Tajný svět Akyry

Otcovo rozhodnutí

Protáhnu se na posteli a promnu si krk, kde mě bodá snad tisíc jehel, moc často se mi to nestává. A ani se tomu nemůžu divit, za celý týden jsem se proměnil snad dvakrát na půl hodiny. Mrknu se, co je za den a s úlevou zjistím, že je sobota. Obleču se a proměním. Dnes brigádu nemám, v obchodě je Ryuu a Nikko. Otevřu si dveře a seběhnu dolů. „Ahoj mami, otevřeš mi dveře?“ zeptám se ještě pořád rozespale. Ta se nade mnou smiluje.

„Za půl hodiny buď doma,“ napomene mě a já vyrazím k lesíku. Nemusí nikdo vědět jak se venčím, že? Za půl hodiny zaškrábu na dveře, tentokrát mi otevře táta, který rychle ustoupí a pustí mě dovnitř.

„Ahoj,“ proběhnu kolem něho do kuchyně, kde mám v miskách nachystanou snídani s vodou. Zvědavě nakukuje, dokud to nedojí a nepodívám se na něho. Pak se rychle stáhne a jde do obýváku.

„Připadám si jako v zvíře v zoo,“ otřesu se.

„No často to nevidí, nemůžeš se mu divit,“ uchichtne se máma.

„Vážně si myslíš, že zůstane?“ podívám se na mámu.

„Musím tomu věřit, nic jiného než víru nemám. Odešla jsem od rodiny, protože jsem ho milovala a miluji ho stále, Niku,“ dřepne si máma ke mně.

„Proč jsi mi dala jméno Sen? Proč zrovna poutník?“ zamračím se na mámu.

„Protože už když jsi byl malý, hledal jsi cesty, hrozně rád jsi pozoroval hvězdy, zdálo se mi to příhodné,“ pousměje se máma. Dobré vysvětlení.

„No ještě, že jsi mi neřekla, že jsem po těch hvězdách putoval,“ uchichtnu si.

„Jestli jsi někde putoval tak jedině ve snu,“ ozve se kousavě Nikola. Tu facku mi ještě neodpustila.

„To taky, ale tam jsi naštěstí nebyla,“ odseknu jedovatě. Já jí to plácání hubou taky ne.

„No tak děti,“ dá si máma ruce v bok. Trhnu ramenem. Někdo zazvoní. Jdu otevřít, trochu mi to dělá ve vlčí podobě problémy, ale jinak v pohodě.

„Ahoj, nechceš jít ven?“ podívá se na mě nadějně Jiro, taky je proměněný.

„Proč ne, aspoň se na chvíli zbavím toho utlučeného mlýnku, který si říká moje sestra,“ zavrním a jdu oznámit, že jdu ven, pak vyjdu a zavřu dveře. První zamíříme do lesa. Asi v půlce zaslechneme zděšené kňučení. Podíváme se na sebe a rozběhneme se tam, dorazíme k nějaké skále, ale nikde nikdo. Další zakňučení se ozve vevnitř. Vletíme dovnitř a málem uklouzneme na něčem mazlavém, radši se ani nepídíme, co to je. Opatrně se vydáme podél toho mazlavého, do nosu nás udeří podivný pach.

„Někdo se právě mění a nejspíš nepřežije, jestli ho rychle nenajdeme,“ usoudí Jíra. Souhlasím s ním a pustíme se rychleji dovnitř, po nějaké době uvidíme postavu nějaké kreatury, něco mezi člověkem a vlkem, jak se snaží dostat pryč nebo aspoň odehnat to co na něj útočí. Moc nepřemýšlíme a vrhneme se na útočníky. Nevím, co to je, a jsem si jistý, že to rozhodně vědět nechci! Popadnu nejbližší zrůdičku, skousnu a trhnu, ozve se zapraskání, jako kdybych rozdrtil nějaký primitivní krunýř. S odporem tu věc pustím, jakmile dopadne na zem, téměř okamžitě začne hnít. Zbytek se zarazí v hodování a podívají se na mě. Když zabiju další zrůdičku, ostatní začnou couvat. Jiro nečeká ani na pokyn, prostě popadne neodměněného měniče a začne ho táhnout pryč.

Bestie se ale snadné kořisti, nechtějí vzdát. Vrhnou se za ní, ale postavím se jim do cesty a začnu je trhat, některé menší stačí zašlápnout.

„Nicku?“ ozve se Nikola. Zavrčím, na nic víc se nezmůžu. Za chvíli se objeví odraz světla a o chvíli později mi nad hlavou proletí pochodeň a dopadne přímo doprostřed monster.

Jinak to ani nedokážu nazvat, vypadá to jako zvětšená blecha s vyvinutými kusadly a vroubkovanými nohami, které vypadají jako hodně ostré. Celý prostor okamžitě zaplní děsný řev a smrad z páleného masa.

„Rychle,“ popadne mě něco za kůži za temenem a vleče mě to pryč. Nechám se, jsem podivně ztuhlý. Pak letím vzduchem a přímo do nějakého podzemního jezera. Po chvíli ztuhlost přejde a já se pořádně vyplácám ve vodě, abych ze sebe to svinstvo smyl, a vylezu na břeh.

„Doufám, že tohle se nedostane do normálních řek.

„Ne, tohle je takzvaně slepá nádrž. Ten sliz se ve vodě neutralizuje, nebude to mít následky, ani na to, co v tom žije,“ uklidní mě Hikeguv hlas.

„Co ty tady k čertu děláš?“ zeptám se a otřepu se, abych se zbavil přebytečné vody.

„Hej dej pozor, kam stříkáš!“ ozve se dotčeně.

„Promiň, tu je tma, že si nevidím ani na čumák,“ uchichtnu se.

„Fajn, tak pojď, než se staneme něčí svačinkou,“ popadne mě Hikage a trochu táhne pryč, za chvíli si zvyknu na tmu a tak trochu vidím. Vytrhnu se mu a běžím mu v patách. Stačí pár minut, abychom se objevili na denním světle. Oddychnu si, když venku uvidím Jira i s tím druhým. Je dost pokousaný, ale už přeměněný, klečí u něho nějaký kluk a něco mu píchá.

„Fajn, bude v pořádku, ještě mu nic nestačili vpustit do svalů. Dobrá práce, ale nebezpečná,“ zabručí kluk a rychle se přesune ke mně a vytáhne další injekci. Jen poplašeně zamrkám. Nemám rád injekce. Hikage mě chytne a než se můžu začít bránit, mám injekci v sobě.

„Ty imbecile, co tě vůbec napadlo jít dovnitř?“ zaječí na mě Hikage.

„A moudrá hlava. Co jsem asi měl dělat nechat ho tam?“ zavrčím na HIkageho.

„Jo přesně. Nebyl by první, ty potvory mají líhniště snad ve všech černých puklinách. Málem vás zabili!“ zavrčí Hikage.

„No jistě a proto se tomu vyhýbáte jako čert kříži, i když víte, kde jsou. Vy jste, ale ‚hrdinové‘!“ zavrčím si pro sebe.

„Tu nejde o hrdinství, ale o rozum. Vy jste měli štěstí, že jste je překvapili, jinak by bylo i po vás, jsou, horši, než útoční mravenci atta,“ zavrčí Hikage.

„Jim by nic neudělali, utočí to jen na bezmocné, jako jsou vlci při proměně, mršiny a tak. Taky když někoho paralyzují svým slizem. Jinak se drží dál. Naštěstí pro nás,“ pokrčí rameny kluk, který mi píchnul injekci a prohlíží si mě. Jen obrátím oči v sloup.

„Jediní, koho se bojí, jsou vlkodlaci, nikdo neví proč,“ pokračuje. Začnu Hikageho ignorovat.

„Jiro v pohodě?“ zeptám se kamaráda. Jíro, s úsměvem kývne.

„Fajn, všichni v pohodě jsou, co takhle jít na oběd?“ drcne mě Hikage, do ucha.

„Jedině až budeme chodit po obloze,“ usadím Hikageho. Ten se zakaboní.

„Za pomoc si odměnu zasloužím,“ připomene mi Hikage.

„To je fakt, donesu ti růžového slona, co říkáš?“ mrknu se na něho s klidem.

„Nechci slona,“ zamračí se Hikáge.

„Tak lízátko, abys neřekl,“ uculím se a napřímím slechy.  Zdálo se mi to nebo jsme zaslechli hvízdot mamky? Po chvíli se to opakuje.

„Nikolo, jdeme, než tě zakousnu, to jsi pro to ‚Nechci růžového slona‘ musela doběhnout?“ zavrčím na ségru.

„A co jsem podle tebe měla dělat? Jít se nechat sežrat, takový idiot ještě nejsem!“ odsekne Nikola, obrátím oči v sloup. Pak radši vyběhnu, nechci se hádat. Ne, před Hikagem.

Domů dorazím s vyplazeným jazykem a ženu se k misce s vodou.

„No to je dost. Jo Nicku, psal ti nějaký Petr,“ informuje mě máma. Petr? Proč by mi Petr psal? Něco zabručím a s dobrou chutí se pustím do roštěné. Po obědě vyletím po schodech, ignorujíc Nikoliino pištění, že s nádobím jsem na řadě já. Na umívání jsou ženský ne? Zabouchnu dveře a proměním se, toho půl dne mi pomohlo. Otevřu počítač a zapnu ho, než naskočí, udělám pár protahovacích cviků.

„Hned mi zabliká icq a tak ho otevřu.

„Co potřebuješ?“ zeptám se Petra.

‚Já nic, jen jsme se domluvili, že pokecáme, že,‘ objeví se věta. Zapátrám v paměti, než si vzpomenu.

„Jo máš pravdu, kde jsme to skončili? U tvého bratříčka nebo sestřičky?“ pokusím se vzpomenout.

‚Jo ale vím, co to bude, snad ne dvojčata. Hele už si tvoje segra spravila náladu?‘

„Jestli tím myslíš, že se zklidnila, tak jo, ale jinak je to stejné. Občas bych ji zakousl,“povzdechnu si.

‚Co otec?‘ zeptá se Petr.

„Pořád na stejném, občas ho vidím, jak studuje knížku, a připadám si jako v zoo, pořád mě sleduje. Nevím, co si mám o tom myslet,“pronesu.

‚Proč mu v tom nepomůžeš?‘ zeptá se mě Petr. Vysvětlím mu to.

‚Podle mě bys mu měl věřit, stejně jako jsi věřil mě,‘ odepíše mi Petr. Já vím, ale je to tak těžké!

„Co bys dělal ty v mojí situaci?“ zeptám se Petra. Nastane odmlka, nejspíš přemýšlí.

‚Asi to samé, nemáš to jednoduché,“ odpoví mi po chvíli. Uchichtnu se. On to dokonce přiznal! Pak prokecáme celé odpoledne. Vytrhne mě až máma, která nás zavolá k večeři. Rozloučím se s Petrem a vypnu počítač. Seběhnu dolů do kuchyně, kde mimo nás sedí i táta. Otřesu se, takže rozhodnutí už je tady. Máma mlčky dá talíře na stůl a sedne si. Popřejeme si dobrou chuť a začneme jíst. Vůbec nedokážu polykat v tak napjaté atmosféře. Nakonec to nevydrží Nikola.

„Už ses rozhodl tati?“ zeptá se, vůbec si nevšímá, když ji pod stolem kopnu.

„No chtěl jsem to probrat po jídle, ale když se ptáš, Nikolo. Ano, rozhodl jsem se,“ zhluboka se napije a všechny příbory třísknou o talíř.

„Byl jsem na služební cestě, kde jsem potkal jednu ženu. Chvíli jsem nevěděl co dělat,“ promne si táta oči. Pohledem střelím po mámě, která nabere baru bílé zdi a sedí strnule. Já osobně nemám daleko k mdlobám. Pootočím hlavu na Nikolu, která sedí strnule jako kámen a oči ji začínají podezřele vlhnout. Než se táta znovu rozhovoří, zazvoní zvonek. Táta vstane, než se někdo stihne pohnout a jde tam. Ať napínám uši, jak chci, nezaslechnu nic, zřejmě vyšel ven. Pak uslyším jen třísknutí dveří a táta se vrátí.

„Chceš se rozvést?“ zeptá se máma tiše.

„Přemýšlel jsem o tom. Když to tak vezmeš, Nikolas je už velký, dokonce si sám vydělává a ve světě se neztratí. Nikola už je velká holka, i když mi u ní občas stávají vlasy děsem. Není lehké se smířit se skutečností, že jsou napůl zvířata. Upřímně, šok by to byl pro každého, kdo by v takové rodině nežil,“ nadechne se táta.

‚No tak to je konec,‘ pomyslím si smutně. A snažím se s tou situací nějak vyrovnat. Koutkem oka uvidím, jak Nikole steče po tváři slza, máma k pláči nemá o nic dál, ale statečně se drží. Myslím, že by si ani neodpustila, kdyby se před ním sesypala.

„Ano, to by byl šok,“ souhlasí tiše máma.

„Nakonec jsem se vrátil, abych věděl, jak budu reagovat na tuhle novou zkušenost a začal jsem všechno hodnotit. Nakonec jsem došel k názoru, že bych chtěl ještě jedno štěňátko, co na to říkáš mámo?“ zazubí táta na mámu, které z ruky vypadne sklenička s vodou a rozbije se. Všichni se podíváme na tátu.

„Takže ty neodcházíš?“ zeptá se Nikola.

„Vy si myslíte, že bych vážně odešel od své báječné rodiny? Je sice trochu zvláštní, ale jste moje rodina a jinou nechci. Musel jsem vás trochu vytrestat za to, že jste mi to tak dlouho tajili,“ pousměje se táta.

„To se ti povedlo,“ kývne máma a obejme se s otcem. Úlevně se zhroutím do židle, kde jsem byl našponovaný.

„Tohle bylo na infarkt,“ usoudím. Mrkneme s Nikolou na sebe a skočíme otci kolem krku. Nezklamal.

„No tak pusťte mě,“ zasměje se táta. Neposlechneme ho, dokud toho fakt nemáme dost.

„Jakou ženu jsi tam potkal?“ chce ještě vědět máma.

„Svoji sestru, myslel jsem, že je v Anglii. Nakonec jsme se domluvili, že za měsíc na týden přijedou, snad to nevadí,“ poškrábe se na hlavě.

„Ne, to zvládneme,“ ujistí ho máma s úsměvem.

„Kdo to byl?“ zeptám se a mávnu palcem za rameno ke deřím.

„Můj povedený švagříček. Znovu se mě pokusil uplatit, abych vás opustil, zmetek,“ odfrkne si táta.

„Znovu?“ zeptá se máma za nás za všechny.

„Poprvé to bylo, když jsem s tebou začal chodit, pak když jsem tě požádal o ruku a nakonec před svatbou. To už se částka vyšplhala na čtyři miliony, teď to bylo dokonce dvacet,“ uchichtne se táta. Zůstaneme na tátu hledět a moje mínění o matčině rodině klesne ještě níž, než bylo možné.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptá se máma, ruce vyřízeně před pusou.

„Protože ty jsi měla taky tajemství,“ našpulí dotčeně táta pusu, „ a pak bylo to jen mezi mnou a jím.“

„Dobře, takže mám ještě jedno tajemství,“ usměje se máma. Všichni se na ni podíváme.

„Za chvíli nás bude pět,“ prozradí nám máma. No tak tomu říkám převrat o sto osmdesát stupňů. Po tom, co uklidíme sklo, na které jsme dočista zapomněli a připomenula nám to Nikola, která šlápla na střep, oslavujeme. A že to stálo za to.