Tajný svět Akyry

Krvavý úplněk

Tak a je to tu. Druhý úplněk, co jsem tu. Začínám ho lehce proklínat. Ne, že bych ho před tím přímo zbožňoval.

„Nikolasi!“ ozve se zezdola máma. Seběhnu na snídani i s foťákem. Sice mě bolí celé tělo, ale právě teď jsem schopný dělat ty nejlepší fotky, co vůbec existují!

„To snad nemyslíš vážně,“ zamračí se, když uvidí foťák.

„Mimo smečku se musím věnovat i své práci, mám zase horu zakázek,“ odpovím a sednu si za stůl.

„Já myslela, že jdeš do obchodu?“ zvedne oči Nikola.

„Jdu, ale jsem tam jen do jedenácti, takže si vezmu oběd s sebou,“ oznámím. Beru to jako hotovku, i když vidím na mámě a hlavně na otci, že se jim to nelíbí.

„No jak myslíš, hlavně dej na sebe pozor, nechci tě zase vidět v nemocnici jako posledně,“ ozve se máma. Kruci, ten špitál budu mít před sebou na talíři nejspíš ještě zatraceně dlouho!

„Příště, až se něco podobného stane, pošlu ti vlastnoruční pozvánku,“ zavrčím.

„Příště, až se něco podobného stane, naporcuji tě nožem na steaky!“ upozorní mě máma pevně. Zašklebím se, tím nožem to bude hodně bolet!! Přece nikdo nemůže čekat, že když lezu po skalách, bojuji s vlky a tak dále, že budu pořád nezraněný!

„Uvědomuješ si, že nejsem superman?“ zeptám se mámy.

„Být tebou, odkoukám od něj, jak létá. Budeš to potřebovat,“ utrousí jedovatě máma.

„On je slabý kafe na rozdíl od koštěte,“ odseknu. Snad pochopí narážku na čarodějnice, přímo se to říct neodvážím!

„Nejspíš to bude proto, že my ženy jsme flexibilní a nenarážíme do každého stromu, který je silnější víc jak pět centimetrů, jen abychom otestovali jeho tvrdost,“ usadí mě s konečnou platností, dál se s ní hádat je o zuby. Kdo k čertu vymyslel ženský! Okázale přehlídnu fakt, že bez nich bychom nejspíš nežili. V pochmurné náladě dožvýkám snídani, zatímco Nikol se snaží smích utopit v hrnku kakaa.

„Jo synku smiř se s tím. Tvoji mámu kdyby postavili do čela armády, tak tu druhou donutí dezertovat po prvním slově,“ mrkne na mě táta. Bohužel, s ním musím souhlasit.

„Tím jsi chtěl říct co?“ pozvedne máma obočí. A jéje má hádavou, takže já se radši pakuji. Zmizím do kuchyně, kde si zabalím jídlo a fotáky než táta vymyslí odpověď, a vypakuji se na brigádu. No spadnu z bláta do louže.

„Podívejme se, co to přišlo, prý tě položil na lopatky vlk ubožáčku,“ ozve se Ryuuv útrpný hlas.

„Jo rozhodně to tak nějak vypadalo, ale ty jsi to nemohl vidět, zdrhal jsi co,“ ušklíbnu se na něho a uhnu před jeho mohutnou rukou, která plným nárazem dopadne na hranu železných skříněk. Z jeho úst se vyrojí tolik nadávek, že začnu přemýšlet, jestli si je nemám zapsat. Některé jsem rozhodně neslyšel!

„Co se tu zase děje?“ objeví se šéf, který přejede scénu a v očích mu bleskne pochopení.

„Ryuu už má zase moc energie, takže jdi vykládat zboží a fofrem! Nikolasi, jsem rád, že jsi v pořádku a fofrem na plac,“ popožene mě. Jen se uculím a vysmahnu. V prodejně pozdravím toho třetího, začnu rovnat zboží a jsem k dispozici zákazníkům. Už jsem si odvykl být na dvaceti místech v jeden moment, tak jsem po čtyřech hodinách vyždímaný jak citrón z kůry. Využiji chvilky, kdy šéf počítá tržbu a dává jí do obálky, vytáhnu oběd a pustím se do něho. Nakonec mi deset sendvičů stačí tak, tak.

„Otesánku, nechceš sežrat celé město?“ kouká po mě zhnuseně Ryuu.

„Ne, hádám, že ty bys mi možná stačil, pokud nemáš maso jako podrážku,“ odstřelím ho. Ryuu nechápavě zamrká.

„Já nejsem žádná guma!“ zavřeští.

„Já jsem neřekl, že jsi guma, ta je na tebe moc chytrá. Já tím řekl, že jsi tak prolezlý hnusem,“ usadím ho. Nikko vyprskne smíchy a hned si přitiskne na pusu ruku, když se po něm Ryuu ožene vzteklým pohledem. Je mi to jedno, už jsem vyběhl z prodejny a mířím k okraji města. Kus za ním se nadechnu, podívám se na seznam, co musím hledat a pustím se do focení. Vypotřebuji šest filmů, než usoudím, že mám nejspíš všechno a rozhlédnu se, kde jsem. Zjistím, že jsem na místě, kde jsem poprvé potkal Hikageho a smutně se usměji. Připadá mi to jako celá věčnost a ne jen měsíc a pár dní. Bylo to čtyři dny před prvním úplňkem, co jsme se sem přestěhovali. Podívám se, kde je slunce a zakleji, když uvidím, že se rychle kloní k západu a začíná vykukovat měsíc.

Co nejrychleji všechno schovám a sprintem se pustím k domovu. Stihnu to v rekordním čase i na vlka. Sotva foťáky hodím na postel, proměním se.

Seběhnu dolů a v kuchyni na mámu upřu štěněcí pohled. Mám hlad. Hned mi dá do misky jídlo i vodu.

„Nicku, vyfotil jsi něco?“ objeví se zvědavý táta. Zvednu hlavu od jídla a kývnu.

„Tak já ti to stáhnu do počítače a podívám se na ně jo?“ nabídne se nadšeně táta. Dočista ztuhnu. Pak se na něho podívám a varovně vycením zuby a zavrčím.

„Co jsem zase řekl špatně?“ vyleká se táta.

„Myslím si, že si Nick nepřeje, abys jakkoliv šahal na jeho fotoaparáty a notebook a tím miň, něco s nimi dělal,“ odhaduje máma na jedničku. Důrazně kývnu. Posledně když se o to pokoušel, znehodnotil všechny snímky, vymazal mi půlku souborů, třetinu jsem nenašel do teď. Přišel jsem tak o hraniční zakázku. Kdybych ji splnil, byl bych na vrcholu. Ale na druhé straně jsem rád, že se to nestalo, i když jsem tak přišel o možnost cestovat po světě a fotit. Což je můj sen. Na tohle mám ještě čas.

„Ale já s tím už fakt umím!“ zaúpí táta poraženecky. Myslím, že můj skeptický pohled nepotřebuje překlad.

„Co jsem komu udělal, že mi nikdo nevěří?!“ zaúpí táta.

„To bude nejspíš zkušenostmi,“ prohodím k mámě, která jde do kolen. Teď má fakt lepší náladu než ráno.

„Tak už jdeme ven?“ objeví se Nikola. Je fakt pěkná vlčice.

„Měla bys zůstat doma, jdeme do města a někde venku běhá ta bestie, řekněme tomu hlavní, do toho mini bestie a hlavní smečka,“ mrknu na Nikolu.

„Jo a páni si můžou vyrazit co?“ zavrčí.

„Nepůjdete ani jeden a basta!“ vloží se do toho máma. Kruci, jak řekne basta, je to jako by indián řekl howg, neboli konec debaty! Sestřelím Nikolu pohledem a zamířím do pokojíčku. Leč dlouho tam nezůstanu. Oknem vyskočím hned po nutné kontrole mámy. Sem nahoru už nepřijde, takže vlci mají pré!  Umělecky otevřu okno, učil jsem se to pár let, než se mi to povedlo!, a vyskočím dolů. Z druhého patra už je to o držku, hlavně nevím, jak se budu škrábat zpátky. To nechám zase, až se budu vracet zpátky.

„Takže jdeme?“ vystrčí Nikola hlavu z houští a o mě se pokusí infarkt.

„Co tu ke všem čertům děláš?“ zaúpím a málem jdu pod packy.

„Čekám na tebe, co jiného. Tam se vám bude hodit každá packa,“ vyplázne Nikola jazyk. Ženské, nerozumí zatracenému slovu ne! Rozzuřeně se na ni podívám.

„Než začneš nadávat tak mám okno níž než ty, tak se tam bude líp skákat, a pak sám si neumíš krýt záda,“ podívá se na mě Nikola. Odfrknu si, jako by hlídat dva bylo lepší! Ale radši se nehádám, je to zbytečný, stejně bych její logiku nepochopil, ačkoliv s tím oknem má pravdu.

„Budeš se držet těsně u mě a poslouchat na slovo jasné?“ zavrčím na Nikolu. Nadšeně kývne a energicky poskakuje. Jen si povzdechnu a vyrazím do města, vím, že nás tam čekají horší stvůry, jako jsou vlkodlaci a to původní vlkodlaci! Docela bych se na to vysral, kdybych nepotřeboval vlky. Pokud se nějaký mění, budu mít další ho člena smečky, podobně je musí získávat i Hikáge.

Máme štěstí, hned v první uličce na někoho takového narazíme. Sice je bolestí úplně mimo tak zaútočí, ale podaří se mi ho přeprat a pomoct mu proměnit. Když se jakž takž vzpamatuje, jdeme dál. Ze zkušenosti se držím dál od temných uliček, i když je mi jasné, že neproměnění budou hlavně tam. Prostě se tam neodvážím, byli bychom tam jako v pasti. Po půl hodině mě do jedné z ulic přiláká kňučení. Vtrhneme tam. To co uvidím, mě nejdřív zarazí. Ale pak mi ztuhne krev v žilách, když si uvědomím na, co vlastně koukám. Tři vlkodlaci se zlomyslností čekají, až se promění nějaký kluk, kterému to jde bez problému s tím, že ho těsně po proměně napadnou. To nesmím dopustit zvlášť, když ve vlku  poznám spolužáka.

„Co budeme dělat?“ tiše zakňučí Nikola. To by mě taky zajímalo, mám jen jednu možnost.

„Odlákám vlkodlaky a vy dva musíte někam opatrně odtáhnout toho vlka, hlavně někam do bezpečí,“ podívám se na ty dva.

„To ti nemůžu dovolit!“ zděsí se Nikola. Podívám se na ni.

„Máš nějaký jiný nápad?“ zeptám se ji trochu ironicky. Svěsí uši a zavrtí hlavou.

„Dobře, při troše štěstí jim zdrhnu, připravte se,“ mrknu na ně. Chvíli čekám a pak, když je asi v polovině proměny, se rozběhnu a skočím těm třem na hlavy. Jak to nečekají, břinknou tlamou o zem a vztekle se za mnou pustí. Přesně v to jsem doufal! Teď ještě mít rychlejší formičky na blesky než oni.

Chci zahnout do jedné ulice, když zahlédnu nebezpečně ledové oči, které jsem nechtěně poznal z větší blízkosti, než mi bylo milé. Do prdele!

Na poslední zlomek sekundy zmizím v další uličce a za sebou zaslechnu pořádný karambol.  Odvážím se ohlídnout přes rameno. Ti tři vlkodlaci nevybrali tak rychle zatáčku a důvěrně se seznámili se zdí, nejspíš je to bolelo víc než tu zeď i když na ní jsou praskliny.

Daleko víc mě zarazí výsměšné ledové oči, které se za mnou nehrnou. Zarazím se a rozhlídnu se. Buď je to slepá ulička… je, když za sebou zahlídnu zeď a otočím se zpátky. Ledové oči se pomalu přibližují. Ten bastard už jako člověk byl silný, jaký sakra bude ve své zvířecí podobě? Rozhodně nemám v úmyslu to zkoušet tady, kde se ani pořádně neotočím.

 Všimnu si zrezivělého okapu, který drží tak tak.  Pohledem odhadnu výšku střechy, nemůže to být výš jak dva a půl metru… při troše štěstí… snad, ale moc na výběr nemám! Zhluboka se nadechnu a rozběhnu se naproti vlkodlakovi, který v sadistickém potěšení rozevírá čelist. Těsně před ním uhnu a vymrštím se, jak nevýš to jde, musím se zachytit okapu a ještě zadními tlapami se odrazit, čímž způsobím, že se rezavý okap poroučí okamžitě k zemi. Je mi to jedno, pro teď je důležité, že jsem na okamžik v bezpečí! Přeběhnu střechu a dívám se z výšky, kde bezpečně můžu seskočit, musím najít sestru. Zároveň odhalím svoji druhou slabinu, absolutní neznalost plánu města a jeho uliček. Na tom budu muset zapracovat, ale teď je to moje Achillova pata.

Po dvaceti minutách běhání narazím na ulici, kde jsme narazili na ty vlkodlaky. Vběhnu dovnitř a narazím na Nikolu s Dannem a dvěma vlky.

„Kde jsi?“ vyjede po mě Nikola ustrašeně.

„Tady,“ odseknu ji udýchaně.

„Co se stalo?“ zbystří Danno.

„Co by? Vlkodlaci a mezi nimi je i ten zmetek, co mě napadl,“ odpovím mu

„Jsi si tím jistý?“ podívá se na mě Danno nevěřícně. Seknu po něm pěkně hnusným pohledem.

„Snad jsem tak moc neřekl,“ brání se.

„Vezmi Nikolu a ty nové k sobě, podívám se ještě po nějakých,“ podívám se na něho.

„Hlavně dej na sebe pozor, ať ti nemusíme hledat hrobníka,“ poznamená a odvede vlky, no Nikolu odtáhne za ucho. To bych taky rozhodně nerad!

Vyběhnu z uličky a snažím se najít nějaké prostornější náměstíčko, kde bych se aspoň trochu mohl bránit. Neboli kde je spon sto krát sto metrů! No takové nenajdu, ale najdu něco jiného, muzeum! Rozhlídnu se po prostoru a spokojeně zabručím. Dojdu ke kašně, kde je pitná voda a napiji se, pak už jen čekám. Vyřítí se za mnou a skoro se svalí na jednu hromadu, jak všichni naběhnou na vůdce, který nečekaně zastavil, když mě uviděl. Pár vzteklých cvaknutí čelistí a nejeden vlkodlak se odplíží s krvácející ránou. Je uklidňující vědět, že jsou také zranitelní!

„Kde je polovlk?“ zavrčí na mě vlkodlak s ledovýma očima. Jasně, ten hlas jsem taky poznal. Jak by taky ne, když si ze mě udělal boxovací pytel!

„Říkal, že si jde dát šlofíka, prý mu za to nestojíš,“ ušklíbnu se a postavím se trochu jistěji. Vlkodlakovi se zablýskne v očích a pošle na mě tři vlkodlaky. Do prdele, teď nejspíš tu vraždu myslí vážně, já a moje nevymáchaná huba! No co, dal jsem se na vojnu, musím bojovat! Nečekám, až ti tři se na mě vrhnou, prostě je předběhnu a proběhnu mezi nimi, při tom se podívám přes rameno, dva se srazí jako pitomci, ten třetí si dá bacha, tudíž ho bezpečně vytipuji jako nejnebezpečnějšího, ve rvačkách se musí vyznat.

Skočím mu po krku, nesnažím se jít po měkké části, která je hlídaná pěkně nebezpečnými čelistmi, ale po vrchní, kde je krční kost. Doskok mám perfektní, tak moc nelením a zakousnu se do něj, jakmile ucítím kosti. Jako by to čert nechtěl, ucítím trhnutí za nohu, zapomenu, že mám v tlamě čísi krk a prudce se otočím, abych uviděl jedno to nemehlo, jak se mě snaží za nohu shodit. Tohle je nebezpečné. Pustím krk, aniž bych si to spojoval s tím křupnutím, co jsem při otáčení slyšel, prudce se stočím a seknu tesáky po jeho rameni, podaří se mi do něj zabořit tesáky a rozervat mu maso až na kost. Vlkodlak s překvapeným vyjeknutím pustí moji nohu. Skočím mu po krku a zároveň uhýbám tomu třetímu. Neodhadnu doskok a sletím na tlamu, hned vystřelím na nohy, ale ani tak se mi nepodaří úplně uhnout tesákům zadírajícím se mi do boku. Místo, abych to úplně vzdal, mě to tak rozzlobí, že po něm chňapnu, bohužel dost nešťastně, že se ocitnu pod ním. Ale naskytne se mi jedinečná šance. Ze spodu se mi odhalil celý masitý krk. Nezaváhám ani na tak dlouho, aby si ten vlkodlak stačil uvědomit, co chystám, jeden rychlý pohyb a mám jeho krk v čelistech, prudce jim cuknu ve snaze mu ho rozedrat, aby ho ztrátou krve aspoň oslabil. Uslyším další lupnutí a vlkodlak ztratí rovnováhu. Nemám čas váhat, vymrštím se zpod něj a skočím po tom posledním, který se ani moc nebrání a zlomím mu vaz. Stoupnu si tak, abych na ty tři viděl, a podívám se na vlkodlaka s ledovýma očima, který na mě zírá, jako by mě viděl poprvé v životě.

Popoháním Nikolu, která se neustále otáčí, kráva jedna, někde tu jsou původní vlkodlaci a ona se ohlíží jako by na něco čekala. Jasně na Nicka, musím říct, že má odvahu. Viděl jsem, jak těm třem skočil na hlavu, je to číslo. A taky nenapravitelný, hazardní pitomec!

„Co tu kurva děláte!“ zaskočí mě překvapené zavrčení. Prudce se otočím a uvidím Higákeho. Málo kdy se mění, a vedle něj Kie, jeho druhý stín. Nechápu, jak někdo tak pěkný a chytrý může uznat Hikágeho jako svého vůdce a nejspíš taky jako milence. Cítím, jak mě v hrudi bodne žárlivý bodec, teď mám nejlepší moment skočit po Hikágem a….

„Kde je Nikolas?“ přeruší moje myšlenky Hikáge. Překvapeně se na něho podívám, zdá se mi to nebo jsem v jeho hlase slyšel zděšení a …strach?

„To bych taky ráda věděla!“ zavrčí Nikola a vysype, co se stalo. Oženu se po ní, to musí vykecávat všem, Káča jedna pitomá?

„To je debil! Ani původní smečka se dnes neodvážilas ulic, zato nějací kreténi jo,“ sekne po nás pohledem. To je urážející!

„Patříš mezi ně i ty? A ještě se ani neproměníš,“ odfrknu si. Zato Kie proměněný je a nad jeho černým kožichem se stříbrnými skvrnami můžu nechat oči. Vážně nezvyklé!

„Já jsem jiná kategorie, ty nedochůdče!“ odsekne Hikage. To je neurvalé! Vystartuji po něm, ne že by to něco bylo platné, popadne mě za čumák a mrští jím o zem, až bolestí zakňučím.

„Drž hubu sakra!“ zavrčí a napůl se napřímím. Vztekle se na něho podívám a překvapí mě soustředěný pohled, kdyby byl vlk, určitě by natáčel uši, jak by poslouchal.

„Držte se u mě, nebo tu bude víc mrtvol!“ podívá se na nás. Už chci protestovat, když mě Nikola rafne do ocasu a pustí se za Hikagem, ti dva nováčci ji následují jako stíny. Nechce se mi tu zůstat samotnému tak je taky následuji. Nick mě určitě potrestá!

Hikáge se žene ulicemi k muzeu, my ostatní máme čtyři tlapy, ale sotva mu stačíme, jak je rychlý. Zastavíme se na schodech nad náměstím. Tedy Hikáge se zastaví, já to do něj napálím, ale nezdá se, že by ho to nějak rozhodilo, je jak betonová zeď. Stejně jeho postoj prozrazuje překvapený šok. Opatrně za ním vykouknu stejně jako Nikola, Kie a dva nováčci, ale to už i mě padá nekontrolovatelně čelist k zemi, když vidím Nicka, jak zrovna odrovná jednoho vlkodlaka, zlomení vazu slyšíme až sem. Netrvá moc dlouho a vypořádá se i se zbývajícími dvěma a postaví se tak, aby měl na očích smečku vlkodlaků před ním i ty tři mrtvé bokem, jako by čekal, že vyskočí. Podívám se na vůdčího vlkodlaka, musí mít sakra autoritu, když vede takovou smečku, kterou by neudržel ani bagr a nikdo jiný z nich se neodvažuje ke rvačce přidat. Z jeho ledových očí mě zamrazí po celé páteři. Na rozdíl od Nicka bych se pod jeho pohledem sotva pohnul. Taky je celý zkoprněly šokem.

„Ten kluk se mi snad jenom zdá,“ zatřepe Hikáge překvapeně hlavou.

„Kie, pohlídej tyhle nedochůdčata, já jdu pomoct tomu blbovi,“ uchichtne se a vyrazí k Nikolasovi. Vypadal, jako by ho něco potěšilo. Od vrchních schodů se vymrští do vzduchu, kde se přemění na vlčího obra a dopadne přímo doprostřed vlkodlaků, mezi kterými vypukne panika. Ani ne za čtvrt hodiny se zbývající vlkodlaci urychleně stáhnou za vlkodlaka s ledovýma očima. S povděkem uvidím, že Nick, až na pár povrchních zranění, co se mu už začínají léčit, je v naprostém pořádku.

Trochu v šoku se podívám na Hikágeho, který se vynoří z hromady mrtvých vlkodlaků, a podívám se na vlkodlaka s ledovýma očima. Ani o mě nezavadí pohledem a postaví se přede mě.

„Dobře víš, že tu nejsi vítaný,“ zavrčí na vlkodlaka, který ho sleduje s větší nenávistí než mě. To už je co říct.

„To pozoruju, vnuku. Kde jsi sehnal tu mlátičku,“ střelí pohledem ke mně vlkodlak. Vnuku? Takže on je skutečně polovlk? Nějak si nedokážu představit nějakého vlka, který by šel dobrovolně do postele s vlkodlakem!

„Vypadni, máš na to deset vteřin,“ odstřelí ho Hikáge.

„Copak ty mě nevidíš rád, po těch letech?“ vycení vlkodlak vražedné zuby v čemsi, co nejspíš má být úsměv. Jen mi z něho běhá mráz po zádech.

„Mám tě přivítat se stejnou radostí jako fotra?“ vycení Hikáge ještě vražednější zuby. Podle těch mrtvých vlkodlaků, co se pomalu obracejí v prach, tomu dědkovi zbyla stěží hrstka z těch, co s ním přišli, to nejspíš nebude přátelská výzva. Dědek o trochu couvne.

„Takže se ke mně nepřidáš,“ zavrčí dědek.

„To bys mě napřed musel zabít, jen nevím, jestli to dokážeš s tou hrstkou švábů,“ ušklíbne se Hikáge.

„Já se vrátím a ty budeš litovat dne, kdy ses narodil,“ slíbí mu dědek a se zbytkem zmizí v uličkách. Ani ne o pár minut později se ozve vlčí zavytí kdesi od okraje města.

„Tak to bychom měli. Vy byste se měli vrátit domů,“ otočí se na mě Hikáge.

„To mi jako chceš poroučet?“ zavrčím a kulhavě se vydám ke kašně. Jsem celý od krve a není mi zrovna nejlíp.

„Nejspíš ne, jde z tebe strach,“ promění se do své lidské podoby. Nestojí mi ani za odpověď. Ponořím se do kašny a za chvíli odtama vylezu mokrý, ale čistý. Vypráším si vodu z kožichu. 

Nicku, jsi v pořádku?“ přižene se ke mně Nikola. Kde se tu do čerta vzala?

„Nikolo, nemáš být u Danna?“ zavrčím na ni a pak uvidím i Danna a další dva vlky, kteří se na mě dívají s vysokým respektem.

„No nejspíš tam měli namířeno, ale usoudil jsem, že u mě budou víc v bezpečí,“ podrbe mě Hikáge mezi ušima. Ať mi zachránil kožich nebo ne… prudce se oženu a Hikágeho ruku zdobí čerstvě roztržená a rozšklebená jizva od lokte k zápěstí.

„Nejsem žádný tvůj pitomý čokl a moji smečku nech na pokoji!“ zavrčím na něho a seknu pohledem po Nikole, dobře vím, kdo to vykecal, ale fakt nemám náladu to řešit právě tady.

„Jdeme!“ nařídím. Jako první se ztratím mezi uličkami. Danno se mnou zavede nové vlky dom a když jsem si jistý, že je v bezpečí i on, obrátíme se s Nikolou k domovu. O pár minut později, skočíme jejím oknem do pokoje. Než stačím Nikole něco říct, rožne se světlo.

„Tak vás vítám doma, děti,“ podívá se na nás máma, která se v tomhle momentě proměnila spíš v lítou šelmu. Jen se s Nikolou podíváme na sebe a polkneme.

Pozorujeme Nicka a Nikolse jak proskočí oknem dovnitř a tam se vzápětí rožne. Asi bude mít trable, ale stálo to za to, už jen pro to že jsem se přesvědčil, že se ke mně hodí.

„Křemíš se jako Křemílek na Vochomůrku když má v sobě demižon vína. Měl by sis dát pozor, nebo tě jednou zakousne. Myslíš, že je to ještě ta tvoje krev?“ podívá se na mě Kai.

„Tak moc jsem mu té krve nedal, i když na ni může reagovat trochu citlivěji. To je dobře, kdyby byl slabý nejspíš bych ho převálcoval, občas potřebuji i já krotit,“ poznamenám.

„To mi nemusíš říkat, i když jsi krotší než tvůj bratr. Ještě aby byl tak chytrý jak je silný,“ poznamená Kai.

„To uvidíme, jak vyvázne z té pasti. Jdeme, musíme se podívat po těch, co přežili,“ plácnu ho a zmizíme ve tmě. Všechno vypadá víc než nadějně!