Tajný svět Akyry

Propast

Hned ráno jak vstanu, začnu se duševně připravovat na střet s Hikagem. Určitě tu poznámku slyšel. To bude bengál! Obleču se a s výrazem odsouzeného na smrt se dovleču k snídani.

„Ale pro změnu se špenát proměnil v poloviční mrtvolu,“ ozve se kousavě ségra. Tentokrát do sebe rýt nenechám.

„Nikolo, sklapni držku, nemám na tohle náladu,“ doporučím ji jemně. Kupodivu mě poslechne a dál snídá.

„Stalo se něco?“ zeptá se máma a postaví přede mě talíř. Místo mých oblíbených lívanečků vidím jen suché krekry. Bez chutí si jeden vezmu.

„Teprve se stane,“ odpovím ji. Máma nechápavě zvedne obočí, ale dál to nerozváním.

„Dobré ráno rodinko,“ vejde táta rozjásaný jako měsíček na hnoji. Vidím, že neoslavují jen to, že po sto letech někam vyrazili. Už to potřebovali jako stůl.

„Dobré ráno tati,“ pousměje se.

„Víte co je dnes za den?“ zeptá se táta a sedne si ke stolu.

„Pátek,“ odtuší Nikola klidně.

„To ano kapesní den,“ přisune k nám obálky. Moje je zase o poznání tlustější, ale jak vidím, Nikole to nevadí, spíš je ji to lhostejné.

„Cože? Žádné běsnící scény, že má Nikolas víc?“ žasne táta.

„Včera jsem dostala výplatu, takže po neděli si jdu koupit brusle,“ odpoví klidně Nikola, což tátu uzemní natolik, že sedí s otevřenou pusou a hledí na Nikolu. Chvíli trvá, než se vzpamatuje.

„Nesnáším, když děti dospívají a mají navrch,“ povzdechne si otec a začne snídat. Mrknu na Nikolu a schovám si peníze o kapsy, pak se zvedneme a jdeme do školy.

„Je z tebe cítit cizí vlk,“ nadhodí po cestě.

„Máme nového člena,“ pokrčím rameny. Cítím její pátravý pohled, ale víc ji neřeknu, protože cítím Jira a Sabura, až sem je slyším jak mu Jiro říká, co se děje. Povzdechnu si a přidám do kroku.

„Jiro, nechápu, proč meleš slámu na plnou hubu, chceš, aby vás někdo slyšel? Pokud je o záležitosti smečky, budu informace podávat já sám,“ rozzlobím se na něho. Zaskočí ho to.

„Promiň, chtěl jsem ho jen seznámit…“ začne se obhajovat.

„… tak hlasitě, že jsem vás dřív slyšel, jak viděl. Do záležitostí smečky nikomu nic není a nemusí to slyšet každý v dosahu pěti kilometrů!“ sejmu ho. Zrudne rozpaky.

„Omlouvám se, už se to nestane,“ zamumlá a podívá se na nohy.

„Dobře a teď pojďte. Znáte nějaký druhý plácek, který je stejně dobrý jako Hikáguv?“ zeptám se jich.

„Můžeme se postavit z druhé strany brány,“ navrhne Saburo.

„To by měla Hikagova banda všechno z první ruky,“ zamítnu to.

„Je to dost daleko, když budeme mluvit tiše…“ nadhodí Saburo. Odfrknu si a tak ho přeruším.

„Hikageho uši mají větší dosah než netopýří sonar a to ještě ty chuďátka podceňuji,“ zavrčím a podívám se na ně. Nenápadně ke mně čichají.

„Máme nového člena, bude nás čekat u školy, je to jeden ze samotářů,“ nadhodím.

„Nevím, jestli je moudré teď nějaké nové členy přijímat,“ poznamená Nikola.

„Tak nějak nemáme na vybranou, jestli nás bude takhle málo, převálcují nás, než se nadějeme a on mluvil pravdu. Plus bonus navíc, býval člen původní smečky, takže je zná a může nás varovat, podle toho co říkal má přehled i teď,“ promluvím k nim.

„Hetero nebo gay?“ zeptá se mě Saburo. Zazubím se, vím, kam směřuje.

„Gay a je pozdě nás dávat dohromady, už spolu chodíme,“ ujistím ho. Jak u Sabura tak u Jira zahlídnu v očích úlevu, jak tak vidím je Danno přijat předem.

„Chlapi, vždycky myslí jen tím, co mají mezi nohama,“ zavrčí Nikola. Saburo a Jiro se začnou uchichtávat jako by kluci nebyli. Tak to už je moc.

„Fajn tak jsi nám řekla, čím myslí chlapi, ale když jsme tak u toho, čím myslí ženské, když nic mezi nohama nemají?“ podívám se na Nikolu, která na mě chvilku hledí s otevřenou pusou a nezmůže se na slovo. Saburo s Jirem vyprsknou doopravdy a v jejich očích čtu uznání.

„Ty jsi tak blbý, jak daleko vidíš,“ prskne Nikola.

„To u mě není tak hrozný, horší je to u tebe, ty jsi do té studni blbosti spadla po hlavě,“ ušklíbnu se a víc si ji nevšímám. Těžko můžu mlátit holku, to bych klesl v očích i u sebe, lepší je ji nějak šikovně setřít.

„Já tě nesnáším!“ zavrčí Nikola.

„Milovat mě nemusíš, stačí, když mě budeš respektovat,“ ujistím ji. Zrovna teď si nemůžu dovolit, aby mě sjížděla, jak byla vždycky zvyklá, pak bude mít každý pocit, že se mnou může zametat.

„A to jako proč?“ zeptá se Nikola.

„Protože jsem tvůj Alfa,“ poznamenám. Na to už neřekne ani popel. Tady už problémy nehrozí aspoň na veřejnosti, natolik ji znám dobře.

„Problémy na obzoru,“ poznamená Saburo. Podívám se stejným směrem a uvidím Hikageho, který k nám rázuje jako rozjetý nárazník. Jen si povzdechnu a zůstanu stát. Jako obvykle se všichni otočí k nám, čekajíc co předvedeme.

„Okamžitě pojď se mnou!“ vyštěkne na mě.

„Tohle nezní jako žádost, ani jako zdvořilost. Trhni si,“ setřu ho. Bohužel, Higkage nemá zrovna náladu na to, aby slyšel ne. Chytne mě za ruku, cítím se jako ve svěráku, ale nemůžu se vytrhnout. Udělám tak jedinou věc, kterou můžu. Vrazím svoji tašku Jirovi, obrátím se k Hikagemu zády, chytnu ho za košili a vší silou, kterou jsem schopný, se ho pokusím přehodit přes rameno. Musím požádat vlka, ale povede se! Hikáge s pořádným heknutím přistane na zádech, až to zaduní. Zůstane na mě pořádně civět.

„Jasně jsem ti řekl, ať mě necháš na pokoji,“ vyškubnu mu ruku z jeho sevření.

„Fajn, tak si promluvíme tady všem na očích,“ zavrčí Hikage a vstane.

„Nemám s tebou o čem mluvit,“ ujistím ho.

„Jde o tvoji rodinu,“ zavrčí Hikáge.

„Do ní ti je asi tolik, jako mravenečníkovi do hoven. Proč mě sakra nenecháš být?“ zavrčím.

„Nebudu ti to pořád opakovat. Takže…“ nakloní se ke mně a začichá. V dalším momentu vypadá jako opařený.

„Smrdíš!“ podívá se na mě Hikáge.

„Ty mi taky zrovna nevoníš a lezeš ke mně!“ odseknu navztekaně. Sakra, vidím ho asi pět minut a už mi leze krkem a pěkně ztuha. Za mnou vyprskne Nikola. Hikage zavrčí a sjede pohledem Jira se Saburou.

„S kým mě podvádíš?“ zavrčí Hikage. Zalapám po dechu, jak si ten blbec může myslet, že ho podvádím, když s ním ani nechodím?!

„Nemáš zelený zákal na mozku? Jak tě můžu podvádět, když s tebou nechodím?!“ zeptám se na nejlogičtější věc, jaká mě napadne.

„To si myslíš ty. Kdo ten drzoun je?“ zavrčí Hikáge.

„Můj kluk a ne, ty jím nejsi!“ odseknu.

„No fajn, tak až se s ním budeš líbat, vzpomeň si na tohle,“ ušklíbne se Hikage a než stačím uhodnout co má v úmyslu, skloní se ke mně a políbí mě. Je to ten polibek, při kterém vám zrosolovatí nohy, a vy máte pocit, že padáte. Hikage se se spokojeným zavrněním ode mě pomalu odtáhne. To mě vzpamatuje aspoň natolik, abych se napřáhl a vrazil mu facku, která mlaskne přes celý dvůr.

„Úchyle!“ otituluji ho a jdu pryč. Při tom se rozhlížím po Dannym. Uvidím ho stát pod starou sakurou a viditelně se baví. Usoudím, že ten strom je dokonalým útočištěm, ještě pohledem překontroluji vzdálenost a spokojeně kývnu. Otočím se na smečku, kde jsou a uvidím je za sebou, oddechnu si, že je nemusím volat a s poděkováním si vezmu od Jira aktovku. Při tom pohybu tiše zaskučím, bolí mě celá ruka, nevím, jestli je to tím, že jsem tu velrybu přehodil přes rameno nebo tou fackou. Nezdá se to, ale váží snad tunu!

„Neříkej mi, že se o tebe fakt zajímá,“ uchichtne se Danno.

„Ono to tak vypadá?“ zeptám se ho nevěřícně.

„Jo, vypadá to tak. Docela jsem se bavil, fakt si s ním víš rady, každého jiného by už zadupal do země,“ culí se Danno.

„No super. Danno, má ségra Nikola, Jiro a Saburo. To je Danno,“ představím je zájemně. Kluci kývnou, aniž by se porvali. Zdá se, že Saburo a Danno se znají. Zeptám se jich na to, nakonec z nich vyleze, že bydlí kousek od sebe.

„Co sis udělal s rukou?“ zeptá se mě Danno.

„Nevím, ten zmetek je snad potomek velryby ve zmenšené velikosti,“ povzdechnu si. Všichni se zasmějí a jdeme do školy. O druhé přestávce přece jen zajdu za zdravotníkem, který mi jediným trhnutím spraví lehce vykloubené rameno a všechno je v pohodě.

Na oběd vyženu smečku na střechu, nechce se mi jíst všem na očích.

„Tak kdy vyrazíme?“ zeptá se Jiro.

„Ve tři,“ usoudím po chvilce přemýšlení. Na tázavé pohledy, vylíčím situaci a začneme se domlouvat.

Dojdu ke zdi, kde je moje smečka a opřu se o ni. Nick má fakt páru, překvapil dokonce i mě a to je co říct. Dívám se, jak jde k Dannovi a pak mě to dojde, on je jeho přítel ne já. Škoda, že neví, co je Danno zač, jeden z nejlepších rváčů, co jsem kdy viděl a taky má perfektní rozhled o ostatních vlcích. Chtěl jsem ho do své smečky, když ho vyhodili z té jeho, zchladil mě podobně jako Nick.

Trochu trpce se usměji, pro něho to zatím bude nejlepší, zvlášť, co jsem zaslechl, že se tu objevil, příbuzný. Kdybych mohl, vyrval bych si jejich krev z žil.

„Proč si to necháš líbit, se divím, že ho nesrovnáš,“ zavrčí Kie. Můj kamarád od dětství, když jsem utíkal, šel se mnou. Bydlí o dveře dál než já.

„Neudělám to z vícero důvodů. Za prvé, když se ode mě bude držet dál, nenapadne ho příbuzný, slyšel jsem, že se tu ukázal jeden z jeho vlkodlaků. Za druhé, mám pocit, že původní smečku nemusí a nemůžou ho tak využít proti mně. Za třetí, jsem jeho obranou nadšený, kdo by chtěl kluka, který stáhne ocas, jen co se objeví někdo silnější? Doufal jsem, že můj partner bude aspoň z poloviny drzý jako Sen,“ usměji se a sleduji Nicka.

„Jak dlouho jsi neměl sex?“ zeptá se mě Kie překvapeně.

„Co je ti do toho?“ zeptám se ho nechápavě.

„Ale začíná ti to lézt na mozek, jestli chceš, někoho ti seženu,“ nabídne se. Z vidiny, že bych měl v posteli někoho jiného než Nicka, se mi zvedne žaludek.

„Ne, díky,“ zavrtím hlavou.

„Jak chceš, asi máš pravdu někoho, jako je Nick potřebuješ. Jestli tu skutečně je tvůj děda nebo někdo z jeho smečky bude nám tu horko,“ povzdechne si. Na tohle nereagují, zrovna sleduji, jak jde Sen dovnitř se svou malou smečkou a žárlivostí se můžu scvoknout. Jenže nemůžu nic dělat.

„Dokud se se mnou nebude stýkat, bude v bezpečí. Asane,“ otočím se na dalšího svého důvěryhodného vlka. Jeho dvojče pro mě špehuje původní smečku, „ chci aby ses vmáčkl do Nickovi smečky,“ poznamenám.

„Špeh infomátor?“ zeptá se klidně.

„Ne. Budeš mi hlásit jen, když se dostane do nebezpečí. V jakémkoliv smyslu. A zjisti mi, co se stalo, že se nechce spojit se svou rodinou, to je původní smečka. Nedůvěřuji jim o nic víc než vlkodlakům, jejich vůdce je prohnaný použije všechny dostupné páky,“ dám mu instrukce.

„Rozumím, šéfe, ale do postele mu nepolezu,“ upozorní mě Asan.

„Jenom to zkus a budeš rýt nosem v pekle,“ upozorním ho taktně. Asan se uměje a kývne.

„Co Danno? Ví ke komu Asan patří,“ ozve se Kie.

„Budu ho muset odchytnout dřív a vysvětlit mu to, jinak nemám šanci,“ poznamená Asan. Zamračím se, tohle se mi nelíbí, ale jinou šanci fakt nemám tak kývnu, že souhlasím. Asan zmizí jako duch.

„Jdeme,“ rozkážu, když šestým smyslem rozeznám počáteční chvění zvonku.

Po škole jdu na dvůr a sednu si ke stromu, abych počkal na ostatní. Za necelou hodinku je celá moje maličká smečka u mě. Uložím si jejich čísla a dáme si sraz, když uslyším rozhodné kroky.

Otočíme se a já uvidím toho kluka, co se mi tak líbil. Je přímo k nám.

„Ahoj, mohl bych s vámi mluvit?“ podívá se na mě.

„Podle toho o čem,“ odpovím mu. Při tom studuji jeho tvář, někde jsem ho viděl, ale kde? Přimhouřím oči a pak si vzpomenu, že jsem ho viděl v obchodě.

„Nikko,“ vydechnu s poznáním. Kluk se pořádně zarazí a lehce na mě vyvalí oči.

„Ty znáš mého bratra?“ zeptá se zaskočeně. Teď je na mě, abych byl překvapený. Bratra?!

„Cože?“ zeptám se.

„Nikko je moje dvojče, bohužel jsme nebyli jednotní ve volbě smečky, mě se nelíbila ani jedna, tak jsem samotář. Jsem Asan,“ usměje se vlk. Lže mi. Jen si nejsem jistý v čem.

„Co když ti nevěřím?“ zeptám se Asana klidně. Vypadá překvapeně.

„A v čem ti lžu?“ chce vědět Asan.

„V něčem kolem smečky, mám z toho hodně blbý pocit,“ založím si ruce na hrudi. Asan vteřinu vypadá ohromeně, takřka omráčeně.

„Ale zase, ten tvůj detektor lží? Není to ohrané?“ je k nám Nikola a docela přehnaně kroutí boky a vrhá svůdný úsměv na Asana. Vedle mě podrážděně zavrčí Jiro a Asan vypadá jako prase po první ráně. Jen si podrážděně povzdechnu.

„Ukážu ti můj detektor lži,“ uculí se a svůdně se nakloní k Asanovi.

„Ty bys nám nelhal že,“ udělá na Asana oči. Který napůl v hypnóze zavrtí hlavou.

„Skvělé, patříš k nějaké smečce, pro kterou bys nás mohl špehovat?“ mrkne na Asana Nikol. Vteřinu mám pocit, že chce kývnout nakonec, však zavrtí hlavou.

„Fajn, já si myslím, že je v pohodě. Přece nenecháš tohoto vlčka volně pobíhat,“ zavrní Nikola a očividně se snaží s Asanem flirtovat. Mě z té ženské slezou vlasy! Jiro se vedle mě napne.

„A dost! Nikolo, okamžitě přestaň flirtovat, nebo tě zakousnu a ty se zklidni, máš holku Jiro!“ sjedu oba dva. Kupodivu se oba zklidní.

„Je někdo proti Asanovi? Kromě žárlivých scén Jiro?“ zeptám se smečky.

„Ty bys ho k nám vzal?“ zeptá se mě Danno.

„Ne, kdybychom byli v normální situaci tak ne. Jenže se na nás valí dvě velké smečky a nás je příliš málo, abychom to ustáli bez mrtvol,“ opovím zachmuřeně.

„Takže ho vezmeme na zkoušku?“ zeptá se Nikola zvědavě.

„Já jsem pro. S každým novým členem to budou mít těžší,“ ozve se Jiro.

„To je fakt, ale stačí jeden podraz a ke své původní smečce dorazíš jako rozložené puzzle,“ varuji Asana, který jen polkne.

„Jiro můžeme si u tebe schovat věci? Nemáme čas se vracet s taškami a pak zase sem,“ otočím se na kamaráda.

„Nebude třeba, k propasti se od vás dostaneme zřejmě nejspíš nejlíp a bez toho, aby to všichni věděli,“ míní Saburo. Pokrčím rameny. Musím mu věřit, neznám to tu. To je můj největší handicap. Vyrazíme směrem k nám a potom, co si tam necháme tašky a najíme se, jako vlci vyrazíme lesem k propasti.

 Zjistíme, že je to vlastně jakási slepá cesta, která končí až moc příkrou a moc vysokou stěnou, aby někdo mohl vylézt bez toho, aby použil horolezecká lana. To samé i na dalších třech, skoro čtyřech stranách. Vchod přestavuje jen půlmetru široká cestička, vhodná jen pro jednoho vlka. Člověk by se tama protáhnul jen stěží.

Dokonalá past, která udrží smečku o třiceti vlcích, už proto, že stačí, aby se k východu postavil jeden vlk, aby se odsud nikdo nedostal. Opravdu skvělá přírodní past, stačí, aby se na nás vrhla v honitbě nějaká smečka, která by nás několikanásobně početně převažovala, a byli bychom jen štvaná zvěř. A oni určitě čekat nebudou, teď nás prakticky mají v hrsti.

Díváme se na tu past z výšky, zavedl nás sem Sabura a můžu mu jen poděkovat, dole se totiž objeví pár vlků s kouřovou srstí. Kdybychom byli dole, byli bychom v pasti.

„Ještě, že jsi to tehdy slyšel. Nemít o tomhle ani ponětí, chytneme se do pasti jako vosy na med,“ ozve se vedle mě Nikola.

„Jo, díky Saburovi nejsme dole, ale nahoře. Určitě by toho využili,“ zabručím a trochu se zastydím, když si vzpomenu, jak jsem Saburovi spínal.

„To je v pohodě, já si taky v půlce nadával za debilní nápad, ale nechtěl jsem se otočit, když jste šli za mnou,“ uchichtne se Sabura.

„Už jdou pryč,“ všimne si Nikola. Ještě chvíli počkáme, než se ujistím, že jsou opravdu pryč.

„Nemohli si všimnout našich stop?“ strachuje se Nikola.

„Přišli jsme z jiného konce, jsou si příliš jisti, než aby to kontrolovali,“ usoudím po chvíli a vedu je domů. Když se rozloučím se smečkou, jen děkuji bohu, že jsem je tenkrát slyšel!