Tajný svět Akyry

Muzeum

Druhý den večer se složím v pokoji na postel s učebnicí, vím, že se učit nemusíme, ale stejně mi to nedá. Je to druhý den, co se táta neozval. Máma nosí všude telefon, kdyby jí náhodou zavolal, jak to měl ve zvyku, jenže dřív to bývalo jiné! Nikola chodí skoro jako smrtka a vyčítá si, co může. Nedivím se jí, ale taky ji rozhodně nelituji. Pokazila, co mohla. Ozve se zaklepání. Jemně se zamračím, máma to není, neslyšel jsem její kroky jen Nikoly, ale od kdy Nikola klepe?!

„Pojď dál,“ ozvu se po chvíli a skutečně se objeví Nikola. Zvědavě pozvednu obočí.

„Nevíš, kde je muzeum?“ zeptá se mě.

„Ne to nevím, ale ráno pro mě přijde kamarád a dovede mě tam,“ odpovím klidně. Nikol se kousne do rtu.

„Aha, a mohla bych jít prosím s vámi?“ podívá se na mě prosícíma očima. Vyvalím na ni oči a brada mi spadne skoro na zem. Odkdy Nikola o něco prosí?! Zatřepu hlavou, abych si vyčistil uši, ona vážně použila to slůvko?

„Prosíííííííím, já tam sama netrefím a nechci žádat holky,“ požádá mě ještě jednou. Tentokrát v tom zaslechnu i tichoučké zavytí. Je jeden nanejvýš dva dny před proměnou, tohle není dobré, měla by být doma

„Nechceš radši zůstat doma?“ zamračím se. Nikola rozhodně zavrtí hlavou. Změnila se a hodně.

„Dobře, můžeš jít s námi,“ povzdechnu si.

„Nicku, nenarazil jsi ve městě na nějakou brigádu pro mě?“ podívá se na mě. Rád bych ji potrápil, ale k čemu by to bylo? Snad se vytrestala dost sama.

„Jo, v jednom knihkupectví hledají brigádnici, máš se tam hlásit v pondělí odpoledne s povolenkou ze školy,“ podám jí vizitku.

„Mockrát děkuji, vím, že jsem byla mrcha. Lituji toho s tátou, vážně. Jen nevím jak to napravit, nezvedá mi telefon,“ podívá se na mě nešťastně Nikol.

„Nevolej mu, teď hlavně potřebuje přemýšlet. Tohle je něco, o čem si musí rozhodnout jen on sám a o své vůli. A s tou mrchou máš fakt pravdu, vážně jsem tě nenáviděl, do doby než jsem zjistil, co se děje. Já nebyl jinačí, možná i horší,“ povzdechnu si. Občas bych jí zakroutil krkem a s radostí, ale vážně ji mám rád.

„Dobře, tak budu mrcha jen napůl. Jak byl jsi horší? Nikdy jsi nic doma neprovedl,“ nechápe Nikol.

„No doma ne, pamatuješ si na toho vandala, který pomalu, ale jistě likvidoval okrasný park?“ škubnou mi koutka. Jo, takhle jsem si já vybíjel přemrštěnou energii, šel jsem do parku a mlátil do stromů tak dlouho, dokud z nich nebyla hromada třísek. Do své proměny jsem takhle odrovnal snad čtvrtinu parku. Musím podotknout, že většina stromů byla nemocných. Nikola na mě vyvalí oči, no a teď ji to zapaluje, povzdechnu si.

„Už mlčím. Pomůžeš mi? Nechci být jako ty rudooké příšery,“ otočí se ve mně ve dveřích.

„Nikdy bych to nedovolil, i kdybych tě musel držet v kleci,“ pousměji se. Nikola se jen zašklebí a zmizí.

„Zázraky se dějí, ale netuším, jestli k dobrému nebo ségře jen přeskočilo,“ zamumlám si pro sebe docela nahlas.

„Já tě slyšela, ty prevíte!“ zaječí ségra ze schodů. Musím se zasmát. Teď bude složitější si pro sebe breptat na její adresu, abych si ulevil a nedostal něčím po hlavě. Učení mě nebaví, tak vezmu foťák a začnu stahovat všechno do počítače, poté fotky třídit podle kvality a tématu a také podle zakázek. Zkompromituji je do balíku a pošlu Petrovi, který se objeví na ICQ. Povídáme si skoro do půlnoci, než odpadnu a jdu spát.

Ráno seběhnu dolů na snídani. Už je na stole a máma doslova propaluje pohledem mobil, aby zazvonil. Moc se mi nelíbí zarudlé oči a několikadenní kruhy pod očima. Za tohle bych Nikolu fakt zabil.

„Měla bys víc spát, takhle z tebe za chvíli bude duch,“ zamumlám. Máma po mě šlehne pohledem, že se radši dalších poznámek zdržím.

„Dobré ráno,“ vejde do kuchyně odporně veselá sestřička oblečená lehce vyzývavě. Ani toho si máma nevšimne, jen něco zamumlá ne pozdrav. Všimnu si, že ji poklesnou ramena a s povzdechem si sedne za stůl.

„Víš co, mami? Měla by ses na tátu vykašlat, dobře se obléct a vyrazit do společnosti, si někoho nabalit. Začínáš mi lézt na nervy, když se jen lituješ!“ zaječí na mámu, která na ni chvíli nevěřícně civí a pak kuchyní mlaskne pořádná facka. Poté vyběhne z kuchyně, aniž by si všimla, že mobil nechala na stole. Klapnou venkovní dveře.

„Ségra, ty poslední dobou fakt exeluješ,“ zavrčím ironicky.

„Viď a to jsem se do toho ani neopřela, jen doufám, že ji to probralo, ta facka byla pořádná. Doufám, že tam nebudu mít modřinu,“ mne si tvář. Nechápavě zamrkám a podívám se na ségru, jestli jí nepřeskočilo.

„Neboj, jsem zdravá,“ ujistí mě, sedne si k snídani. Najíme se a začneme se obouvat, když máma přijde z venku. Vypadá vyrovnaněji.

„Pohněte si, venku čeká nějaký kluk, prý na tebe Nicku, nový přítel?“ pozvedne máma obočí. Obočí mi vyletí nahoru, nejspíš ji to fakt probralo, aspoň už nevypadá jako by se měla každou vteřinou zhroutit.

„Bohužel ne, tedy pokud je to Jiro. Ke vší smůle je jen na holky. A má přítelkyni,“ dodám, když zpozoruji, že Nikola nastavila uši. Podívá se na mě pohledem, že musím taky všechno zničit a přehodí si přes rameno titěrnou kabelku.

„Takhle jdete do školy?“ zamračí se máma na naše neformální oblečení.

„Ne, místo školy máme muzeum, už jsem ti to říkala třikrát,“ odpoví Nikol s povzdechem.

„Aha, tak si to užijte,“ kývne máma a odejde pracovat. Se má, taky bych se rád učil doma. Pozdravím Jira a oficiálně mu představím Nikol, která je sám cukrblik.

„No, kdyby nebyla do všeho tak hr, tak by nejspíš za pokušení stála,“ usoudí Jiro po ostré prohlídce. Kousnu se do rtů.

„Nemáš nosit náhodou silné brýle?“ zeptá se mile Nikol. V tónu se ozve břitva.

„Ty jsem ještě neměl, ale prý se má zkusit všechno tak snad někdy příště. Teď bys nejspíš měla pohnout kostrou a laskavě se pokus, si v těch křápech nezlomit nohu,“ uzemní ji Jiro a vyrazí jako první. Já hned v zápětí za ním a Nikol se vzteklým supěním za námi.

„Brácho, jak ty to děláš, že si za kámoše vždycky vybereš neandrtálce v důchodu!“ ozve se Nikol, když se uklidní natolik, že je schopna uvažovat. Nemůžu jí odpovědět pro smích.

„Asi bys měla vědět, že my neandrtálci v důchodu máme něco, čemu se říká vkus a zdravý rozum. Ty se vymykáš obojímu,“ odpoví ji Jiro v klidu. Nikol jen vztekle zalapá po dechu. Tak si myslím, že u Jira nikolinin jed narazil na odrážecí stěnu. Nehádám se, Nikol potřebuje důkladnou lekci i od někoho jiného.

„Mě dokáže urazit jen inteligent,“ zavrčí Nikol, protože najednou neví, čím ho urazit.

„Myslím, že pro tebe je inteligent každý, kdo má aspoň jeden kvocient, ten tvůj jsem ještě nenašel,“ usměje se Jiro na Nikol a přestane si ji všímat.

„Cestou jsem narazil na Hikageho a jeho partu. Zrovna si to šinul k tobě, tak jsem radši přidal do kroku, doufám, že je nepotkáme cestou k muzeu, vypadal pěkně rozmrzele,“ informuje mě Jiro.

„Zatraceně a zrovna jsem si antiinfekční štít zapomněl doma,“ zaúpím zděšeně. Jiro se zasměje. Celkem v klidu dojdeme k muzeu, už se nedivím, že jsem ho cestou nepotkal, je naprosto na opačném konci města. Učitelé už jsou tam a jen co přijdeme, odškrtnou si nás.

„Chybí někdo?“ zeptá se učitel.

„Kdo tu není, ať se přihlásí,“ ozve se vedle mě Jiro. Jen se zasměji.

„Kde je Hikage?!“ zpozoruje náš učitel nepřítomnost mamuta, když už jsme v tom pravěku.

„Tady, vzali jsme to oklikou,“ ozve se zprava a už se řítí ke mně.

„Můžeš mi říct, kde jsi?!“ zaječí na mě.

„Tady, ty mě nevidíš?“ zeptám se ho. Hikage si jen promne kořen nosu a obrátí se k učiteli. Nejspíš nemá náladu na hádku. To jsme dva, a to mě odpoledne čeká ještě brigáda, která je o nervy. Počítám, že Ryuu mi to dá pořádně zabrat. Učitelé si nás rozdělí do skupinek a v jednotlivých hodinách se jedna skupina vydá na obchůzku historického muzea. Vážně se mi líbí. Pak zatrousíme i do oddělení různých nestvůr. Tady bych se po tmě asi bál. Pečlivě si rozhlížím ‚vlkodlaky‘ což ve skutečnosti nejsou nic jiného než měniči, a pro srovnání tam jsou i obyčejní vlci, kteří měničům sahají tak maximálně kus pod lopatky. No jsme větší, a co má být?

„Pane učiteli a co je tohle?“ ozve se jedna spolužačka. Otočím se k ní a dojdu k vitríně, kde stojí. Před ní je pravý vlkodlak. Otřesu se, když si vzpomenu, jak jsme proti nim bojovali o úplňku.

„To nevíme, je to nejspíš nové zvíře, úplně nový druh, vědci to teprve zkoumají,“ odpoví učitel. Zabili to? Jak? Už se chci zeptat, když se odněkud ozve zavrčení. Z vitríny to rozhodně není, protože si všimnu stříbra, které je smrtelné snad pro všechny nadpřirozené bytosti, včetně nás. I když proti drakům, by nejspíš nebyli nic platní. Tedy pokud existují. Rozhlížím se stejně zděšeně jako ostatní, dokud si nevšimnu pohybu ve stínu. Jdu se tam podívat. S úlevou zvednu mládě kuguára. Nevím, kde se tu vzalo. Ozve se strašlivější zavrčení. Otočím se a hledím do očí dospělé pumy, která mě pomalu zabíjí pohledem.

„Žádnou paniku, jen pomaličku to mládě pusť a odstup od něho. Tina ti nic neudělá, pokud mláděti neublížíš,“ ozve se klidný hlas. Ušklíbnu se, to vím i bez něho. Otočím se k pumě a položím mládě na zem, to se hned přibatolí k matce.

„Pane bože, co tu dělá ta šelma?“ zalapá po dechu učitel, který se vzpamatuje až teď.

„ Hlídá tu, psi jsou běžní, pumy mám radši,“ zasměje se hlídač.

„Doufám, že to ví vedení, budu si totiž stěžovat,“ oznámí mu učitel a odvede nás zpátky do haly, kde máme počkat na zbytek školy. Podle mě to učitel trochu přehnal, takhle se návštěvníci rozhodně nerozhodnou krást podivné šutry, ale navíc mají atrakci navíc. Nakonec jdeme ven. Za půl hodiny je vevnitř jen Nikola, když mě chytne podivný neklid. Ještě se držím, když vevnitř někdo vykřikne. Rychle se rozhlédnutím ujistím, že to nikdo z učitelů nezaznamenal a vrhnu se k muzeu. Hikage a Jiro se drží za mnou. Učitel sice něco volá, ale dlabeme na něho, při nejhorším budeme mít průšvih. No a? Jen, co se dostaneme do muzea tak se promění a rozběhnu se za vyděšeným křiknutím, čím víc jdu dozadu, tím víc se mi ježí srst.

„Jsou tam upíři, nesmí se vám dostat za krk, kryjte se navzájem,“ zasupí Hikage a ponoří se do tmy na konci chodby. Neváhám ani vteřinu a následuji ho. Přede mnou se něco rychle mihne, a vzápětí slyším  praskání kostí.

„Neříkal jsem vám, ať si dáváte pozor?“ zavrčí vedle mě Hikage.

„Tobě se to řekne, když my nevidíme ani na špičku nosu,“ odseknu a zamrkám. Po chvilce začnu rozeznávat obrysy. Zavrtím hlavou a otočím se na Jira, který se zmateně rozhlíží. Za ním zahlédnu něco bílého, jak se k němu plazí, skočím po tom.

„Utrhni mu hlavu, to by ho mělo zabít,“ ozve se Hikage. Poslechnu ho a to něco se mi rozsype pod tlapami.

„Gratuluji, tvůj první upír,“ oznámí mi Hikage.

„To byl upír?! Myslel jsem, že vypadají jinak,“ zaskočeně.

„Jako lidé a jen jim jsou vidět tesáky? Musím tě zklamat, aby tak vypadali, musí mít za sebou nejméně půl tisíciletí, tohle byla mláďata. Půjdeme najít třídu, asi mají trable,“ poznamená a dá se do pohybu. Poznáme to podle cvakání drápů, rozhodně tu nechceme trčet sami. Po chvíli se začneme tmě přizpůsobovat a vidíme docela dobře, i Jiro si zvykl.

„A jak je to s přeměnou člověka v upíra?“ odvážím se zeptat.

„Jsou to žvásty, upíři tě mohou jen zabít, ale nikdy ne přeměnit. Vlčí krev jim obzvlášť chutná,“ zašklebí se Hikage.
„No super, a mám po strašení,“ povzdechnu si v šibeničním humoru a začichám. Je tu cítit divný pach vlčího člověka.

„Nikol tu někde musí být,“ ozvu se.

„A jak to víš?“ zeptá se Hikage skepticky.

„Ten pach, Nikola má den maximálně dva před přeměnou,“ odpovím. Cítím jak Hikage ztuhne.

„To jsi mi řekl brzo, pohněte,“ dá se do klusu. Jdeme s ním a snažím se spojit s Nikolou, téměř cítím její strach, rozběhnu se tím směrem a za mnou se ozve další zapraskání kostí. Začnu dávat pozor a brzy uvidím upíry.

„Jak to, že je tu taková tma?“ ozve se Jiro.

„Velice chytrá otázka, taky ses mohl zeptat hned na začátku,“ utrousím.

„Rozsvítit nejde, museli přehryzat nebo zkratovat vodiče,“ ozve se Hikage. Uchichtnu se, takhle debilní odpověď může mít jedině on.

„Nicku?“ ozve se tiše Nikola. Pohnu se tím směrem a Hikage mě za ucho stáhne zpátky. Musím se držet, abych nezasténal bolestí.

„Ani se nehni, nebo je po tobě,“ zavrčí Hikage. Nechápavě se po něm podívám a pak to zaslechnu taky, další cvakání drápů a přímo za námi. Prudce se otočím a uvidím svítící vlčí oči.

„A hele máme pomocníky,“ ozve se pobavený hlas.

„Jo dva zelenáče,“ odsekne další povědomý hlas.

„Bacha s kým a o kom mluvíte,“ ušklíbne se Hikage.

„No né, tvoje pomoc se nám bude hodit,“ ozve se první hlas.

„Nevíte, kde je třída?“ zeptá se klidně další. Hikage místo odpovědi tiše zavyje, téměř okamžitě mu přijde odpověď zprava. Vrhneme se tam zrovna v čas, abychom jednoho upíra odtrhli od nějaké holky, které se už, už zakusoval do krku. Jedno rychlé křupnutí, hned za ním následuje další. Rozhodnu se nezahálet a vrhnu se na stvůru, která vrhá černý stín. S ním je horší pořízení, musí mi pomoct další dva vlci, než ho zabijeme.

„Drž se drobečků, zelenáči,“ ozve se výsměšný hlas. Už vím, komu patří, Ryuuovi! Co ten tu sakra dělá?! No po tom, budu pátrat později, teď Nikol! Rozhlédnu se a uvidím ji, jak se nějakou trubkou brání černému stínu a za ní leze jedno z mláďat. Rychle upozorním nejbližšího vlka a vrhneme na upíry. Já se vrhnu na stín a vlk na mládě. Nejsem si jistý, jestli bych to mládě trefil v takovém úhlu, tak radši zabavím toho většího.  Dva zrovna volní vlci mi s ním pomůžou.

„To ti to trvalo,“ ozve se Nikol udýchaně.

„Promiň, byla fronta. Ségra, co kdybys vzala ostatní ven?“ zeptám se ji.

„A máš snad lucernu? Spíš se zabijeme jeden o druhého, než někam dojdeme,“ zavrčí Nikol. Sakra má pravdu, lidé takový zrak jako my nemají. Za sebou ucítím pohyb, blesku rychle se otočím a roztrhám další mládě. V zápětí místnost zalije oslnivé světlo a na vteřinu mě dočista oslepí. Do toho mi málem prasknou bubínky, jak upíři s pištěním mizí ve skrýších. Rychlé praskání kostí mě ujistí, že vlci nezahálejí. Když konečně získám zrak zpátky, rozběhnu se za jedním a zabiji ho. Rozhlédnu se po okolí, jsem zvědavý, kdo přežil. No zdá se, že všichni, i když dost jich krvácí. Nikdo se ještě neproměnil, ale nezdá se, že by to někoho vzrušovalo, že vidí tolik vlků pohromadě. Vůbec to nechápu, říkali přece, že tu vlci nežijí ne? Tak pro je berou jako samozřejmost?

„To sis nemohl pohnout Hiro?“ otočí se kouřový vlk na hlídače.

„Omlouvám se, chvilku trvalo, než jsem to zapnul na nouzový režim, sem dozadu už nikdo nechodí, tak máme vypnuté obvody,“ pokrčí strážný rameny.

„Jo a taky pár upírů, pošlu ti sem někoho na likvidaci,“ povzdechne si vlk a zmizí ve vedlejším sále spolu s ostatními. Využiji toho a rozhlédnu se, nevím, kde jsme, jsou tu zaprášené exponáty, vypadá to tu jako ve skladě. Vrátí se ostatní už přeměněni do normální podoby a vyprovodí třídu ven, jdu s nimi po Nikoliným boku. Měl bych se proměnit, ale nechce se mi před tolika lidmi a hlavně ne před Ryuuem. Před budovou už čekají učitelé i doktoři, kteří se ujmou zraněných. Odběhnu někam do skrytu a proměním se, pak se vrátím k ostatním. Jen co mě Ryuu spatří, ušklíbne se.

„A náš hrdina, co se umí rvát, kdepak jsi byl?“ pustí se do mě. Zbytek z jeho smečky se na mě zvědavě podívá. Ignoruju je a jdu si sednout na kamennou zídku. Nikol si sedne vedle mě.

„Nenávidím muzea,“ povzdechne si. Ušklíbnu se, mě už taky o ně přešel zájem.

„Nikolo, Nicku, už jste skončili? Přemýšlela jsem, že bychom zašli na oběd,“ objeví se u nás máma. Stále má hodně smutné oči, ale jinak nedává nic najevo. Otočím se na učitele, jestli bude nápadné, když se s Nikol vypaříme, nezdá se, že by si nás všímali.

„Takže ses vrátila domů, Gino?“ přejde k nám vůdce vlků.

„Ne, Nobu. Můj manžel si tu našel práci,“ odpoví chladně máma.

„Vůbec ses nezměnila, pořád stejně tvrdohlavá, sestřičko. Měla bys konečně uznat, že otec měl pravdu. Jakmile se dozví, kdo jsi, hodí tě přes palubu i s dětmi, nepatří k nám!“ zamračí se vůdce vlků. Vytřeštíme na něho oči. Cože?!

„Nemyslím, že by tohle byla tvá věc nebo věc rodiny, už k vám nepatřím, nepamatuješ se?“ zamračí se máma na vlčího vůdce.

„Kdyby ses ho vzdala, klan by tě přijal zpátky i tvé děti,“ promluví po chvíli vlčí vůdce. Máma se na něho pevně podívá.

„Nemám zájem Nobu, ani teď ani jindy. Pokud mě chcete přijmout tak i s mým mužem, jinak si nemáme co říct,“ odpoví pevně máma.

„Otec nikdy nedovolí…“ začne Nobu.

„Právě, nedovolí, a já zase nedovolím, abyste mého muže ignorovali,“ skočí mu do řeči máma.

„Jsi stejná jako on! Oba jste tvrdohlaví až za hrob!“ zavrčí Nobu.

„Jsem dcera svého otce, co jsi čekal?“ pozvedne obočí máma. Právě teď v ní vidím celou Nikolu! Nobu si povzdechne a pokrčí rameny, pak se vrátí ke své smečce. Učitelé počkají, až budou studenti ošetřeni a propustí nás. S mámou si zajdeme na oběd a já pak jdu do práce. Jiro se ke mně připojí, bydlí tím směrem, jak mě informuje. Zeptám se ho na tu epizodu v muzeu, přesněji, když tam byl houf vlků.

„Je to naše veřejné tajemství, každý o nás ví i o vlkodlacích, ale nikdo ti nic neřekne, ani když jsi místní, necháváme si to pro sebe.  Už tu párkrát byli lovci senzací, proto to je. A máš pravdu, obyčejní vlci tu nejsou,“ vysvětlí mi Jiro. Tak tohle chápu.

 Rozloučím se s ním a jdu do práce. Šéf mi hned řekne, co mám dělat a nechá mě své práci a Ryuuovi. Jeho sekýrování úplně ignoruji a dělám jen to, co mi výslovně řekl šéf. Nenechám sebou zametat ne? Viditelně ho tím seru, což zase nesere mě a mám čím dál lepší náladu. Po práci uklidím obchod a jdu se obléct.

„Tak se podívej, v obchodě, pokud tam není šéf, platí, co řeknu já a ty podle toho budeš jednat!“ zaječí na mě v šatně.

„Šéf tam byl, takže jsi neměl žádnou pravomoc to za prvé a za druhé mi netykej, husy jsme spolu nepásly, to jsem ti řekl už posledně, pokud neslyšíš, zajdi si k ušnímu,“ odpálkuju ho. Už toho mám fakta plný zuby a jeho taky.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ zavrčí na mě.

„Co takhle někdo, kdo si od tebe nenechá srát na hlavu? To si zkoušej na mladší, než jsem já, ale ne na mě,“ vezmu si tašku. Zaútočí na mě, tvrdě a bez varování. Jen stěží se od něho odtrhnu a pak mám, co dělat, abych se ubránil, ale rozhodně ho nenechám vyhrát. Vyčíhnu si moment a prudce vykopnu kolenem vzhůru, tvrdě mu scvaknou čelisti a mezi zuby se mu objeví krev. Nemyslím si, že bych mu vyrazil zub, spíš si prokousl jazyk. Chytne si pusu a zůstane na mě hledět, v jeho očích zahlédnu něco, co je tak rychle pryč, že to ani nestačím pojmenovat.

„Co se tu do prdele děje?! Ryuu, už sis zase začal?! A neházej to na nového, znám tě na to až moc dobře! Mazej si vypláchnout pusu a pak do kanclu a myslím to vážné!“ zaječí šéf ve dveřích. Ryuu hned poslechne a vrhne na mě pomstychtivý pohled. Šéf mě sjede uznalým pohledem a jde za Ryuuem. Kdybych o tom fakt mohl přemýšlet, řekl bych, že celou dobu stál ve dveřích a zasáhl, až když bylo po všem. Ale už i na myšlení jsem moc unavený. Jen se dopotácím domů, sním večeři a padnu do postele oblečený, jak jsem. Jen, co se hlavou dotknu polštáře, usnu.