Ochladnutí
Ochladnutí
Řeknu vám, je mi pěkně mizerně! Doma se už prakticky nezdržuji, to napětí se nedá vydržet, táta je třetí den doma a třetí den je tam dusno jako v udírně. Snad poprvé nevím, co mám dělat.
Nikola to bere statečně a zkouší s otcem mluvit, dokonce mu vecpala knížku o vlcích. Ještě ji neotevřel, a jestli ano, nevšiml jsem si. Možné to je, jsem většinu dobu v práci nebo lítám jako vlk nebo fotím. To poslední mi přináší aspoň trochu uspokojení.
Právě udělám skvělou fotku jelena, když mi pípne mobil. A stádo je v tahu, no nic. Vytáhnu mobil a přečtu si zprávu od Nikoly, že se mnou potřebuje mluvit, sraz u mě v pokoji za dvacet minut. Zní to hodně nesmlouvavě. Dám foťák do obalu a vydám se domů, v lese postřehnu pohyb a po chvilce poznám jednoho z Hikageho smečky. Zavrčím, tak tohle mu nedaruji.
Dojdu domů a vyběhnu schody do pokoje, první zajdu do komory a zkontroluji filmy. Bouchnutí dveří mě oznámí, že mám v pokoji návštěvu, nechám foťáky ležet a jdu do pokoje, kde je Nikola. Není zrovna v povznesené náladě.
„Je nějaký problém?“ zeptám se ji.
„Jo, ty jsi ten problém,“ oznámí mi suše. No tak tomu říkám novinka.
„Cože? A proč?“ zeptám se trochu nechápavě.
„Děláš dusno,“ informuje mě o další novince. No tak tomu se snad nechce ani věřit.
„Já, že dělám dusno?!“ nevěřícně se na ni podívám.
„Jo, děláš, pořád se mu vyhýbáš, místo, abyste spolu začali mluvit. Táta se potřebuje toho hodně dozvědět a všelicos se v knížce nedočte, ani nemá odvahu se tě zeptat, když po něm hodíš raněným pohledem a mizíš jako pára nad hrncem. Ještě chvíli se tak chovej a způsobíš rozpad rodiny, i když původně jsem se o to zapříčinila sama,“ povzdechne si Nikol. Je vidět, že je na rozpad.
„Já vím, že pořád utíkám, ale on se mě bojí, vždycky sebou trhne, když mě vidí, nedokážu to snést,“ sednu si nešťastně na postel.
„Zkus to ignorovat, nic jiného ti nezbude, pokud nechceš rozvod,“ povzdechne si Nikol.
„Teď jsi ty ta chytrá?“ pousměji se smutně.
„Nejspíš jo, musíme ho dostat na naši stranu Nicku, nechci být bez táty jako spousta dalších,“ podívá se na mě Nikol smutně.
„To nejsi sama Nikol, ale víš co? Mám pocit, že se rozhodne sám za sebe i bez těch informacích. Naši existenci musíme držet pod pokličkou, pokud by se to rozšířilo, nejspíš by nás začali zavírat do laboratoří. Nikdo neví, jestli s někým nespojil a teď to tajně nenahrává,“ pokrčím rameny. Nikol na mě zůstane hledět jako na debila, nedivím se jí, taky mi není nejlíp takhle podrývat otce. Jediný co vím je, že nikdo se o nás nesmí dozvědět.
„Proč by to dělal?“ zeptá se mě nechápavě Nikol.
„Pro peníze, slávu, protože se mu hnusíme, co já vím. Nic mu už neříkej, v knížce je všechno, co jako člověk potřebuje vědět, pokud s námi zůstane, dozví se všechno,“ povzdechnu si. Nikola na mě civí jak idiot.
„A jsi normální?“ zeptá se mě, když se po dobrých pěti minutách vzpamatuje.
„Rád bych si myslel, že ano. Nerad ho podezírám, ale nechci skončit v laboratoři,“ smutně se na ni podívám.
„No, jak chceš, já to myslela dobře. Ty budeš litovat,“ zavrčí a vypadne z pokoje. Smutně se za ni dívám a pak se vrátím do temné komory. Vyvolávání fotek mě vždycky uklidňovalo. Z náhlého popudu prohrábnu fotky s lidskými vlky. Zatím nechybí ani jedna, líp je uklidím. Vím, asi jsem paranoidní, ale lepší být paranoidní teď než později litovat. Nenávidím se za svoji opatrnost, ale vlčí instinkt nejde potlačit. Nikdy mě nezklamal a je rozumnější než lidské instinkty. Na noc a pak ráno, když odcházím do školy, pečlivě zamknu. Tentokrát ne jako ochranu před Nikolou, ale před tátou. Dám i bezpečnostní klapku, která jde odemknout jen unikátním klíčem, který je jen jeden na celé planetě. Modlím se, aby zámek nebyl odemknutý, jak přijdu. Nikola se mnou nemluví, tak se najíme mlčky a jdeme do školy. Před školou zahlídni Hikageho a jeho partu. Zrovna mluví se svým vlkem. Myslí mě projede včerejšek a vztekle k němu vyrazím.
„Nicku nemyslím si, že by dvě rvačky v jednom týdnu prošli,“ pokusí se mě zarazit, Jíro. Ignoruji ho a stoupnu si před Hikageho.
„Co má kurva znamenat to tvoje sledování?“ vyštěknu na Hikageho.
„Jen opatrnost, váš otec není vlk. Doslechl jsem se, proč odjel,“ odsekne Hikage.
„Služební cesta no a?“ zavrčím vztekle.
„Divná služební cesta, když se vám celý týden ani jedenkrát nezavolal, ty zamykáš pokoj, kdykoliv tam nejsi a on se vyptává na všechno možné. Nemyslím si, že by to byla jen zvědavost,“ zavrčí Hikage. Omráčeně na něho zůstanu zírat, jak tohle k čertu ví?!
„Jak to k sakru víš?“ vyštěknu na něho s novou zuřivostí.
„Nemáš moc loajální sestřičku, vykecává to každému na potkání. Jestli nechceš, aby se na veřejnosti pralo vaše špinavé prádlo, nauč ji držet tlamu,“ ušklíbne se Hikage. No tak to mě porazí dočista. Zkoprněle se otočím a jdu k Nikole, která celá zbledlá hledí na Hikageho. Asi ji teď došlo, co provedla, ale na to je moc pozdě. Normálně holky nebiju, ale Nikol ode mě dostane pořádnou facku, že to mlaskne přes celý dvůr. Pak se otočím a vyrazím do školy. Tohle mi fakt chybělo.
„Nicku já…“ ozve se vedle mě Nikola. Ledově se na ni podívám.
„Táhni mi z očí, Nikolo. Ještě něco někde vykvákni a přísahám, že tě zabiju,“ zavrčím ji do obličeje. V hlase se mi ozve takové přesvědčení, že Nikola jen vzlykne a uteče.
„Nebylo to trochu tvrdé?“ zeptá se mě, Jíro. Vražedně se na něho podívám. K mému údivu se nedívá na mě, ale sleduje chodbu, kterou utekla Nikola. Neodpovím mu a třísknu dveřmi od skříňky. Pak zamířím dlouhým krokem do třídy, každý kdo mi stojí v cestě, se raději klidí z dosahu. To je moudré, nikdy nekřižte cestu rozzuřenému vlkovi!
Proti mně vyrazí Hikage opačným směrem, už se psychicky připravuji, že budu muset odrážet jeho útoky, ať už slovní nebo psychické, ale on jen kolem mě projde, jako bych ani neexistoval. Zarazí mě to tak, že vyjdu z rytmu svých kroků, ale hned se vzpamatuji. Když si mě nebude všímat tím líp. Školou procházím jako ve snách, jednotlivé hodiny mě splývají do jedné šedé neproniknutelné mlhy. Je mi to tak divně jedno. O obědové přestávce se vytratím nenápadně na střechu, abych měl chvilku klidu jen pro sebe. Ten trvá jen do té doby, než se mi před obličejem začne vznášet umělohmotný kelímek. Zmateně zamrkám očima v domnění, že je to fata morgána. Není, do nosu mě uhodí vůně kávy.
„Kávu nepiji,“ ozvu se.
„Teď ji pít budeš, vyčistí ti hlavu a tady najez se. Všechny problémy nevyřešíš, ale bude se ti líp přemýšlet,“ spadne mi do klína balíček. Rozdělám ho a vytáhnu obrovský sendvič, je to vlastně čtvercový sendvičový chleba, plněný snad vším možným. Okamžitě dostanu hlad a zakousnu se do něj, pak si vezmu kávu a napiju se. Udělá mi podivně dobře.
„Vidíš, že to jde,“ usměje se.
„Proč se o mě tak staráš, když mám problémy a někdy mi je způsobuješ ty, Hikage?“ zeptám se postavy vedle mě. Nepotřebuji se dívat, abych se ujistil, že je to on. Jeho vůně mi to prozradí za něj.
„Já, že ti způsobuji problémy? To ty je, způsobuješ mě,“ zavrčí Hikage.
„Kecale, já nejsem ten, kdo se na někoho vrhá, sotva ho zahlídne, úchyle,“ odfrknu si.
„Sprosťáku. Snažím se ti to usnadnit a ty proti mně bojuješ,“ ozve se ublíženě Hikage. Navzdory jídlu v puse vyprsknu smíchy a málem se udusím.
„To se nemůžeš napřed najíst a pak se dusit?“ postěžuje si Hikage a jeho ruka ze mě jednou ranou vytluče duši.
„Ne, sedíš tu ty,“ ujistím ho. Pak mlčíme, dokud se nenajím a nesedím tam jen s kelímkem se zbývající kávou.
„Trpíš rozštěpem osobnosti?“ zeptám se Hikageho, který si odfrkne.
„Ne, to se neboj,“ ujistí mě, „ proč se ptáš?“
„No já jen, že tu jsme sami a ty se na mě nevrháš jako hladová žába po mouše. Tak jsem se chtěl zjistit, jestli tu nesedí někdo jiný,“ odseknu mu. Ucítím na sobě jeho nevěřícný pohled a pak se Hikage začne smát a pěkně nahlas. Je to tak nečekaný zvuk, že se na něho musím udiveně podívat, jestli je to skutečně on. Je.
„Ty se mi snad skutečně zdáš. Vždycky uděláš, nebo řekneš něco, co mě překvapí,“ vydoluje ze sebe Hikage, když se konečně vysměje.
„Jo, taky mě překvapilo, že se po mě nevrháš a taky radostí neskáču Bungee Jumping ze střechy,“ odseknu kousavě. Hikage se uchichtne.
„No, když to nešlo po dobrém, tak to zkouším po zlém, nejspíš toho budu litovat a ty možná taky,“ odpoví mi Hikage. Nevěřícně zamrkám.
„Cože? Tohle je po zlém?“ zeptám se nechápavě.
„Jo,“ odpoví mi Hikage.
„Mýlil jsem se, ty netrpíš rozštěpem osobnosti, ty trpíš převrácením mozku a myšlenkových postupů. Není to na Kopeček?“ podívám se na Hikageho ohromeně.
„Ujistili mě, že jsem duševně zdráv,“ zachechtá se Hikage.
„V tom případě tě vyšetřoval někdo psychicky labilní,“ dojdu k jedinému možnému závěru a dopiju kávu.
„S otcem postupuješ správně. Jestli vás nepřijme bez všech možných informací a rovnou se na všechno vyptává, je to podezřelé. Je možné, že chce o tom vědět co možná nejvíc než se definitivně rozhodne, možná ne. Každopádně, opatrnost je na prvním místě vždycky,“ poznamená Hikage a náhle se jeho vůně vypaří. Normální člověk, ani měnič se tak rychle nepohybuje. Copak skrýváš za tajemství Hikage?
„Děkuji, za kávu a sendvič,“ zamumlám k prázdné střeše.
„Není zač,“ odvětí mě Hikage odněkud z vnitřku. Usměji se a vstanu, pak vezmu prázdný sáček a spolu s kelímkem to vyhodím do koše ve škole. Kupodivu mi rozhovor s ním pomohl, nějak vnitřně mě uklidnil.
Ze střechy mě vyžene až zvonění. S povzdechem se zvednu a jdu do třídy, na chodbě se zmateně rozhlíží, Jíro.
„Děje se něco?“ zeptám se ho, když k němu pomalu dojdu.
„Ne, nic, jen jsme tě nemohli najít. Nikolu to mrzí, uklidňoval jsem ji skoro celou přestávku. Vůbec nevěděla, co působí, když si vylívá své srdce kamarádce, teď už bývalé, roznášela to po škole ona. Vyřídila si to s ní,“ informuje mě, Jíro. Kývnu a zajdu s ním do třídy.
„Řekneš mi, kde jsi byl?“ zeptá se mě, Jíro.
„Potřeboval jsem trochu klidu,“ vyhnu se odpovědi a otevřu sešit. Hned ho zavřu, protože vejde učitel a začne zkoušet. Na to, že moje myšlenky létaly po galaktické dráze, dopadnu celkem dobře, odejdu s dvojkou. Věřili byste, že máme takového maniaka učitele, který dokáže za jednu hodinu vytasit celou třídu? Konečně odzvoní poslední hodina a my jdeme k východu. Přezujeme se a vyjdeme, k nám se automaticky přidá Nikola.
„Už se to nestane. Jdeš dnes na brigádu?“ zeptá se mě Nikola. Povzdechnu si, totálně jsem na ni zapomněl.
„Jo. Nemáte někdo pepřový sprej?“ otočím se na ně.
„Pepřový sprej a na co?“ ozve se za mnou Hikage zvědavě. Dopr, ten snad je taky všude. To se mi schovává do tašky nebo co?
„Ale na takového otravného, přerostlého ováda, nedá mi pokoj, za chvíli si budu myslet, že mě tak neodbytně balí,“ odseknu kousavě.
„Kdo to je,“ zavrčí za mnou Hikáge. V jeho hlasu je něco, co mě přiměje, abych se k němu otočil, a musím zamrkat. Dívám se přímo na jeho lehce odhalenou hruď. ‚To chce svádět všechny z okolí?‘ pomyslím si žárlivě. ‚Kruci co je mi po tom, ať si táhne!‘ okřiknu se.
„Ale nejspíš tvoje dvojče, že tys ho schovával, abys ho na mě mohl vytasit!“ zeptám se ho kousavě.
„To si skutečně myslíš, že bych ho nedegradoval na silniční poklop, kdyby někdo takový existoval?“ zeptá se mě suše.
„Myšlenky ti nečtu,“ odseknu a otočím se na Jíra s Nikolou, která mi jeden sprej skutečně podává. Vezmu si ho.
„Co ty?“ zeptám se Nikoli. Vytasí se mlčky s druhým. Schovám ten svůj do kapsy.
„Zkus to použít na vlkodlaka a jen ho ještě víc rozzuříš,“ ozve se Hikage.
„Hlásíš se jako pokusný králík?“ zeptám se ho přes rameno. Za sebou uslyším jen zaskřípání zubů.
„Kde máš brigádu, vyzvednu tě,“ ozve se Hikage.
„Na Marsu, čeká mě autopilot,“ odseknu mu a rozběhnu se do města. Do práce dorazím s deseti minutovým předstihem.
„Jsem tu, šéfe,“ vejdu do prodejny, kde je šéf, Ryuu s ještě nějakým klukem. Ten rozhodně nevypadá nejhůř, uznám, když si ho pečlivě prohlédnu. Polodlouhé černé vlasy mu neupraveně padají do bledšího obličeje, jako by byl po nějaké nemoci, zato jeho tmavohnědé oči se dívají živě a zvědavě na mě.
„Nějaký problém?“ zeptám se s povytáhlým obočím.
„Jo, táhneš do háje,“ ušklíbne se na mě Ryuu.
„To rozhodně nejde. Nikko se ještě nemůže moc namáhat a já tu potřebuji někoho schopného,“ zasáhne šéf.
„Vy si snad děláte prdel! Radši tu budete mít přivandrovalce než kluka, který tu maká tři roky a bez potíží!“ vyštěkne Ryuu.
„S Nikolasem taky potíže nejsou jen s tebou, Ryuu! Nikoho nevyhazuji, Nick tu zůstane a Nikko tu bude na částečnou brigádu a jako záloha, kdyby Nick nemohl. A je to, co říkáš Nikko,“ obrátí se šéf na kluka, který si mě zaraženě prohlížel a který sebou při oslovení trhne.
„Souhlasím, šéfe,“ usměje se.
„Nikko to snad nemůžeš myslet vážně?! Ten kluk ti ukradne místo a ty souhlasíš?! Dobře víš, jak máte napjatý rozpočet, tahle práce vám pomáhala udržet se nad vodou, jak s tím můžeš souhlasit?!“ zaječí Ryuu. Tak už chápu tu averzi. Ryuu se snažil, to místo uchránit pro kamaráda, který ji nejspíš hodně potřebuje, proto mě tak nesnášel.
„Já mu žádné místo nekradu, on sám rozhodně nevypadá, že by zvládnul plný zátah,“ ohradím se dotčeně.
„Ty parazite, co si sakra myslíš?!“ vyjede po mě Ryuu. Bleskurychle vytáhnu sprej a nastříkám mu to do očí, pak uhnu, takže obejme plechovky, co jsou naskládané do pyramidy a které se rozkutálejí po prodejně. Užitečná věcička, podívám se s uznalým pohledem na sprej v ruce a znovu ho schovám.
„Ty zasraný hovado, co jsi mi to udělal!“ zaječí rozzuřeně ryuu.
„Zneškodnil jsem parazitního blbce, který byl nebezpečný ze všech stran,“ odtuším klidně. Čekám, co udělá. No na nic moc se nevzmůže, jak ke mně letí, ujede mu noha na plechovce a natáhne se přede mnou jako rohožka.
„Ryuu, víš co, dnes jdi domů, aby ses uklidnil, oslepený mi tu jsi stejně platný jako kuře na pštrosích vejcích. O pokladnu se postará Nikko a ty se aspoň uklidníš,“ zasáhne šéf a vystrká ryuua z krámku. No ještě štěstí, že tam nebyli zákazníci. Nikko, s třesoucími rameny smíchy, začne sbírat plechovky a stavět je zpátky do pyramidy. Pomůžu mu.
„Tohle ti nedaruje,“ prohodí Nikko.
„Já se ho nebojím, bohužel s pitomci se srážím na každém rohu,“ pokrčím rameny.
„Líbíš se mi. Moje holka si ho bude dobírat ještě dlouho,“ zasměje se Nikko.
Tak toliko ke slovu líbím se ti… no smůlu mám tedy pořádnou. S Nikkem si brigádu odbiju v klidu a s humorem. Kdyby taková pohoda byla vždycky!
Komentáře
Přehled komentářů
ten konec byl úžasný, doufám, že s tím tátou nemá pravdu, nepřála bych mu to :), moc se těším na další dílek :)
1 2
:D
Lafix,11. 4. 2013 16:48