Tajný svět Akyry

Klid před bouří

Po tom, co pečlivě zkontroluji svůj pokoj a výjimečně nenarazím na nic divného kromě páčení skříní a dveří temné komory, sebou třísknu na postel a zavřu oči. Je tak skvělé být doma! Pak je otevřu a podívám se na své ruce. Nevím, co se děje, nikdy jsem nebyl tak silný. Myslel jsem, že s Ryuem to byla náhoda. Začínám mít strach sám ze sebe. Potřebuji něco dělat, takže vytáhnu ze skříně znovu vybalené džíny a spodní prádlo a jdu se opařit do sprchy. Po celých dvou dnech je sprchá parádní. Vylezu a obléknu se, pak se zastavím před zrcadlem. Setřu páru a dívám se, jestli nemám nějaké změny v rysech. Ničeho si nevšimnu a tak vyjdu ven. Hned si všimnu mámina pachu v pokoji a seběhnu dolů.

„Co jsi potřebovala mami?“ zeptám se jí.

„Sedni si,“ ukáže nervózně na křeslo. Sednu si. Mám strach, že se mě začala bát. Podá mi nějaké papíry. Vezmu je a prohlédnu si je. Je to kupní smlouva, kterou vyjednal Hikáge.

„A co s tím?“ zeptám se.

„Kolik ti dlužíme?“ zeptá se táta.

„Nejsem si vědom, že byste mi něco dlužili,“ odvětím klidně.

„Ty jsi ten dům koupil zpátky ne?“ zamračí se na mě táta.

„No to není docela správné. Koupil ho Hikáge na mé jméno a já mu pak dal peníze,“ ujasním si to.

„To je to samé!“ vybuchne táta.

„Tati, vy mě nic nedlužíte. Jestli mi někdo něco dluží je to původní smečka, dál se o tom odmítám bavit. Neříkám, že mi to díru do účtu neudělalo, ale jsou to jen prachy a na těch nezáleží. Dají se vydělat! Důležitější je, že vy jste aspoň trochu v pořádku,“ zamračím se na něho.

„Copak tobě nevadí, že jsi přišel o bůhví kolik peněz?!“ vyhrkne.

„Nevadí. Je mi to jedno! Celý život jste mě učili, že peníze jsou ve štěstí až na druhém místě a že na prvním jsou věci, které se sice nahmatat nedají, ale jsou daleko důležitější. Tak to prosím nekaz tím, že se chováš jak blbec. Klidně těm idiotům všechno nechám, jen když je budu mít z krku!“ zamračím se na něj.

„Jsi chytřejší než já, když jsem byl mladý,“ povzdechne si.

„Tak to jsem opravdu rád, tvoje zkušenosti bych kopírovat nechtěl,“ oddechnu si. Táta vyprskne smíchy a není k zastavení. Podívám se na něj a přemýšlím, jestli mu nepřeskočilo.

„Co budeš zbytek prázdnin dělat?“ zeptá se mě, když se uklidní.

„Fotit. Jestli si na penězích něco užívám, tak je to jejich vydělávání,“ uculím se.

„Dobře, v pátek chci zajet někam na Okinawu k moři na jeden nebo dva dny. Myslím, že odpočinout si potřebujeme všichni,“ pousměje se táta. Je viditelně klidnější.

„S tím s tebou souhlasím,“ pousměju se.

„Co je dnes za den?“ zeptám se jich. Jsem z víru událostí úplně zmatený.

„Sobota noc, nebo spíš neděle ráno,“ opraví se při pohledu na hodiny. „Nezdá se to že,“ pousměje se.

„Ne, dobrou noc,“ zvednu se a jdu si lehnout. Skulím se pod deku a v momentě spím. Nemám ani čas popřemýšlet, jestli to, že ten dům je napsaný na mě, z něj dělá nové místo. Docela bych si vysnil něco jiného než ten první sen, co se mi tu zdál.

Ráno se probudím unavený a s chutí vraždit toho někoho, kdo mě neustále prozvání. Se zavrčením vezmu mobil a v tom, abych s ním švihl o stěnu, mi zabrání jen to, že si vzpomenu, že mám skoro vysáté konto.

„Připravte se na odstřel,“ zavrčím do telefonu.

„To já brzo odstřelím tebe!! Máš zpoždění s fotkami a zakázky stojí! A nevrč na mě nebo ti nedovezu kostičku!“ zaječí na mě hlas z telefonu. Jen zamžikám, než si vzpomenu, že patří mému kamarádovi a právníkovi Petrovi.

„O čem mluvíš? Jaké kostičky?“ zvednu se z postele a potácím se k počítači, který hned naskočí.

„Stěhujeme se do Japonska! Nejsi rád, že budeme sousedé?“ zavrní v telefonu.

„Pane bože, to už nastal konec světa?“ zděsím se. Odpovědí je mi smích, ve skutečnosti jsem rád, že ho budu mít na blízku. Povolím mu přístup k mým fotografickým složkám.

„Tak pracuj a já se jdu najíst, ještě jsem nejedl,“ zívnu.

„Když budeš jíst na noc tak ztloustneš,“ napomene mě.

„Cože?“ podívám se na lištu, kde je časový údaj 19:35 a zamrkám.

"Doprdele já prospal celou neděli?“ zeptám se zničeně.

„Kdyby jen neděli, my máme úterý ráno,“ dorazí mě.

„A už jsi vzhůru, začínala jsem se bát, je už večer,“ pousměje se mamka. Všimnu si, že jí modřiny dost vybledly.

„Mami, co je za den?“ zeptám se jí. Doufám, že si Petr ze mě střílí.

„Pondělí, prospal jsi dva dny,“ pousměje se. Povzdechnu si. Co jsem komu udělal?

„Potřeboval bych nějaké fotky v noci. Měsíc, hvězdy, nějaké se zvířaty,“ ozve se zamyšleně z telefonu.

„Dnes půjdu fotit, musím dohnat dva dny,“ usměji se. Kouknu se na počítač, kde ze směsi vylétávají obrázky a jdou do určitých složek a pak do složky použité.

„Dobře a ještě budu žádat nějaké fotky Japonska, znáš to chrámy, sakury, typické zámky, zenové zahrady,“ začne Petr.

„Hele víš co? Sepiš mi to a já se pokusím, momentálně se mi načítá mozek,“ uchichtnu se.

„Dobře, hele, co se u vás dělo?“ zvědavě.

„To ti povím až dorazíš. Kdy se vlastně stěhujete?“ zeptám se.

„Ve čtvrtek jsme tam se vším všudy, tak nezahálej,“ upozorní mě.

„Oni mě nahoře nemají rádi, co jen jsem jim udělal?“ zaúpím a začnu se hrabat z postele, což jde celkem těžko, do peřiny jsem se doslova zasukoval. By mě zajímalo, co se mi zdálo. Konečně se z ní dostanu a zamířím po zpaměti do své koupelny, bohužel narazím do dveří. Zamračím se na ně a otevřu je, jen abych se bouchnul podruhé, jak jsem moc blízko. Jen zaúpím. Radši vypnu mobil a hodím ho na postel nebo bych ho ještě utopil. Na kontě mám možná dva tisíce, takže žádný mobil. Ten zkrácený obchod mi fakt chybí. Vyjdu z koupelny a obleču se do teplých kalhot a trika s dlouhým rukávem, poberu, co budu potřebovat a jdu dolů.

„Dobré ráno,“ zívnu.

„Večer,“ opraví mě Nikola.

„Pro mě ráno,“ odvětím a pustím se do večerní snídaně.

„Jo málem bych zapomněla, volal ti vedoucí, jestli bys zítra nemohl do obchodu na celý den,“ koukne na mě Nikola.

„Budu tam,“ potvrdím, dojím a vyběhnu z domu. Focení vám popisovat nebudu, ale ty fotky jsou nádherné. Snad se brzo srovnám na pár stovek, než Petr přijde na tu hrůzu na kontě a srovná mě do latě… zase. Po tom posledním jsem musel k ušnímu, protože jsem na uši neslyšel.

Domů dorazím o půl sedmé i s pečivem.

„Dobré ráno,“ zavrním nad vůní, která se line z kuchyně a jdu si skrýt fotoaparáty. Tohle musím vyvolat starým způsobem. Jednou jsem v noci zkoušel fotit digitálním a vyfotil jsem jen tmu. Jak je to možné nevím. Ale od té doby nedám na klasické foťáky dopustit. Pak seběhnu dolů, jsem úplně jak po spaní, asi si na mě vybral daň ten stres.

„Jak je?“ zeptá se mě máma a shrne mi na talíř tři vejce, čtvrt kila opečené slaniny, párky a ještě zeleninu, k tomu mi přidá dva krajíce chleba.

„Skvěle, jsem připraven do práce,“ dám se do snídaně. Prázdný talíř natáhnu k mámě, která si jen povzdechne a dá mi tam další porci. Spokojeně se najím. Bříško jako v pokojíčku. Vezmu si věci a než táta dojde do kuchyně, jsem venku a uháním k obchodu. Dorazím tam včas a prvním nemehlem, se kterým se srazím, je Ryuu. No tě bůh!! Mlčky se převleču a zamířím ke starouškovi, napjatý, jestli na mě ten neurvalec skočí, ale nic se neděje. Staroušek mě zaúkoluje a s Ryuuem celý den nosíme regály do rozšířeného obchodu, nosíme krabice a bedny s novým zbožím a staré také předkládáváme. Je mi to divné, ale neptám se.

„Asi se divíte, že jsem vás o to požádal. Skutečnost je taková, že jsem musel svůj obchůdek prodat. Já už na všechnu tu práci nestačím a rodina se bohužel nemíní o obchůdek starat,“ oznámí nám novinku, která mě i Ryuua a stejně tak Nikka srazí na zem.

„A co bude s námi?“ zeptá se Ryuu po chvíli.

„Zůstáváte tady, noví majitele mi slíbili, že se budu dál starat o obchůdek, tentokrát za plat a byli by rádi, kdyby zůstali brigádníci. Jak vidíte, rozšiřovali to tady,“ usměje se majitel. Ze srdce mi spadne celá hora kamení.

„Takže máme nové rozvrhy?“ zeptám se.

„Ano, majitelův kluk tu bude také pracovat, takže tu budete po dvou každá skupina obden,“ potvrdí mi majitel.

„Dobře, tak jak jsi nás rozškatulkoval,“ povzdechne si Ryuu odevzdaně.

„Ty s Nikkem a Nikolas s tím novým, aspoň mám jistotu, že ho nezakousne v první vteřině,“ odpoví majitel. Kývnu, to mi nevadí, hlavně že nebudu s nikým z původní smečky.
"To by dnes bylo všechno,“ ukončí majitel… eh pardon, od teď už vedoucí, pracovní dobu a rozdá nám poslední výplaty za sebe. Poděkuji a dám si obálku do kapsy, aniž bych ji kontroloval a vyrazím se převléct. Na poslední moment mi pohled na pracovní oblečení připomene peníze, které putují do džínů, a vyrazím ze šatny. Ryuu se mě ani nepokusí zdržovat, jen ode mě odskočí. Nevšímám si toho. Ženu se domů, abych mohl vyvolat fotky a naskenovat je Petrovi. Doma do sebe něco hodím a zavřu se v temné komoře, kde mi zmizí reálný svět ze života. Zbude jen fascinace toho, jak se na fotkách pomalu vynořují obrázky. Nad jedním doslova zavrním. Silueta japonského hradu ozářená měsícem a do toho halouzka sakury, která je růžově průsvitná. Tak tohle se mi povedlo, musím fotku zvětšit.

Noční zvířata u napajedla ozářená bleskem, či jen stíny oproti nebi ozářeném měsícem.

„Aha, asi je v temné komoře. Nechoďte tam, jestli je vám život milý, myslím to vážně. Když jsem to udělala posledně, museli mě dávat dohromady v nemocnici. Jen si sedněte a čekejte. Ok?“ zaslechnu Nikolu, ale nevěnuji tomu pozornost. Nejspíš to je jen někdo ze smečky.

„Co to vůbec temná komora je? A proč je na to tak citlivý?“ zaslechnu nezaměnitelný hlas Hikágeho. Co tu ke všem čertům dělá?!

„Nevím. Vím, že je to něco kolem fotografování, zaručeně je na to hodně háklivý. Bože, kdybych neslyšela tu nahrávku, kde ti slibuje, že ti ukáže nějaké fotky, vůbec bych tě sem nepustila. No já radši zmizím, než se objeví,“ zaúpí Nikola a uslyším klapnutí dveří. Aspoň že s nimi netřískla. Zkontroluji hromádku a zjistím, že mi zbývá takových dvacet fotek. Pustím se do vyvolávání a snažím se nemyslet na Suzukeho, jinak všechny fotky zmrvím. I tak to trvá další hodinu a půl, než pověsím poslední fotku k usušení, rozsvítit červené světlo a vyjít ven.

„Nahrávka, kde ti slibuji, že ti nějaké fotky ukážu?“ pozvednu obočí, když zavřu dveře od temné komory. Suzuke, rozkošnicky se rozvalující na mé posteli, otevře jedno oko.

„Trvalo ti to dlouho. Jo, vždycky si dělám kopie, co mi kdo slíbí, pak si totiž nemůžou vymýšlet,“ sedne si. Kie se na mě nevraživě podívá.

„Díky, že mi věříš,“ kouknu na hodiny v mobilu. Půl osmé, to není tak zlé. Na to že jsem začal ve čtyři s asi stovkou fotek.

„Jak komu. Co je temná komora?“ zeptá se.

„V temné komoře se ručně vyvolávají fotky, které nejsou digitálního rázu. Musí u toho být absolutní tma, jinak se film nasvítí a je k ničemu,“ vysvětlím mu.

„Jak něco můžeš dělat v naprosté tmě?“ nechápe.

„Cvik. Ještě nějaké otázky?“ zeptám se s úsměvem.

„Proč nefotíš digitálně?“ zeptá se Kie.

„Fotím, ale ne všechno jde digitálně, zvlášť když fotíš objekty ve tmě. Jednou jsem to zkusil a byla tam jen absolutní tma, jen vyplýtvaný film. Takže když mám zakázku na noční fotky, radši používám normální foťák s filmy a pak je naskenuji do počítače,“ pokrčím rameny.

„Když mi nějaké ukážeš, tak už tě nebudu otravovat,“ mrkne na mě Suzuke. Sednu k počítači a ukážu mu použité fotky.

„Mám tu ještě něco, co by tě mohlo zajímat,“ usměji se a vytáhnu fotky, které jsem nafotil při našem prvním setkání.

Suzuke je vezme a já se zadostiučiněním sleduji, jak mu jde spodní čelist k zemi a Kiemu taky!

Hikáge

 Jeho fotky vážně musím obdivovat, už se nedivím, že je do nich máma tak zblázněná. Asi ho poprosím, jestli by pro ni nesestavil album jen s fotkami vlků. Byl by to originální dárek a máma fotky vlků miluje snad nadevšechno. Nejspíš proto, že je sama vlk. Nemůžeme z počítačového alba sundat oči a stejně tak ani z normálních fotek. Některé si ani nedokážu představit, jak je fotil. Třeba orla, který ve vzduchu uloví jiného ptáka, nebo když se vrhá střemhlav pro rybu do vody. Na vlastní oči vidím sekundu za sekundou celý postup lovu. Už se ani nedivím, že je nejžádanějším fotografem na světě. Musí vydělávat miliony. Sem se musím vrátit, abych viděl ten zbytek fotek a ty nové taky.

„Mám tu ještě něco, co by tě mohlo zajímat,“ promluví Nick a sáhne do jedné skříňky, kterou odemykal třemi různými klíči, a vytáhne hromádku fotek, které mi podá.

Fotky jsou rozhodně většího formátu. Podívám se na první a ztuhnu, když vidím sám sebe, jak se dívám na Nikolase, ovšem ve vlčí podobě. Podívám se na další a cítím, jak mi čelist jde dolů. Čím dál v prohlížení pokračuji, tím ohromenější jsem. Nejen nad kvalitou a ostrostí fotek, ale taky nad jejich přesností na různé situace. Je na nich celá moje smečka, dokonce i ti, co byli skryti mezi stromy nebo vysoko ve svahu nad námi. Nejhorší jsou oči, které nejsou tak úplně vlčí, ale v něčem i lidské. Po zádech mi steče pramínek potu. Kdyby je uveřejnil, je tajemství vlkodlaků odhaleno. Už chápu ty zámky.

„Neboj, nemám v úmyslu je zveřejňovat, nejsem kretén,“ vezme mi fotky z ochablých prstů a znovu je zamkne.

„Kdy jsi to fotil?“ zeptám se zostra. Nikolas se usměje koutkem úst, jak má ve zvyku, když někoho převezl a v očích se mu objeví veselé jiskřičky. Myslím, že tyhle gesta si ani neuvědomuje.

„No vzpomínáš na ten první den, kdy jsme se poprvé potkali?“ zeptá se.

„To ano, ale všechny foťáky jsi měl dané v pouzdrech,“ zavrčím. Tenkrát jsem si myslel, že je to pořádný magor.

„Všechny ne. Mám ještě jeden, malý foťáček Nikon. Dá se krásně skrýt mezi prsty, perfektně fotí. To, že jsem šel bokem, mělo dva důvody. Jedním je, že otočit k vlkům zády je naprostý idiotismus, protože to je doslova pozvánka na štvanici. Druhý důvod byl, že jsem vás mohl skvěle vyblýsknout, aniž byste to tušili,“ uculí Nick.

„Samozřejmě bez blesku.“

Nad tímhle vlkem mi vážně zůstává rozum stát. Bezmocně zavřu oči. Takhle se nechat nachytat nováčkem…

„Viděl ty fotky někdo?“ zeptám se zdrceně.

„Kromě vás dvou ne,“ ujistí mě Nick.

„Díky, takovou pohanu bych asi jen tak nepřekousl,“ povzdechnu a usměji se na něho. Nasadil jsem si do kožichu pěkně vychytralou blešku. Vstanu.

„Díky za podívanou, už musíme jít, uvidíme se,“ pokývnu mu a necháme se vyprovodit ven. Jen co jsme z doslechu, i vlčího, se ke mně Kie otočí.
„Hiki, nezlob se na mě, ale jestli někdy vyvoláš válku s Nikolasem, dezertuji na jeho stranu,“ promluví vážně. Mluví mi z duše!

„Stoupni si do fronty, troubo,“ zahučím a jdeme si na večeři. Nemluvíme, absolutně nemáme náladu mluvit. Do háje, já jsem se pyšnil, že nikdo nikdy moji smečku nevyfotil a teď jsme koukali na sto obrázků naší smečky, které byly pořízené zelenáčem sotva tři minuty po tom, co jsme ho vyhnali z našeho území! Toliko k naší neidentifikaci. Jak trpká příchuť! Jestli ty fotky najde máma nebo dokonce bratr…. Stěhuji se na Měsíc. Podívám se na Kieo a uteče mi uchichtnutí a pak se začnu šíleně smát, nejsem k zastavení.

„Čemu se směješ?“ zeptá se mě nechápavě Kie.

„Tomu jak nás doběhl,“ přiznám s uchichtnutím. Kie jen zavrtí hlavou a v paneláku se rozejdeme. Na mých dveřích je připevněn lístek. Strhnu ho a otevřu.

Ve středu v 18:00 střetnutí u středové kašny.

Účast nutná!

PS

P.S: přiveď celou smečku

Co to… proč by původní smečka chtěla sraz na pomezí? A s celou mojí smečkou? Vždyť tu jeho značně převyšujeme.

Vytáhnu z kapsy telefon a vytočím Nicka.

Nick

Zrovna mám v puse plnou lžíci těstovin, když mi zazvoní telefon. Kdo mi teď může volat? Rychle rozkoušu těstoviny a sáhnu po telefonu. Neznámé číslo. Zamračím se a zvednu to.

„Halo?“ ozvu se.

„Tady Suzuke, také jsi dostal vzkaz?“ zeptá se mě známý hlas. Ani nehloubám, kde vzal moje číslo, byl pěkně dlouho v pokojíčku o samotě s mým telefonem.

„Jaký vzkaz?“ zeptám se ho.

„Já ho měl přilepený na dveřích,“ poznamená.

„Vydrž,“ vstanu a běžím ke dveřím, otevřu je a uvidím přilepený vzkaz. Vezmu ho a vrátím se do kuchyně, kde ho otevřu.

„Jo měl. Ve středu v 18:00 střetnutí u středové kašny. Účast nutná!PS P.S: přiveď celou smečku. I rodiče, prosím.“

Nadiktuji ho do telefonu.

„To samé, jen bez těch rodičů. Jedná se o studnu u muzea. Je to přímo ve středu města, říkáme tomu neutrální zóna,“ vysvětlí mi. Po zádech mi přeběhne mráz.

„PS…“ zeptám se.

„Původní smečka,“ zaslechnu odpověď.

„Díky,“ vypnu telefon a zůstanu stát jako opařený.