Tajný svět Akyry

Petr

Spokojeně sedím v letadle a dívám se okýnkem. Už jedu Japonsko! Těším se tam jak malé dítě a hlavně na Nicka.  Máma s otcem neví, že je Nick vlkodlak, už tak mají podezření, že nejsem normální. Ty jeho vylomeniny mi vážně chybí, ani jsem netušil, že je s nimi taková legrace. Vzpomenu si, jak je naháněla jiná smečka, a uchichtnu se. Pěkně je doběhl. Pak jsem se musel vrátit. Rozhodnutí přestěhovat se do Japonska, kde by začali rodiče podnikat, jsem přijal s jásotem, zvlášť když budu znovu bydlet ve stejném městě jako Nick. Jak já se na to mé vlčisko těším! Rozhodně se mu přemístím do smečky a možná tam klovnu i nějakého šikovného vlka.

 Na letišti přistaneme až večer a celí unavení z dlouhého sezení dojedeme do nového bytu nad prodejnou. Za domem je i velká zahrada, kde je máma rozhodnuta pěstovat zeleninu i stromy. Všechno zařizovali naši, zatímco já chodil na kurzy japonštiny takřka denně, abych nebyl tak ztracený. Vzhledem k tomu, že už je pozdě a my jsme utahaní jak koně, máma jen ohřeje párky k večeři. I tak se setká s vděkem a zapadneme do našich postelí. Zítra Nick přijde nám pomoct s obchodem a bude u nás brigádničit.

Rozhodně mi musí ukázat celé město. Spokojeně si povzdechnu a usnu.

Ráno vyletím jako první a udělám rychlou snídani. Jak ho znám  tak přijde brzy, aby dokázal, že jsem lenoch, takže mu to vyvrátím. Jdeme s rodiči do obchodu a začneme pracovat. Podívám se na hodinky a zamračím se, vím jistě, že jsme se domlouvali na osmi a je devět pryč. Nikdy se nezpozdil. Konečně zaslechnu zvonek a běžím otevřít.

„Nicku, teď jsi háček…“ slova mi odumřou na rtech, protože neuvidím Nicka, ale Jíra. Vypadá, jako by ho někdo zmačkal do kuličky a pak znovu narovnal, na sobě má víc zranění, než váleční veteráni, aspoň podle rukou a obličeje. Nikola je celá opuchlá včetně očí, které jsou podlité krví a tak úzké, že pochybuji, že něco vidí, stejně z nich stále tečou slzy. Podívám se ani ne po čtvrtině Nickovy smečky, kteří jsou víc nebo míň zraněni a ještě pár, které vůbec nemám.

„Co se stalo?“ zeptám se.

„Pak, tví rodiče. Jdeme pomoct,“ odpoví, hluše, Jíro.

„Kde je Nick?“ zeptám se.

„V nemocnici,“ odpoví, Jíro a vzápětí se otočí k Nikole, aby ji vzal do náruče a zklidnil její vzlyky, které otřesou jejím tělem. Úplně mi dojde řeč. Co proboha na ně mohlo zaútočit, že všichni vypadají jako by unikli drtiči?

„Pojďte,“ vedu je do obchodu. Čím dřív to tu dáme dohromady, tím dřív zjistím, co se stalo Nickovi.

„Mami, přišli nám pomoct,“ podívám se na rodiče, kteří se podívají na sebe.

„Myslela jsem, že přijde Nick…“ zamumlá.

„Je mi líto, momentálně je v nemocnici a nemůže přijít. Poslal aspoň nás,“ promluví Jíro, který očividně zvolil správná slova, protože máma se usměje.

„Tak to doufám, že bude brzo v pořádku,“ usměje se a věnuje se umývání regálů. Nejsem od něho tak daleko, abych nezaslechl jeho tichá slova.

„To my doufáme také.“ Ostře se na něho podívám a Jíro uhne očima.

„Nikolo, Jacku, co kdybyste doběhli něco nakoupit a uvařili pro všechny rámen?“ podívá se na Nikolu a dalšího vlka, kteří se beze slova otočí a jdou pryč. Nikola se při tom pohybuje jako špatně sestrojený robot. Očividně je v šoku. Vůbec nic nechápu, ale vzhledem k tomu, že z nich nic nedostanu, pustím se s novou vervou do úklidu a urovnávání. Plus je to, že těžké regály, jsou bez problému přeneseny na místo raz dva, místo toho, aby se s nimi hmoždil táta. Ve dvanáct nás zavolají k jídlu. Udělali víc než rámen. Pustíme se s chutí do toho. I já, dokud si nevšimnu, že všichni ostatní spíš jen drží misky a sem tam si uzobnou. Zamračím se, nechci, aby se v blízkosti mých rodičů pohybovali hladoví vlci. Očividně pochopí, protože do sebe nasoukají aspoň tu misku rámenu a pomůžou s úklidem. Zbylo nám hodně na večeři.

Rodiče mě s ostatními vystrčí ven, že zbytek už dodělají a vlkům vecpou nějaké peníze. Poděkují a nakoupí za ně jídlo do krabičky snad pro celou nemocnici.

„Jíro!“ vyhrknu a zastoupím mu cestu. Jen se na mě podívá a zavede do nedalekého parku, kde mě donutí sednout. Nikolu si posadí k sobě.

„Před třemi dny na nás zaútočili vlkodlaci. Na město, my jsme ho bránili. V té válce jsme sice zvítězili, ale padlo hodně vlků, jestli jsou součty konečné, bylo jich 129. Přes třicet vlků je v kómatu, ti se probírají, několik vlků zmrzačených ale z toho se dostanou. Nick…“ odmlčí se a zhluboka se nadechne, vidím, jak se mu zalesknou v očích slzy.

„Neříkej mi, že je mezi oběťmi,“ požádám ho tiše.

„Ne není, ale je na tom zle, hodně zle. Lékaři považovali za zázrak, že se do nemocnice dostal živý, a to navzdory polovlčí krvi, kterou hned dostal. Jen samotná operace trvala skoro 24 hodin. Teď je v kómatu. Říkali, že je zázrak, že přežil cestu a operaci, nedávají mu moc naděje,“ vyjede z něj vzlyk a vytáhne promočený kapesník. Podám mu jeden ze svých, sám cítím, jak mi z očí tečou slzy. Teď už jejich ztrhanost a zdrcenost cítím, sám jsem na tom podobně.

„Kdyby nebylo Nicka, zdechli bychom tam všichni a město by se složilo, bezezbytku, navzdory dvěma polovlkům,“ promluví ten cizí vlk. Jeho oči v barvě whisky se podívají přímo na mě.

„Dvěma?“ nechápavě. O polovicích vím, zjišťoval jsem to Nickovi.

„Suzuke a jeho dvojče Yasei. Patřím do smečky jejich mámy, ale asi tu zůstanu,“ vysvětlí mi onen vlk.

„No když jste bojovali celý den..“ začnu.

„Půl hodiny,“ odpoví ten kluk se zlatýma očima.

„Co prosím?“ sklouznu šokem do angličtiny.

„Válka trvala 30 minut. Se vším všudy,“ odpoví mi klidně. Bezhlesně v šoku otevřu pusu, na to prostě nemám co říct.

„Mimochodem, jsem Rai,“ podá mi ruku. Stisknu mu ji a pak cuknu, jak mou proletí blesk.

„No to sedí,“ vydechnu. Uvidím, že se na mě zvědavě dívá a uvědomím si, že jsem se nepředstavil.

„Petr,“ špitnu a zčervenám. Zatraceně vzpamatuj se, tvůj přítel je zraněný, nebudeš se tu červenat před cizím vlkem, i když za ten hřích víc než stojí!

„Půjdeme,“ zvedne se Jíro.

„Kde je Danno?“ vzpomenu si, že on vedl smečku místo Nicka.

„Bezvědomí, stejně jako Serž…“ jmenuje skoro půlku smečky, kromě Nicka. Jen kývnu a vleču se za nimi, nemám tušení, kde mají nemocnici. Když vejdeme do příslušného patra, zjistím, kde leží zranění vlci takřka hned. Před oddělením jsou tucty vlků, někteří sedí, opírají se stěnu, sedí na zemi, leží, jsou prostě tam, kde se dá, jen uprostřed je cestička, aby se prošlo. Jíro rozdá všem jídlo. Hledám Suzukeho, protože ho chci přizabít. Nedělám si naděje, že coby slabý človíček bych měl naději. Když ho najdu, strnu děsem, na rozdíl od toho druhého ho poznám snadno, je šedivější než zeď za ním a nevidoucí oči upírá na zem. O tom,  že ještě žije, mě přesvědčí jen to, že jakž takž vzpřímený sedí bez opory. Polknu kulomet nadávek, které by teď k ničemu nebyly. Koutkem oka uvidím Raie, jak jde k drobné ženě, která se pousměje se a kývne, pak jde k Suzukemu, který bez výrazu kývne. Jen si povzdechnu a projdu kolem, abych se podíval na Nicka.

 Myslím, že jsem připravený, ale i tak se při pohledu na něj sesypu. Na tenhle horor, jsem nebyl připravený. Pod přikrývkami leží bílé něco, zabalený většinou těla do dlah a sáder, připojený snad ke stovkám hadiček. Děsem nemůžu ani promluvit, zvlášť když vidím, jak se pod přikrývkou zvedne jedno jeho žebro. Je mi na zvracení. Cítím, jak mě někdo od okna odtáhne a přiloží kyslíkovou masku, která mě po nějaké době vzpamatuje.

„Jak moc zle na tom je? Nelžete mi a začněte od toho nejhoršího,“ podívám se do zlatých očích, odhodlaný z něho dostat všechno třeba násilím.

„Srdce a plíce nepracuje ani na 20%, poraněná páteř s míchou, mozek postupně odumírá, jak nedostává dost kyslíku…“ víc už neslyším, jen tohle bývá smrtelné na 120%. Sesypu se a nechám se strhnout na čísi rameno, jehož paže mě pevně obejmou.

Nemám žádnou naději, že to přežije, vůbec žádnou, ne bez poškození.

„Zvládne to, je silný, kdyby měl umřít už by byl mrtvý,“ promluví někdo. V hlase má tolik jistoty, že dokonce přesvědčí i mě.

„Můžu za ním?“ zeptám se. Musím vědět, že ještě žije. Vědět aspoň to. Takhle jsem si první dny v Japonsku nepředstavoval.

„Pokud jste si jistý, že nebudeme mít o pacienta víc, tak ano,“ odpoví hlas, který v sobě skrývá trpělivost. Roztřeseně vstanu a chytnu se té ruky, která mi dodává sílu. Sám tam jít nemůžu. Moji rozmluvu s Nickem nebudu komentovat, vesměs to jsou prosby nebo výhružky, co s ním udělám, jestli se v cukuletu nedá dohromady. Nemám sílu tam být dlouho. Vidět vlka, který vždycky jiskřil sílou, energií a humorem takhle zničeného je nepředstavitelná bolest. Nedokážu si představit, co prožívá jeho máma s otcem, Nikola a smečka. Nedokážu v té dusivé atmosféře zůstat dlouho, vypotácím se ven a zhluboka se opřu o zeď nemocnice.

„Dovedu tě domů, nevyznáš se tu,“ objeví se u mě Rai.

„Myslíš, že to přežije?“ zeptám se ho. Chci slyšet jeho názor.

„Myslím, že ano. S tím zraněním přežil přepravu, operaci a ještě čtyři dny bez toho, aby ho oživovali. Nebude to hned, ale přežije, teď je otázka v jakém stavu,“ je ke mně Rai upřímný. Vezmu to. Je to surová pravda.

„Fajn, aspoň mu zakroutím krkem,“ utrousím a nechám se vést domů, kde se s ním rozloučím. Jen co vejdu do bytu a rodiče se na mě podívají, pochopí, že je něco špatně. Dovedou mě ke stolu a donutí vypít sklenku palčivého alkoholu.

„Mluv.“ Ozve se táta. Podívám se na ně a vysypu jim všechno. Od toho jak jsme se s Nickem seznámili, přes to, co je a jak to s ním teď vypadá.

„Není nebezpečný, že ne,“ zeptá se opatrně máma.

„Asi jako jednodenní kotě… dokud se nenasere, ale kdo není nebezpečný, když se nasere?“ zeptám se jich.

„No na tom něco bude,“ usoudí táta.

„ Běž spát, musíš se z toho dostat,“ popožene mě. Usoudím, že je to dobrý nápad. Ani se nezdržuji se sprchou, prostě se svalím oblečený na postel a usnu. Celou noc mě provází oči barvy whisky.

Ráno se zakousnu do rohlíku.

„Proč jste mě vzbudili tak brzo?“ zeptám se ospale.

„Protože dnes nastupuješ do školy, je pondělí,“ odpoví mi máma klidně, zatímco mi balí svačinu.

„Myslel jsem, že vám pomůžu se zbožím,“ zamračím se.

„Jistě, jak přijdeš ze školy,“ ujistí mě otec. To bude veselé, povzdechnu si a dojím. Dojdu se převléct a s taškou, kde mám jen sešity, s učebnicemi se mi fakt tahat nechce, sejdu s tátou dolů. Ukáže mi, kde mám školu.

Je stejná, jako má Nick, poznám to podle toho, že smečka, která je schopna pohybu se tam vleče, i Nikola. Jíro mě doprovodí k řediteli a pak do třídy, kde jsou stolky s židlí. Ukáže mi, který je prázdný a sedne si na své místo. Škola je školně nudná jako všude. Když skončí, zamířím do šatny a cestou se skoro srazím s Raiem, který jde z ředitelny.

„Tohle bude vážně veselé, myslel jsem, že budeš studovat jinde,“ usměje se a jde se mnou ven.

„Proč?“ zeptám se ho,

„Protože já tu budu učit. Budeme mít utajený vztah, student učitel,“ vycení zuby v úsměvu.

„Proboha jak jsi starý?“ zaskočí mě to.

„Jen o čtyři roky starší než ty, ale neboj, cítil jsem tě, tak jsem ředitele varoval, že tu mám přítele. Musel jsem slíbit, že si s tebou ve škole nebudu začínat,“ mrkne na mě.

„Počkej, nepředbíháš trochu děj?“ zarazím ho. Nějak se mi nelíbí, že mě označil za přítele, vždyť mě nepozval ani na rande!

„Ne, ale dám ti čas, aby sis na to zvyknul. Asi by bylo lepší přejít přímo do Nickovy party, ale podle posledního vývoje je prakticky jedno, kde budu a Suzukeho znám,“ zasměje se.

„Odmítám s tebou chodit!“ oznámím mu rozhodně. Blbec, je stejný jako Suzuke! Uraženě se k němu otočím zády a skoro se rozběhnu domů, kde na mě čekají.

 Chvilku po mě dojde Jíro a mlčky nám pomůže.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptám se ho, když vyjdeme, musím se za Nickym podívat.

„Jasně, co se děje?“ zeptá se mě Jíro.

Řeknu mu o našem střetu s Raiem. Jen pokýve hlavou.

„To je normální, mezi Nickem a Suzukem to probíhalo zrovna tak. Bylo hodně zajímavé to sledovat, zvlášť když jsme byli na odbíjené u obou smeček. Suzuke nám hodně pomohl v boji o přežití, prakticky se Nickovi tak dvořil. U nich to bylo složitější, že šlo o Alfy. Vlci si partnera vybírají na celý život a my jsme tím hodně ovlivněni, já chodím s Nikou. Hned když jsem ji viděl, věděl jsem, že to bude jen ona. Prakticky nemáš možnost to nějak odvrátit, jedině ho zabít,“ pokrčí rameny.

„Ale já umřu dřív než on,“ zašeptám. Jíro se na mě zkoumavě podívá.

„Nebude žít o moc dýl než ty. Třeba jsi ve skrytu duše taky vlk, v tomhle městě žije 65% vlků a mění se i ti, kteří by se podle rodu měnit neměli. Tady záleží jen na tom, jak silnou máš vlčí stránku v sobě,“ pousměje se.

„Já nebudu běhat po čtyřech!“ zděsím se.

„To poznáme,“ pokrčí ramenem a vejdeme do nemocnice.

„Nějaké novinky?“ když uvidí změny v chování, Suzukeho nikde nevidím.

„Nickovi sundali dýchací přístroj, nějakým zázrakem se plíce i srdce vzpamatovali natolik, že dokáže fungovat bez podpůrných přístrojů, jeho rány se také hojí o něco rychleji. Jestli hledáte Suzukeho vyhodili ho z nemocnice za obecné ohrožení, do pěti minut bude zpátky,“ otočí se na nás drobná žena a usměje se. Usoudím, že tohle jsou dobré zprávy. Rai se objeví za mnou a usměje se na mě, má na sobě pár kousnutí, která mu rychle mizí. Vadí mi, že ho někdo zranil, ale nedám to najevo. Vydám se k Nickovu okýnku a podívám se na něj, má na obě o něco míň hadiček, což vypadá fakt líp. Uklidní mě, že ještě žije a tak se po chvíli nechám Raiem odvést ven. Pozve mě na zmrzlinu.

„Považuje se to za rande?“ mrkne na mě. Jen se usměji.

„Přijde na to,“ pošťouchnu ho.

„Na co?“ zeptá se zvědavě a nakloní se ke mně.

„Proměníš se?“ vyhrknu. Vážně umírám zvědavostí, jak vypadá jako vlk. Je stejně černý jako Nick nebo je bílý? Šedý jak normální vlci? Nádherně se na mě usměje.

„Dojez zmrzlinu a půjdeme,“ poznamená. Tomu říkám výzva, začnu do sebe zmrzlinu házet. Sním ji sice v rekordní čas, ale v zápětí zaúpím a chytnu se za hlavu, jak mě začne bolet.

„Trdlo,“ skloní se ke mně a chytne mě za hlavu a začne ji mnout, takže to brzy odezní.

„Co to?“ zamrkám.

„Zamrzl ti mozek, to se děje, když ji sníš moc rychle,“ pousměje se. Jen zamrkám.

„Už je to dobré,“ zamumlám, když pochopím, že nemá v úmyslu mě pustit.

„Já vím,“ pousměje se a políbí mě, nemám ani myšlenku na to uhnout. Má tak teplé a měkké rty. Bezmyšlenkovitě mu polibek oplatím.

„Jo, tohle je rande,“ usměj se Rai a zaplatí zmrzlinu.

„Tak pojď,“ vezme mě za ruku a odvede z cukrárny. Jdeme za město na místo, které si zabral Nick pro smečku. Zvednu oči k obrovskému ptačímu zobáku, který vytvořila příroda. Zmateně se podívám na Raie, který nejspíš čekal na moji pozornost, protože se začne měnit. Za okamžik tam stojí bronzově zbarvený vlk s černým pruhem přes záda, barva očí se nezměnila jen prohloubila a přelila do zvířecího výrazu. Je nádherný. Hezčí než Nick. Přejdu k němu a pohladím ho.

„Jsi nádherný,“ dřepnu s a nechám ho, aby se ke mně přitiskl. Všechno mi najednou přijde líto, naprosto všechno. Když se vzpamatuji, sedím na klíně Raje, který se změnil a drží mě v náručí.

„Všechno bude dobré, miláčku,“ zašeptá mi do ucha a já se přistihnu, že mu věřím jako nikomu.

„Jak jsi myslel to, že je vlastně jedno, do které smečky se přidáš?“vyvane mi na mysli ta věta.

„No, všichni tak nějak uznali Nicka za Alfu zdejšího kraje a taky všech tří smeček. Jen o tom ještě neví, my mu to nehodláme říct“ pousměje se. Ohromeně se od něj odtáhnu a začnu se smát. Jsem zvědavý, kdy mu to docvakne. Na to, že je samotář, má nějak rozsáhlou smečku.

Několik dalších dnů jsem se dozvídal o stavu Nicka jen z Raiových zpráv, naši mě plně zapřáhli do obchodu. S Raiem chodím, ani nevím od kdy, ale tak nějak jsem to vzal jako samozřejmost. A pak po víc jak dvou měsících se otevřely dveře.

„Hned jsem u vás,“ zavolám se skladu a s úsměvem vyjdu, aby se zákazník nevyděsil, ztuhnu hned ve dveřích, protože místo zákazníka tam stojí Nick. Trochu nejistě s hůlkou v ruce, ale stojí.

„Ahoj, Petře. Mrzí mě, že jsem propásl tvůj příjezd,“ pousměje se smutně. Rázem je všechno odpuštěno, s výkřikem se vrhnu k němu a stisknu ho v náručí, až hekne.

„Opatrně, ještě je rozkládací,“ ozve se pobavený hlas.

„Však si ho pak složíš,“ podívám se na Suzukeho, který svítí jako sluníčko. Jen se zasměje.

„Jdeme se rozloučit s jeho mámou, půjdeš s námi?“ zeptá se mě Nick. Vážně bych rád šel, ale…

„Jen jdi, my už to s tátou zvládneme. Ahoj Nikolasi, jsem ráda, že jsi v pořádku,“ pousměje se máma. Nick pozdraví a znovu se omluví, musím ho z krámku vystrkat, jinak by se snad omlouval donekonečna. Na sraz dojdeme, s ohledem na Nicka, který odmítl autobus, že se musí rozchodit, až jako poslední a nikdo se nezlobí.

„Od tebe očekávám, že mi budeš posílat průběžné zprávy, jak ho krotíš,“ ukáže drobná žena na Nicka, „ byla bych ráda i za nějaké fotky, ale chápu, že každý na focení není,“ povzdechne si. Mám co dělat, abych nevybuchl smíchy. Jak někdo může říct, že Nick, nejslavnější fotograf… no jeden z nejznámějších, není na focení. Máme pořádný skluz. Hlavou mi bleskne myšlenka na pomstu.

„No Sen Nikolson, rozhodně fotit, že Nicku – Sene Nikolsone?“ plácnu Nicka přes rameno, až zaúpí a vztekle se na mě podívá.

„Hups, to mě ujelo, to určitě bude z toho šoku, že ses málem nechal popravit,“ usměji se jako měsíček a hned zdrhám za zkoprněného Raie, abych unikl Nickovu vražednému pohledu. Reakce ženy je komická, napřed se nevěřícně kouká na Nicka a pak se podívá na Suzukeho.

„Ty jsi to věděl, ty bastarde?“ zavrčí na Suzukeho.

„Ano mami,“ knikne Suzuke a pomalu začne couvat. Zamrkám. Ta drobná žena je matka Suzukeho a Yaseie? Jak ty dva otřesy světa proboha dokázala porodit?!

„Proč jsi mi to neřekl?“ zavrčí.

„Protože mi to slíbil, a když ho necháte žít, dokonce vám dám dáreček a podpis, ale jestli mi ho zabijete, tak nebude nic,“ zasáhne Nick a po mě hodí pohledem, že jen strachy zakňučím.

„Tak dobře, nechám ho žít do další dekády,“ svolí zamyšleně Suzukeho máma po chvíli a vytasí se s obrovskou fotkou, kde požaduje podpis. Vidím, že je to fotka vlka v úplňku, který je podobný Suzukemu. Nick jí vyhoví a podá jí album svých fotek. Suzukeho máma zvědavě nakoukne a oči se ji rozšíří úžasem. Hned album zavře a skočí Nikovi kolem krku, pak rychle nastoupí a jsou v prachu.

„Miláčku, co jsi jí dal za fotky?“ zeptá se Suzuke.

„Tvoje a tvé smečky… když jste vlci,“ uculí se Nick. Suzuke zesíná jak vápno.

„Tak za tohle ti zakroutím tím tvým rozkošným krčem, miláčku,“ zavrčí takovým tónem, že je všem hned jasný, že skončí v posteli. Mám co dělat, abych neumřel smíchy.

Nick je v pořádku a já mám také svého vlčka, co lepšího si přát?