Tajný svět Akyry

Past

Trochu s děsem se dívám na mámu. Nezdá se, ale přesně takhle se tvářila těsně před tím, než složila pět chlapů, kteří se po ní sápali, a nakopala je do zadku. Možná se nemění, ale má stejnou sílu a páru jako kterýkoliv normálně proměněný vlk. Fajn, vím, dala nám zákaz vycházení, ale my sakra nejsme žádní domácí mazlíčci!

Původní smečka, ať si klidně zaleze, ale my jsme tu od toho, abychom chránili ostatní! Musím sebrat odvahu, kterou nemám. Proměním se a zpříma se podívám na mámu.

„Asi bychom si měli promluvit,“ pronesu, co možná nejklidněji. Sekne po mě takovým pohledem, že mám co dělat, abych se před ním nepřikrčil.

„Ty říkáš mě, že si my musíme promluvit?“ zavrčí máma. Její oči dokonce zežloutnou, jak je nahradí vlčí. Odhodlaně kývnu, teď nemůžu couvnout!

„Dobře můj dospělý synu, tak do toho,“ rozkročí se. Skoro mám chuť couvnout.

„V první řadě, ti řeknu tohle, nejsem domácí mazlíček, abych se musel krčit před běsem, byť jde o původního vlkodlaka, který…“ začnu a máma mě přeruší.

„… z tebe málem vymlátil duši! Z čeho sakra si myslíš, že jsi? Původní vlkodlaci dokážou i ocel rozpárat jako kus papíru!“ zaječí na mě.

„A jenom proto, že ty se bojíš, mám žít skrčený u boudy? Já nejsem pes, ale vlk. Ty jsi byla vlkem celý život, skoro ses zabíjela jen proto, abys byla schopná proměny. Nevyčítám ti to, dobře vím, jak by mi do prdele bylo, kdybych se nemohl měnit! Možná nejsem z ocele nebo kdejakého zatraceného železa, ale jsem ze zatraceně ohebného materiálu, který protestuje, jen když do něho někdo nevybíravě buší, ale nezlomí se! Kdybych z té ocele byl, nejspíš bych už byl rozpáraný jako papír, ale já se ze svých chyb učím a ty bys mi měla věřit! Já jsem alfa, musím být chytrý, tvrdý ale taky ztřeštěný a šílený, abych se pouštěl do risku, který by nikdo nepřežil a musím přežít, abych tu byl pro své vlky! My jsme divoké bestie, a  né domácí mazlíčci!“ zařvu na mámu. Tak trochu čekám, že se do mě pustí hlava nehlava, ale ona jen stojí a hledí se zvednutým obočím na mě. Najednou na mě dolehne celý večer a jsem šíleně unavený.

„Podívej, mami, dobře víš, v jaké jsme situaci, na nás se řítí dva obrovské větrné mlýny z opačných stran a my jsme něco jako zrní uprostřed a musíme přežít. Musím mít větší smečku, aby přežili ti, které ve smečce mám. Možná se ti to nelíbí, ale s tím nic neudělám,“ povzdechnu si.

„Našli jste dnes někoho?“zeptá se máma, jako bychom se bavili o počasí.

„Dva,“přiznám. Máma s našpulenými rty zavrtí hlavou.

„ To je zatraceně málo zrníček, proti mlýnům, budeš se muset víc snažit. Teď jděte spát, ať vás nemusím budit kýblem ledové vody,“ otočí se na patě a jde pryč. Nechápavě se na sebe s Nikolou podíváme, ještě před chvíli nám chtěla urvat hlavy a nabodnout je na plotek před domem.

„Počkej a co trest?“ vyběhnu ven z Nikolina pokoje.

„Dejme tomu, že jsi mi dokázal, že si post Alfy zasloužíš. Dost bys mě zklamal, kdyby ses rozhodl zůstat doma jak poslušný pes u boudy,“ cukne jí koutek a zmizí v ložnici.

„Má vůbec cenu jít spát?“ zeptá se mě Nikola po chvíli. Zní pořád poměrně otřeseně a nechápavě.

„Kolik je hodin?“ zeptám se.

„Půl čtvrté ráno,“ odpoví s pohledem na hodiny.

„Určitě jo, dobrou noc,“ popřeji jí a jdu k sobě.  Místo abych sebou praštil do postele, sednu si k ultrabooku a zapnu ho. Vypnu Skype a dělám na zakázkách. Ještě se podívám na poštu a usměji se, když zjistím, že tam je to, co jsem objednal. Potvrdím převzetí a pošlu peníze přes svůj bankovní účet. Přišlo to na poslední chvíli, zítra je čtvrtek. Pak v pátek začne rej. Budu muset požádat otce, ať mě zítra omluví, vzhledem k nedávným zraněním, by neměl být problém. Uvidíme.

Podívám se na hodiny a jdu do sprchy, pak se obleču a seběhnu na snídani.

„Kde máš tašku?“ zeptá se mě máma.

„Potřebuji dnes zůstat doma a vzít na poštu a taky s balíky domů… no někam jinam,“ začnu opatrně.

„Na co to potřebuješ?“ zeptá se máma.

„K přípravě pasti,“ odpovím. Máma se zamračí a pak kývne.

„Tohle je naposled, co tě omlouvám bez důvodu,“ prohodí. Poděkuji jí a podívám se na otce, který má dnes mít volno.

„Nemám s tím problém,“ pousměje se. Od poslední hádky je vlky přímo fascinován. Je mi to jedno, hlavně jsem rád, že nemusím shánět odvoz pro něco, co k pasti fakt potřebuji. Nasnídám se, nechám Nikolu odejít a hned po ní vyrážím já s tátou na poštu, kde vyzvednu objemné balíky, které s přehnanou péčí uložíme o vozu. Pak ho naviguji co nejblíže k monumentu, kde má být past.

„Z tohohle se jen tak nedostanete,“ prohodí zamyšleně.

„Neměj péči a pojď mi pomoct,“ zasupím a peru se s jednou sochou. I když je dutá, je těžká jak hovado. Společně odtáhneme sochu ke křoví, kde ji postavíme. Zamyšleně se na křoví dívám, jak ho posunout, abychom tam sochy dali a ono zůstalo netknuté?

Přijde na to táta, nečinně okopával skálu, dokud se neozval jemný bzukot a podloží s křovím se neodsunulo. Pěkné, někdo si tu udělal královský bunkr! Snad na to přijdu později, teď na to vůbec nemám čas.

„To vypadá, jako by někdo myslel na vás,“ uchichtne se táta a pomůže mi s tím vším dovnitř. Souhlasně na něho kývnu a dám je co nejblíže k balvanu, který se dá odklopit, musel jsem jít zevnitř, abychom věděli, kde je. Trvá dlouho, než je umístíme tak, aby se dali vytáhnout během chvilky. I když je mi jasné, že se bez pomoci neobejdu, ještě štěstí, že jsem jich objednal jen pět, i tak byla fuška sehnat takové, aby vypadali jako my. Spolu zahladíme stopy a podívám se na oblohu, kde se kupí mračna, při troše štěstí zaprší a smyje naše pachy. Ale to bych asi chtěl už příliš. Nasednu a táta vycouvá, co nejblíže k otiskům pneumatik jak jsme přijeli. Co pár metrů musím vyskočit a uhladit stopy pneumatik. Ještě se radši rozhlídnu po okolí, jestli tam nejsou původní. Nejsou, zdá se, že máme štěstí.

Zítra se rozhodne co a jak. Vrátíme se domů hladoví, trochu nás překvapí, že je máma a Nikola doma, při pohledu na hodiny se nedivíme, jsou skoro tři. Oba si dáme oběd.

„Co se děje Nikolo?“ zeptám se sestry.

„U školy se objevili původní, když tě tam neviděli, začali rýpat, že tě ten úplněk nějak poničil. Dělali si z tebe srandu a nikdo z nás nereagoval a já nemohla. Když jsem to zkusila, Jiro mě strčil za sebe a prý ať držím hubu! A ten tvůj s ním naprosto souhlasil. Řekneš mi, co máš v plánu‘?“ opře se o stůl. Pousměji se. Hodní kluci!

„Ne, dočkej času jako husa klasu!“ usadím ji.

„Tobě nevadí, že jsi terčem posměchu?“ zavrčí.

„Ne. Posmívat se někomu koho neznají, můžou jen naprosto sebevědomí potomci nebo hlupáci, ani jeden mi nestojí o to, abych si o něho otřel podrážku,“ pokrčím ramenem.

„Co jim na to řekl Danno?“ zeptám se ji po chvíli.

„Ten? Ten ani nehnul brvou, ta tvoje extra beta! Jen se na ně podíval a řekl, že jdeme, že se nebude zabývat švábí napodobeninou!“ zaječí Nikola. Vytřeštím na ni oči a složím se pod stůl, to se Dannovi skutečně povedlo. Víc ponížit je snad ani nešlo!

„Tak tobě je to k smíchu?“ zavrčí a její oči zežloutnou.

„Počkej, Nikolo,“ zavyji a snažím se uklidnit, což moc dobře nejde, když se podívám na Nikolu, která nad stolem ční jako ohnutá Eiffelovka, poslední dobou se trochu vytáhla. Konečně si sedne a já se můžu zklidnit.

„Segra, co by tě víc nasralo? Kdyby se hned začal bránit a hádat se do krve, z čehož by byla rvačka a problémy, nebo když v klidu odejdeš s nadávkou, která trefí do černého?“ zeptám se Nikoli, která se na mě dívá naštvaně. Tohle ji zarazí a začne konečně používat mozek, pak překvapeně zamrká.

„Asi nebude tak špatný na myšlení,“ uzná po chvíli.

„Víš, že je nemůžeme přeprat, jasně jich bude víc,“ zabručí Nikola.

„Někde jsem četl, že chytrost bývá víc než svaly a celkem s tím i souhlasím. Máme náskok díky tomu, že jsem o té pasti věděl. Co se stalo s novými vlky?“ zeptám se.

„Vzali si je na starost bývalí samotáři a přidalo se k nám i zbývajících pět, prý počkají, co uděláš a pak nás buď opustí, nebo u nás zůstanou, prý potřebují silného vůdce a ne gumovou kačenu,“ poinformuje mě. Pěkná urážka, to se musí nechat, však jim ji splatím i s úroky, nicméně to znamená, že nás bude dvacet jedna. Původní smečka počítá s pěti vlky, to znamená, že pokud pošlou dvojnásobek, bude jich deset, pokud nepodcení a nepošlou míň, ale i kdyby jich bylo deset, pořád to je dvojnásobná přesila! No možná trošku víc než to, pokud nováčky zaučí, co od nich budu čekat. S tím už se dá něco dělat! Mám chuť jásat!

„Měl bych jít nahoru, musím mluvit s Petrem,“ zvednu se.

„Moje maličkost by ti nestačila?“ zeptá se mě vysmátě Petrův hlas. Překvapeně se otočím na blonďáka s akvamarínovýma očima. Bohužel heteráka, ale ani tak by nesahal Hikágemu ani po malíček u nohy.

„Co tu děláš, ty mrzoute?“ zeptám se s úsměvem a obejmu kamaráda. Je to jiné než na Skype, tu mu můžu natáhnout pěstí, aniž bych si rozbil počítač.

„Co by, jak dobře víš, naše škola je zainteresovananá v akci výměny. No tak když jsem zahlédl tvoji školu, řekl jsem si proč ne. A taky si musím odpočinout od rodičů,“ zasměje se.

„To není jen proto, že?“ ušklíbnu se, když mě pustí po pokusu polámat mi žebra.

„Ne, jsem zatraceně zvědavý, jak vypadá ten tvůj alfa blbec,“ zasměje se.

„ON není můj alfa!“ zaúpím.

„Mládeži vyříkat si to můžete mezi sebou po cestě do školy,“ upozorní nás máma.

„Doháje, běžíme,“ vyjeknu při pohledu na hodiny. A taky, že jo, nasadím tak ostré tempo, že Peter za mnou jen sípe. To má za toho mého Alfa blbce!

„Tak jsme tu,“ zavrním před bránou a mrknu na hodinky, „ nebudete mi věřit, ale s předstihem,“ otočím se na Nikolu, která je jen trochu zadýchaná a na Petera, který lapá po dechu. Musím se kousnout do rtů, abych se nezasmál.

„Peťo, to by chtělo trochu nahnat kondičku,“ uculím se na kamaráda, který se jen zmůže na to, aby se po mě ohnal taškou, které hravě uskočím.

„Vrahu,“ zavrčí a narovná se. S tichým smíchem ho dovedu k hrstce vlků a představím mu Jira, Danna  a  Saburu, kteří se zúčastní akce „Past“. Ještě tam patří moje sestřička. Zbytek jsem nechal bokem. Doufám, že tu není nějaký špeh z původní smečky. Postřehnu, že Peter chce něco říct a ostře ho kopnu do kotníku.

„Obrovský větrný mlýn se hrne směrem k nám,“ zavrní Danno s pohledem za moje rameno. Nemusí mi to říkat, jeho živočišnou kolínskou cítím až tady.

„Chci s tebou mluvit,“ vyštěkne Hikáge.  A už je to tu zase!

„Danno, mohl bys mu přetlumočit vzkaz, že já s ním mluvit nechci?“ podívám se na svého přítele, kterému cuknou koutka.

„Náš alfa…“ začne snaživě Danno.

„Já ho slyšel!“ vyštěkne Hikáge, chytne mě za rameno a prudce mě otočí k sobě. Z otočky mu do ksichtu vrazím pěst, až moje klouby zanaříkají. Nejspíš je budu muset vyměnit, proč ti největší dementi musí mít tak zatraceně tvrdý kosti?

„Jej to´s byl ty? A já myslel, že je to nějaký dotěrný komár,“ protáhnu obličej. Hikáge se na mě vražedně podívá a promne si čelist v místě, kam dopadla moje pravačka.

„Já ti nejspíš zakroutím krkem! Kde jsi včera k čertu byl? Měl jsem pro tebe skvěle vymyšlený plán, jak byste se tomu vyhnuli!“ zaječí na mě až mi zazvoní v uších.

„Víc hlasitěji by to nešlo? Neslyšel jsem tě,“ zeptám se kousavě, zatím co si držím ucho. Hikáge zavře oči a nejspíš počítá do desítky.

„Podívej se, já se ti snažím zachránit tu tvoji drzou kůži! Tobě a tvé pidi smečce!“ začne znovu Hikáge už klidněji.

„Co kdybys moji smečku nechal na starosti jen mě?“ zeptám se ho jedovatě.

„Jsi nevděčný parchant!“ zaječí na mě. Nepřesvědčí mě, v jeho hlase slyším strach. Ale o koho by sakra měl mít strach?

„A ty vychcaný pako! To si fakt myslíš, že ti naletím na to tvoje ‚Mám o tebe strach a vymyslel jsem dokonalý plán?‘ Sorry, ale mám svůj vlastní plán, jak nám zachránit kůži a bez tvého jakoby příspěvku! Jsem alfa své smečky a nebudu se před tebou plazit jen proto, že ty vlastníš půlku kraje a tu druhou původní! Už mi, do prdele, lezeš krkem s tím svým, ‚Skrč se za mě, zachráním ti zadek‘ nebo svým ‚já všechno znám, já všechno vím a všichni si z toho sedněte na zadek‘! Mám do háje svůj vlastní rozum, na který ty potřebuješ přídělový lístek!“ bodám mu ukazováčkem do jeho pekelně tvrdých svalů, aniž bych si uvědomil že Suzake Hikáge přede mnou couvá s velice překvapeným obličejem a jeho přítel Kie na mě valí oči a dokonce to nahrává!

„Fajn, jak chceš, ale až to poděláš, tak mě radši neznej! A teď druhá věc, kdo je ke všem čertům tohle!“ píchne ukazováček do vzduchu někam za moje rameno. Musím ho sledovat, abych pochopil, že ukazuje na Petera, který na mě civí s hubou otevřenou jako vrata, jako by čekal, že mu tam nalítá snad dvacet holubů. Zdrceně se podívám na Hikágeho.

„Já doufal, že to s tebou není až tak moc zlé a že kluka poznáš,“ odstřelím ho, otočím se ke svým a zvolna k nim jdu, při tom uvažuji, jak jsem se dostal tak daleko.

„Já se tě ptám, jestli je to tvůj další milenec,“ zasyčí za mnou Hukáte. Shodou okolností se zrovna dívám na Danna, který nejenže nehne ani brvou a ani se na něho nepodívá. Jen si hraje s mobilem, jako by mu to bylo ukradený. A já pochopím, že mu to nejspíš ukradený asi je. Raní mě to víc, než by mělo.

„Do toho ti nic není, Hikáge. I kdybych těch milenců měl tucet, nic ti do toho nebude, nejsem ani tvůj kluk, ani tvůj majetek, už jsem ti to říkal jednou. Kreténi a blbci nejsou můj typ,“ podívám se na něho a svoji malou smečku odvedu do školy. Vztekle třísknu skříňkou, až to zadrnčí.

„Co se děje?“ podívá se na mě Peter, který se vrátil z ředitelny, bylo to nějaké rychlé.

„Co by se mělo dít?“ zeptám se ho.

„No ptal jsem se Nikoli a nikdy jsi takhle toho kluka neseřval, je fakt kus, prý jsi s ním spíš laškoval, tak co se děje?“ dívá se na mě.

„Mám toho plno hlavu. Hlavně té pasti odpoledne, do toho musím krotit toho blbce a jestli se nepletu, tak Danno se mnou spí jen proto, aby nemusel ze smečky. To mě mrzí asi nejvíc,“ povzdechnu si.

„Jeho to taky zaskočilo, pořádně se za tebou mračil,“ zazubí se Peter.

„O kom teď mluvíš?“ zeptám se Petera. Pobaveně kývne hlavou za mé rameno. Otočím se a střetnu se se zamyšleným pohledem Hikageho. Nikdy jsem si nevšiml barvy jeho očí. Zelené. Ale ne temně zelené jako smaragdy spíš jako čerstvá tráva, hodně zvláštní barva. Zlatavé tečky v duhovkách jim dodávají zvláštní teplou barvu.

„Vážně si myslíš, že to zvládneš?“ zeptá se mě. Totálně mě dožere. Netuším, proč právě jeho poznámky mě dokážou tak lehce nakrknout. Asi to bude tou pochybností v jeho hlase.

„Buď to zvládnu, nebo zemřu při pokusu o zvládnutí té malichernosti. Rozhodně nepotřebuji pomoct od přerostlého kyklopa s mozkem o velikosti mikroskopické tečky, Pane Beze mě se netočí svět!“ odseknu mu a projdu kolem něho, aniž bych si všiml Kaie, který se za HIkagem kroutí smíchy.

Hikáge /zhruba stejný čas/

No dobře, tak ať si poradí sám, našpulím rty a podívám se na přítele, který se nějak podivně snaží zkroutit do svorky a zároveň zůstat rovně stát a řehtá se jak řehtačka v záchodě.

„Netuším, čemu se sakra směješ, taky bych se chtěl zasmát,“ zavrčím. Mám o toho mého tvrdohlavého alfu strach.

„Mě jenom udivuje, jak tě pokaždé setře tím samým, ale v jiném obalu a pořád stejně trefně,“ zavyje a konečně se rozhodně pro svorku.

„Možná si čte před spaním slovník starých urážek v novém přebalu,“ odseknu mu a vydám se do své třídy. Za sebou zaslechnu nové zavytí smíchy a jen se znechuceně ušklíbnu. Nakonec se stejně musím vrátit a svého přítele spíš dotáhnout jak dovést do třídy.

Celý naštvaný se řítím do třídy a cestou drtím nadávky na toho pramamuta. Takhle o mě pochybovat pche!

„Co tě na něm tak vytáčí?“ zeptá se Jiro ve třídě, cukají mu koutka. Ta otázka mě zarazí a hluboce se nad tím zamyslím, jen proto, abych zjistil, že vážně nevím, co mě na něm provokuje. Nejspíš všechno.

„Upřímně nevím, nejspíš už jen jeho samotná přítomnost,“ povzdechnu si. Nedá se říct, že by se bavil zrovna málo.

„Ty Jiro, jak dlouho jsem Dannovi lhostejný?“ zeptám se ho. Kamaráda hned smích přejde a zůstane na mě zírat.

„Tak sis toho všiml?“povzdechne si.

„Hmm to není něco, co jde přehlédnout, i kdybych jsem byl slepý. Teď to nechám, máme jiné starosti,“ povzdechnu si. Podle jeho odpovědi si toho všiml každý. Každý kromě mě, je mi ze mě špatně. Školou projdu skoro jako ve snu, nevím co si o tom myslet.

Odpoledne se celá moje smečka shromáždí u mě v pokoji. Peter si tak tak vybojoval moji postel.

„Tak co jsi vymyslel,“ podívá se Serž na mě.

„Necháme se chytit,“ oznámím smečce, která na mě zůstane civět jako na idiota. Jen se zazubím a vyložím, co po nich budu chtít a rovnou je rozdělím.

„Dostali jsme se do spáru naprostého šílence!“ zaúpí jeden z nových vlků.

„To neváhej,“ zazubím se na něho.

O dvě hodiny později jsme venku a moje základní smečka zdrhá před původními. Jako ovce se necháme štvát k místu pasti, kde se jen na oko začneme bránit. Je to tak opravdové, že tomu uvěří a doslova nás do středu dostrkají. A co nejrychleji se stáhnou. Tak to bychom měli jednu část, odškrtnu si v duchu.

„Co ten blbec provádí?“ zavrčím. Já jsem věděl, že ho musím ochránit.

„Uklidni se. Assan nám řekl, že se z toho dostanou, zasáhneme, až když fakt nebudou mít kam jít,“ zavrčí za mnou Kie. Otočím se na něho se zvednutým obočím.

„Alfa jsi tu ty nebo já?“ zeptám se.

„Ty, když přemýšlíš mozkem“ odpoví mi. Potlačím chuť ho zakousnout a obrátím pohled ke scéně pode mnou.