Tajný svět Akyry

Nickovo Inferno

Něco do mě drcne a začne olizovat. Ztěžka otevřu oči.

‚No konečně, už jsem si začínal myslet, že jsi to vzdal. Vítej mezi položivými, Nicku,‘ ukážou se ostré zuby.

„Vážně vtipné, Cooku,“ odstrčím ho a sednu si. Jsem kdesi v temnotě a jen slyším kapat vodu.

„Kde to jsem?“ zeptám se.

‚V našem podvědomí. Přežili jsme útok vlkodlaka, převoz do nemocnice i operaci, i když tu tak tak. Teď jsme už tři dny na nějakém speciálním pokoji, a jestli sebou nehneme tak nejspíš nepřežijeme,‘ informuje mě Cook.

„Nebo si aspoň myslím, že tři dny,“ zamyslí se.

„Proč bych měl žít?“ zeptám se.

„Zavedl jsem je do jasné pasti, musí mě nenávidět.“

‚Zachránili jsme je. Jistě hodně vlků zemřelo, ale kdybys nezasáhl, umřelo by jich daleko víc a nejen vlci. Musíme se dát do práce. Jme na tom špatně, pořádně nepracují ani plíce, ani srdce, a  já nechci umřít,“ dívá se na mě s nadějí Cook. Jeho zoufalému pohledu neodolám a zvednu se. Trochu zavrávorám, ale nakonec se narovnám a klopýtám za svým vlčím já. Párkrát spadnu, ale nemíním to vzdát. Nakonec dojdeme k červenému jezeru.

„Co to je?“ zeptám se.

‚Suzukeho krev. Když jí vypijeme dost, přežijeme,‘ podívá se na mě a zakňučí. Nemám sílu odmítnout a tak vezmu červenou tekutinu do úst a polknu. Cook se také pustí do pití. Zaostřil se mi zrak a vidím, že jsem uprostřed mého těla. Je v něm tolik ran, že se divím, že drží pohromadě. Nejspíš je to díky nitím a svorkám. Povzdechnu si a znovu se napiju, zaskočí mi tak, že se rozkašlu a všechno krví poprskám a v tom si toho všimnu.

„Cooku přestaň,“ zavolám na vlka.

‚Proč? Proč nechceš žít?‘ zakňučí a drcne do mě.

„Kdo říká, že nechci žít, ale na něco se podívej,“ naberu krev do ruky a pustím ji na jedno hodně zraněné místo, zranění zmizí. Cook na to nevěřícně hledí a sám to jde vyzkoušet.

‚Myslíš, že toho je dost na všechna zranění?‘ podívá se na mě s nadějí.

„To nejspíš ne, ale když se postaráme o to nejdůležitější, tak se budeme uzdravovat líp, protože se tělo nebude muset snažit na tolika místech. Kde jsi všechnu tu krev vzal?“ zeptám se ho na to, co mi vrtá hlavou.

‚No jak tě poprvé ten vlkodlak napadl, tak nám dával svoji krev, abychom se uzdravili. Vzal jsem si jen tolik, abychom přežili, a pak jsem všechno dal sem. Myslel jsem, že by nám to mohlo pomoct v boji,‘ usměje se.

„Hodný pejsek,“ poplácám ho po hlavě, až dobromyslně zavrčí a pustíme se do práce. Rozdělíme si to tak, abychom pokryli co největší plochu. Já zamířil s krví k srdci a plicím, Cook k míše a dalším veledůležitým pohybovým aparátům. Ani nevím, kolikrát jsem běhal sem a zpátky, než si prostě vyčerpaně sednu. Už prostě nemůžu. Obejmu Cooka, který ke mně přijde, a opřu se o něj. Cítím beznaděj.

„Proč jsem mu neodpustil? Musí mě nenávidět,“ zašeptám.

‚To není pravda, stále o něm vím. To znamená, že mezi námi pouto nepřetrhal,‘ položí mi Cook tlamu na rameno. Podívám se na něj a pousměji se, necítí bolest, ani já takovou ne. Budeme v pořádku a snad to se Suzukem dáme do pořádku i mezi námi. Musíme. Proč jen toho blbce musím tak milovat?

‚Poslouchej,‘ dotkne se mě Cook čumákem. Znovu se na něho podívám a nastražím uši, chvilku nic a pak to uslyším.

Suzuke

„Nicku. Proč se neprobírá, doktore?“ zaječím na lékaře, který ho má na starost. Je v bezvědomí už moc dlouho.

„Už jsem vám to říkal, vzhledem k tomu, v jakém stavu ho přivezli, se drží moc dobře! Nikdo z nás ani nepočítal, že by přežil převoz. Potřebuje čas, aby se uzdravil!“ zavrčí doktor.

„Je to skoro druhý týden!“ zaječím.

„Jo druhý týden žije. Vy se nedivíte? Já ano! Vždyť mu skoro nepracovalo ani srdce, do teď jede sotva na třetinu výkonu! Nevidět to na vlastní oči, nevěřím tomu! Tohle už je na zápis do Guinesovy knihy zázraků! A ta je zatraceně tenká! Co vás to vlastně zajímá! Za chvíli stejně jedete pryč!“ zaječí doktor.

Zatrne ve mně. Jak jede pryč? Vážně mě chce opustit? Po tom všem?

„Nikam nejedu, zůstávám tady. Moje místo je vedle Nicka a nikde jinde,“ odpovím a sevřu zlehka Nickovu ruku. Trochu se vrátím, kdy mi před týdnem řekli ať odjedu. I když jsem to měl v plánu, najednou jsem věděl, že nedokážu odjet bez Nicka. Ano pije mi krev, ale takovým tím krásným způsobem. Celý zbytek Nickovy smečky se na mě překvapeně podívá.

„Nedokážu zaručit, že přežije,“ odpoví mi doktor. V jeho hlase cítím lítost. Nějak vím, že nezemře, cítím to v srdci a duši.

„Pokud zemře, tak mě pohřbíte s ním. Moje místo je vedle něho ať v životě nebo ve smrti,“ odpovím klidně. Všichni na mě vytřeští oči, ale já v sobě cítím něco, co jsem nikdy neměl, mír. A potom ucítím ještě něco. Sklouznu pohledem ke své ruce, nevěřícně se dívám na Nickovy prsty, které sevřeli moji ruku. Slabě, ale sevřely. Všechno bude v pořádku.

Teď potřebujeme jen jedno. Zázrak!

Na tváři cítím Cookův pohled, cítím jeho úsměv i něhu, se kterou se na mě dívá, zatímco mi stékají po tváři slzy štěstí. Podívám se na něho.

„Myslím, že bychom se měli pustit do práce,“ zašeptám, nic víc ze sebe nemůžu vydolovat. A zvednu se. Ještě pořád nám zbývá tak strašně moc práce a tak málo krve, pomyslím si, když se podívám na sotva poloviční jezírko. Musí to vyjít!