Tajný svět Akyry

Pomocná ruka

První, co si uvědomím, je, že jsem v nějaké posteli, potom mi hlavou protne ostrá bolest, jako by mi někdo řezal mozek. Zaúpím a chytnu se za hlavu.

„To máš z toho, že piješ. Vlčí mozek to nezpracuje. Na, tu máš něco na tu hlavu a čaj,“ ozve se klidný hlas.

„Víc řvát by nešlo?“ zaskřípu zuby a posadím se. Překvapeně se dívám na Hikágeho. Trvá vteřinu, než se mi všechno vrátí a já si uvědomím skutečnost. Sevřu ruku v pěst a podívám se do peřiny.

„Napřed si vezmi prášek a obleč se, pak si promluvíme,“ pousměje se Hikage a podá mi prášek. Rozhodnu se mu věřit a vezmu si ho. Kupodivu bolest se skoro hned zmírní a já se obléknu do včerejšího oblečení. Je mi jasné, že včerejší sex se odehrál, sakra jako by nestačil ten průšvih.

„Hikáge…“ začnu, když jsem přerušen.

„Říkej mi Suzuke. Je zbytečné mi vykat, když spolu chodíme,“ poznamená. Zamračím se na něho. Jen jsme se spolu vyspali!

„Byl jsem opilý,“ zabručím.

„To ano,

dobře zatím to nechám otevřené, Nicku,“ usměje se na mě. Vytřeštím na něho oči. Tak jsem se dostal ještě do většího průseru, než sem byl. No má úcta.

„Já už fakt pít nebudu,“ zasténám.

„To bych byl docela rád. Máš hlad? Ještě tu něco mám, ale s nákupem musím počkat, až mě podpoří máma,“ pokrčí rameny.

„Není třeba, koupil jsem toho hodně. Tvoje máma ti posílá finanční injekci,“ objeví se ve dveřích zrzek. Vzpomenu si, že se jmenuje Kie.

„Jak to, že nemáš peníze?“ podiví se Nick.

„Co kdybychom se napřed najedli a ty nám vyklopil, do jakého průseru ses zase dostal?“ navrhne Kie. Zamračím se na něho.

„Já si vážně na něj neberu nároky, je to idiot, navíc jsme poloviční bratři,“Zasměje se Kie.

„Nevypadáte podobně,“ zavrčím.

„To ne, Suzuke je spíš po mámě, já po svém otci, jeho nevlastním tátovi. Svého vlastního sprovodil ze světa…“ vysvětluje Kie.

„To by stačilo, Kie,“ zavrčí Suzuke a Kie hned převede řeč k jídlu. Vezmu si svoji porci a pustím se do toho. Ani jsem si neuvědomil, jaký mám hlad. Nejsem schopný nic říct, dokud nesním všechno volné.

Hikáge

S pozdviženým obočím koukám, jak Nick do sebe hází jídlo. Sní toho pomalu tolik co já a to je už co říct. Kie netrpělivě poťukává špičkou prstu o podlahu. Nick dojí a spokojeně sklopí zrak. V ten moment si všimne, kolik toho snědl a zrudne až po ty své rozkošný ouška. Jak roztomilé! Kie si odkašle.

„Původní nás dostala,“ promluví Nick. Trhnu sebou stejně jako Kie.

„Jak?“ zeptám se ostře. Nick nevypadá, jako by složil zbraně dobrovolně. To by vysvětlovalo i ten včerejší pitný režim.

„Přes mámu,“ odpoví a znovu se napije čaje. Podíváme se s Kiem po sobě, nejsme z toho moudří.

„Máma patří do klanu Ökami. Tedy původních tady,“ začne vysvětlovat Nick. Netrpělivě kývnu, že to vím.

„Přerušili s ní styky v momentě, kdy si do klanu přivedla otce. Jeho vady byly, že nebyl vlk a co hůř, byl Angličan. Navíc neměl moc peněz. Děda ho odmítl, ale máma si postavila hlavu, že si ho vezme. A taky tak udělala, tajně. Myslela si, že klan ho přijme, když si ho vzala, že bude nějaké peklo, ale že to ustojí. Přepočítala se. V momentě, kdy jim to řekla, jí zabalili nějaké oblečení a vyhodili ji z jejich sídla. Bez peněz jen s pár kousky v balíku s doporučením, aby se u nich už nikdy neukazovala, pokud s ním zůstane. Bez něj bude možná přijata. Zlomili jí srdce. Otec ji vzal do Anglie, kde získala druhé občanství a jeho rodina ji přijala s otevřenou náručí. Byli jsme tam šťastní, až na mámu, hodně se jí stýskalo. Poslední dobou jako by umírala, tak otec vzal práci tady. Jeho firma tu otevírá pobočku. Úplně tu rozkvetla, ten střed znáte. Včera za ní přišel nejspíš její bratr, navykládal, že se děda rozhodl otce přijmout do klanu a jí odpustit. Měli jsme si i zabalit věci, nejspíš nás tam chtěli na několik dnů zdržet, jestli mě nezlomí po dobrém. Mě ani tátovi se to nezdálo, ale máma si to nedala vymluvit…“ zavře oči Nick. Podívám se na Kia. Tohle rozhodně není fér hra.

„Dojeli jsme k nim, ale děda nikde. Odchytil jsem jednoho slabšího vlka a ten mi řekl, že klan vede pořád děda a že odjel dřív, než jste se tu objevili a ještě se nevrátil. Když jsme chtěli odjet, strejda nám ukázal prodejní smlouvu na náš dům. Chlubil se tím, co všechno jméno Ökami mu dovoluje,“ skončí Nick. Tak jsme se dostali k záhadě, proč jeho dům byl na prodej. Výborně, ti hnusi, kteří udělali takovou ránu pod pás, mi splatí každičký jen i s úroky. Tohle je špinavá hra.

„Kde je Nikola? A co jsi udělal s vůdcovstvím?“ zeptám se.

„Nik je u Jíry na dobu neurčitou, vůdcovství jsem až do odvolání předal Dannovi. Rodiče jsou ještě u smečky. Neumí běžet tak rychle, máma je navíc těhotná. Snad jim neublíží,“ zadoufá Nick.

„Ví, že je těhotná?“ zeptám se.

„Pokud jim to neřekla tak ne,“ zavrtí Nik hlavou.

„To byla pořádná pitomost, jak jim mohla uvěřit?“ vyprskne Kie. Vzpomenu si, jak moc jsem chtěl do otcovy smečky a obětoval bych pro to i svůj život.

„Jeho mámu chápu. Když si přeješ něco celým svým srdcem, jsi slepý a hluchý, zvlášť když ti nabídnou ruku, byť falešnou,“ odpovím tiše. Kie zmlkne.

„Co budeš teď dělat?“ zeptám se Nicka.

„Nejdřív musím koupit zpátky dům, pak si dojdu pro rodiče a těm kriplům zanechám svoji vizitku, že se hned tak nevzpamatují,“ zavrčí. Chvilku přemýšlí a pak se otočí na mě.

„Dokážeš prosím zjistit, kdo ho koupil?“ zeptá se mě.

„Vím, kdo ho koupil,“ kývnu a cukne mi koutek.

„Kdo?“ zeptá se Nick.

„Ty,“ odpovím s úsměvem. Založí si ruce na hrudí a zamračeně mě sleduje. Ani nemusí mluvit, abych pochopil, že ví, že si z něj střílím. Povzdechnu si a vytáhnu papíry od domu i s převodem, vše na Nickovo jméno. Vyvalí na to oči a pak se na mě podívá s porozuměním.

„Kolik jsi za něj dal?“ zeptá se. Mlčím, nechci, aby si myslel, že mi to musí vrátit hned. Nick přetočí hlavu ke Kiovi, který tolik taktu nemá.

„Sedmnáct a půl milionů jenů,“ odpoví mu klidně. Nick kývne.

„Chceš ty peníze šekem nebo převodem? Převod bude rychlejší,“ podívá se na mě Nick. Spadne mi čelist a Kie vyprskne čaj, kterýho se zrovna napil.

„Ty si děláš prdel?“ zeptá se Kie. Podíváme se s Kiem na sebe. Rozhodnu se ho vyzkoušet.

„Převodem, ty peníze mi fakt chybí,“ přiznám.

„Jakou máš banku? Půjčíš mi notebook?“ zeptá se jedním dechem.

„Banka Intershen,“ podám mu svůj notes.

„Máme stejnou,“ kývne a začne přejíždět prsty po klávesách.

„Číslo účtu prosím,“ koukne na mě. S pousmáním mu ho nadiktuji. Ozve se pípnutí, jak žádost odešla, aby to bylo ještě zajímavější, v další minutce se mu rozezvoní mobil a potvrdí převod. O chvíli později mě přijde zpráva. Rozkliknu ji a musím se opřít, na účtu mám částku, kterou jsem zaplatil za Nickův dům.

„Kde jsi vzal tolik peněz?“ zeptám se Nicka. Modlím se, aby nejel v něčem nelegálním.

„Podnikám. Profesionálně fotím a celkem slušně mi to vynáší,“ přizná Nick. Podíváme se s Kiem po sobě, to snad není možný!

„Prozradíš nám jméno tvého profesionálního já?“ pousměji se laškovně.

„Sen Nikolson,“ uculí se. Jsem rád, že sedím, on má ty nejúžasnější záběry přírody co vůbec existují! Je mámin velký idol, zásadně musí mít všechny publikace a kalendáře kam fotil on.

„Ty si z nás děláš srandu, že,“ zašeptá Kie. Já si to myslím také, ale na druhé straně, proč by potřeboval právníka?

„Až se dostaneme domů tak ti nějaké fotky ukážu, teď musím běžet".

„Nechceš pár vlků půjčit, mám několik nových, které ještě neznají,“ nabídnu mu. Nick se zarazí při obouvání.

„ Můžeš vzít jen pár vlků ze své, budou skrytí, dokud je nebudete potřebovat absolutně nutně,“ vyjednávám.

„Díky,“ ozve se Nick a vypadne. Pousměji se a sáhnu po telefonu, abych zavolal nováčkům. Poprvé vím, jak Nick asi uvažuje. U toho musím být, znám jednu skvělou pozorovatelnu na naší straně. Dojednám vlky a popadnu dalekohled. Kie je mi jako obvykle v patách.

Nick

 První zaběhnu za Danem. Je ze mě dost vyjukaný, ale já nemám čas ani náladu mu to vysvětlovat a pak ještě jednou. Svoláme všechny k Jírovi a vystřelíme tam taky.

„Co se děje?“ koukne se na mě.

„Až tu budou všichni,“ vydechnu a vyzuji se.

„Už tu jsou," odpoví mi," teda skoro,“ upřesní. Kývnu a pozdravím jeho rodiče a zároveň se jim omluvím, že používáme jejich dům jako klubovnu. Velkoryse nad tím mávnou rukou

„Co se děje? Někdo prodal náš dům?!“ vyběhne Nikola.

„Neboj, mám ho zpátky,“ uklidním ji a jdu nahoru za ní.

„Doufám, že na dětech nepracujete,“ kouknu se na ně. Nikola zrudne jak chilli.

„Ty idiote! Kde jsou rodiče?“ zaječí na mě.

„Pro ně musím dojít,“ odpovím a když uvidím, že došel zbytek, vysypu souhrn událostí. Na bitku se hlásí všichni, musím je pořádně zkrotit a vysvětlit jim co a jak, než přijmou můj návrh. Vezmu s sebou Seržovu smečku, Danna. Všimnu si nějakého nováčka, matně jsem ho viděl, párkrát po škole. Pozdravím se s ním a pak vyběhneme, náš komunikační kanál je pro teď Jíro. Bez okolků vyrazíme směr bydliště původních. Hlídky, co mě nejspíš hledají, zneškodníme.

Do dvora pak vejdu sám středem s nově nabytým sebevědomím a vejdu do domu. Jednoho vlka donutím, aby mi ukázal pracovnu strýce.  Vejdu tam bez klepání. Uvidím tam jen otce, jedno oko má nateklé k nepoznání na tváři krvavé jelito, roztrhnutý koutek úst. Klouby na ruce sedřené do krve, které svědčí o tom, že se jen nenechal mlátit.

„Tati, jdi pro mámu, odjíždíme,“ pousměji se. Usměje se zdravým koutkem a vyběhne.

„Vy nemáte kam jít a ty patříš do naší smečky,“ ozve se.

„Proč myslíš, že nemáme?“ ukážu mu papíry, kde je potvrzení o vlastnictví domu na moje jméno. Málem mu vypadnou oči z důlku.

„Fajn, oni ať si táhnou, ale ty tu zůstaneš!“zavřeští a vyskočí na nohy.

„A kde máš tu armádu, aby mě zadržela?“ vysměji se mu,“ poslední varování. Táhněte nám z cesty, nebo vás smetu z povrchu zemského. Příště už budu zabíjet,“ otočím se a ve dveřích se setkám s Ryuem. Jsem připraven si cestu probojovat, ale on mi uhne z cesty. Překvapí mě to, ale vyjdu a zamířím ven. Táta s mámou už odešli, cítím jejich pach. Seběhnu schody, které vedou na dvorek.

„Mami, jsi v pořádku?“ zeptám se jí.

„Jo jsem, pojedeme?“ zeptá se, ale na mě se nepodívá. Zvednu jí hlavu a syknu, je zbitá skoro stejně jako otec, ten je na tom nejspíš hůř, než jsem si myslel.

„Už jsem ti to říkal, oni ať si táhnou, ale ty tu zůstáváš!“ rozkřikne se strýc za mnou. Popadne mě skutečný vztek. Jen otočím hlavu a podívám se na něho.

„Ty zkurvený hajzle,“ zavrčím a než mu dojde, co se chystám udělat, moje pěst dopadne na jeho obličej. Se zavrněním uslyším, jak něco křuplo, ale nezastaví mě to, vrhnu se na něho jako smyslu zbavený, mám chuť ho zabít a nejen chuť! Do cesty se mi začnou plíst vlci, odhazuju je jak hadrové panenky, ani je pořádně nevidím. Nevím, jak dlouho se ho snažím zabít, když mě chytnou hodně silné paže a odtáhnou mě. Zařvu vztekem.

„To už stačí Nicku, přece si neumažeš ruce od takového debila?!“ zaslechnu Hikágeho, ale nedám na něho. Prostě ho chci zabít a já ho zabiju!

„Niku prosím, ne to už stačí,“ opřou se o mě drobnější ruce. Vlk ji musí poznat, protože okamžitě ochabne a stáhne se. Podívám se na mamin zničený obličej.

„Prosím, už ho nech nebo ho zabiješ. Je to idiot, ale je to i můj bratr, prosím,“ v jejím hlase slyším zoufalství. Lehce zavrčím a ochabnu. Dokonce ustoupím, když mě Hikáge odtáhne. Na tváři se mu začne vybarvovat působivá modřina, nepamatuji si, že bych ho zasáhl. Rozhlídnu se po dvorku, kde v různých pozicích leží vlci původní smečky. Většina se už sbírá a dívají se na mě s děsem v očích. Podívám se na strýce, který bolestně kňučí a snaží se vmáčknout pod verandičku, která obíhá kolem celého stavení.

„Ještě jednou mi zkřiž cestu a nepomůže ti ani svatý,“ varuji ho. Myslím, že teď už to bude brát vážně.

„To jsi přehnal ne?“ křikne na mě Ryuu. Ani on se nevyhnul mému běsnění.

„Já to přehnal? Co ten dobytek?! Sebehorší vlk, pokud za něco stojí, nedělá takovéto podrazy a už vůbec nikdy nevztáhne ruku na těhotnou!“ zaječím na Ryua, nevím, proč mám potřebu se před ním obhájit. Všechny pohledy se upřou na mámu.

„To ne,“ ozve se zašeptání.

„Pojď, pojedeme domů,“ vezme mě máma za ruku.

„Tati, vezmi mámu do nemocnice, já dojdu pro Nikolu a setkáme se doma,“ kouknu na tátu, který kývne.

„Postarám se, aby další neplechu nedělal,“ slíbí Hikáge. Vražedně se na něho podívám.

„Dohoda stále platí, ty máš svoji smečku, já svoji, ale to neznamená, že musíš dělat chujoviny,“ pokrčí Hikáge ramenem. Jen si povzdechnu, musím uznat, že má pravdu.

„Kin, počkej…“ ozve se strýc a já zavrčím.

„Já si s klanem už nikdy nemám co říct, Masuyo. Už mě nikdy nekontaktujte,“ podívá se na něho máma a nasedne do auta. Táta taky nasedne a odjedou. Jako poslední jdeme my. Nikdo nám nebrání, nepohnou ani prstem. Proměním se na vlka a zamířím přímo k městu. Ve středu se s Hikágem rozloučíme a já klušu k Jírovi i se svojí smečkou. Nikdo z nás nepromluví ani slovo. Proměníme se až před Jírovým domem. Nikdy si neodpustím, že jsem je tam nechal.

„Vše je vyřešené, jdeme domů Niki,“ usměji se na sestru.

„Máma?“ zeptá se s úzkostí.

„Táta ji odvezl do nemocnice. Zbili ji, nevím, jak moc je to vážné,“ smutně. Nikola kývne a očima sjede na moje ruce. Jiro mlčky donese lékárničku a Nikki mi je ošetří. Myslím, že zbytečně, už se to začínalo hojit. Nechám ji sbalit a vezmu jí tašku, vyrazím jako první. Netrvá mi to k domu moc dlouho a odemknu. Oddechnu si, že nevyměnili zámky. Uvnitř cítím cizí pachy, ale nic nechybí, můj pokoj je netknutý včetně skříní s fotkami. Serž mi donesl tašku s foťáky, tak je postupně vytahuji a pečlivě kontroluji. Jen proto, abych měl vůbec co dělat. Nikola vzala pár vlků na maxi nákup.  Asi se taky potřebovala nějak zaměstnat, teď v kuchyni vaří. Sedíme zrovna u talíře, když klapne zámek. S Nikolou vystřelíme od stolu a ženeme se do chodby.

„Tak jak?“ zeptám se táty.

„Je v pořádku, má jen pár modřin a jednu podlitinu. Děti jsou v pořádku podle všech testů,“ uklidní nás táta. Aspoň že tak.

„Nikdy si neodpustím, že jsem vás tam nechal,“ povzdechnu si.

„To není tvoje chyba Niku, ale moje. Já hloupá si myslela, že zase budeme rodina,“ vženou se mámě do očí slzy. Zapřemýšlím, jestli by stálo za to se tam vrátit a vyhladit celý klan, ale pak to zavrhnu. Nechci je už nikdy vidět.

 Jen jsem netušil, že nikdy je tak blízko.