Tajný svět Akyry

 Neděle

Probudí mě, když mi někdo vrazí studený čumák do krku. Od které doby mám psa?

„Hej, nech mě spát,“ zavrčím. V tak pohodlné postýlce jsem ještě nespal. Do ucha mi někdo zavrčí tak, že se skrčím. Jen nerad otevřu oči a podívám se do Nickových vlčích nedočkavých očí. Nemusí mi ani nic říkat a vyletím z postele jako namydlený blesk a obleču se do svých věcí. Otevřu mu dveře a jdu za ním dolů. Dovede mě k zadním dveřím, a když mu je otevřu, vyletí jako šipka do lesa.

„Nicku moc daleko se netoulej!“ křiknu za ním a povzdechnu si. Pochybuji, že mě slyšel, ale nejde mi do hlavy jeho rychlost, je jednou tak rychlý jako před tím! Prohrábnu si vlasy a přemýšlím co dělat.

„Ahoj Danno, Nick už je vzhůru?“ ozve se za mnou rozespalý hlas. Otočím se a uvidím jeho mámu.

„Jo chtěl pustit, ale asi jsem mu měl před tím říct, aby nechodil moc daleko,“ povzdechnu si.

„Pochybuji, že by tě poslechl. Když se dlouho nemění je to spíš vlk jako člověk,“ odtuší klidně. Kývnu a zeptám se ji na koupelnu, přece jen netuším, kde je. Nickova máma ji ukáže a jde do kuchyně. Když vyjdu z koupelny, jdu najít Nicka, volám ho ale marně.

„Nic?“ Přijde za mnou jeho máma. Zavrtím hlavou. Nickova máma si jen povzdechne, strčí si do pusy prsty a hvízdne tak silně, že mě zalehnou uši. Ale výsledek to vynese, z lesa se vynoří Nick s tlamou od krve. Musel lovit.

„Nikolasi, co jsem ti říkala o lovení?“ povzdechne si a jde ke stěně, kde oddělá hadici a pustí vodu. Pak ho umyje. Já se zmůžu jen na to, že na Nicka hledím s otevřenou pusou. Nikdy jsem neviděl tak temnou kouřovou barvu jako právě u něj, dokonce předčí i vůdce z hlavní smečky a to už je co říct.

„Je krásný, že?“ usměje se na mě Nickova máma a podrbe Nicka mezi ušima.

„Nikola je taky tak temná?“ zeptám se zaskočeně.

„Ne, tenhle odstín kouřové šedi je vzácný i v našem rodě. Nikola je světlejší,“ zavrtí hlavou Nickova máma a pustí Nicka dovnitř. Jdu za nimi a sednu si ke stolu. Za chvíli vyjde z pokoje Nikola, ke vší úctě oblečená do džínů a trika.

„Nikolo, ty by ses už dnes taky měla proměnit,“poznamená Nickova máma.

„Co? Jak často se mám měnit? Vždyť jsem se měnila ve středu!“ zaúpí Nikola.

„Musíš se měnit jednou za tři, čtyři dny aspoň na pět, šest hodin. Když se budeš měnit častěji, bude stačit hodinka dvě,“ odtuší máma a dá na stůl jídlo. Nickovi nandala do misky, dala mu i misku s vodou.

„Být měničem je otrava,“ zavrčí Nikola.

„Jo, ale pěkná postava, rychlost a síla se ti líbí, že,“ ušklíbne se Nickova máma.

„To jo, ale měnit bych se nemusela,“ zavrčí Nikola.

„Holka smiř se s tím, že nějaký klad potřebuje taky zápor. Jak se říká, něco zlé je k něčemu dobré, něco dobré je k něčemu zlé,“ odtuší její otec s klidem anglického lorda. Nikola jen protočí oči v sloup, ale po snídani promění a začne se honit s Nickem. Je oproti němu skutečně světlejší.

„A dost! Vidím, že máte energie až moc, půjdeme na procházku! Zlato, jdeš s námi?“ podívá se na svoji ženu.

„Jasně že jo,“ usměje se a jde se obout.

„Já bych už měl jít domů,“ ozvu se. Nick ke mně otočí hlavu a naprosto nepopsatelným způsob pozvedne obočí. Tohle žádný vlk neumí!! Vypadá to jako jasné varování ať se o to pokusím.

„No jak to vypadá, tak dnes budeš u nás. Ty s Nickem chodíš?“ ozve se Nickova máma.

„Ano,“ odpovím. Myslím, že teď je zapírání na levačku.

„Tak to už patříš do rodiny, obuj se a jdeme,“ zavelí Nickova máma. Jen si povzdechnu a podřídím se, nic jiného mi ani nezbývá. Nakonec toho skutečně nelituji, ti dva jsou neuvěřitelní. Ze začátku jdou bez problému vedle nás, ovšem do chvíle, než je zmerčí stádo srnek. Ani se na sebe nepodívají a v souladu vyrazí vedle sebe kolem otce, který jen zamrká.

„A opovažte se jeden kus zakousnout!“ křikne za nimi jejich máma, netuším, jestli ji slyšeli. My se odebereme na kopeček, kde máme dobrý výhled. Nick je fakt jen honí, ale zdá se, že Nikola to myslí smrtelně vážně. Pak mi spadne brada, když Nick použije jednoho stromku, který roste souběžně se zemí, aby po něm vyletěl a skočil na Nikolu, která má jen milimetry k tomu, aby zakousla mládě. Mládě samozřejmě unikne, protože Nikola ztratí balanc a přestane se soustředit. Než se vzpamatuje, je stádo v tahu. Nikola se otočí proti bratrovi a právě tu se ukáže Nickova dominantnost naplno. Jen se po ní podívá a vystartuje po ní stylem, který jsem v životě neviděl. Prostě se po ní ožene jako po mouše tlapou, že to vypadá, že dostala facku. Jenže to jí ani nezpomalí, tak se do ní pustí naplno. Otázka tří minut a Nikola leží na zádech a podřízeně ukazuje břicho v prosbě o milost.

„Panebože, vždyť jí mohl zabít,“ zaúpí Nickuv táta.

„Kdyby ji chtěl zabít, už je mrtvá. Vítej ve světě šelem, doporučuji ti, aby sis zjistil naprosto všechno o vlcích a jejich chování, některé skutečnosti tě překvapí,“ ušklíbne se Nickova máma.

„Byl tvůj otec stejně krutý?“ dožaduje se Nickův táta rozhořčeně.

„Byl krutější. To co Nick provedl, bylo jasné varování, když se někdo postavil otci, stačilo po něm seknout nepěkným pohledem, přizabil ho. I když šlo o mého bratra nebo jiného příbuzného,“ ujistí ho Nickova máma.

„Tím chceš že, když nás Nick poslouchá…“ začne se dohadovat Nickův otec.

„…uznává nás jako autoritu, vzhledem k tomu, že jsme jeho rodiče, ale to je tak všechno. Většinou se řídí svojí hlavou,“  ujistí ho Nickova máma. To by vysvětlovalo, proč mě ignoroval, když jsem ho volal, nepovažoval mě za autoritu a Alfa je on.

„Svět šelem je krutý, když chceš přežít, musíš být silnější než ostatní,“ pokrčí máma rameny.

„A co když je někdo slabý a nemá smečku?“ zeptá se Nickův otec.

„Zemře,“ odpoví Nickova máma.

„Než jsem se přidal k Nickovi byl jsem samotář, moje smečka mě odvrhla, protože jsem gay. Byl jsem dost silný, abych přežil, ale viděl jsem i pár vlčích měničů, které roztrhali, protože smečku neměli a byli slabí. Hon na samotáře považují smečky za národní sport, nikde nejsme vítaní a jme dost ohrožený druh. Jen málokdo tohle přežije,“ pokrčím rameny.

„Jak dlouho jsi byl samotář?“ zeptá se Nickova máma.

„Tři roky,“ odpovím. Nickova máma uznale protáhne obličej.

„Nechtěl bych v tom žít. Kdyby si Nick nezaložil smečku, byl by na tom stejně?“ zeptá se Nickův táta.

„Ano, byl. I teď se na něho a jeho smečku pořádá hon, tenhle kraj je na tři smečky docela malý, i dvě mají co dělat, aby rovnováhu jakž takž udrželi,“ kývnu.

„Teď jste v tom případě byli oslabeni,“ podívá se na mě Nickuv otec vyděšeně.

„Ano, to byli a přímo životně. Upřímně, kdyby nám nepomohla druhá smečka proti původní, byli bychom něco jako trofej na zlatém podnose,“ přiznám bez mučení.

„Teď máte u druhé dluh a na oplátku by mohli požadovat, abyste se k nim přidali,“ zauvažuje střízlivě Nickova máma.

„Ano to by mohla, ale mám takový pocit, že to tak nebude,“ pokrčím rameny.

„Proč myslíš?“ zeptá se se zájmem Nickova máma.

„On se do Nicka zabouchl,“ přiznám bez mučení.

„Jo to by všechno vysvětlovalo, i to že na vás hned nevznesl nárok. Co na to říkáš ty, jako jeho partner?“ podívá se na mě Nickova máma. A mě uvízne dech v hrdle. Momentálně nevím, co bych na to řekl. S klidem můžu říct, že Nick má nejspíš taky nastražené uši.

„Upřímně nevím s klidem můžu prohlásit jen to, že jednou se se mnou Hikáge o Nicka popere a já nemám moc dobré vyhlídky na vítězství. Spíš žádné,“ vyhnu se přímé odpovědi. Do mě se zabodnou Nickovi přemýšlivé oči. Takže poslouchal.

„Tohle není to, co bych chtěla slyšet,“ zamračí se Nickova máma.

„Jsem realista, nezakrývám si oči před tím, co by se mohlo stát, na to nemám čas, když jde o život. Jasně, že by mi to vadilo, ale proti němu mám stejné šance, jakou má moucha u pavouka, když je zamotaná v pavučině. Upřímně nejsem si ani jistý tím, jestli Hikáge je vůbec měnič,“ podívám se na Nickovu mámu. Ta jen sevře rty. Takže pokus opít ji rohlíkem nevyšel, bezva!

„Ubliž Nickovi a budeš mít co dělat se mnou, možná se neměním, ale stejně vím jak vás dostat, pocházím z klanu vlků,“ upozorní mě a hvízdne na své děti.

„To už jdeme?“ nespokojeně zabručí Nickův táta.

„No pokud chceš obědvat na večeři, ještě venku můžeme zůstat,“ zasměje se Nickova máma.

„No tak jdeme,“ rychle se rozhodne Nickuv otec a svižně vykročí špatným směrem.

„Zlato, náš dům je támhle,“ ukáže jinudy Nickova máma.

„Já to věděl, jen jsem tě zkoušel!“ oznámí Nickuv táta a vyrazí udaným směrem.

„To určitě,“ odfrkne si tiše Nickova máma. Uchichtnu se a jdu vedle ní. Po chvíli se ke mně přidá Nick. Pohladím ho. U nich Nickova máma vytáhne tři kuřata a dá je na velký pekáč, při tom odežene Nikolu, než stačí jedno ukradnout.  Je vidět, že je nadšená, že tu má vlky. Nick je chytřejší, dokáže šlohnout slaninu a bratrsky se rozdělí s Nikolou, zmizí to v nich v cuku letu, ale jejich máma začne nadávat jak dlaždič.

„Který z vás dvou tu slaninu sebral?“ postaví se nad ně. Oba se na ni podívají značně nechápavým pohledem.

„Jakou slaninu?“ zeptá se Nick.

„Tu co byla tady!“ ukáže prázdný papír. Nick ho očichá a trochu znechuceně se podívá na mámu.

„Jako ty sníš slaninu a svádíš to na nás? Copak máme ruce?“ podívá se na svoje tlapy a pak na mámu. Mám co dělat abych se nesložil smíchy.

„Nicholasi, ty si myslíš, že jsem včerejší?“ zavrčí jeho máma.

„Copak já vím, kdy ses narodila? Pokud tvrdíš, že včera, já samozřejmě jako gentleman musím souhlasit,“ naprosto klidně.

„Takže ty se nepřiznáš, jo?“ zavrčí Nickova máma.

„Já se nemám k čemu přiznávat,“ podívá se ji Nick přímo do očí. Jeho máma s tichými kletbami vytáhne druhý balíček slaniny a začne dodělávat oběd. Podívám se na Nikolu. Ta leží rozpláclá na kachličkách tlapu přes čumák, aby nebylo vidět, že se směje.

„Tohle se tu děje pořád?“ nakloním se na židli k ní a špitnu to.

„V jednom kuse,“ ujistí mě rozesmátě. Tak to se mám na co těšit, jak to vypadá, Nick z toho dokáže vyklouznout jako ryby z ruk. Kdybych tak měl jeho schopnost! O hodinu později nás zavolá ke stolu. Nickovi a Nikole to dá do misek a nám na talíře. Popřejeme si a já se pustím do jídla. Už ani nevím, kdy jsem něco tak dobrého jedl! Večer se vydám domů v doprovodu Nicka. Prostě mě nenechá jít samotného, ale díky bohu se mě na nic neptá. Nechtěl bych mu lhát a upřímně, ani by mi to neprošlo. U dveří se s ním rozloučím a dívám se, jak zmizí ve tmě. Pak jdu s povzdechem do bytu, vždycky budu litovat, že jsem nebyl schopný se do něho zamilovat.