Tajný svět Akyry

Rozhodnutí

Suzuke

A je to tu znovu. Zase všichni sedíme v nemocnici jako jeden muž a modlíme se, aby ten střelený vlk přežil a co víc, aby se uzdravil. Od půlhodinové války uběhli už tři týdny. Jo slyšíte dobře, ten boj netrval ani hodinu. Za tak krátkou chvíli jsme měli markantní ztráty. Z máminy smečky padlo dvacet vlků, ze smečky původních dvacet pět, z mích sedmdesát pět, dokonce i Nick měl ztráty v podobě devíti vlků. Jen si to představte sto dvacet devět vlků za půl hodiny, hotová krvavá jatka. Víc jak třicet se dostalo do kómatu, ze kterého se postupně probírají. Jak se Nick probere asi nebude mít radost, že bude muset před prověřující komisi, aby ho pustili do dalšího ročníku. Už aby se ten blbec probudil. Chybí mi. V chodbě jsem se doslova zabydlel. Doktoři už vzdali snahu mě poslat domů, jediný kdo se mnou něco zvládne, je brácha, který mě jednou za tři dny za ucho odvleče ven, abych se proměnil.

Nálada mezi smečkami je na bodu mrazu. Dokonce jsme ztratili i část území.

Jediná pozitivní věc, co se stala je ta, že Nickovi odebrali dýchací přístroj a dokáže dýchat dál. S tím přístrojem to také byla sranda, málem jsem s doktory vyházel z okna, brácha mě s mámou a dalšími třemi z mamininy smečky museli přišpendlit, než mi došlo, že ho sundávají proto, že by se s ním udusil a dýchá sám. Od té doby mě nemají rádi.

Co se týče rentgenu kostí a vnitřnosti vše se hojí. Ne tak rychle jak by mělo, ale hojí. Doktoři se bojí poškození mozku. Já z toho strach nemám, nevím proč.

 „Jez nebo se mu nebudeš líbit,“ strčí přede mě Driu misku s rámenem. Vytrhne mě tak ze zamyšlení. Sice si ji vezmu, ale stále váhám, jestli to mám sníst. Poslední dobou vše chutná jako piliny s pískem.

„Dělej, jak myslíš, ale jestli tě uvidí jako mumii, určitě se mu budu víc líbit já,“ zavrní Yasei, který dopadne vedle mě. Tak tohle rozhodně ne a nasoukám do sebe opečené nudle s kuřecím masem, když to moc nekoušu, dá se to sníst. Žaludek se aspoň procvičí.

Unaveně se zvednu a jdu se projít k Nickovi, kde se složím na židli a s jednou rukou kterou sevřu jeho. Spát jsem schopný jen takhle, i když jsem pak rozlámaný jako zmuchlaný papír. Dnes ale usnout nemůžu, po chvíli to vzdám a začnu sis ním povídat. O všem a o ničem, už jsem mu sáhodlouze vyprávěl o pohřbu a všem ostatním. Co chvíli se tu taky objeví Petr, který je skoro tak sesypaný jako já. Určitě ho taky miluje, ale jeho si vzal na starost jeden vlk z mé smečky a nakonec se moc nebránil. Chodí s ním už týden.

„Něco nového?“ zeptám se mezi jednotlivými sousty nudlí, když jsem přišel od Nicka, někdo mi misku prostě strčil do ruky.

„Jo probudil se Serž a Danno z Nickovy smečky. Oba budou v pořádku dřív než Nick. Dokáží už i sedět. Taky jsme dostali zpátky kus třešňového údolí a celý hrad původních,“ ozve se máma, která vyjde z vnitřku nemocnice. Zamračím se na ni. Já můžu s bídnou tolerancí sotva k Nickovi.

„Proč tam můžeš ty a já ne?“ mračím se na ni.

 „ Tak trochu namáhej mozek, jen se jim pleteš do cesty. Odjakživa mi říkali, že si z tvého klidu mám vzít příklad, ale to bylo nejspíš před tím, než tě chytl rapl,“ filozofuje Yasei a uskočí před mými tesáky, dál bohužel nemůžu, protože mě máma drží za ucho, zatímco druhou si svírá kořen nosu.

„Jestli toho oba okamžitě nenecháte, zamknu vás do tvrzené klece a klíč zahodím do tichého oceánu na cestě kolem světa,“ upozorní nás co nejklidněji. Způsobně si sedneme vedle sebe na lavici a začneme jíst. Víme kdy mámě neodporovat.

„Ještě pořád je to nepřešlo?“ ozve se klidný hlas, otočím se po tonu, co to moje ucho dovolí, máma ho stále svírá. Kolem mně proletí něco zrzavého. S námahou se proměním do lidské podoby a kouknu se směrem. Vidím už jen Kia, jak pevně objal Danna. Tak vida, kam se jeho srdíčko vydalo. Vypadá to že kluci jsou schopni aspoň trošku chodit. Sednu si na lavici a pustím se do jídla, které se podivně namnožilo, když si to uvědomím, přestanu jíst a zamračím se.

„Co se mračíš, jez,“ podívá se na mě máma.

„Tohle j třetí miska, co se mi dostala do tlap, nemám prostě hlad,“ odseknu a žaludek hlasitě zaprotestuje. Máma se na mě podívá.
„To není proto že bych měl hled,“ zavrčím a misku dám bokem.

„bohužel musím souhlasit, jídlo polyká celé a jeho žaludek to nedokáže zpracovat,“ odpoví Yasei a dorazí moji misku. Máma si jen povzdychne.

„Zdar ve spolek. Pokaždé když sem přijdu, sedíte tu jako havrani v řadě,“ ozve se Nikola, která dorazila ze školy. Její máma byla nesmlouvavá. Sice se snaží mluvit lehce, ale do krvava vyplakané oči svědčí o něčem jiném.

Nikola

Nečekám na odpověď, vím, že se toho nedočkám, ani jsem se neptala, všimnu si Danna a Serže, takže už zbývá jen Nick. Položím tašku na stranu a překročím čísi nohy a jdu za bratrem na pokoj. Ten debil mi vážně chybí.

„Ahoj, nelenošíš nějak dlouho?“ zeptám se spícího bratra a podívám se na přístroje. Zamračím se něco je zatraceně jinak. Podívám se na Nicka a zpátky na přístroje a zarazím se. Vrátím se pohledem zpátky k Nickovi a jen pomalu, mozek už nejspíš není schopen něco pojmout, si uvědomím, že se dívám do Nickových otevřených očí místo zavřených.

„Vypadáš příšerně, jak se máš?“ promluví. Je to moc tiché, nebít vlkodlačka, tak to nejspíš nezaslechnu, ale… k čertu se vším. Vrhnu se bratrovi kolem krku s novými slzami v očích, tentokrát však štastnými.

„Ty debile!“ snažím se zavrčet, ale je z toho spíš vzlyk.

„Jo jsem příšerný, ale myslíš, že bych se mohl nadechnout?“ zeptá se a navzdory tomu mě obejme rukou, kterou nemá přivázanou.

„Víš, jak jsem se o tebe bála ty pako?!“ bouchnu ho. Vůbec mě nezajímá, že zaúpí bolestí, jsem rozhodnuta ho zabít. Určitě ho uškrtím… po tom co ho umačkám radostí.

„No tak, musíme ho prohlédnout, hlavně mi neříkejte, že to vzdal,“ odtáhne mě někdo od Nicka, teprve až pak si uvědomím řev přístrojů. Udělám pár kroků dozadu, aby ho doktor mohl zkontrolovat.

„Vypadá to, že je celý, musíme ho pořádně zkontrolovat, může být ochrnutý. Vy jděte uklidnit ty divochy v čekárně,“ pobídne mě doktor a odvezou Nicka. Vůbec nejsem schopna se pohnout, jen se opřu o stěnu, po které se svezu dolů, když si uvědomím celkový důsledek. Nick by nepřežil, kdyby musel zůstat na vozíčku. Když se vzpamatuji aspoň tak, že vidím na metr, vstanu a zamířím do čekárny, kterou hlídají dvě gorily, aby se vlci nedostali do té části, kam by mohli zanést nějaké bacily.

„Niki, co je?“ zatřese se mnou Hikáge.

„P-p-probral se, ale odvezli ho na vyšetření, mají strach, že ochrnul,“ vzlyknu.

„Neochrnul, bude v pořádku. On by nenechal nikoho a nic v cestě k uzdravení, pokud se probral, bude v pořádku,“ pousměje se Suzuke. Jeho víru bych chtěla mít. Chvilku na to mě k sobě přitiskne Jíra. Obejmu ho kolem pasu a začne další kolo čekání. Vlci se vrhnou skoro na každýho doktora, který od tama jde. Po víc jak hodině a půl se konečně objeví ten náš s nelíčeným údivem ve tváři.

„Nevím, jestli na toho kluka bude Ginesova kniha zázraků stačit.  Podle těch zranění by měl mýt katastrofální problémy se vším, včetně artikulace řeči, ale podle testů má jen drobné problémy s nohou, které zpraví rehabilitace, jinak je zcela v pořádku, až na menší oleženiny,“ usměje se. Chvíli je ticho než všem dojde, co řekl, pak se objeví první slzy radosti a úlevy.

„Kdy ho pustíte?“ zeptá se Suzukeho máma, která je schopna jako jediná normálního uvažování.

„Dřív jak za měsíc ne, musí se dát pořádně do pořádku a začít s rehabilitací celého těla,“ odpoví nesmlouvavě doktor.

„Ale, zítra ho převezeme na normální pokoj se zvýšenou ostrahou proti útěku,“ usměje se. Musím se zasmát.

„Tak to bychom sebou měli zatraceně hodit a získat zpátky všechny území než vyleze a začne být nepříjemný,“ uculí se Suzukeho máma. Když uvidíme jak Nicka, který znovu spí, odváží na pokoj, kývneme a jdeme ven, máme celkem dost práce. Dokonce i Suzuke si dá říct, když se pořád ohlíží. V kosce nám trvá jen tři dny, než všechno dostaneme zpátky a ještě trochu navíc, to co ztratili původní ještě dřív.

O tři týdny později

Pomalu se obléknu, konečně jsem toho nemocničního neandrtálce uhádal, abych se mohl vrátit, že jsem v pořádku. No jen mě trošku zlobí noha, je stále celá ztuhlá, jak se tam regenerovalo víc jak 70% svalů a musím si pomáhat hůlkou, ale hlavní je, že jsem o ni nepřišel. Cítím, že je to den ze dne lepší a lepší. Trochu mě zarazilo, že za celou dobu, co jsem byl na normálním pokoji, se Suzuke neukázal. Podle Nikoli neměl odvahu, protože vypadal příšerně. Prý shodil víc jak tři čtvrtě své váhy a měl taky co dělat aby se dostal do normálu pod lékařským dohledem.

Chci tomu věřit, opravdu chci.

„Už máš papíry?“ objeví se u mě v pokoji Kie. Trochu jsem doufal v někoho jiného. Zklamání je na mě asi dost znát.

„Chtěl přijít, ale nemá řidičák a ty bys to ještě neušel. Upřímně vypadáš líp jak ta vyzáblina, teď ho od Yasee hravě poznáme. Jsem tu autem,“ vysvětlí. Jen se pousměji a kývnu, že to chápu, i když to nechápu.

„Jo papíry už mám,“ ukážu na hromádku na stolku.

„Výborně, tak se nemusíme zdržovat. Chceš se rozloučit s doktory?“ zeptá se a skloní se pro moji naditou tašku.

„Asi bych měl, když už měli takové problémy se Suzukem,“ pousměji se.

„Ty o nich víš?“ zeptá se mě udiveně Kie.

„Většinu jsem vnímal, i když okrajově,“ cuknou mi koutka, když Kie zmateně zamrká.

„dobře tak pojď. Víš, já chodím s dannem…“ zaváhá.

„Pokud ode mě nezdrhne k vám a je šťastný je mi to jedno,“ ujistím ho. Kie se usměje a vezme papíry. Rozloučím se s doktory, kde mě každý ujistí, že doufají, že se do nemocnice dostanu až, když oni odejdou na odpočinek a jdeme k autu. Krásnému stříbrnému SUV. Toporně si sednu na sedadlo spolujezdce, než dá moji tašku do kufru a vyjedeme.

„Můžeme napřed na hřbitov?“ zeptám se ho. Ještě jsem tam nebyl, a všem co tam leží, z mé smečky dlužím ohromnou omluvu. Neochránil jsem je. Kie neprotestuje a nastartuje. Za chvíli, jsem před ohromným hřbitovem. Provede mě až do části, kde je založený hřbitov mé smečky, hned vedle původní smečky a Suzukeho. Neubráním se tomu, aby mi netekli slzy, když jim tam dávám kytky a omlouvám se. Byla to má chyba, mělo mě to dojít rychleji, vždyť jsem o vlkodlacích přečetl všechno.

„Nebyla to tvoje chyba, tohle měli předvídat Suzuke a Yasei, prakticky jsi odvedl jejich práci,“ promluví Kie. Zavrtím hlavou nemá pravdu. Rozhlídnu se a zamračím se. Těch nových hrobů je tu nějak málo.

„Suzukeho máma nechala členy své smečky poslat domů, aby spali na své půdě,“ promluví znovu Kie, když si uvědomí, co hledám. Kývnu a promnu si oči. Chvíli se mi zdá jako by tam byli i ti co padli ve své vlčí podobě.

„Měli bychom jít, už na nás čekají,“ promluví Kie. Nechám se odvést k autu a nasednu. Odveze mě do středu města a vede k jedné památeční budově. Nechápu, kam jdeme, dokud se nezastavíme před jedněmi dveřmi, na kterých je štítek PORADNÍ SÍŇ VLKŮ.

„Netušil jsem, že máme i poradní síň,“ zamrkám překvapeně.

„No někde se domlouvat musíme a tohle je taková neutrální půda,“ pokrčí ramenem Kie. Uchichtnu se a vejdu dovnitř. Jsou tam všichni. Původní vlci, Suzukeho vlci, moji vlci i hosté, kteří dost prořídli. Nechybí nikdo z těch, co přežili půlhodinovou válku. A tam, ve předu je i on.

Málem ho v šoku nepoznám. Zhubl strašně. Jeho oblečením na něm visí jako by měl o osm čísel větší. V zápětí se ocitnu v jeho drtivém objetí, které mu oplatím. Všechno se mi rázem vrátí, že znovu neudržím slzy.

„Už je to pryč zlato, začneme znovu,“ zašeptá mi. Je tak lehké uvěřit. Ale stejně se mu pomstím a vím jak!

„No když už jsme tu všichni, tak můžeme začít ne?“ ozve se praděda. Podívám se jeho směrem, jsou tam i rodiče, i tak mi jeden chybí, zamračím se.

„Padl, když skočil stínové vlky a tebe, když jsi tu léčku prokoukl. Zachránil ti život. Myslím, že to měla být prosba o odpuštění,“ zašeptá mi Suzuke. Mlčky kývnu. Nenáviděl jsem ho za to, co provedl mámě, ale i tak to bolí. Pomalu se vydám ke své židli na začátku své smečky. Nikdy mi tak moc nepřipadalo, že nepatří mě. Vždyť jsem je tak zklamal.

Suzuki mi pomůže posadit a sedne si vedle mě. Připadá mi, že mě snad nepustí, protože hned ovine ruce kolem mého pasu a přitiskne k sobě.

„Co máme začínat?“ zeptám se, i když to tuším. Musí se ustanovit nové hranice. Teď jsme tři smečky na jednom uzemí, půjde o držku.

„Musíme ustanovit hranice, pokud nechceš být alfa všech třech smeček,“ podívá se na mě praděda a mě přejede mráz po zádech.

„Nikdy, já si nechám svých pár vlků i tak mám práce nad hlavu,“ ohradím se a vzpomenu si na školu, podle nich jsem byl v nemocnici skoro čtyři měsíce, ani nevím co je za měsíc!

„takže má někdo nějaký nápad?“ rozhlídne se po zúčastněných. Začnou padat názory, jako naporcovat území jako dort. Do pásu a tak. Měl bych jeden,“ ozvu se. K mému údivu všichni hned zmlknou a otočí se ke mně. Neumím to vysvětlit, tak se ztěžka zvednu a dojdu k tabuli s mapou. Vezmu fixu a pevnou čarou obkreslím půdorys hranic, vnitřek pak rozdělím přerušovanou čarou na tři stejné díly. Dám si zatracený pozor, abych nenarušil lovné teritoria nikoho z prvních alfů.

„Podle mě je blbost, že bychom vnitřní město a hranice měli střežit sami před sebou vzdálené. Podle mě by každá smečka měla chránit pouze svůj úsek vnějších hranic a město chránit společně. Když by někde nastal větší problém, další dvě smečky by pomohli napadenému, naopak, kdyby zaútočili ze tří stran, každá by měla dost vlků ochránit svůj úsek hranic. Je zbytečné vyvolávat rozmíšky mezi sebou a oslabovat se tak,“ promluvím, když si sednu. Rozhlídnu se a jsem šťastný, že o tom aspoň uvažují.

„Co nový vlci?“ ozve se za mnou Suzuke. Otočím se k němu.

„Ať se rozhodnou sami u které smečky, chtějí být. Přidělení ke smečce by nemělo být násilné,“ pronesu svůj názor.

„Mohli bychom tak rozhodně zvětšit teritorium smečky,“ ozve se Ryuu.

„To bych nedělal,“ zavrtím hlavou.

„Proč ne, mohli bychom ovládnout celé kraje!“ zamračí se Ryuu.

„A kdo by ty území chránil? Kdo by bránil staré území? Znáš rčení, lehce nabyl, lehce pozbyl? Pokud začneme markantně dobývat cizí území, může se stát, že půjdeme z války do války, na které potřebuješ vlky, a ty vlky budeš potřebovat, aby ubránili hranice našeho území. Kde vezmeš stovky vlků, aby hlídali území, a ty jsi mohl dobývat další? Vlky silou nepodrobíš, budou se bránit. Smečka má mít jen tolik území, které dokáže ubránit vlastními silami,“ pokrčím rameny. Válka s vlkodlaky mě poučila víc než dost. Ryuu si sedne na židli a sklopí hlavu.

„Slyšeli jste Nickuv názor. Kdo je proti?“ ozve se praděda. Mám srach se otočit.

„A kdo je pro?“ zeptá se znovu a rozhlídne se.

„Návrh je jednohlasně přijatý,“ pousměje se. Zmateně zvednu hlavu. Jednohlasně?

„Máme nejchytřejšího Alfu,“ uculí se za mnou Danno. Kupodivu nikdo neprotestuje. Ušli jsme hodně velký kus a musel přijít hrozný nepřítel, aby nás smetelil dohromady. Začínám být unavený. S povzdechem se zvednu, abych se zkroutil bolestí, při proměně. Nikdy to tak nebolelo jako teď, po víc než hodině zůstanu vyčerpaně ležet.

„Nemohl jsi ještě pár dní počkat?“ zamračí se na mě Suzuke a vezme mě do náruče. Vypadá to, že mu nedělá problémy mě unést, tak se k němu přitisknu a vyčerpaně zavřu oči.