Tajný svět Akyry

Napadení

V posteli se slastně potáhnu, už si ani nepamatuji, kdy jsem se tak báječně vyspal. Pak si uvědomím, co je dnes za den a vyskočím, abych se oblékl. Jestli si nepospíším, zavřou mi. Seběhnu dolů a sednu si ke stolu.

„Dobré ráno,“ prohodím mezi hlty jídla. Při tom si všimnu, že na mě Nikola hledí s očekáváním.

„Jak je, obludko?“ zazubím se na ni. V momentě vypadá, že by mě nejraději zakousla.

„Víš co je za den?“ zeptá se mě trochu vytočeně.

„Pokud si pamatuji tak sobota,“ ujistím se pohledem na kalendář. Máma protočí oči v sloup a tátovi cuknou koutka. No tak to je pěkné, ani se nenamáhají mi pomoct. Dojím za Nikolinina vražícího pohledu, na chuti mi vůbec neubral, a vstanu.

„Jdu do města, potřebuji si něco koupit, k obědu bych mohl být doma,“ oznámím a zamířím na chodbu. Nikola se za mnou vyřítí.

„Neříkej mi, že pro mě nemáš dárek, když mám narozeniny,“ zavrčí na mě naštvaně.

„To víš, že… nemám. Pokud si vzpomínám, tak jsem ti řekl, že ode mě nic nedostaneš za ty roztřískané věci. Aspoň se naučíš dřív myslet a teprve pak jednat,“ ušklíbnu se. Nikola se na mě bez výrazu podívá, otočí se na patě a odejde.

„Tohle od tebe nebylo pěkné Nikolasi,“ zamračí se na mě máma.

„Já vím, ale přece nemůže čekat, že mě bude napadat, rozbíjet věci a pak ji za to ještě poděkuji dárkem!“ rozhodím ruce, a když jsem si jistý, že mě nepozoruje, mrknu na ni. V okamžiku pochopí, proč jdu do města, a usměje se.

„ Nejspíš máš pravdu. Dej na sebe pozor, mám divný pocit,“ prohodí a vrátí se do kuchyně. Pomyslím si, že má zdivočelé hormony a vyběhnu z domu. Do města to mám kousek, ale o dost dýl mi trvá, než najdu brusle, které by se Nikole líbily.  Cestou domů si koupím aspoň něco malého k zakousnutí.

„Ahoj, co ty tady?“ ozve se za mnou Jiro. Otočím se na něho.

„Co by? Šel jsem Nikole po dárek,“ usměji se na něho. A jdu si k nedalekému stánku něco koupit. Už asi po sté se rozhlédnu a nikde nikdo. Ai začínám být paranoidní, no uvidíme.

„Co? Nikola má narozeniny? Jak to, že to nevím?“ zamrká Jiro lehce zděšeně.

„Ale snad ses do té sebestředné nány nezakoukal? Máš holku ne?“ pozvednu obočí a zaplatím prodavači.

„Kdo je u tebe sebestředná nána? Moje holka? Jo to máš pravdu, ale o Nikole takhle nemluv, není taková,“ rozohní se Jiro. No já nestačím zírat.

„Ty ji tak nevidíš, jestli to nebude tím, že jsi s ní nežil sedmnáct let. Je fakt, že když nemá tu svoji nafoukanou náturu je z ní fajn holka. Rozhodně bych ji ale nerad viděl s někým, kdo se kouká po jiných zatím, co chodí s jinou,“ upozorním ho.

„Mámě se moje současná holka taky nelíbí,“ zabručí Jiro a sedne si vedle mě.

„A tobě?“ zeptám se ho.

„Poslední dobou mi dost leze krkem, začíná mít čím dál vyšší nároky, jak na moji společnost tak i finanční. Zrovna teď jdu od ní, potřeboval jsem od ní poradit, čistě co mám dát mámě k narozkám, ztropila mi perfektní scénu, že myslím na každého jenom ne na ni,“ povzdechne si Jiro. Páni, tak to mu nezávidím. S jedním takovým kriplem jsem chodil v patnácti, po třech měsících jsem vytekl s nervy tak, že jsem ho před celou školou poslal do Prčic s doporučením, aby se šel léčit na hlavu. Od té doby… ne díky. Hikage je skoro stejný, ale v něčem jiný, příjemnější. Nevím, co i o něm myslet, zvlášť po včerejší hádce, kdy jsem fakt myslel, že mě vyfackuje. Na ten polibek nemůžu zapomenout!

„Být na tvém místě ji vykopnu z letadla a bez padáku,“ ušklíbnu se a ještě si koupím sýrové krokety a nabídnu i Jirovi. S poděkováním mě krabičku do poloviny vykuchá.

„Tobě se to říká, tobě nevyhrožuje, že rozhlásí po škole, že jsem buzerantská děvka a že půjdu s každým, kdo zaplatí,“ povzdechne si Jiro. Zaskočí mi.

„No tak jestli si tohle necháš od někoho líbit, tak se nedivím, že s tebou tak zametá. Klidně ji dej kopačky veřejně, pak když se něco takového stane, každý bude vědět, že jde o pomstu. A s těma pár dementy co se o něco pokusí, si poradíme. Měl jsi to utnout hned, jak to začalo,“ poradím mu.

„Fakt díky za radu. Je to dcera tátova šéfa,“ zavrčí Jiro.

„Tak si o tom napřed promluv s tátou. Práce se najde, jestli ho vyhodí, může se i právnicky bránit, ale život máš jen jeden na to, aby sis ho takhle nechal zkopat hned na začátku. A čím víc budeš otálet, tím to bude pro tebe horší a horší. Ty si zasloužíš někoho lepšího,“ poznamenám klidně.

„Asi máš pravdu, promluvím s tátou. Máš ještě čas?“ zeptá se mě. Mrknu na hodinky.

„Jo mám, beztak mě nečekají dřív jak na oběd,“ pokrčím rameny. Je teprve půl desáté. Ale stejně hodinu a půl shánět jedny brusle…

„Fajn, tak mi pomůžeš sehnat něco pro mámu a Nikolu,“ rozhodne se.

„Copak já znám vkus tvé mámy?“ zděsím se.

„Ne, ale vzhledem k tomu, že jsi poloviční holka, by ses do maminina kusu trefit mohl,“ usoudí. A já nezvládám zírat.

„Hele neměl bys mít ke svému alfovi trochu víc respektu?“ upozorním ho. Nevadí mi to, že se mnou mluví jako s kamarádem, vadí mi to, že o mně mluví jako o poloviční holce.

„Ehmm. Dobře fajn, šéfe nemohl bys mi pomoct vybrat dárky? Jsem jen podřízený vlk, co neumí vybírat,“ hodí po mě očkem. Cuknou mi koutka.

„Co s tebou nadělám, aspoň mi to tu ukážeš a už nikdy o mě nemluv jako o poloviční holce, nebo tě donutím do konce života zpívat sopránem. Potřeboval bych se zorientovat v okolí,“ nahodím.

„V tom bude lepší Danno. Žil jako samotář a jako takový bude znát okolí líp, já moc za město nechodil,“ pokrčí rameny Jiro.

„Fajn, zeptám se ho. Vyrazíme?“ mrknu se na Jira a on kývne. Jdu s ním zpátky do města po půlhodině, kde pro jeho mamku vybereme pěknou čajovou soupravu pro čtyři a Nikole koupí šperkovnici, po tom, když se zmíním, že všechny řetízky a tak, se jí povalují všude. Snad bue spokojená!

„To uběhlo rychle,“ podivím se, při pohledu na hodinky.

„Nebýt tebe tak ještě teď stepuji v té keramice a nerozhodně koukám z jedné soupravy na druhou,“ zasměje se. Ušklíbnu se, já se tam taky zapotil, než jsme vybrali tu pravou, ale se šperkovnicí přišel on. Pomalu dojdeme k němu a Jiro si zaběhne odnést dárky. V domnění, že si ještě s něčím chce promluvit, škádlím jeho psa.

„Tak už jsem tady a můžeme jít,“ vyjde z domu.

„Co? Kam?“ podivím se.

„No doprovodím tě,“ řekne Jira. Jen obrátím oči v sloup.

„Copak jsem štěně? Nemusíš se mnou chodit, trefím,“ zavrčím. Jira chce něco namítnout, ale slova polkne po tom, co po něm hodím naštvaným pohledem. Pak se s ním rozloučím a vydám se domů. Nechce se mi zrovna obcházet město po hlavní třídě, i když by to bylo bezpečnější, a tak zahnu do menší uličky a jakž takž přímo dojdu skoro na konec, když mi cestu zatarasí nákladní auto, není tam ani skulinka, kterou bych se protáhnul. Vracet se mi nechce, tak zariskuji a zahnu do temné uličky. To že šlo o past, pochopím až docela pozdě. Zatraceně asi bych se měl naučit používat mozek!

Zrovna se chytám zatočit doprava, když uvidím, ne zrovna vábně vypadající lidi. Už se na ně chci obořit, když se ozve můj instinkt a já se ho rozhonu poslechnout po tom, co náhodný poryv větru ke mně přitlačí jejich pach. Jsou to vlkodlaci! Aniž bych na něco čekal, otočím se a začnu zdrhat. Bohužel pro mě se dostanu do neznámé části uliček s vysokými zdmi a nevím kudy kam. Ostře zatočím doleva a v dálce zaslechnu auta. Přidám, ale cestu mi zastoupí další.

Za mnou se taky něco pohne, pootočím hlavu, abych viděl, že ústup mi zablokovalo dalších deset kluků, přede mnou jich stojí asi dvanáct.

„To se nezmůžete na nic kromě přesily?“ pozvednu obočí.

„Chceme jen informaci, když to ze sebe rychle vysypeš, nic vážného se ti nestane,“ pousměje se jeden. Zaměřím se na něho, aby mi přešel mráz po zádech, jeho znám je to ten bezdomovec, který tenkrát vybíral tu popelnici. Krvelačná bestie a rozhodně není sama. Cítím, jak mi v krku naroste knedlík, který se marně pokusím polknout, a mám pocit že mrtvolná prázdnota  očích bestie mi do těla vypaluje díru. Nad jeho poznámkou se jen ušklíbnu, nedělám si iluze, že bych odešel nezraněný, jen mě zabijí rychle, pokud to co chtějí vědět, budu vědět. Byl to sakra debilní nápad si zkracovat cestu! Jenže pak by možná byla ohrožená moje rodina.

„Keci, zabijete mě tak jako tak jen možná rychleji,“ ušklíbnu se a začnu se připravovat, cítím, jak mi do svalů teče větší sílá. Proti dvaceti dvou nemám šanci, ale rozhodně svou kůži nedám lacino. Jednoho nebo dva snad dostanu.

„Jsi chytrý, uměl i vybrat,“ uznale protáhne tvář vlkodlak, který vypadá jako teenager. Musí být hodně starý. Tohle je mezi nimi a námi další rozdíl, my se dožíváme hodně vysokého věku, ale oni jsou nesmrtelní, pokud je někdo nezabije. Na jeho poznámku nereaguji. Vím, že se vyžívají v surovosti, i když tenhle smrdí jinak než vlkodlaci, se kterými jsem se dosud setkal. Čekám na jeho otázku.

„Kde je polovlk?“ zeptá se mě ten prostřední, vypadá to, že je vůdce, ale tenhle pojem neznám. A že jsem o vlcích zaslechl hodně.

„Kdo?“ zeptám se ho trochu nechápavě.

„Tohle je špatná odpověď, takže se tě zeptám naposledy. Kde je polovlk?“ zabodne o mě oči.

„Takže zase špatně opovím. Kdo nebo co, je k čertu ten polovlk?“ zopakuji svoji otázku. Místo odpovědi mi na tváři přistane pěst.

„Nedělej si ze mě srandu, vím, že ses s ním líbal,“ zavrčí ten hajzl. No tak moment, líbal jsem se se dvěma a jen s jedním nedobrovolně, takže se nejspíš shání po Hikagem. Sakra, kromě nočních můr mě bude pronásledovat ještě tady. Jasně může to být Danno, ale jen z Hikageho mám pocit jako by mě bral na nože, takže to bude on a basta!

„Já se líbal s více kluky, ale ještě žádný neměl tak pitomý ksicht jako ty,“ odseknu. Proč ho já kripl vůbec bráním? Zeptám se sám sebe, když se nade mnou ozve vzteklé zavrčení a vzápětí mě do žeber nabere čísi noha. Jasně cítím, jak mě dvě žebra křupnou. Kurva co má ten bastard za sílu, že mě dokáže zlomit žebra jen nakopnutím?! Bolestí se mi před očima míhají černé a červené kruhy, ale i přes ně uvidím lesklou špičku na podrážce. Kurva, můžu být rád, že v té botě nemá nože, i když všechno je možné, takže spíš, že je nepoužil. Pomaličku vstanu a narovnám se, jak jen mi to zlomená žebra dovolí.

„Ale, ty se ještě postavíš? Podívejme, každý jen dokázal skučet na zemi a ty nejenže neskučíš, ty i ještě vstaneš,“ ušklíbne se ten hajzl. Koutkem oka uvidím zničenou krabici, jestli se těm bruslím něco stalo tak ho zabiju. Cítím, jak se ve mně vzmáhá vztek. Pochopím, že to není jen můj vztek, ale i vztek mého druhého já.

Vidím, jak se prostorem mihne dlaň sevřená v pěst, tak nějak zpomaleně, krásně ji stačím uhnout a ještě toho bastarda kopnou do zad, takže se rozplácne na zdi. Všem ostatním spadne čelist. Když se ten hajzl vzpamatuje, sáhne si ke rtům, který se mu rozsekl. Pak se na mě podívá a oči jsou najednou stejně rudé jako u upírů jen raženější. To je taky všechno co vidím, než na mě zaútočí, chvilku ho zvládám, ale pak je se mnou ámen, nasranému vlkodlakovy prostě nekonkuruji.

„Kdybys nebyl takový hňup mohl jsi být v mé smečce, škoda takového talentu,“ kopne do mě naposledy ten hajzl a pak i s ostatními odejde. Radši bych se zabil, než abych byl v jeho smečce. Kolem mě se rozprostře tma.

Na chvíli se vzpamatuji.

„Proboha Nicku hlavně žij nebo mě zaživa vykuchá. No on mě vykuchá i tak, ale když zemřeš, bude to bolet víc,“ zaúpí něčí hlas a já ucítím něčí prsty na své tepně. Odněkud ten hlas znám.

„Díky bohu, tak to mě tupým nožem kuchat nebude. Chviličku ještě vydrž, zavolám záchranku,“ oddechne si ten hlas. Vzápětí slyším tichý tón klávesnic a jeho lehce naštvaný hlas, jak se dohaduje s úřednicí na druhém konci drátu. Pak ostře zaklapne telefon a prostě čekáme. Ani ne za minutu uslyšíme sirény sanitky. Do toho si vzpomenu, odkud ten hlas znám.

„Asane,“ zaskřehotám.

„Nemluv Nicku, jen se zbytečně vysiluješ. Sanitka tu bude za chvilku, kdo tě tak zřídil?“ zeptá se mě.

„Vl…vlk…vlkod…“ snažím se to ze sebe vymáknout.

„Vlkodlaci?“ zeptá se Asan. Vyčerpaně kývnu.

„Asi….“ Začnu.

„Nemluv,“ napomene mě Asan. Nevšímám si ho.

„… ta krabice… je pro Niku. Měli … měli by… být… v pořádku,“ zašeptám. Cítím jak se Asan napřímí, aby se rozhlédl. Pak odběhne a uslyším šustění. Vrátí se ke mně.

„Jsou v pořádku, jsou pro Nikolu? Dám jí je,“ uklidní mě Asan. S úlevou kývnu.

„Hlavně vydrž, Nicku,“ promluví znovu, když u nás zastaví sanitka. Zdravotníci vyskočí ven.

„Pane bože,“ uslyším, než mě znovu obestře tma.

Podívám se na nejstaršího bráchu, který přijel se sanitkou a znovu na Nicka, který znovu ztratil vědomí. No príma.

„Nebožuj a pomož mu,“ osopím se na Ravena.

„On ještě žije?“ podiví se Raven a skloní se nad Nickem a stejně jako já mu nahmatá tep.

„Kdo ho tak zřídil?“ zeptá se mě věcně. Nemusím mu nic zapírat, stejně jako já má v sobě vlčí krev jen se neproměnil.

„Vlkodlaci,“ odpovím mu.

„Je vlk?“ zeptá se mě. Mlčky kývnu.

„Tak to vysvětluje, proč ještě žije, vezmeme ho do Sakury,“ oznámí mi. To je jediná specializovaná nemocnice, která si dokáže poradit i s měniči a je dokonce na ně uzpůsobená.

„Jedu s vámi, jeho rodině a Hikagemu zavolám od tama,“ rozhodnu se a nasoukám se do sanitky tak, abych nepřekážel. V nemocnici jsme do deseti minut, ten musel jet minimálně dvoustovkou, aby to tak rychle stihnul. Doktoři už čekají, stačí jediný pohled na Nicka, aby se s ním řítili rovnou na operační sál. Mě čeká neradostný úděl zavolat jeho rodině, smečce a Hikagemu, ten mě málem naporcuje už po telefonu. Tohle jsem pořádně zvoral!

Jako první dorazí jeho rodina, která je patřičně v šoku. Otec, který se jakž takž drží, jde nahlásit formality a pak si mlčky sedne vedle Nickovi mámy a obejme ji. Zvednu pomačkanou krabici a podám ji Nikole.

„Nick chtěl, abych ti to dal,“ poznamenám. Mlčky si ji vezme a podívá se do ní, pak se jí po tváři začnou kutálet slzy.

„Sakra, kdyby nebyl vlk, tak…“ vyskočí Nikolasuv otec ze sedadla.

„…tak ho teď místo operace pitvají,“ přeruší ho autorativní hlas. Jen já postřehnu podbarvení hlasu strachem. Všichni se k němu otočí. Vidím, jak Nickův otec zbledne.

„Kdo k čertu jste?“ zeptá se, v hlase mu nechybí stejná autorita. Byl by z něj dobrý alfa. Už aspoň vím, po kom to Nick má.

„Já se nepředstavil? Jsem Suzukï Hikage, Nickuv partne…“ představí se Hikage, když je hrubě přerušen Dannem.

„Nepleteš si náhodou pojem s průjmem? Pokud vím, Nick chodí se mnou,“ ozve se ostře Danno.

„Jen dočasně a jen proto, že to dovolím,“ zavrčí Hikage. Proti mé vůli mi cuknou koutka.

„Kdyby tu byl Nick, nejspíš by ti řekl, že jsi namyšlený kokot,“ odfrkne si Danno. Musím se vší silou kousnout do rtů, abych se nerozesmál. Teď by to bylo nepatřičné.

„Musíte se hádat zrovna teď?“ zavrčí Nikola.

„Fajn, jak je na tom?“ otočí se na mě Hikage.

„Dost špatně na to, aby po tom, co ho sešijí a srovnají kosti, ležel v nemocnici nejmíň týden,“ odpovím.

„To není tak špatné ne?“ ozve se Nickuv táta. On o vlcích fakticky nic neví že, jinak by si šiml, jak jeho manželka nemá daleko k mdlobám.

„Pokud bych to převedl na člověka, ležel by na ARU minimálně tři čtvrtě roku, pokud by nebyl rovnou v márnici. Vlci mají jinou hojící schopnost. Když to převedu na říznutí nožem, obyčejnému člověku by se třícentimetrová rána hojila tři čtyři dny, vlkovi asi dvě minuty,“ otočí se k němu Hikage. Nickuv táta jen bezhlesně otevře pusu a pak se stejně bezhlesně posadí. Tohle ho dokonale uzemnilo.

Pak už nikdo nemluví a všichni obrátí pohled k operačnímu sálu.