Tajný svět Akyry

Původní vrací úder

Hikáge

Chvíli se nevěřícně dívám na Nicka, který na mě zvědavě valí oči, zatímco se smečka válí v prachu.

‚To si snad k čertu dělá prdel!‘ pomyslím si, když ho tak pozoruji. Jak dlouho zatraceně zůstal na tom sluníčku?

„Není ti nic?“ zeptám se ho opatrně.

„Cítím se naprosto skvěle,“ ujistí mě Nick. Nevěřil bych mu to, kdybych najednou nepostřehl, jak mu cuknou koutka. Podívám se mu do očí a sevřu čelisti.

‚On si ze mě dělá prdel?‘ zeptám se sám sebe a kouknu na jeho smečku. Je to víc než jisté. Nic mě nemůže nasrat víc, než když si ze mě někdo dělá prdel. Vztekle překřížím ruce na hrudi.

„Bavíš se dobře?“ zavrčím.

„Docela jo, máš perfektní výraz, tedy měl jsi,“ ujistí mě Nick.

„Proč jsi to udělal?“ zeptám se ho.

„Protože jsi mi nevěřil a řekl jsi mi, že jestli to zkusím, tak ať tě radši neznám,“ odsekne Nikolas.

„Ne, řekl jsem, pokud to zkazíš, ať se ke mně neznáš,“ odpovím mu.

„Tím mi chceš říct, že kdybych tam chcípl, tak bys cítil zadosti učinění?“ pozvedne Nick obočí. Sakra on snad ani nemá tušení, jak s tímhle vypadá svůdně.

„Ne, dostal bych tě od tama, ještě než bys chcípl, ale před tím bych tě donutil uznat, že jsi beze mě ztracený,“ ujistím ho. Slušně mi vypálil rybník, netušil jsem, že dokáže promýšlet pár kroků před soupeřem. On je hodně nebezpečný. Skoro se musím usmát. Až ho přesvědčím, že beze mě nemůže žít, bude to dokonalé manželství, kde se skutečně nudit nebudeme. Je skoro tak tvrdohlavý jako já, stejně lstivý a stejně neochotný dělat kompromisy. Bude to jiskřit.

„Tak to jsem ti fakt musel vypálit rybník, uneslo to tvé ego?“ zeptá se soucitně Nick. Neoklame mě, pod ironii je slyšet smích.

„Dostalo zabrat, ale přežilo,“ ujistím ho. Bratr by ze mě měl legraci, pokud se zrovna teď smíchy neválí pod stolem. Jako moje dvojče dokáže vycítit moje pocity skoro dobře jako by stál u mě. Vzdálenost s klidem překlene telepatie, ale nepoužíváme ji, jsme od sebe moc daleko, vyčerpalo by nás to k smrti.

„A já měl připravenou rakev,“ odsekne kousavě Nick. Zasměji se, docela bych i věřil, že ano.

„Chci s tebou mluvit,“ podívám se na něho.

„Ne,“ odpoví Nick a otočí se na svoji smečku.

„Posbírejte si svoje kostičky, rakvičky a všechno, co byste mohli potřebovat včetně vašich těl a jdeme,“ zavrčí. Pro jeho smečku je to chvíli přímo nadlický úkol. Je mi jasné, že se pořádně radují, jak přelstili původní, ale oni je neznají tak dobře jako já. Své území jsem u nich musel vybojovat, pěkně centimetr po centimetru. A že to byl tvrdý boj, neobešlo se to bez obětí na mé ani na jejich straně. Smutně vzpomenu na Dria, který jim padl za oběť jako poslední. Momentálně leží na klinice v hlubokém bezvědomí, ani má krev mu nepomohla. Netuším, jak se budu moct podívat svému bratru do očí, až se zase setkáme. Drio je jeho partner, stejně jako je Nikolas můj. Tohle cítíte celou svojí bytostí.

Když půjde do tuhého, ke komu se Nick otočí zády? Přijde pro pomoc ke mně nebo se před svou sadistickou rodinou skloní? Tohle jsou otázky, které zodpoví jen čas.

„Jdeme a mějte na paměti, že je tu znovu válka, tentokrát o Nickovu smečku. Ti silnější dohlídnou na slabší na cestě domů, nechci vidět míň jak deset vlků pohromadě, spojte se podle toho, kde bydlíte a kryjte si záda,“ rozhlídnu si po svých vlcích. Všichni do jednoho kývnou. A vyrazí do školy.

„Vážně si myslíš, že to bude tak ostrý?“ zeptá se mě Kie zamyšleně. Hodím po něm tak ironický pohled, že se jen ošije.

„Ok, jestli budou sázky, sázím na Nicka,“ odtuší.

„Nesázíš,“ oznámím mu milým hlasem, jako bych ho lechtal ostrými žiletkami, „ na Nicka, sázím jen já,“ oznámím mu.

„Ale já si můžu taky něco přivydělat ne?“ zafňuká hraně.

„Můžeš si přivydělat ránu mezi oči, jestli nepřestaneš dráždit hada bosou nohou,“ varuji ho.

„Ty si taaaaak zlýýýýýýýýý bezzubý hade!“ zaúpí Kie. Nemít ho rád, jako bratra, nejspíš tancuji na jeho hrobě. Radši ho ignoruji a zamířím do školy, potřebuji ještě stihnout Nicka, a nějak ho dostat na střechu.

 Jako vždy ví, co mám za lubem. Jen tak z legrace skočí tomu jeho „kámošovi“ na krk, a když se k němu Nick otočí, aby se na něho vrhnul, chytnu ho do kravaty a odtáhnu na střechu.

 Nebýt poloviční vlkodlak, tak to asi nedokážu, kroutí se hůř jak žížala v záchvatu samby.

„Nech toho, chci s tebou jen mluvit,“ podaří se mi ho se supěním vytáhnout na střechu a před jeho smečkou zabouchnout dveře a opřít se o ně. Teď ovšem zbývá ta obtížnější část, budu mít sotva půl vteřiny, abych zajistil dveře, než na ně jeho smečka narazí. Jsem silný, ale ne tak silný, abych udržel Nicka a ještě dveře, na které se tlačí dvacet vlků. Nick mi to lehce ztíží, protože mi vrazí loket do žeber, což je krajně nepříjemné. Vztekle mu zavrčím do ucha a z posledních sil otočím klíčem, který dveře uzamkne, a pustím Nicka. V zápětí inkasuji pěstí na solar, při které se mi před očima roztančí hvězdičky.

„To byla rána pod pás,“ zavrčím.

„To ta kravata také,“ odstřelí mě Nick. Ušklíbnu se. Jistě on aby neměl poslední slovo…

„Hele, jsem zvyklí, že mám poslední slovo,“ zamračím se na Nicka. Ten se jen zasměje a pohodlně se opře o zvýšenou římsu, na které je připevněné drátěné pletivo. No asi se budeme muset střídat. Lehce nakvašeně se opřu o dveře a lehce zavrčím, když dostanu herdu do zad, jak se je opět pokusí vyrazit. Pak zaslechnu ředitele, který všechny pošle do třídy, a slyším, jak poslechnou. Pár výhružek tam taky je.

„Suzuke máte deset minut, pak tě vytahám za uši!“ zaslechnu ředitele.

„Bez problému,“ ozvu se a kouknu na Nicka, který opět vytáhne obočí. Počkám, až ředitel odejde a nespouštím Nicka z očí. Neptá se. Ocením to, každý jiný by se vyptával.

„Měl bych ti asi něco říct,“ začnu. Nevím, jak to vezme.

„Ale to je novinka, do teď jsi jen poroučel,“ zavrčí Nick. Napnu se, není dobře naladěný, tohle není dobré.

„Podívej, já nejsem úplný vlk,“ začnu a odmlčím se, nevím jak pokračovat.

„A já myslel, že mi chceš říct nějaké novinky,“ zaúpí Nick.

„Cože?“ zarazím se.

„Vidličky a nože. Sedíš si na uších? Vím, že jsi polovlk, ten zasraný zmetek šel po tobě. Taky máš stejně idiotskýho bratříčka, který nejspíš leze na nervy všem, protože to bere jako olympijský sport. Jen netuším, proč mě s tím teď zdržuješ?!“ vyštěkne na mě. Věřte mi nebo ne, ale opírám se o dveře a civím na Nicka s otevřenou pusou jako by mu narostly další tři hlavy a šlehal z nich oheň. Nejsem s to pochopit, jak to ví.

„Jak to víš?“vyjede ze mě nevěřícně.

„Mám něco, čemu se říká mozek a používám to,“ odsekne mi Nick ironicky. Málem vybuchnu smíchy. Dostal mě.

„Víš vůbec co to polovlk je?“ zeptám se ho. Tohle vědět nebude. Omyl, vysype mi to z rukávu a věřte mi nebo ne, jsem rád, že se o ty dveře opírám!

„Fajn a jak víš, že mám bratra,“ zeptám se ho. Najednou vypadá zaskočeně on a něco si zamumle pod nos. Podezřele to připomíná hlášku ‚Já věděl, že pro jednoho takového dementa je ta planeta příliš velká ‘.

„Pustíš mě do třídy, nevím jak ty, ale já bych se rád učil,“ promluví nahlas Nick.

„Celkem by mě zajímalo, co sis tam mumlal,“ usměji se na něho.

„Trhni si protézou a okamžitě mě pusť,“ zavrčí Nick. Takže z něho nic nedostanu. Dobře. Stejně to co jsem mu chtěl říct, ví. Když jsem si dost jistý, že mě nohy po tom ohromení unesou, stoupnu si a odemknu dveře. Nick se kolem mě protáhne.

„Dej si pozor na původní, jsou to parchanti světového rázu,“ pronesu za ním. Nick jen víc napřímí ramena, že mě slyšel a zmizí v chodbě. Pomalu se za ním vydám. Neslyšně proklouznu do své třídy a sednu si vedle Kieho, který se na mě překvapeně podívá. Nic mu neřeknu.

Nick

Zapadnu na své místo a rychle si nachystám učebnice. Jiro po mě hodí zvědavý pohled, ale jen zavrtím hlavou, že mi nic neudělal, stejně se budou ptát. Radši dávám pozor na školu. Dnes brigádu nemám, ale stejně mám nepříjemný pocit. Skončí hodina, místo, abych se vydal na sraz, se zamyšleně opřu do židle a začnu žmoulat propisku, co držím v ruce.

„Co se děje,“ zeptá se mě Jiro a sedne si na kraj lavice.

„Mám blbý pocit,“ odtuším, co možná nejklidněji.

„Hikáge?“ zeptá se.

„Ne. Kdybych měl někomu důvěřovat, byl by to právě Hikáge,“ zavrtím hlavou. Varování Hikágeho bylo nejspíš na pravém místě, ale nemusel mi o tom říkat. Právě jeho varování způsobilo, že mi po zádech přejeli ledové prsty. Jiro se na mě nechápavě podívá.

„O velké přestávce vás chci na dvoře,“ pronesu. Jiro kývne a vytratí se. Zatraceně teď bych s klidem školu vystřelil na měsíc! Další hodina je mi platná asi jako slepému deník, nevím z ní ani písmenko a s hlavou plnou starostí běžím s Jirem na dvůr, kde se zhrocuje smečka. Všichni na mě upřou pohled a to včetně Petra.

„Co se děje Alfo?“ koukne na mě Serž. S povzdechem jim řeknu své obavy, vyslechnou mě.

„To jsme píchly do pořádného vosího hnízda,“ zamumlá Danno.

„Problém je, že jak nejdeš původním na ruku, jdou po tobě,“ odpoví další ze smečky. Dám mu za pravdu.

„Proč ty původní nemůžeme někam vystřelit?“ zeptá se Nikola, která zrovna viděla Star Wars, neptejte se mě, co na tom vidí.

„Nemáme raketu, která by unesla jejich ego, ale všichni si kryjte záda, kdo bydlí dál tak odvést a pak se vrátit, pokusím se zjistit, co mají za lubem,“ rozhlídnu se po smečce. Všichni pokývnou hlavami a zmizí ve škole. Zbytek plánuji, jak to nějak narafičím, ale není mi dopřáno to uskutečnit. Jen co vyju ze školy, je u mě Serž.

„V parku drapli jedno naše štěně,“ bez dechu. Zakleju a vystartuji za ním.  Dostaneme se tam v rekordním čase a ještě za běhu zjišťuji stav. Nemusím ani dlouho pátrat Ryuu napadl jednoho z nových vlků. Za běhu hodím tašku Seržovi a jdu vlčeti na pomoc. Pár kopů ho odradí, aby se věnoval štěněti, pozornost totiž obrátí na mě.

„Co ty tu děláš, demente?“ zeptá se překvapeně.

„Snažím se ti vrátit mozek,“ odseknu.

„Zrovna jsem se bavil,“ zavrčí. Moc mi to nevadí, hlavně že nechá Otaiho na pokoji.

„Ale nevadí, postačíš mi i ty,“ ušklíbne se. Jen se usměji, jemu asi ty naše rvačky nestačili, jak se to říká? Chytrému napověz… ušklíbnu se a jeho výpad odrazím s jednou ranou na nos, který křupne a začne mu téct červená. Nevěřícně se koukne na ruku, kterou se dotknul nosu a tělem mu projde vztekle zavrčení. Za ním uvidím vůdce původní a za sebou vycítím Hikageho.  Jak poznám, vůdce původní nemá v úmyslu nějak zasahovat a jen se šklebí. Hmm, takže proměna je v háji. Znovu se podívám na Ryua, který se stačil proměnit do vlka s tím, že mi rozsápá hrdlo. Ještě že mám v rukávu rychlejší proměnu. Čekám, dokud se neodrazí do skoku a pak pustím Cooka z vodítka, cítím jak se mi po rukách a těle zavlní srst a má podstata se změní. Stejně tak vidím Ryuho triumfální výraz, který se změní děs v očích a Cook v zápětí chytá Ryuho za hrdlo a vší silou jím mrskne o nedaleký silný kmen dubu. Zřetelně slyším zlomení kostí, snad jsem ho nezmrzačil, a otočím se k vůdci původní, který má spodní čelist někde mezi prsyA a zemí. Minuty jako by zamrzly v čase. Pak po mě původní mrskne nějaký dokument, vezme opatrně Ryua a zmizí směrem k nemocnici.

Proměním se zpátky, vezmu dokument a se svoji smečkou odejdu, aniž bych se podíval směrem k Hikágemu. Doma dokument rozdělám a unikne mi zaklení, jsme v pěkném průseru. Dokument obsahuje mapu, půlka města je Hikágeho druhá půlka Původní smečky, nikde není ani milimetr až u orlí hory, ale tam stejně musíme přes jednu smečku. Nedělám si iluze, že původní na nás nebude útočit sotva se dotkneme prstem hranice. Nemáme kde běhat. A pod tím je výhružka ‚Jestli se nepřidáte k nám, budeme vás lovit a začneme těmi na NAŠEM ÚZEMÍ!!‘ jsme pěkně v hajzlu! Na jejich území žije sedm členů!! Co kurva teď?!

Hikáge

Tiše se dívám, jak Nick se svou smečkou mizí domů. Do prkýnka ta proměna byla skvostná, ale přišel o triumf. Hlavně v tom, že si ho spojili s vlkem, co je převezl u rokliny. Další, co musím uznat, má překrásnou barvu kožichu.

„Dali jim, přesně to co nám a my bohužel nemůžeme ze svého území kus ukrojit,“ ozve se Kie.

„To vím taky,“ zavrčím. Ale jak jim k čertu pomoct?

„Ale s tím Ryuem to vyřídil, rychle, hladce a definitivně,“ usměje se Kie. Podívám se na něho a potlačím touhu mu ten úsměv smazat z tváře.

„Hlavně ten šašek to nečekal,“ zabručím.

„Ten nečekal víc věcí. Například to, že třetí smečku vede Ökami,“ odpoví Kie.

Doprdele!