Tajný svět Akyry

Otcův návrat

S povzdechnutím zavřu dveře a začnu se vyzouvat. Je mi trochu podezřelé ticho v domě, ale jak vidím, jsou doma, vydám se je hledat. Obě jsou v obýváku. Nikola spí v křesle a máma sleduje televizi, kde dávají sport. Vzhledem k tomu, že ho normálně nesleduje, pochopím, že je zase mimo.

„Ahoj, stalo se něco?“ zeptám se mámy, která ani nereaguje. Nikol zacuká ucho a otevře oči. Stále je vlk, promění se až zítra ráno.

„Ahoj, už jsi doma? No konečně,“ podívá se na mě.

„Nikolo, můžeš mi říct, co se tu stalo?“ zeptám se ji.

„Jo,“ odpoví a začne se protahovat, pak se na křesle usalaší.

„Když jsme přišli domů, tak jsme vyplašili zloděje, maminka zapomněla zamknout, jak se za mnou hnala. No, tak jsem se na ně vrhla, mimochodem, byl to bezvadný pocit, a držela je v šachu, dokud nepřijeli policajti, aby všechno sepsali. Ještě nic nestačili ani vzít do auta, máma měla ještě prohledat byt, jestli něco nechybí. Zmizeli tátovi bronzoví koně, mezi lupem nebyli a zloději popřeli, že by tu něco podobného viděli,“ odpoví mi Nikola. Cítím, jak tuhnu.

Ne, že by bronzoví koně byli sošky, byli to bronzové medaile s hlavou koní. Byla to jeho nejcennější sbírka, co si dovezl z Anglie, patřila jeho pradědovi. Myslím, že spíš mu záleželo na citové hodnotě, tak velkou cenu neměla, ale nechával ji skovanou, nikam by ji netahal, pokud by neměl v úmyslu jít nadobro pryč.

„Možná je schoval někam jinam,“ snažím se uklidnit sestru, mámu a hlavně sebe, moje já nějak odmítalo připustit, že by se kvůli tomu, že nejsem tak docela člověk a segra taky ne, s mámou rozvedl.

„Jo a kam, chytráku, copak má dům nějaký trezor?“ zeptá se mě ironicky.

„Táta je občas schopný i těch nejnepravděpodobnějších věcí,“ ujistím ji. Nikol se jen uchichtne, ví že mám pravdu.

„Mimochodem, bratříčku, neptal se tě vedoucí, jestli nemáš plané neštovice?“ zeptá se sladce Nikola.

„Vím, že tam mám cucflek,“ zavrčím nelibě, však to u mě má schované jako v trezoru!

„Víš jenom o jednom?“ zeptá se pobaveně. Zamračím se, jak o jednom? Odejdu do koupelny a podívám se do zrcadla a v dalším momentě mi spadne brada. Skutečně se nejedná jen o jeden, ale o pět jdoucích od ucha dozadu v rychlém sledu, jeden nad tím a na druhé straně další tři. Do prdele, kdy to stihnul a jak??  Nejhorší je, tyhle nejdou tak lehce skrýt.

„Tohle nebude vražda, tohle bude hromadná vražda!“ zavrčím vztekle a hledám nějakou rychle hojící mastičku.

„Takový drobný dotaz, jak může být jedna osoba zavražděná hromadně?“ zeptá se zvědavě Nikola.

„Jednoduše, napřed ho rozsekám na tajtrlíčky a pak je umlátím patkou chleba,“ odseknu naštvaně. Nikola dostane záchvat smíchu. Nechám ji, ať se udusí a jdu se podívat, co máme na večeři, nejspíš bych snědl na posezení celého vola. V troubě najdu půl pekáče francouzských brambor, když říkám půl tak půlku velkého pekáče, kde normálně pečeme dvě kuřata. Pro mě jedno a to druhé si rozdělí, taky musím, vzhledem ke své spotřebě přispívat na potraviny. Ani se to neobtěžuji ohřívat, vezmu vidličku a pustím se do toho. Mám to skoro v sobě, když přijde do kuchyně máma, která se zatím vzpamatovala.

„Skvělé Nikolasi, tohle mělo být i na zítřek,“ povzdychne si máma.

„Měl jsem hlad,“ zabručím s plnou pusou.

„By mě zajímalo, kdy ty hlad nemáš,“ ozve Nikola.

„Když spím,“ odpovím ji a dojím poslední bramboru, pak pekáč namočím a spokojeně si sednu ke stolu.

„Volal otec,“ začne máma. Otočíme se k ní takřka současně.

„No a?“ zeptá se Nikola.

„Zítra přijede k večeru, a že prý si o všem promluvíme,“ odpoví máma a žmoulá si knoflík na rukávu. Dělá to vždycky, když je nervózní.

„Hm, skoro po týdnu se uráčí ozvat, nestal se zázrak?“ zavrčím a začnu vztekle drhnout pekáč.

„V tomhle ho docela chápu, musel to být pro něho šok, neodsuzuj ho,“ zamračí se na mě máma s rukama v bok. Dám pekáč na odkapávač a vypnu vodu.

„A to ho mám snad chválit, že ses kvůli němu zhroutila? Kdyby k něčemu byl sedl by si a chvilku poslouchal! Jdu se proběhnout,“ odseknu a zamířím do předsíně, venku se proměním a zamířím k horám. Potřebuji ze sebe vyběhat vztek a k tomu mi poslouží dokonale stádo zajíců, na které narazím. Vrátím se k půlnoci.

„No tak nejsem jediná, kdo něco vymňoukl. Nechci se zastávat otce, ale měl na to právo. Stačilo, jak já jsem vyváděla,“ poznamená Nikola, která sedí ve dveřích do obýváku.

„Od kdy se z tebe stává přemoudřelý věštec? Stačila by SMS jsem v pořádku, musím si na to zvyknout nebo nevím, co mám dělat, přijdu, jak to zjistím,“ odseknu stručně.

„V tom máš nejspíš pravdu, ta nejistota je nejhorší. Dáš mi kousek salámu?“ mrkne na mě. Podívám se na ségru a ukrojím jí kus kuřecího salámu sobě taky a vezmu si k tomu rohlík.

„Víš co? Jsem docela rád, že se ozval, nerad bych tu viděl rozvod, kvůli takové prkotině,“ povzdechnu si a jdu do svého pokoje.

„Pro tebe je to možná prkotina, ale pro každého druhého šok. Nezapomeň, že táta je člověk,“ podívá se Nikol za mnou.

„Hele víš co, ségra? Měl jsem tě radši, kdys byla potvora a nevedla takové přemoudré kecy,“ nakloním se přes zábradlí.

„Možná je to tím, že se teď na spoustu věcí koukám jinak, ale pořád dokážu být potvora,“ pousměje se samolibě Nikol. Někdo by možná vycenění tesáků za úsměv nepovažoval, ale jak řekla Nikol, my bereme spoustu věcí jinak.

„Neříkej, to jsou mi novinky světového formátu, co se stalo,“ povytáhnu obočí. Nikol mě zpraží pohledem.

„Přeletěla kolem včela, debile!“ odsekne mi.

„To se mi ulevilo, už jsem se lekl, že dostáváš mozek!“ uchichtnu se a zapadnu k sobě. Škádlit sestřičku je super, akorát už neběsní tak jako ze začátku. Naštěstí. Vrhnu se do sprchy a pak ještě na chvilku zapnu počítač, vím, že na mě Petr čeká.

‚Haleluja, fanfáry slaví tuš, kde ses toulal vlčku?‘ objeví se hned ba obrazovce.

„Potřeboval jsem vyběhat vztek, otecko se rozhodl skoro po týdnu ozvat,“ odepíšu mu a pohodlně se usadím v kožené židli.

‚Tak to se není čemu divit ne? Osobně jsem si myslel, že se neozve, pamatuješ se, jak jsem vyváděl já, když ses přede mnou proměnil? Chodil jsi za mnou přes měsíc, než jsi mě přesvědčil, že mě o prvním úplňku nezakousneš J,‘ odešle mi Petr. Zasměji se, jo to si živě pamatuji, nakonec jsem ho jako vlk zachránil před jeho vlastní blbostí, když chtěl skočit ze střechy, kvůli dusnu co dělali jeho rodiče. Byli před rozvodem. Skončilo to jen prokousnutou rukou a lehkým otřesem mozku, dokázal jsem ho zachránit před skokem, ale ne, aby si nerozbil hlavu o zem. Byl jsem vlk, tak jsem ho prostě nemohl chytnout do náruče. Hlavní bylo, že si jeho rodiče to nedorozumění vysvětlili a nakonec žádný rozvod nebyl. Ovšem jeho řvaní přes celou nemocnici ‚Nepřibližuj se ke mně vlkodlaku,‘ ho neuchránilo, před psychologem, jestli nemá trvale poškozený mozek, ale nakonec rozdíl mezi vlkem měničem a vlkodlakem pochopil. Tenkrát šlo o samočinné proměnění, nějak jsem si nehlídal potřeby měniče.

„Jo pamatuji, kde ty loňské sněhy jsou. Doufám, že nám nepřijede oznámit rozvod. Co jsi potřeboval?“ zeptám se ho. Nedovedu si představit, že by v Anglii nešel do školy, rozdíl je totiž devět hodin.

‚No jo, už mě znáš. Máš pro mě ty obrázky, co jsem chtěl?‘ zamrká na mě zvědavý smajlík. Odsouhlasím mu to a odešlu zkompromitované složky.

‚Tak díky odešlu to a půjdu spát, čekal jsem na tebe celou noc,“ ozve se nabručeně. No tak to fakt muselo spěchat.

„Promiň, nedošlo mi to, tady je něco po půlnoci, tak jsem byl ve škole,“ odešlu mu omluvu.

‚I když tam bylo odpoledne?‘ nechce se mu věřit.

„Taky mám brigádu, víš!“ odešlu Petrovi.

‚Aha tak pokecáme v sobotu, tu tvoji aby bylo jasné! Jo mimochodem, máma čeká bratříčka nebo sestřičku. Pa!‘ zazubí se na mě Petruv smajlík a než stačím stisknout klávesu, zmizí. To je mu podobné! S povzdechem zaklapnu počítač a odkutálím se do postele, kde ve vteřině nevím o světě.

Ráno se probudím jako vlk, chvilku se nechápavě rozhlížím, než mi dojde, že jsem se nejspíš nepřikryl a byla mi moc zima, než abych zůstal člověkem. Seskočím na zem a proměním se, pak se obléknu a sejdu dolů na snídani. Mama se zdá být natěšená, ale já tak optimistické naděje nedělám. Vyrazíme se ségrou do školy a po cestě se k nám připojí i Jíro. U brány uvidím Higakeho, jen co natrefím na jeho samolibý ksicht a očkem vidím, jak spokojeně sklouzne k mému krku, musím se vší silou držet, abych se neproměnil.

„Být tebou tak se nenechám vyprovokovat, dobře víš, že ředitel rvačky nesnáší,“ sykne Nikola a jde za holkami. Jasně, jí se to řekne, chytré hlavě!

„Prostě si ho nevšímej,“ nadhodí, Jíro. Zhluboka se nadechnu a jde do školy. Pak ovšem začnou pršet narážky na můj krk. Mastička hodně pomohla, ale ne úplně, bohužel. Parta okolo Hikageho se dost dobře baví na můj účet, ale když se jeden obrátí přímo na něho s tím, že odvedl skvělou práci a on odvětí, že když něco dělá tak pořádně, je toho moc i na mě. Vrazím Jírovi svoji tašku a zastavím se před ním.

„Máš nějaký problém?“ zavrčím.

„Ne, to rozhodně nemám, jen se dívám, jak ti mé důkazy lásky sluší,“ zavrní Hikage. Vztekem se mi zatmí před očima.

„A fakt si myslíš, že to jsou důkazy lásky? Už jednoho jsem informoval, že je to alergie na blbce, včera v noci mi to zmizelo, ale jak vidím, ty budeš další případ, jen nevím, jestli ještě horší,“ ucedím skrz zuby. V Hikageho pohledu probleskne vztek.

„Snažíš se popírat, co se stalo?“ zasyčí na mě.

„Nemůžu popírat nic, co se nestalo, idiote!“ zasyčím na něho na oplátku.

„Zopakuj to,“ zavrčí Hikage. Nevím, co ho nasralo. Buď to, že jsem to popřel, i když ty jeho pusy byli fakt úchvatné, nebo to, že jsem ho nazval idiotem. To se k němu hodí, co říkáte.

„Pokud nedoslýcháš, dojdi si k ušnímu a radši rovnou k veterináři,“ ušklíbnu se a otočím se k odchodu. V tom se stanou dvě věci, jeho ruce mě chytnou tak, že jedna je přímo na mých prsech a jeho ústa ucítím na krku, kde se mi pravděpodobně snaží udělat další cucflek. Se vzrůstajícím vztekem se mu vytrhnu, prudce se otočím a pěstí mu vpálím přímo do nosu v upřímné touze mu ho aspoň zlomit. Zároveň vykopnu kolenem a ke své radosti se trefím přímo do jeho rozkroku, takže v prvním momentu neví, jestli si má držet krvácející nos nebo jeho zdeformované mužství a pomalu se sveze s bolestným úpěním k zemi.

„Úchyle,“ ulevím si a jdu pro tašku.

„Nicholasi André, okamžitě do mé kanceláře! Hikage vy si zajděte na ošetřovnu a taky nástup!“ rozezní se areálem ředitelův hlas. A sakra! S povzdechem si vezmu od Jíra tašku a loudám se za ředitelem. To mi ovšem nezabrání, abych se neohlédl. Hikageova parta vede svého vůdce na ošetřovnu. Musím se pobaveně zasmát, jde jak naprcaný kačer, kterému do zadku letěl kamion, tak za tenhle pohled ten průšvih stojí! Ředitel mě setře pohledem a strčí do kanceláře a za sebou zabouchne dveře. V dalším momentě mám pocit, že ohluchnu, jak do mě ječícím hlasem cpe školní řád. Hlavně tu část o rvačkách na školním pozemku.

Do toho vejde Hikage a přeruší tak šerifuv monolog u kterého jsem málem ohluchl, my vlci jsme na zvuk hodně citlivý!

„Tak teď mi řekněte, co proti sobě máte! André?“ otočí se na mě ředitel.

„Jeho! Nedokáže pochopit, že nemám zájem!“ odseknu.

„Ty zase nedokážeš pochopit, že jsi můj partner! Kolikrát ti mám říkat, že jsme si byli souzeni a můžu tě ujistit, že z toho zrovna dvakrát radost nemám, jsi divočejší než kočka,“ odsekne Hikage.

„Nějak mi nedošlo, co to meleš! Svého partnera si vyberu sám, úchylný idiote!“ zaječím.

„Nějaké lepší urážky nemáš? Tohle je už ohrané,“ ušklíbne se Hikage. Zabijte toho chlapa za mě!

„Pro tebe je každá urážka příliš dobrá, ale jednu bych zrovna měl, jsi naprostý kretén!“ zaprskám.

„To ses moc nevytáhl,“ odsekne Hikage.  Zavrčím a skoro mu skočím po krku.

„A dost! Tady se hádat nebudete a to ani v areálu téhle školy! André, očekávám, že se Hikagovi omluvíš za toho úchylného idiota!“ zaječí na mě ředitel.  Zatvrzele se podívám na ředitele. Tak omluvu ze mě nevydoluje.

„Hodláš mít podmínečné vyloučení?“ zeptá se mě ředitel skoro přátelsky. Se sebezapřením se otočím k Hikagemu.

„Omlouvám se, že jsi úchylný idiot!“ zavrčím na Hikageho, který jen zamžiká očima. Ředitel se chytne za kořen nosu.

„A ven a oba a nechci o vás slyšet!“ zavrčí. Mile rádi ho oba poslechneme. Jdu do skříňky, abych si vzal věci na hodinu, která už probíhá.

„To se ti zdám tak odporný, že mě nepovažuješ za dobrou partii?“ otočí se na mě Hikage.

„Oprava, já tě nepovažuji za vůbec žádnou partii,“ odseknu mu a pokusím se zavřít skříňku, kterou drží.

„Měl bys změnit náhled, nebo se ti to vymstí,“ upozorní mě. Jen si odfrknu a zabouchnu skříňku tak prudce, že mu málem přivřu prsty. Bohužel, právě jen málem. Otočím se a jdu na vyučování, učiteli se omluvím za vyrušování a sednu si do své lavice. Jiro na mě hodí zvědavý pohled, to bude zase křížový výslech, povzdechnu si. Přestávka je dřív než se dokážu vzpamatovat. Vymlouvám se snad celý den do oběda, než se k Jírovi přidá Nikol, proti ní nemám šanci.

Po škole jdeme s Nikolou domů a u domu nás překvapí tátovo auto.

„Neměl přijet až večer?“ pozvednu obočí. Nikola pokrčí rameny a odemkne.

„Jsme doma,“ zavolá a společně se vyzujeme.

„Nikolasi André, můžeš mi říct, co měl znamenat telefon od ředitele?“ zavrčí máma, která přijde na chodbu.

„Rušení seismických vln?“ zeptám se nechápavě. Máma do mě zabodne oči.

„Mluvil o nějaké rvačce před školou,“ poznamená vztekle. Jej tak nevím, jestli ji tohle vymluvím na rvačky, je stejně alergická jako ředitel. Zvlášť na ty moje.

„A nebyli náhodou erupce na slunci, že by se přístroje zbláznili a ty jsi slyšela něco jiného?“ zeptám se jí vážně. To, že moje námitka neuspěla, poznám podle vzteklého zablýsknutí v očích. A sakra!

„Tak jak to bylo?“ zeptá se mě máma.

„Odmítl jednoho ctitele a ten se nedá odbýt, tak mu udělal na krku ta báječné znaky,“ baví se Nikol. Vztekle po ni loupnu pohledem.

„A předpokládám, že ty jsi ho za ně skopal do kulaté krychle. Kdo to je a nesnaž se ho zapírat,“ složí si máma ruce před sebou. Nemá cenu zapírat.

„Suzuschï Hykage,“ vyjde ze mě nedobrovolně.

„Doufám, že mi ho přivedeš ukázat,“ povzdechne si máma.

„Táta už je tady?“ zeptá se Nikol.

„Ano, přijel před chvílí,“ kývne máma a náhle se zatváří napjatě. Zamračím se a vejdu do obýváku.

„Ahoj tati,“ pozdravím ho. Jeho už tak ztuhlá ramena ještě ztuhnou a lehce sebou trhnou.

„Ahoj synku,“ zabručí. Měl jsem na jazyku se zeptat, jak se měl, a kde byl, ale slova mi po tomhle zamrznou v puse. Nemám, co bych mu řekl, je očividně vyděšený a nešťastný, nejspíš neví, co by měl dělat. Kousnu se do rtů, udělám to nejlepší, co můžu udělat aspoň podle mého soudu. Seberu foťáky, filmy a vyrazím fotit vše a nic, podle toho co mě padne do oka. Nedokážu vydržet s nervózním otcem, který se mě očividně bojí v jednom domě. Tohle nevypadá dobře, vůbec ne. Nevím, jestli tohle napětí, které sebou přivezl vůbec vydržím.