa původní smečky.

„Máš mozek, tak ho používej,“ vysměje se mu Hikage.

„Když na tohle nepřistoupím?“ zavrčí alfa původní smečky. Ne, že by měl na výběr.

„No tak nedaleko máme dost klecí, abychom vás udrželi mimo, dokud se Nick neuzdraví,“ vycení zuby Hikage. Zatřesu hlavou. Jeho bych vážně nechtěl mít za nepřítele. Alfa nemá jinou možnost bud se podrobit nebo být zavření. Mohl by se pokusit o útok, ale to je v tomhle bodě hotová sebevražda. A víme to všichni.

„Jednou tě dostanu Hikage a pak budeš litovat,“ zavrčí alfa původní smečky.

„Těším se, až to zkusíš,“ zavrní Hikage, „ pamatuj si, že tě mám pod drobnohledem,“ vyloží si správně Hikage jeho hrozbu a pokyne svým vlkům, kteří udělají uličku, aby alfa původní smečky mohl projít i se svou smečkou pryč. Podle svěšených ocasů pochopím, že tohle je pro ně víc než pokořující!

Jakmile původní smečka zmizí, Hikage lehce zavrčí a jeho vlci se vypaří doslova jako pára nad hrncem.

„Asi bychom měli jít, Nikolinina máma bude mít strach,“ ozve se Jiro. Podle tónu pochopím, že mu to v mozku šroubuje také.

„Co to k čertu mělo znamenat?“ zavrčí Nikola.

„To by mě zajímalo také,“ ujistím ji a vedu je zpátky. Po cestě sice spatříme původní smečku, ale drží se v uctivé vzdálenosti. Pohledy už tak uctivé nejsou. Ale máme klid.

Po Nikole doprovodím ostatní ze smečky domů a zamířím za Nickem do nemocnice, o tomhle musí neprodleně vědět.

„Nevíš, o co mu jde?“ zeptám se Nicka, když skončím.

„Jo vím. O mě, snaží se mi ukázat, že není takový bastard, jak si o něm myslím,“ ušklíbne se Nick. To by dávalo smysl. Zatím se mu Nicka nepodařilo přesvědčit nijak.

„Jak na tom teď je?“ zeptám se napjatě.

„Pořád stejně, tohle na mě nezabírá,“ ujistí mě. Něco v jeho tónu mě uklidní. Ještě chvilku si spolu povídáme, než musím odejít. Musím se v téhle smečce udržet za každou cenu! Nechci být znovu sám, to vážně ne.