Tajný svět Akyry

 Návštěva Nicka

Uběhli dva dny od pondělí, je středa a stále se nic neděje. Nevím, jestli je to dobrá zpráva nebo špatná. Snažím se rentgenovat očima Hikageho, ale spíš se mi zdá, že se situací nadmíru dobře baví. Zmetek! Jako poslední pod strom doběhne Nikola. Hned si na ní povšimnu změny. Slzavé údolí, které měla místo očí, je pryč a na tváři jí pohrává jemňoučký úsměv. Pookřeji, určitě nese dobré zprávy o Nickovi.

„Tak co?“ vyjedu na ni, jen co u nás zastaví.

„Včera v noci se probudil, byli jsme u něho kolem půlnoci, ale jen chvilku, ještě je slabý. Chce tě vidět Danno, máš za ním přijít hned po škole,“ informuje nás Nikola. Dočista cítím, jak se mi ze srdce uvolní jeden balvan z tuctu. Díky bohu, aspoň za takové příznivé zprávy.

„To nebude problém,“ kývnu. Ze dvou hodin se uliji, je mi jasné, že Nick se mnou chce mluvit soukromě.

„Takže ta mrtvola ještě pořád drží pohromadě?“ zažertuje Jiro. I jemu je z hlasu poznat úleva.

„Kupodivu jo, sice jí na některých místech pomáhají obvazy, ale jo,“ ujistí ho Nikola. Uchichtnu se a jdu s nimi do školy, kde se rozejdeme do svých tříd. Kladl jsem jim na srdce, aby nikam nechodili samotní, mám takový pocit, že se původní smečka pokusí o styl ‚Rozděl a panuj‘, je to logické, když se jim nepodařila inflace k nám. Teď tohle své pravidlo poruším, doufám, že oni na sebe vzájemně počkají. Rád bych si myslel, že k tomu má Nick dost dobrý důvod. Bude mi muset pomoct strejda. Mám ho rád, je stejný vyděděnec jako já a občas mi vypomůže.  O velké přestávce se se strejdou domluvím a na poslední dvě se omluvím, pak skočím za Jirou.

„Jiro, jdu za Nickem, doprovoďte Nikolu domů a zůstaňte u ní, stavím se pro vás jo?“ podívám se na kamaráda.

„Jasně, pozdravuj ho,“ kývne Jiro. Vyběhnu z e školy a zamířím do nemocnice, kde už mě čeká strejda.

„Danno, Nick je stále ve vážném stavu, i když je na tom líp než když ho přivezli. Na chodbě čekají policajti, už ho vyzpovídali, tvrdil jim, že ho napadla nějaká banda, nemůže nikoho popsat, protože měli na hlavách kukly, kolem rukou omotané řetězy, takže tím uspokojivě vysvětlil rozsah katastrofálního poranění. Budou tě chtít vyzpovídat stejně jako půlku školy tak to rozhlas mezi ty jeho a hlavně Assanovi, ten byl dokonce svědkem. Jinak nesmíš ho nijak rozrušit a podobně jasné? Pak se stav u mě v ordinaci na očkování,“ mrkne na mě. Usměji a kývnu. Nick je hlavička.

Zamířím jistým krokem k Nickovu pokoji, kde mě hned na začátku drapnou policajti a vyzpovídají mě. Bohužel pro ně jim neřeknu nic jiného, už z toho důvodu že jsem u toho nebyl. Kupodivu se dozvím, že podezírají někoho ze školy. Mám chuť prásknout Hikageho už proto že mi leze na nervy, ale nakonec se udržím a držím pusu. Nemuselo by to mít dobré důsledky ani pro nás. Díky strejdovu varování jsem, ještě než jsem vlezl nahoru, prozvonil kamarády ze smečky a varoval je. Nakonec jsem jim to nechal v přímém hovoru. Však on jim to Jiro už přetlumočí.

Konečně se kolem nich protáhnu do pokoje a podívám se na Nicka. Vypadá jako by spal, ale hned otočí hlavu a podívá se na mě. Oči má lehce zamlžené léky proti bolesti, ale pusu už má volnou s dýcháním mu pomáhají kanily zavedené do nosu.

„Ahoj marode, jak dlouho se tu ještě chceš ulejvat,“ usměji se na Nicka a s vědomím, že mě policajti sledují přes sklo, ho políbím.

„Ahoj, nejradši bych jim zdrhnul hned, ale copak můžu, když jsem zaštupovaný jak ponožka a ještě přivázaný?“ fňukne.

„Hlavně, že se uzdravuješ,“ cuknou mi koutka a postavím si židli tak, abych k nim byl zády a clonil policistům Nicka, pro případ, že by ovládali odezírání ze rtů.

„To jo. Cook má co dělat v jednom kuse mi nadává, jestli jsem je musel tak dráždit,“ cuknou mu koutka.

„Cook?“ pozvednu obočí.

„Můj vlk, nějak mu nadávat musím a tohle se mu líbilo,“ vysvětlí Nick. Srozumitelně kývnu. Teda pojmenovat svého vlka mě nenapadlo.

„Co smečka?“ zeptá se Nick.

„Zatím je klid. V pondělí se k nám chtěl naprat Ökami, ale odmítl jsem ho. Nevím, jestli je dobře, že je klid nebo ne. Jo málem bych zapomněl. Ve stejný den ke mně přišel Serž s šesti vlky, rádi by se přidali k nám. Předběžně jsem je přijal, ale udělat zbytek musíš ty. Ty kluky znám a s klidem bych za ně dal ruku do ohně,“ podívám se na Nicka, který svraští obočí a vyptává se na podrobnosti o nich. S klidem mu odpovídám. Nickovi se moc nelíbí, že si Nikola pustila pusu na špacír o jejich původu, ale její důvody chápe.

„Když už jsem u toho, proč jsi mi to neřekl?“ zabodnu do něj oči.

„Neptal ses. Nějak jsem došel k názoru, že kdyby tě to zajímalo, tak se zeptáš. A pak s tímhle původem by se nechlubil ani zombie, natož já,“ lehce se ušklíbne. Musím se zasmát.

„Přesně takovou odpověď jsem dostal od Nikoli,“ ujistím ho. Nick trochu zakloní hlavu. Otočím se a povytáhnu obočí. Policisté se naklání tak, aby viděli na naše pusy, asi. V momentě, kdy zpozorují, že se na ně díváme, narovnají se a rychle ustoupí od skel. Nenápadní blechy na holé hlavě. Mrknu na Nicka a vstanu, dojdu ke dveřím a vykouknu ven.

„Jestli vás to zajímá, říkám mu, co všechno zameškal ve škole a na co se může těšit. Chcete vědět ještě něco?“ zeptám se policajtů, kteří naberou barvu, zavrtí hlavou a vzdálí se. To bychom měli.

Vrátím se k Nickovi.

„Co Hikage, už se pokusil převzít smečku?“ podívá se na mě Nick. Jsem tu chvíli, ale ani tak mi neunikne náhlá únava v jeho očích.

„Ne. Ani nijak nenaznačil, že by to měl v úmyslu. Spíš naopak, vypadá to, jako by na nás dával pozor,“ zavrtím hlavou.

„Co sakra zase plánuje?“ zavrčí Nick a zvedne ruku. Teda pokusí se ji zvednout. Je přivázaný, ani se nedivím, do jedné ruky mu jde výživa, do druhé kapačka s léky. Nejspíš si chtěl prohrábnout vlasy, jak to má ve zvyku, když je nervózní. Udělám to za něj a usměji se na něho. Unaveně mi úsměv oplatí.

„To nevím, místo obličeje má kamennou krustu,“ pokrčím rameny. Do pokoje vejde sestřička a odebere mu kapačku s léky a odejde. Uvolním mu ruku a dám mu napít.

„Díky, tahle megera mě nesnáší od pohledu. Žíly mi nabodává naschvál na třikrát,“ povzdechnu si.

„Zmíním se strejdovi, ať ji nějak zkusí vyměnit,“ pousměji se. Přece ho nenechám týrat ne? Hodí po mě překvapený pohled.

„Mám tu strejdu, jinak bych tu teď nebyl, nejsou návštěvy,“ vycením zuby.

„Taky mě to mohlo napadnout. Kolem ní normálně neproskáče ani blecha na chůdách,“ povzdechne si Nick. Nad tím přirovnáním se s chutí zasměji.

„Je vidět, že je ti líp,“ usměji se.

„Jo je, ale pořád jsem slabý jak žížala na háčku,“ zaúpí Nick.

„Tak to si dej pozor na žraloky,“ uculím se.

„Kde by se tu vzal žralok?“ vyvalí na mě Nick oči.

„No kde všude! Už jak po tobě koukají ti policisté!“ stěžuji si. Nick vyprskne smíchy. Ne, že bych na něho žárlil, to ne, ale myslím, že tahle reakce se ode mě tak nějak čeká.

„Ty idiote, já se nemůžu smát, a jestli myslíš Jedličku a Bedličku tak to se neboj ani jeden není můj typ,“ snaží se uklidnit Nick. Díky bohu, ale nad jmény policistů vyprsknu smíchy.

„Oni se tak fakt jmenují?“ zeptám se ho s mírným záchvatem smíchu.

„Ne, ale nějak jim říkat musím,“ uklidní se Nick a promluví vážně. Za to já lapu po vzduchu.

„Prosím tě, nenapodobuj kapra, něco od tebe potřebuji,“ povzdychne si Nick a odvrátí hlavu, aby se nesmál.

„No teda a já myslel, že se ti stýská po mojí maličkosti,“ durdím se naoko zděšeně.

„Stýská, ale i tak něco potřebuji,“ pousměje se. Uklidním se a kývnu. Právě teď bych mu snesl i modré z nebe.

„Tak co potřebuješ, cvrčku,“ usměji se. Momentálně mu můžu říkat, jak chci, ale podle jeho pohledu se pak můžu těšit. Já se těším rád.

„Potřebuji, abys mi zjistil, co znamená termín polovlk,“ zašeptá tiše, sotva hýbe rty. Zato já na židli úplně ztuhnu a zalapám po dechu.

„Cože?“ nakloním se k němu.

„Potřebuji, abys…“ začne Nick, když ho přeruším.

„Já jsem tě slyšel, ale to mi chceš říct, že nevíš co je polovlk?“ zasyknu.

„Neříkej, že ty jo,“ zamračí se Nick.

„Jasně že jo, moje máma mě jím strašila, ale nikdy to neupřesnila. Podívám se ti po tom,“ slíbím mu.

„Díky,“ usměje se Nick.

„Už půjdu, musím vyzvednout smečku, doprovázím je, aby je někdo nepřepadl,“ pousměji se.

„A co ty?“ zeptá se Nick.

„Na mě si netroufnou, vždycky se pak měním,“ usměji se a dám mu pusu. Oplatí mi ji a zavře oči, během chvilky spí. Potichu odejdu a jdu za strejdou, se kterým si chvilku pokecám a zamířím k Nikole pro vlky. Sesypou se na mě jak mouchy na cukr, jsem rád, že jim donesu příznivé zprávy.

„Pokud se snaží vtipkovat a pronášet nějaké vtipné fráze tak uzdraví,“ usměje se spokojeně Nikola. Vzhledem k tomu, že je to jeho sestra nikdo o jejích slovech nepochybujeme a vydáme se domů. Hned si sednu k počítači a začnu hledat.

V noci, do Nickova pokoje, proklouzne temná postava. Ani se nenamáhá rozsvítit tlumené světlo, které rozžíná sestřička, když ho jde zkontrolovat. Nepotřebuje to. Jeho oči se žlutě zalesknou ve slabém světle měsíce a zamíří k posteli a zastaví se nad ní. Chvíli se dívá na Nicka, než se skloní, v ruce se mu zaleskne nůž.

Postava se těsně nad Nickovími rty řízne trochu do ruky, během vteřiny z rány skape malý pramínek krve, který zmizí v Nickových ústech, po ráně není ani památky. Postava se pousměje a přitáhne si k posteli židli, na kterou si sedne, aby chvilku Nicka pozorovala.

Probudí mě nejasný pocit, že mě někdo pozoruje, stejně jako včera. Prudce otevřu oči a podívám se na postavu, která sedí vedle postele. Tušil jsem to. Nepotřebuji se ani rozkoukávat.

„Co tu děláš Hikage?“ zeptám se ho zamračeně.

„Přišel jsem se podívat, jak na tom jsi. Tvoje smečka mi neřekne ani popel,“ zamračí se na mě Hikage.

„Oni ti taky nemají co říkat,“ ujistím ho a rozhlédnu se po pití. Hikage mi ho podá. S vděčností se napiji a znovu se na něho podívám. Přišel ses pokochat, jak jsem kvůli tobě skončil?“ zeptám se ho. Hikage strne.

„Co se před tím napadením stalo?“ zeptá se mě.

„Nic, jen mi zastoupil cestu nějaký dědek a ptal se na polovlka,“ zamrčím se a dívám se jak Hikagův obličej popelavý a pak výraz nahradí odevzdanost.

„Jak vypadal?“ zeptá se co nejklidněji.

„Proč bych ti to měl vykládat?“ zavrčím.

„Protože to potřebuji vědět Nicku,“ podívá se na mě Hikage. Ušklíbnu se. To je důvod jak stehno, fakt!

„Nicku já to myslím vážně. Může jít o životy lidí. Hodně lidí,“ dívá se na mě Hikage vážně. Věřím mu v tomhle ano. Povzdechnu si a starce mu popíšu. Chvíli je mi ho opravdu líto. Sedí tam jako hromádka neštěstí, co utíkala před smetákem a ten mu zatarasil cestu.

„Doufal jsem, že ztratil moji stopu nebo že zhebl, to by bylo lepší,“ povzdechne si Hikage.

„Takže jsem měl pravdu, dostal jsem se do téhle situace kvůli tobě,“ zamračím se na něho.

„Bohužel, nejspíš tě někdo z nich viděl, jak se se mnou bavíš. Nevšiml sis, že by tě někdo sledoval?“ podívá se na mě. Zamyšleně kývnu.

„Občas jo, ale nikdy jsem nikoho neviděl,“ souhlasím.

„Vlkodlaci jsou ve sledování elita, stejně jako ve stopování. Zázrak byl, když jsi přežil převoz,“ podívá se na mě Hikage.

„Myslíš, že ví, že jsem to přežil?“ zeptám se ho.

„Nepočítají s tím,“ odtuší suše Hikage.

„Proč tě hledají?“ udeřím na něho.

„Proč myslíš, že hledají mě?“ opáčí Hikage. Zaskřípu zuby.

„Protože jsi jediný, kdo je natolik pitomý, že by jim dělal problémy. Ale je fakt, že mluvili o polovkovi,“ pečlivě se dívám na Hikageho. V první části se usmívá, jako by ho to pobavilo, ale jakmile se zmíním o polovlkovi trhne sebou jako by dostal pěstí do nejchoulostivějšího místa na těle.

„Co jsi vůbec zač?“ vyštěknu.

„Je jen dobře, že to nevíš,“ odsekne chladně.

„Jo jasně, díky tomu, že to nevím, jsem dopadl takhle,“ odseknu mu.

„Ale žiješ. Kdybys to věděl a řekl bys jim to, teď bys už tohle nepotřeboval,“ ujistí mě Hikage ledově.

Dobře, tohle mu věřím, ale proč si sakra myslí, že to potřebovat nebudu?!

„Chci vědět, co jsi kurva zač,“ zavrčím. Cítím, jak se můj vlk dere dopředu.

„Řeknu ti to, až si budu jistý, že tě kvůli té informaci nezabijí,“ trvá na svém Hikage.

„Nechápeš, že je v problémech i moje rodina?“ zeptám se ho.

„Tvoje rodina je v bezpečí,“ odvětí Hikage.

„A jak ti mám věřit!“ vyjedu.

„Prostě musíš. Oni tě berou jako moji slabinu a budou útočit jen na tebe,“ trvá na svém.

„Ty bastarde, jestli se jim něco stane…“ zaječím varovně.

„Teď jsi tomu tedy dal,“ zašklebí se Hikage na mě a než se vzpamatuji, židle je na svém místě a po něm není ani vidu ani slechu. Tohle přece není možné, aby byl tak rychlý, že bych ho ani nezachytil! Sestřičce se vymluvím, že mě probudila noční můra, ale do světla nezahmouřím oka. V hlavě mám totální zmatek.

„Čau, přišel jsem ještě před školou. Nemám moc času tak pozorně poslouchej,“ skloní se nade mnou Danno.

„Ahoj, poslouchám,“ pousměji se.

„Nikdo neví, jak polovlci přesně vznikli, údajně zkřížením vlkodlaka a měniče vlka, podle mě je to blbost, ty dvě rasy k sobě nedostaneš nikdy tak blízko, aniž by se navzájem nezabili, ale jisté je to, že mají kombinaci sil vlka a vlkodlaka, spíš se ty schopnosti násobí. Jsou větší, rychlejší, mrštnější, silnější, jsou jedinou existující hrozbou pro vlkodlaky. Úplněk má na ně vliv asi podobně jako na měniče. Když to shrnu, jsou to vlkodlačí monstra se znásobenou silou bez jejich vedlejšího efektu, krvežíznivosti po lidské krvy a masu,“ vychrlí Danno ze sebe pološeptem.

„Díky Danno máš to u mě,“ pousměji se a dám mu pusu. Oplatí mi ji a zmizí.

Cítím, jak mi páteří projede mráz, když si vzpomenu na velikost Hikageho vlka, jeho rychlost a sílu. Tenkrát, když mnou mrštil na stěnu, jako bych nevážil víc jak půl kila. Už se nedivím, že ho chtějí zničit, ale proč proboha do toho tahají ostatní?!

Cítím, jak se mi pomalu začíná všechno vymykat z rukou. Tohle se začíná podobat hororu!