Tajný svět Akyry

Nikolinina proměna

Probudím se jako první, takže se pustím do dělání snídaně. Nijak to nehrotím, namáznu nějaké krajíce chleba máslem a dám na to salám, marmeládu, paštiku nebo med, ať si každý vybere podle chutí. Ještě čaj a je hotovo.

„Jsi nějak brzo vzhůru,“ zavrčí Nikol, která vejde do kuchyně. Od té příhody v muzeu uběhli již dva dny. Podívám se na ni, nevypadá dobře, černé kruhy pod očima prosvítají i pod tělovým make-upem. Má jen pudr, ale i to stačí, aby jí vyskákali rudé skvrny.

„Sundej si to, dráždí ti to kůži, vypadáš, jako by sis na ni nalepila brusinky,“ požďuchnu Nikol. Jen mě setře pohledem a podívá se do zrcadla, aby na sebe vytřeštila oči a zmizela v pokoji. Zamračím se, snad se nechystá do školy? Za chvíli se vrátí bez make-upu a vypadá ještě hůř než obživlá mrtvola. Sedne si ke stolu a začne jíst, dává přednost masu a sní toho tolik, co jindy za tři dny.

„Měla bys zůstat doma,“ prohodím klidně a dopiji čaj.

„A spadl jsi z višně nebo z jahody? Dnes píšeme důležitý test, a abych zůstala doma, bych musela mít minimálně zápal plic,“ zavrčí Nikola.

„Jestli chceš, klidně se ti o něho postarám, to není problém,“ ozve se ve dveřích mama, která studuje Nikolu.

„A to jako proč?“ odsekne Nikola.

„Protože vypadáš jako bys měla jít strašit strašidla a s úspěchem,“ odpoví máma. Skoro se udusím čajem.

„No, tak si to tady vyřiťte a já mizím,“ položím nedopitý čaj a vyrazím ke dveřím.

„Počkej na mě,“ nedá se Nikola zastavit. Jen si povzdechnu, nejspíš to bude tak, že hned ráno se ji budu snažit dostat dom. Sotva vyrazím ze dveří, narazím na Jiru, který se zrovna chystal zazvonit.

„Tak tomu se říká v pravou chvíli, co je to za mrtvolu za tebou?“ zajímá se kamarád. Otočím hlavu, abych se podíval na Nikolu, a s povzdechem zavrtím hlavou, že je zbytečné se o tom bavit. Za živého hovoru dojdeme ke škole. První co mě padne do oka, je Hikage se svoji partou, s nevolí prolítne očima mě s Jirem a zastaví se na Nikole. V první sekundě mám pocit, že ho vyděsil vlkodlak, pak po mě sekne vyčítavým pohledem. Bezmocně rozhodím rukama a zavrtím hlavou, Hikage na oplátku obrátí oči v sloup. Volně přeloženo:

‚Idiote, to jsi ji musel vláčet do školy?!‘

‚‘Já za to nemůžu, zkus ji něco rozmluvit!‘‘

‚Ženský nemají rozum!‘

„Výjimečně souhlasím s Hikagem,“ zabručí Jiro. Nerad to přiznávám, ale já také!

„Jak vidím, nejspíš půjdu za kamarádkami, s vámi je legrace jako s hrobními kříži,“ ozve se za námi Nikola, jde ke skupince holek, které se jí okamžitě začnou vyptávat jak to, že jde do školy, když je nemocná. Docela slušně se bavím. Jakmile začne škola, jsem jako na trní a o přestávce jdu najít nikolu. Nikde ji nevidím a tak zaúkoluji Jira, který školu zná podstatně víc. Těsně před zvoněním se srazíme na dvoře.

„Promiň, nikde jsem ji nenašel,“ povzdechne si. Nedivím se.

„Jiro, běž do třídy, mě omluv, že se mi udělalo špatně nebo tak nějak. Je zbytečné, abychom měli problém oba,“ podívám se na kamaráda. Podívá se na mě a kývne. Jen co zajde, vyběhnu znovu Nikolu hledat. Postupně pročesávám celý areál školy, abych Nikolu našel v jednom křoví daleko od školy u plotu. Stačí jeden pohled, abych pochopil, co se děje.

„Nikolo, jsi pořádku?“ zeptám se ji.

„Jasně, že jo, idiote, nevypadám tak?! Ležím si tu jen tak pro zábavu, imbecile!“ zavrčí Nikola. Ještě nadává, tak je to fajn, usoudím a začnu hledat mobil, abych zavolal mámě.

„Sakra, zapomněl jsem si telefon v tašce, ty svůj nejspíš nemáš, co?“ podívám se na Nikolu, která se pomalu zvedá.

„Nikam nejdu, máme ten test,“ zavrtí hlavou Nikola.

„Jestli chceš napsat test tak se nejspíš proměníš ve třídě, debile,“ pomůžu Nikole na nohy a táhnu ji k bráně. Netuším kolik má času.

„Na, zavolej své mámě odsud,“ podá mi telefon Hikage. Pro tentokrát se s ním nehádám, Nikola je důležitější. Máma to zvedne po třetím zazvonění, rychle jí vysvětlím, co se děje. Slíbí mi, že je za chvíli u nás a zavěsí.

„Díky,“ vrátím Hikagemu telefon a chytnu Nikol, která se vydala ke škole. Nemám daleko k tomu, abych ji uškrtil!

„Okamžitě mě pusť,“ zavrčí Nikola a vzápětí se zhroutí bolestí, kterou rozdýchá celkem v klidu.

„Ségra, ty jsi idiot, víš vůbec, co se tu děje?“ zeptám se Nikoli, která jen zavrtí hlavou.

„Co se tu sakra děje, nemáte být ve třídách?“ ozve se hromový hlas. Podíváme se tím směrem a já zaúpím, jde k nám ředitel a rozhodně není v dobré náladě.

„Máme, ale …“ ozve se Hikage a mávne směrem k Nikole. Ředitel na moment ztuhne a pak se k nám rozběhne.

„Ty pitomče, to jsi ji nemohl nechat doma?!“ oboří se na mě.

„Já to zkoušel, ale když si něco umane, je horší než malé děcko. Spíš rozbijete skálu, než ji o něčem přesvědčíte,“ rozhodím rukama.

„Holka jedna hloupá! Hikage svolej vlky a hlídejte to tady, domů se už vrátit nestihnete, máme tu místnost, kde se může proměnit,“ uleví si ředitel. Nechápavě se na něho podívám a pak na Nikolu, zřetelně vidím, jak se pod kůží mění kosti, zatímco se krčí v bolestech.

„Máma je na cestě sem,“ podívám se na ředitele.

„Dobře, budu ji informovat,“ kývne ředitel a řekne Hikagemu, aby nás tam doprovodil. Vezmu Nikolu do náruče a běžím za Hikagem, jen instinktem tuším, že to tady není zrovna nejbezpečnější. Hikage otevře boční dveře, které jsou hned vedle kotelny, a pečlivě za námi zavře. Pak nás vede chodbou, která je opatřena pancéřovanými dveřmi, co třicet metrů.

„Proč takové opatření?“ trochu nechápu.

„No, dejme tomu, že tu nejsou jen vlkodlaci a upíři, ale taky pár příšerek, kteří se krmí na sotva proměněných vlcích. Za poslední rok jsme takhle přišli o dva vlky, ani pořádně nevíme, co to je. Jediní vlci, kteří jsou v bezpečí, jsou úplňkoví, to si ven netroufnou kvůli vlkodlakům,“ vysvětlí Hikage. Zavrtím hlavou, nikdy jsem o tom neslyšel.

„Tu je snad líhniště bestií,“ zavrčím a položím Nikolu na deku, která je na zemi.

„Jo, taky mám ten pocit,“ kývne Hikage. Povzdechnu si a sednu si vedle Nikoli, teď jí nijak nemůžu pomoct, proměnit se musí sama.

„Jak dlouho se měníš?“ zeptá se mě Hikage.

„Od patnácti,“ odpovím a podívám se na Nikolu, která stíná bolestí. Její oblečení zmizelo a začali jí vyrážet chlupy. Odhaduji ještě tak tři hodiny.

„A ty?“ podívám se na Hikageho.

„Od malička, dřív jsem uměl běhat po čtyřech jak chodit,“ pousměje se. Podívám se na něho jako na exota.

„Tohle není normální!“ poznamenám šokovaně.

„Já nikdy netvrdil, že jsem normální, nebo máš dojem, že bych někdy něco podobného tvrdil?“ zazubí se Hikage. Co mu na tohle říct? Takové sebepoznání!

„Jsem rád, že jsi upřímný sám k sobě,“ ujistím ho. Zakloním hlavu a zavřu oči. Tohle je něco, co jsem neměl dělat. Najednou cítím, jak mě chytne za ruku a najednou letím prostorem, pomalu si vyrazím dech o stěnu. Zlobně otevřu oči a podívám se n Hikageho. Je tak blízko, že se mi jen zatočí hlava.

„Co to k čertu děláš?!“ zavrčím na něho.

„Využívám situace, jsme tu jen ty a já v tmavé místnosti, Nikolu nepočítám, protože je mimo. Kdy se mi takhle poštěstí, abych tě měl tak pěkně zavřeného?“ zavrní Hikage. Právě teď mi přejel mráz po zádech, nikdy jsem se necítil víc chycený než právě teď, a že jsem měl párkrát fakt nahnáno!

„Co takhle, kdyby ses složil do krychličky a mě dal pokoj?!“ zeptám se Hikageho. Fakt mi není příjemný, jak tenhle exemplář příkladného úchyla narušuje můj osobní prostor!

„To právě nechci,“ zavrní a úplně ztuhnu, jak ucítím, že se mi dobývá pod triko. Vlastně mu to ani nedalo moc velkou práci, prostě ho vytáhnul a začal šmejdit rukou po mém těle. A vůbec se nezeptal! Otřesu se a pokusím se ho nakopnout do nejcitlivějšího místa na mužském těle, bohužel to u pokusu zůstane. Jako by mi četl myšlenky. Uhne a než se naději, přitiskne mi nohy ke stěně a zablokuje mi je vlastním tělem. Ruce mi drží nad hlavou a jsou tam v jeho ruce doslova přikovány. Jasně jsem vlk, měl bych se umět z tohoto sevření vykroutit, ale vůbec to nejde! Má o dost větší sílu než já, i když je větší, měl bych mít nějakou šanci. Bohužel, ať sebou mrskám třeba jako žralok na suchu, jediné, čeho dosahuji je, že se mi na zápěstích začnou dělat modřiny a on si zatím v klidu druhou rukou rejdí pod mým oblečením a kouše mě na krku.

„Ty parchante, zkus mi tam udělat cucflek a budeš sloužit jako plácačka na mouchy!“ snažím se mu vyhrožovat. Všechno, čeho tím dosáhnu je, že se ten parchant královsky baví!

Konečně se od mého krku odtrhne a podívá se na mě s jiskřičkami smíchu v modrých očích.

„Ty jsi mi nějaká netýkavka, neříkej, že se ti to nelíbí,“ usměje se na mě.

„Tisíckrát radši bych byl, kdyby mě kousala blecha,“ prsknu. Sakra, nemůžu mu přece říct, že začínám mít nohy jako z rosolu, to by se k stávající situaci moc nehodilo, rozhodně ne mě!

„Skutečně?“ rozšíří se mu úsměv a přemístí ruku, tentokrát se dotkne mé bradavky, která je tvrdá a hodně citlivá, stačí jen, aby se jí dotknul, a já zasténám.

„Hmm, tohle nevypadá zrovna na to, že bys dával přednost blechám,“ hraje si s mojí bradavkou a já se zatraceně nezmůžu na nic jiného než na stenání! Nejradši bych se odstřelil za to, že jsem v jeho rukách tvárný jak jíl. Ale první půjde na řadu on! Zašlápnu ho jako švába a vůbec mi nevadí, že mě výškově převyšuje!!

Pak dá tomu všemu korunu, když mi vytáhne oblečení skoro na krk a přisaje se k mé bradavce ústy! Přímo cítím, jak dole tvrdnu a jeho ruka se tam najednou objeví.

„Copak to tu máme. Neříkej, že jsi z téhle malé provokace tvrdý,“podívá se na mě. Kdyby mě nedržel tak pěvně, nejraději bych, mu ten jeho líbiví ksicht setřel do bláta!

„Okamžitě mně pust, ty sebestředná gorilo,“ zavrčím na něho. Ten blbec se tomu jen zasměje a začne mě líbat! Jen na chvíli ztuhnu šokem a pak ho kousnu do jazyka, který se mi snaží vecpat do pusy v ubohém pokusu mi dát francouzáka. Hikage zaúpí bolestí a povolí stisk, toho se vší samozřejmostí využiji a setřesu ho docela snadno. Sevřu pěstí a se vším vztekem ji napálím přímo do ksichtu toho úchyláka. K mé radosti udělá pár kroků dozadu.

„Ty perverzní hovado, ještě jednou se mě dotkni a rozkopu ti ciferník nárazníkem!“ zaječím na Hikaga, který něco zahuhlá. Vůbec mu nerozumím.

„Říká, že jsi mu prokousl jazyk,“ ozve se Nikola.

„Díky za překlad. Ty buď rád, že jsem ti neukousl něco jiného,“ zavrčím na Hikageho.

„Neřekla bych, že jste se dostali tak daleko, ale tahle lekce anatomie fakt stačila,“ začne se hihňat Nikola. Teprve teď si uvědomím pár skutečností, za prvé mám triko nahoře a rozepnutý poklopec a za druhé, sestřička se přeměnila a vzpamatovala až příliš rychle na jakýkoliv vkus! V dalším momentě můžu soutěžit v barvě s přezrálou a přehřátou malinou! Rychle se upravím a zkouším se ovládnout, abych nekatapultoval Hisagovu chloubu, a vůbec nejlíp celého Hikageho do vesmíru! Otočím se k sestřičce, na dece teď místo ní leží šedočerná nádherná vlčice, která nemá zrovna daleko k mé barvě kožichu, a přijdu k ní.

„Nikolko, o tomhle budeš mlčet, nebo hodím na internet tvé fotky, jak ses snažila nahá dostat do pokoje toho kluka na Floridě,“ zavrním ji do ucha. Cítím, jak ztuhne, a v posledním momentě uhnu, jinak bych nejspíš byl bez hlavy.

„Fajn. A teď mi laskavě řekni, jak mám na tomhle chodit,“ podívá se na své tlapy.

„Je to hodně podobné, jako když chodíš na těch šílených botách s metrovými podpatky, jen musíš střídat čtyři nohy,“ zazubím se a skutečně zalituji, že u sebe nemám mobil, abych si ji natočil na video.

„Dík za odpověď chytráku,“ zavrčí Nikola a pokusí se vstát. Podaří se jí to až na pátý pokus. Udělá krok druhý a pak se nemůže pohnout.

„Co se stalo?“ podiví se Nikola, jdu z ní smíchy do kolen.

„Přestaň se chlámat jak skřípající idiot a poraď mi!“ zavrčí Nikol.

„Zapomněla sis zadní nohy,“ odpovím ji, když jsem schopný aspoň trošku mluvit. Hikage obrátí oči v sloup a promění se. Vzápětí Nikole názorně ukáže, jak má střídat nohy. Zašklebím se. Mě to taky nikdo neučil a on zkazil celou legraci.

Naneštěstí je v tomhle Nikol hodně chápavá a učenlivá, takže za chvíli to zvládá.

„Fajn, chytráku a jak se teď dostaneme ven?“ zavrčím na Hikageho, který se promění.

„To bude trochu problém, doufám, že za dveřmi nikdo nečíhá,“ promluví huhňavě. Zrovna se chystá odemknout, když vejde ředitel. Nejspíš byl zvědavý, jak na tom Nikola je, protože, když ji uvidí, jen se úlevně usměje a pustí nás ven.

„Je z ní nádherný vlk,“ usměje se, když Nikola vyjde na světlo. Musím s ním souhlasit, jen by mě zajímalo kolik je hodin.

„Nikolo, jsi v pořádku?“ objeví se vystrašená máma. Když ji uvidí, usměje se a klekne si k ní, jako tenkrát ke mně.

„Půjdeme domů, už je stejně po škole,“ zvedne se za chvíli. Zůstanu na ni zírat jako blbec, to přece není možné!

„Musím do práce!“ zděsím se.

„Hodím tě tam autem,“ rozhodne máma, přijmu to s povděkem a nasednu, nejdřív nechám naskočit Nikolu, bavím se její nemotorností a pak teprve nasednu já. Máma mě vyhodí u obchodu, kde pracuji, takže přijdu na vteřinu přesně, Ryuu se může zvednout vztekem. Nejspíš doufal, že z mého pozdního příchodu něco vytěží.

No, má smůlu. Vrhnu se do práce a sleduji, jak mě sleduje. Po chvilce se začne kuchtit.

„Hej Nicku, kdo si na tobě chtěl pochutnat? Nebo jsi dostal na krku nějakou infekci?“ zeptá se mě zlomyslně. Trochu ztuhnu a položím krabice se zbožím, co potřebuji doplnit k příslušnému regálu. Tuším, co tam je. Já toho Hikageho rozcupuji na cáry fakt!

„Ale, to se mi asi vyrazila alergie na blbce, měl by ses ode mě držet dál, jsi dost nakažlivý!“ odpovím mu přes rameno. Díky bohu, že je tu šéf, jinak by se na mě asi vrhl, zákazníci nezákazníci. Tomu se zrovna otřásají ramena, jen vrhne na Ryuua varovný pohled tak se drží za kasou a já se jí všemožně snažím vyhnout, abych se mu nedostal do spárů. V šatně se co nejrychleji převleču a vymáznu, abych na něho nenarazil, dnes nemám na rvačku náladu a vyrazím domů.