Tajný svět Akyry

Past v pasti

Dezorientovaně se podívám nad sebe. Jsme tu už pár hodin a slunce praží přímo na nás i když by už mělo zapadat. Zatraceně, takhle bychom za celý den zdegenerovali,vážně to měli skvěle promyšlené.

„Nikde nikdo, teda aspoň já nikoho nevidím a necítím,“ ozve se Jíro.

„Hmm,“ zabroukám a jdu do skrytu kde se proměním a vytáhnu mobil. Spojím se s Peterem.

„Jak jsme na tom?“ zeptám se ho.

-Stáhli se do houští, jeden někam utíkal,- ozve se Peter.

„Ať se připraví,“ ozvu se do telefonu a vypnu ho.  Schovám ho a svolám vlky k sobě.

„Pojďte mi pomoct,“ syknu na ně a rozběhnu se k balvanu, který odklopím a vlezu dovnitř. Za chvíli ke vchodu přisupím s jednou sochou a podívám se na ně. V ten moment vyprsknu smíchy. Ty pohledy fakt nejde popsat ty byste museli vidět. Ale koukali jak sůva z nudlí po první ráně mezi oči.

„Co to k čertu...?“ nadechne se  Nikola.

„Na to nemáme čas,“ syknu. Jíro se vzpamatuje jako první a po něm ostatní. Naaranžujeme vlky, aby vypadali věrohodně a proměním se a vběhnu do jeskyně. Jako vždy mě přepadne úzkost, pečlivě zavřu kámen a vyvedu je houštím ven z pasti. Pípne mi mobil.

„Co se děje Péťo?“ zeptám se jen co mu zavolám.

-Toho Péťu ti vytmavím. Všichni na místě a objevil se prach, který míří sem… moment, jsou to vlci, jeden co běží v předu má podobnou srst co ty,- oznámí mi Petr. No ten bastard si tedy pohnul.

„Kolik jich je?“ zeptám se ho.

-Těch nových pět, včetně toho co pro ně běžel a plus pět v křoví, zbytek zmizel nebo je nevidím – odpoví mi Peter. To není dobrá informace. Vypnu telefon a zmizím z dohledu, ke své úlevě je uvidím na kraji houští, kam Peter nemůže dalekohledem dohlédnout. Stáhnu se ke svým.

Danno se na mě podívá s vytaženým obočím.

„Jestli jsem dobře počítal, mělo by jich být čtrnáct a ticho nejsou daleko,“ syknu. Ještě zmizím obhlídnout  členy, jestli jsou na místě. Jsou. Začnu se vracet, když narazím na původní. No dopr… co nejopatrněji se skryji pod nejbližším keřem tak, aby mě kouřové zbarvení chránilo a splynul jsem se stíny. Přivřu oči, aby mě neprozradil pronikavý pohled. Těsně před mým čenichem  a zvíří prach, který se dostane až k čenichu a zašimrá mě uvnitř. Víte jak děsný je to pocit, když chcete kýchnout a nesmíte? A nesmíte se ani hnou, abyste se neprozradili? Já jo a ještě víc mě vadí Seržovy oči, které varují i na délku pár metru. Takže tu nastává dilema.

Kýchnout či nekýchnout?

/Hikage/

„Sakra už jsou v té pasti několik hodin, takhle ho za chvilku najdu jak sušenou hrozinku,“ zavrčím vztekle aniž bych spustil zrak z kruhového útvaru .

„Tobě by se sušená hrozinka nelíbila?“ zeptá se pobaveně Kie.

„Sklapni nebo usuším tebe,“ odseknu mu a víc zaostřím svůj skvělý zrak do středu, něco se tam hýbe, ale nic nevidím.

„Zatraceně,“ zakleji.

„A máme tu hlavní scénu,“ ozve se Kie. Obrátím pohled, kterým se dívá Kie a lehce zavrčím, všimnu si totiž ještě něčeho jiného. Blonďáka ležícího na vedlejším no na další skále, která je o něco níž. Doprdele, co ten fracek je zač. Měnič není to bych jasně cítil. Navíc jak ho přijala Nickova smečka… no dobře teď mají jiné starosti, ale stejně u mě by mu to neprošlo!

„Zatraceně, nelíbí se mi to!“ zavrčím, už jsou tam strašně dlouho, fakt dlouho! Nedivil bych se kdyby se jim vypařil mozek.

„To jsi povolil brzo. Podívej už se všichni hrnou k východu a je tam i ten debil, co pracuje s Nickem,“ zpozorní Kie. Obrátím pozornost ke skalní usedlině.

Rozhodně nekýchnout, rozhodnu se a dám si packu přes nos. Kýchnu ale tak slabě, že to v hluku, který způsobí vlci původní smečky, to úplně zanikne. Serž obrátí oči v sloup. Jen se zazubím a opatrně vycouvám a vrátím se na místo, poblíž východu a dávám pozor. Za původní smečkou si všimnu pohybu. Všichni vlci s pískovou srstí, aby co nejvíc splynuli s okolím uzavře únikovou cestu. No super! Bohužel někteří mají tendenci se odvážit co nejvíc. Varuji je co netiším zavrčením. Okamžitě strnou na místě a provinile loupnou pohledem směrem ke mně. Nováčci!

„Co to bylo?“ zarazí se jeden z původních vlků a otočí se mým směrem. Sakra, sakra, sakra! Ještě horší věc je, že v těch očích poznám Ryuua, sakra ten idiot se taky musí motat všude.

„Nejspíš tvůj žaludek Draku, spořádáš toho jako celá smečka a už máš pět hodin utrum,“ zašklebí se na něho jiný vlk ze smečky. Vzápětí na něho Ryuu skočí a sám šéf je musí odtrhnout. On je fakt jak výbušná petarda!

No jestli mě teď nesnáší po tomhle mě bude učiněně nenávidět, ne že by mi to vadilo.

„Hej vy tam ve vnitř!“ zaječí vůdce, když ‚Draka‘ uklidní. Ne že by mu někdo odpovídal. Danno moji sochu postavil přímo proti východu, abych byl dobře vidět. Byl to dobrý tah. Ani člověk tam nevydrží na plném slunci déle než dvacet minut natož když máte ještě kožich!

Ani se nedivím, když se za pár minut zamračí.

„Hej no tak, snad tam nejsi tak dlouho!“ zavrčí. Z jeho postoje najednou začne vyjadřovat nervozita.

„Nikolasi!“ doslova zavře. Použije při tom podobný tón jako máma, když se ji nedostane odpovídající reakce.

„Šefe, tohle nevypadá dobře, nic z tama necítím ani jednoho vlka,“ zavětří šedý vlk, který do cesty strčí čenich. Dočista strnu. Sakra s tak bystrým vlkem jsem nepočítal! Napůl se zvednu že dám přednost plnému útoku a po prvních slovech si zase kecnu na břicho. Není proč se prozrazovat a vlky vystavovat zbytečnému útoku.

„Nebuď idiot, od tama se nikdo nikdy nedostal! A taky nemá odkud se od tamtu dostat. To by byl zázrak,“ odsekne. Chvíli čeká.

„Nikolasi to už není vtipné! Můžeš mít úpal, okamžitě odpověz!“ zavrčí výhružně. Rozhodně mu neodpovím. Ehm, tedy moje atrapa mu neopoví.

„Necítíte na sobě nějak moc očí?“ zkusí to znovu onen vlk. Je vážně bystrý.

„Sano, to že jsme tě vybrali z nízké pozice neznamená, že jsi chytřejší než já. K našemu klanu nepatříš, tak sklapni!“ setře ho vůdce. Zkřivím tvář hnusem, jako správný vůdce by měl vyslechnout i nižší vlky. Odvážím se pohledem doleva, kde leží Danno s otázkou v očích. V jeho pohledu přečtu naprostý souhlas s mým plánem. Jestli Sana vyhodí, přijmu ho do smečky. Obrátím pohled na vůdce, který už má dost všeho po dalších třech výzvách.

„Jdu dovnitř, čtyři zajistěte východ,“ zavrčí na smečku a pustí se dovnitř. Málem vyprsknu smíchy, usnadnil nám práci přímo neskutečně! Jakmile v úžině zmizí poslední ocas vlka, který šel s ním dám pokyn k útoku a poslední čtyři vlky, kteří ani omylem nemůžou konkurovat našemu počtu naženeme dovnitř. Ti co už jsou uvnitř nemají jinou možnost než jít až úplně dozadu, tedy se ocitnou ve stejné pozici, jako my před nimi, jen pozice se obrátili!

„Hikage!“ zavije vztekle vůdce.

Co s tím má co dočinění třetí smečka?

/Hikage/

Sleduji dění a trochu se tak bavím, jak vůdce původní smečky vyzívá Nicka, aby se ozval. Já byt na jeho místě, tak taky na něho prdím!

„Na to, jaký je to naivka si vede dobře,“ usoudí Kie vedle mě.

„To jo, pokud Vůdce naláká dovnitř, tak má šanci ho přemoct a vybojovat si svobodu. A už jde dovnitř i s koro celou smečkou, je opatrný,“ pousměji se. Jen co zmizí poslední vyolený vlk vevnitř z prachu a blízkých porostů se vyřítí pořádná smečka a vrhne se na zbývající z nich. Už chcu začít nadávat na idioty, když si všimnu dvou nezaměnitelných kouřových kožichů, je tam i Danno a poslední dva vlci. Cítím jak proti mé vůli mi padá spodní čelist a nakloním se blíž.

Ne nemýlím se je to skutečně Nikolas a Nikola! Což mi zároveň potvrdí triumfální výkřik Blonďáka na vedlejší skále.

„Jak se u Všech Jupiterů dostali z té léčky?!“ vykřikne vedle mě ohromeně Kie.

„Mě se neptej, já tam nejsem!“ odseknu. A zarazím se. Doprdele kdy jsem si Kiem vyměnili místo??!

„Hikáge!!!“ zaječí vzteklý řev z pasti, který vypustil Vůdce. Se smíchem si lehnu a překřtím packy před čenichem. Momentálně je vůdce na zatraceně blbé adrese! Tak na zbytek se podívám s radostí.

„Nemáš popcorn?“ zeptám se Kieho, který se obratem pochlubí dvěma pytli kukuřičné pochoutky. Má se cenu něčemu divit? Někdy mám pocit, že i kdyby vybuchla sopka, on se vytasí se žáruvzdorným surfařským prknem a začne lávu sjíždět.

„Podcenili jsme ho,“ promluví Kie.

„To jo. Připomeň mi abych ho nikdy nebral na lehkou váhu,“ zabručím.

Postavím se přímo naproti průrvy a zazubím se na Vůdce, který na mě vytřeští oči jako tenisáky.

„No Hikage to fakt nejsem!“ ujistím vlka, který začne zuřit. Prudce se otočí a stane přímo naproti mně, tedy mé dokonalé soše. Veškeré postavení svalů vyjadřuje naprostý šok. Prudce se ohlídne ke mně a znovu k soše. Zatřese hlavou a zavrčí na sochu. To už se nepokrytě bavím! Když mu socha neodpoví couvne a plnou parou do ní narazí. Ne že by socha byla z cukru nebo lehké sádry, spíš poctivé, naštěstí nebyli z kamene, to bychom s ní ani nehnuly, tvrdý náraz vlka přece jen neustojí a spadne, bohužel tak nešťastně, že krkem padne na kámen a hlava se odlomí. Škoda, bylo by to fajn připomínka.

„Ty!!!!!!!“ zaryčí vztekle a začne se nekontrolovatelně třást.

„Ano já, jak si někde zjistil, Nikolas,“ zavrním.

„Okamžitě nás pusť!“ vyštěkne.

„Hmm a ty jsi nějaký můj nadřízený, že bych měl poslouchat tvé příkazy?“ zeptám se, co se poškrábu zadní tlapou za uchem, jako že přemýšlím.

„Doprdele, jsem tvůj strýc!“ zavrčí.

„Co se týče mě, mám jen otce a matku. Žádné příbuzné, zvlášť ne z matčiny strany. To za prvé. Za druhé, nikdo z mých příbuzných by se mě nesnažil chytit do pasti jak myš, a  nakonec za třetí, neakceptuji a nikdy nebudu akceptovat ty, co nějak ublížili mé rodině! Je ti to jasné?“ zavrčí vztekle jak mě opustí dobrá nálada.

Vůdce jako by najednou přešel veškerý vztek a zvědavě mě pozoruje.

„Jsi stejná jako ona,“ pousměje se.

„Co to má co dělat s vaší situací?“ pozvednu obočí.

„Mohl bys být vůdcem původní smečky, rozhodně na to máš, jsi po čertech chytrý,“ snaží se mě vlichotit. Je naprosto k smíchu!

„Co to má co dočinění s vaší situací?“ odpovím stejně.

„Co máš s Hikagem, chlapče?“ zeptá se mě.

„Co to má co dočinění s vaší situací?“ zeptám se ho znovu.

„Poslouchej chlapče…“ začne.

„Neříkej mi chlapče, uráží mě to a tvůj rozhodně nejsem,“ zavrčím.

„Dobře jak chceš!“ dopáleně, „okamžitě nás pust a nikdo se o tom nedozví, bude to jen mezi námi!“

„A to si myslíš, že jsem stejně hloupý jako ty chytrý?“ vysměji se mu, „ v žádném případě. Pustím vás jen, když podepíšete papír, co najdete vpravo pod kamenem. Je to pakt o tom, že za svou svobodu se vzdáváte naší smečky a nebudete na ni nijak útočit nebo se nás snažit přetáhnout k vám. Samozřejmě ve třech provedeních. Jeden pro nás, druhý pro vás a třetí se zveřejní, aby vás přešli roupy,“ uculím se. Kdyby byl člověk, nejspíš by byl bledý jako stěna.

„To v životě nepodepíšu!“ zavrčí.

„Tak to tu nejspíš zkysnete,‘“ usoudím klidně.

„Nemáš tolik vlků, aby nás tu udržely!“ prohlásí.

„To si fakt myslíš?“ uculím se vědoucně.

„Blufuješ!“ zavrčí, ale tentokrát se v hlase ozve mírná panika.

„Možná ano, možná ne. Možná ne možná ano. Pokud to chceš risknout,“ usoudím klidně a vstanu nemá cenu se o tom dohadovat.

„Za chvíli nás přijdou hledat, je nás víc než vás!“ najde jistotu.

„A to ti mám věřit? Je pátek večer, nečekají vás dřív jak v neděli v noci, a to jsi jim ještě připomínal, aby nechodili. Do tí neděle z vás nejspíš zbudou sušené švestky,“ usoudím a odejdu bokem natolik, aby vyděl vyděděnce v mé smečce a po očku se na něho dívám. Jeho tělo vyjadřuje dva obrovské šoky.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptá se když se trochu vzpamatuje.

„Ležel od tebe necelý metr, když jsi to minulý čtvrtek říkal. Měl jsem dost času vyslechnout a vše naplánovat. Možná by nebylo na škodu, napřed prohlédnout okolí než se začnete radit,“ uštědřím mu výchovný políček. Mám pocit, že ho skolí infarkt. Rozhlídne se po svých vlcích většina je v šoku nebo mají vztek, aspoň ty co vidím. Kromě Sana, který má v očích zadostiučinění.

Doslova vidím, jak vůdci šrotují kolečka jak se z toho dostat. Nemají šanci, několik vlků jsem nechal u balvanu hlídat, kdyby náhodou tu cestičku znali. Zevnitř se ozve několik dalších třísknutí. Tak to mám nejspíš po všech sochách. Zatracená škoda, i když jsem s tím počítal.

Za půl hodiny přijde Sano a pustí na zem svitky, podezřele blízko k jeho zubům. Zůstanu stát na místě a měřím si ho pohledem, dokud se z poza něho neozve zavrčení a Sano se nestáhne zpátky. Napřed pořádně prohlídnu stěny, jestli se tam někde nejde uchytit a všimnu si vůdce, co se snaží udržet na pár centimetrech převisu. Přemýšlí až moc pozdě.

Packou odstřelím svitky a rozbalím si je.

„Na tom jednom není podpis, takhle bychom kámoši nebyli* podívám se vůdci přímo do očí.

„Tak já to podepíšu teď,“ ušklíbne se.

„Jistě, ale slezeš jedině jako člověk,“ ušklíbnu se.

„Když se proměním já, tak ty taky!“ klade si podmínky.

„Ani omylem, podmínky tu kladu já, ne vysušený mozek,“ odseknu. Mám pocit že po mě skočí a zakousne mě. Po chvíli přemýšlení skočí do středu a promění se. Jen nerad podepíše poslední papír, ještě ho donutím napsat vlastnoručně podepsané a seberu mu svitky.

„Kluci pusťte je,“ zavrním na svou smečku, která utvoří uličku, kterou můžou vlci z původní smečky opustit své vězení. Pokusí se o to co nejdůstojněji, i když jejich otřesené a vzteklé pohledy prokazují opak. Je mi naprosto jedno, záleží jen na tom, že jsme vyvázli aspoň z jedné smyčky. Tedy dokud je nenapadne další postup. Sano se zastaví u mě a dlouze se mi podívá do očí.

„Tebe bych mohl akceptovat pokud mě vyženou,“ pronese a odkluše ke své smečce. Jejich vůdce po něm sekne pohledem. Rozhodně mu svoji chybu omlátí o hlavu.

 Vyběhneme na kopec a díváme se jak se celá smečka loudá k hlavnímu stanu. Je mi jasné, že po téhle ostudě se jim domů rozhodně nechce!

„Začínám ti věřit Nikolasi, jestli souhlasíš, zůstali bychom ve tvé smečce,“ podívá se na mě Serž. Tak tomu teda říkám poklona.

„Budu jedině rád, když zůstanete, ale samozřejmě rozhodnutí je na vás. Každopádně a´t se rozhodnete jakkoliv, moc vám děkuji za pomoc v téhle akci,“ pousměje se. Vlci se po sobě podívají a pak na mě.

„Zůstáváme,“ shodnou se jednohlasně a mě v ten moment sletí celá hora starostí z beder. V tomhle počtu máme rozhodně větší naději!

 Danno do mě radostně drcne.

„Jupí, jupí jaou!!! to byla fantastická podívaná!“ s halekáním se po skále sveze Peter. Serž jen zasupí a obrátí oči v sloup. Jo nesouhlasil s tím, ti co byli pod mým vedením od začátku ani tak neprotestovali, horší to bylo s nimi, tolik argumentů, co se na mě sneslo. Málem jsem to neuhrál. Nakonec se mi to povedlo právě proto, že jsem argumentoval, že potřebujeme spojku, která  by měla přehled o všem co se šustne seshora a že nemůžu v plánu postrádat ani jednoho vlka. Nakonec ho, i když neradi přijali na milost. A vzhledem k tomu že už nebrblali, tak to uznali taky… až teď!

„Zvu vás k nám, zasloužíte si to,“ usměje se. Vím že máma připravovala poháry pro všechny na oslavu.

Všichni se zvednou a běží za mnou, mám chuť blbnout!

/Hikage/

Vážně se královsky bavím, svým sluchem rozhodně zaslechnu víc než Kie. Nakonec vidím zvadlou původní smečku, jak se zvadle plouží domů. Nejspíš přemýšlí, kde ke všem čertům udělali chybu. Nikolas je doprovodí až na kopec. Jen co zmizí za obzorem blonďák se zvedne a s halekáním se ztřeštěně pustí po skále ve skluzu, místo aby ji sešplhal. Je stejné třeštidlo jako Nick… ale Nick je pěknější.

„Tak co myslíš Hikáge?“ zavrní Kie.

„Jo, musím uznat, že se mi vyrovná po všech stránkách,“ pousměji se.

„Bude ti stačit i v posteli?“ zeptá se mě Kie.

„Jistě, když budu nahoře,“ usměji se samolibě.

„Nerad ti beru iluze Hi, ale jestli se z Nicka stane dobrovolně uke, sežeru svůj ocas i s chlupy,“ uchichtne se Kie.  Zdrceně se na něho podívám, nemusí do skutečnosti promítat mé vlastní obavy, na to si stačím sám!