Tajný svět Akyry

Rozvrat

Ráno vstanu ještě unavenější, než když jsem šel spát. Obléknu se a s taškou do školy zamířím do kuchyně, kde se pohybuje máma nemálo podobná duchu. Potichu ji pozdravím a pomůžu jí se snídaní. Jen co dosednu, vejde Nikola. V obličeji bledá jak smrtka, kruhy a červené oči jen potvrzují, že celou noc místo spánku probrečela. Nelituji ji ani náhodou. Chybí jen otec. V tom se prudce otevřou dveře od hostinského pokoje a slyším jeho kroky do ložnice, kde se zavře.

 Jen doufám, že si sedne a udělá cokoliv, začne řvát, bude vyžadovat vysvětlení a tak dále. Ale neděje se nic. Po nekonečně dlouhé době, kdy jsem si už myslel, že tam usnul, vyjde z ložnice a zamíří beze slova do chodby. Máma, najednou bledší než dřív a to jsem si už myslel, že to víc nejde, pustí talíř, co zrovna utírala. Rozletí se na milion kousků, v tom tichu to zní jako rána z děla. Pak se máma zhroutí na židli a znovu se rozpláče. Nechám snídani snídaní a vletím do chodby, kde se táta obouvá. Vedle sebe má sbalený a napěchovaný kufr.

„Tati…“ hlesnu tiše. Jen se na mě podívá, vezme kufr a za sebou s třísknutím zavře vchodové dveře. Tak tohle je nejspíš konec.

Vyřízeně se opřu o stěnu a rukama si přejedu přes tvář. Nechápu, co se pokazilo, proč se všechno hroutí jako podmáčený papírový hrad. Otočím se, že se vrátím do kuchyně. Hned za mnou stojí Nikola s ubrečeným obličejem.

„Gratuluji ke geniálnímu tahu,“ zavrčím na ni hlasem podbarveným sarkasmem a ironií.

„Já… já tohle nechtěla,“ vzlykne Nikola.

„Víš, občas nezáleží na tom, co chceš nebo nechceš, záleží na tom, co uděláš a jaké to bude mít následky,“ ujistím ji a projdu kolem ní jako kolem ducha. Koutkem oka vidím, jak skloní provinile hlavu. Jestli jí to pomůže, může v tom pokračovat. Vytáhnu smeták a dám se do zametání talíře.

„Nech to, udělám to, vy mažte do školy,“ promluví máma přiškrceným hlasem.

„Co teď bude?“ podívám se na ni, smetu hromádku střepů na lopatku a vyhodím to do koše.

„Nějak to zvládneme, snad si nechá všechno vysvětlit,“ pokrčí máma rameny. Pochybuji, že bez něho to zvládne tak, jak se staví. Četl jsem, že vlci si hledají partnery na celý život, máma si už svého našla v tátovi, jinak by jí to tak nesebralo.

„Měli jste mu to říct,“ ozve se ve dveřích Nikola.

„Chtěli jsme mu to říct teď, trochu jemnějším způsobem, než jsi to udělala ty Nikol. Navíc to nic nemění na tom, že nejdřív jsi o tom měla mluvit se mnou jako s mámou. Už se stalo, nejraději bych tě chytla a do toho mozku nasekala trochu rozumu, jsi zbrklejší než Nick,“ zamračí se na Nikolu máma.

„Tvůj zlatý Nick! Dělá vždycky všechno správně, že!“ zaprská na mámu Nikola. Pozvednu obočí a podívám se na ni. Že bych skutečně zaslechl žárlivý tón?

„Neříkám, že dělá všechno správně. Jen na rozdíl od tebe se snaží používat mozek a přemýšlí, jaké důsledky by jeho chování mělo na ostatní. Teprve potom jedná. Měla by ses to taky naučit, let máš na to dost. Jako dívka by ses taky měla naučit chovat jako dáma, ne jako roční fracek, co ječí a dupe, když není po jeho. Říkáš, že jsi dospělá, ale ve tvém chování nic dospělého není. V naší rodině se říká, chovej se ke svému okolí tak, jak bys chtěla, aby se tvé okolí chovalo k tobě,“ poznamená jemně máma a projde kolem zkoprnělé Nikol, která se nezmůže na slovo. Pomalu dometu střepy, a pak celou kuchyň projedu ručním zametačem, který zlikviduje menší střípky. Tedy doufám.  Douklízím kuchyň, vezmu si brašnu, nechám tam Nikol stát a vyrazím do školy. Trefit umí sama. Zrovna celou cestu se na ni koukat nemusím. Cestou mě dožene Jiro, vím o něm dlouho před tím, ale stejně mě překvapí. Nesoustředím se, pořád mi vrtá hlavou, co se stalo.

„Děje se něco Nicku?“ zeptá se mě, když nereaguji na jeho skotačení.

„Menší rozvrat v rodině,“ povzdechnu si.

„Máma?“ zvážní Jiro.

„Otec. Nějak nepřekousl, že se měním ve vlka, před chvílí se odstěhoval,“ zesmutním.

„To je mi líto, Nicku. Jak se to dozvěděl?“ zeptá se vážně. Zaváhám, ale nějak cítím, že mu můžu říct všechno, a tak to ze sebe vysypu. Sestřičku pojmenuje takovými jmény, že nestačím žasnout. Víc jak tři čtvrtiny jsem nikdy neslyšel.

„Snad se to spraví Nicku, přeji ti to,“ pousměje se na mě.

„Snad jo. Víš co, Jiro?“ podívám se na kamaráda.

„Co?“ mrkne na mě.

„Vážně lituji, že nejsi gay. Skočil bych po tobě jako ryba po housence,“ vzdychnu si. Šokovaně se po mně podívá.

„Nejsem si jistý, jestli přirovnání k housence patří mezi balící techniky, ale na mě to nezabírá. Moje holka si mě taky nemůže vynachválit. Jestli mi dá košem, tak se zkusím přeoperovat, abych s tebou mohl chodit,“ ujistí mě. Podivám se na něho a i přes mizernou náladu se rozesměji, až jdu do kolen. Jiro jen nechápavě zamrká a vypadá tak ztřeštěně roztomile, že se musím zasmát ještě jednou. Pak mu celou cestu do školy vysvětluji, že gayem se nestane, když se nechá přeoperovat. Chudák, to nechápe, ale myslím si, že to jen předstírá, protože mě v bráně třískne do zad a ujistí mě, že to věděl. Chtěl mi zvednout náladu, což se mu fakt podařilo. Projdu s úsměvem kolem Hikaga, který po nás střílí smrtící pohledy, a kolem jeho bandy k šatnám, kam si dám věci a vytáhnu si učebnice. Rozhlídnu se po chodbě a nechápavě se podívám, jestli někde není Hikage. Nevidím ho.

„Chyběl jsem ti?“ zavrní za mnou jeho hlas, až mi přejede mráz po krku a zježí se mi chlupy. Teda, kdybych měl kožich.

„Ne, jen hledám chlupaté veverky, prý tu někde pobíhají,“ odseknu a vyrazím ke třídě.

„Víš, že máš pěkný zadek?“ zavolá za mnou Hikage. On se mě teď snaží balit jako ženskou? Zastavím se a pootočím hlavu.

„Tak se podívej pořádně, ať víš, jak máš ty ten svůj zformovat!“ odseknu mu a dojdu do třídy. Má božský zadek! Jiro se smíchy plazí po lavici.

„Jak to, že jsi ve třídě tak brzo?“ podivím se a složím se vedle něho. Nikdo nic nenamítá.

„Mám skříňku blíž třídy,“ odpoví mi, když je schopný mluvit.

„Aha, krkoune,“ povzdechnu si. Jen se usměje a pokrčí rameny. Ve třídě se objeví Nikola. Zapřu se na židli a vražedně se na ni podívám. Jen mi něco položí na lavici a zase zmizí jako duch.  Za ní se ozve i hvízdot. Podívám se, co mi dala na lavici a pozvednu obočí. Matematika, netušil jsem, že jsem ten sešit nechal doma, mám v něm úkol.

„Neřekl jsi mi, že je to taková kočka,“ ozve se vedle mě Jiro.

„Neptal ses. Tys nás spolu ještě neviděl?“ podívám se na Jira, který zavrtí hlavou. Povídáme si, dokud nezazvoní. Po něm vejde do třídy Hikage a jen co dosedne, přijde učitel, který zkontroluje docházku.

Než začne učit, oznámí nám, že pozítří půjdeme do muzea, a sraz je v osm před ním. Do prdele, vůbec ani nemám tušení, že tu nějaké muzeum je!

„Ráno se pro tebe stavím a půjdeme spolu,“ jukne na mě Jiro. Vděčně se na něho usměji a věnuji se látce.  O přestávce je rušno, všichni mluví o volném dni, jako by to byla modla. Otráveně se zvednu a jdu se najíst do klidu chodby k oknu.

„Víš, jak se rychle dostat do muzea?“ ozve se přede mnou Hikage. Podívám se na něho. Ten blb mi fakt leze krkem.

„Jeden tip bych měl! Nech se vycpat, myslím, že takového pitomce ještě ve své sbírce nemají,“ usměji se a vyrazím do třídy, protože zase zvonilo.

„Tak přemýšlím, jestli se mě snaží přesvědčit, že je mistr v plížení, nebo si to na mně nacvičuje. Měl by si najít jinou oběť, už by měl vědět, že s blbci nechodím,“ zavrčím směrem k Jirovi, když si sedám.

„Proč mu neřekneš, že s voly nechodíš? Neurazilo by ho to víc? Nebo že máš jiného hřebce,“ mrkne na mě.

„No, to, že koukám po jiném klukovi, ví. Ale nereaguje. Ne nadarmo se říká, že vůl je nebezpečný zepředu, kůň zezadu, ale blbec ze všech stran,“ prohodím k Jirovi, který na mě vytřeští oči a složí se smíchy.

„Pane Mikoto, nechcete se podělit o vtip, kterému se smějete? Rád bych se také pobavil,“ ozve se lehce podmračeně učitel. Prohodím nějaký starý vtip, který jsem kdysi slyšel. Učiteli cuknou koutka.

„To byla řečnická otázka a pokyn, abyste se zklidnil,“ ujistí mě učitel a začne se věnovat novému výkladu. Zazubím se a dávám pozor. Zbytek dopoledne proběhne bez dalších vzrušení, dokonce i oběd, se kterým si sedneme k našemu stromu.

„Můžu k vám?“ ozve se nad námi Nikol. Podívám se na ni nepřátelsky, když do mě drcne Jiro. Neochotně tedy svolím. Najíme se společně a mlčky. Tentokrát mě nerozhodí ani poznámky Hikageho a dalších. Po škole zamířím do města.

„Ty nejdeš domů?“ ozve se za mnou Nikol tichým hlasem.

„Ne, mám brigádu,“ odseknu jí, aniž bych se zastavil.

„Aha, taky bych si nějakou měla najít,“ uslyším její povzdech. Nedá mi to a otočím se po ní. Zrovna koupila broskvovou růži, jakou miluje máma. Nikol si na růže nepotrpí, zbožňuje hyacinty. Z toho usoudím, že je jako omluva pro mámu. Pochybuji, že tím všechno spraví, ale snaha se taky cení, ne? Zamířím do obchodu, kde mám vykládat zboží, když si všimnu jednoho inzerátu v knihkupectví. Shání studentku. Projdu kolem toho, a pak se zastavím. Po chvíli se vrátím a vyjednám Nikol brigádu, má nastoupit za dva týdny. Ne, že by si to zasloužila po těch průserech, ale přece jen je to rodina.

Pak si musím skutečně pohnout, běžím, jak můžu nejrychleji, aniž bych vzbudil pozornost.

Do obchodu dorazím na minutku, šéf se jen významně podívá na hodinky a spokojeně zabručí. Převleču se do pracovního oblečení a po rychlém zaučení už rovnám zboží do regálů a pomáhám s milým úsměvem těm, kdo neví, kde je hledané zboží. Dohlíží na mě hned několik očí. Po zavíračce na mě zbude úklid obchodu. V šatně se protáhnu, až mi zapraskají kosti a začnu si mnout namožené svaly za krkem.

„Vedl sis dobře, na to, že tu jsi první den,“ ušklíbne se na mě kluk.

„Ve tvém podání to zní spíš jako nadávka než pochvala,“ podívám se na kluka a začnu se převlékat.

„Taky to pochvala nebyla, díky tobě přijde o práci kamarád,“ odsekne mi kluk.

„O ničem takovém nevím, bral jsem, co nabídnul šéf, ne tvůj kamarád,“ pokrčím rameny a otočím se k němu zády. Díky bohu za vlčí instinkty, protože kluk se na mě vrhne. Musím sebou pořádně hodit, aby mě ten kluk nevrazil na skříňky v šatně. Místo toho se mi nějakým zázrakem podaří mu zkroutit jeho ruku za zády a přirazit ho k nim.

„Tak poslouchej, řeknu to jen jednou. Jaký má tvůj kamarád problém se šéfem nevím a je mi to jedno. Jen jsem přijal nabídku, kterou tvůj šéf dal. Nic víc, nic míň, nemíním si tu dělat nepřátele, ale rozhodně nikoho nenechám, aby si ze mě dělal boxovací pytel. Nebo na mě sváděl něco, o čem nemám ani šajn. Tvého kamaráda neznám a teď, co jsem poznal tebe, po tom nijak netoužím. Nechej v klidu ty mě a já nechám na pokoji vás. Nemysli si, že jsem tak bezbranný, jak vypadám,“ zavrčím mu do ucha a při posledním slovu mu víc stisknu ruku, až zaskřípe zuby bolestí. Pak ho pustím. Zrovna ve chvíli, kdy do šatny vrazí šéf.

„Co se tu děje? Už máte být dávno pryč,“ zahromuje.

„Nic, jen jsme si vyměňovali názor,“ odsekne kluk.

„Ryuu, nechci tu žádný rvačky nebo šikanu, znám tě moc dobře. Máte na to tři minuty!“ upozorní šéf. To poslední nejspíš platilo nám oběma. Už jsem hotový, tak jen vezmu tašku a vyrazím ke dveřím. Ryuu se mi pokusí podkopnout nohu. No, má smůlu, že si toho všimnu. Místo, abych šel k zemi já, jde on, po tom, co mu skopnu nohy stranou, abych mohl projít. Tahle brigáda bude o nervy.

Městem projdu v nejrušnější části. Je tu sice víc kapsářů, ale o podobné zkušenosti jako posledně s vlkodlaky nemám zájem. Ve skutečnosti nemám chuť potkat toho divného starce, vyvolával ve mně děs a strach.

Domů dorazím bez nehody. Máma mě přivítá ve dveřích kuchyně. Pozdravím a jdu se najíst.

„Nějaké zprávy o tátovi?“ zeptám se jí. Jen mlčky zavrtí hlavou. Tohle nevypadá dobře.