Tajný svět Akyry

Jak běží čas

Dnes už je to pět dlouhých let, co uběhla válka s vlkodlaky a já při ní málem zemřel. Dnes už jsem v pořádku, noha se mi zahojila bez následků a pro doktory jsem jedna obrovská hádanka. Nikdy jsem jim neřekl a ani neřeknu, jak jsem se dokázal uzdravit bez následků. Řekl jsem to jen Suzukemu. Zaměřím foťák na nádherného motýla a záběr zkazím, když uslyším poplach od jedné z hlídek. Zase se o to pokoušejí, dobře, no dnes je s focením konec. Rychle popadnu tašku, kterou mám nedaleko a rozběhnu se domů. Jen co hodím tašku do haly, proměním se a utíkám na rozhlednu, kterou jsme si udělali ze supí hlavy… zbytku supí hlavy, většina spadla vlivem eroze, což je podle mě škoda.

Jsem zrovna v půlce cesty, když se ke mně přidá Suzuke, ani nemusím otočit hlavu, abych věděl, že je to on.

„Nevíš, která strana je napadena?“ zeptám se ho.

„Tvoje zlato,“ odpoví mi a šťouchne do mě.

„Proč je to vždycky moje strana,“ zaúpím a vydrápu se na bývalou sochu. Stačí zběžný pohled do údolí, abych odhalil vlky, kteří se snaží nenápadně dostat k hranicím.

„Protože jediná tvoje strana nevypadá na to, že by ji někdo hlídal,“ odtuší. Otráveně se na něho podívám. My dva jsme manželé i podle papírů, praštili jsme do toho hned, jak jsme měli osmnáct. Já nedávno dodělal fotografickou školu spolu se zaměřením na internetové účetnictví a design stránek. Suzuke je právník. Nikdy bych to do něho neřekl. Já chtěl taky na právníka, teď ho dělám dálkově, tajně!

„Zase někdo útočí?“ zastaví se vedle mě bílý vlk se šedýma očima. Je to Petr, proměnil se rok po tom, co se sem s rodinou přestěhoval, taky má za sebou právnickou školu a teď jde na soudcovství. Byl to pro něho pořádný šok, dostal ho z toho jeho přítel Rai. Pořád přemýšlí, jestli do toho praští nebo ne. Nechci vědět, v jakém bodu to vždy zkrachuje.

 Rai se vedle něho objeví vzápětí. A skoro o čtvrt hodiny později dorazí Jíro se zbytkem smečky.

„Kde máš Nikolu?“ zeptám se švagra, vím, že si tyhle menší bitky nenechá ujít. Manželé jsou teprve rok.

„Zamkl jsem ji ve sklepě, přece nenechám těhotnou ženskou jít do bitky, jsi normální?“ obrátí oči v sloup.

„Tak já budu strejda a už je to potvrzené od doktora?“ zajiskří mi oči.

„Ne ode mě. Co si mám myslet, když si udělá smažená vajíčka, na to si dá dva kopečky zmrzliny, přelije brokolicovou omáčkou a zakončí to okurkou? Nebo když si namáčí okurky do nutelly?“ podívá se na mě. Je mi zle.

„Nic proti, ale pokud bude mít tyhle chutě, nezvu vás na oběd,“ zaúpím.

„Ty jsi zlý,“ odfrkne si Jíro se smíchem.

„Ne jen se mám hodně rád, stačily mi chutě mámy,“ zezelenám, jen co si na to vzpomenu.

„Co ten tu dělá?“ zeptá se zvědavě Suzuke, podívám se mu přes hřbet a pak si na něj položím hlavu. Yasei, minimálně jednou do měsíce nám otravuje život. Ne, že bych neměl Yaseie rád, jen jsem raději, když nás dělí aspoň dva ostrovy.

„Ty jsi tu vážně chyběl,“ zavrčím na něho a pohledem zkontroluji dění dole, zapřemýšlím, jestli jim nemáme jít naproti. Napravo zahlédnu Ryua, který se ujal původní smečky, jak se zastavili dost daleko, aby je necítili.

„Já vím, proto jsem tady. Jak se máte, rodinko?“ zeptá se vesele. Jak je vidět, tohle oznámení nebere tragicky.

„No žijem, že ty se tu přichomýtneš vždycky, když na nás někdo útočí,“ rýpne si Suzuke. Vím, čím to je. Vlka, který k nám přišel, jsem viděl před pěti lety v Yaseiově smečce.

„Vždycky ne, bitky na začátku září jsem se neúčastnil,“ odpoví nevinně Yasei. vyjede ze mě uchichtnutí, jasněji už nemohl říct, že tu má špeha.

„Karene, jestli Yaseie budeš informovat o tom, co se tu děje tak tě oškubu jako slepici a pak ti dám roubík,“ otočím na zrzavého vlka, který jen zamává ohonem. Je jasné, že neposlechne.

„Proč se všechno dozvím až jako poslední,“ zavrčí Suzuke,

„No nejsi poslední, někomu ještě nedošel základ,“ odtuší Petr a Suzuke s Yaseiem jdou k zemi smíchy. O tomhle si s nimi promluvím.

„Doprdele, co tam dělají dvojčata!“ zděsím se, když uvidím svoje brášky jít přímo k cizím vlkům. Suzuke s Yaseiem nečekají a já taky ne. Vrhneme se přímo z kopce a smečka za námi. Cizinci se vylekají, ale bohužel, jeden má tolik filipa, že popadne štěňata za kůži na krku.

„Ani se nehněte nebo je po nich,“ zavrčí. Bohužel to musíme vzít vážně, vzhledem k tomu, že štěňatům drží nůž na krku. Podívám se na Yaseie a Suzukeho, kteří zacouvají do smečky a zmizí, aby se nějak pokusili dostat vlky pryč. Ryuu na mě tázavě koukne, zatímco já uvažuji, jak to navléct. Dám vlkům pokyn, aby je nenápadně obstoupili a začali oddělovat, co nejtišeji. Párkrát jsme to už použili, pokaždé s dobrým výsledkem a tušil jsem, že tentokrát to bude fungovat taky. Cizinci se příliš zaměřili na snadnou kořist, která pro ně znamenala triumf. Štěňata!

 Kdyby to nebyli mí bratři, tak z nich vyklepu jednotlivé buňky a zaženu je na ústup a to jim není ani pět. Zapřemýšlím, kolik jim bude, než z nich úplně zešedivím.

„Okamžitě je pusť a vzdej se,“ zavrčím vztekle. Vlk se dá do smíchu.

„Kdo si k čertu myslíš, že jsi? James Bond?“ když je trochu schopný mluvit. A to ani nezpozoroval, že jeho smečka se zmenšila na polovinu, neslyšel ani pár překvapených vyjeknutí.

„Proč mě přirovnáváš k takovému břídilovi? Já dokážu víc než Chuck Noris a ten umí třísknout otáčivými dveřmi!“ odfrknu si.

„Vlastně i on je pro mě břídil,“ zauvažuji.

„A to jako proč?“ zeptá se zvědavě cizí vůdce.

„No James Bond se musí infiltrovat, aby něčeho dosáhl, Chuck Norris oznámí své jméno a čeká na rezignaci. Já řeknu své jméno, okamžitě se vzdají, vypálí si vlastní vesnice, pozabíjí obyvatelstvo a zbytek mi dají na zlatém podnose včetně hlavy vůdce,“ naparuji se, cizí vlk vybuchne smíchy. Yasei se Suzukem mu odeberou dvojčata ani si toho nevšimne a čekají, až se to nemehlo přestane smát.

„Mě nikdy nepřemůžeš,“ ušklíbne se.

„Už se stalo, nemáš zajatce a jsi sám,“ pokrčím ramenem a proměním se.

„CO? Je nás víc než…“ otočí se a tam vidí jen moje vlky. Jsou tak hodní, že trochu ustoupí, aby viděl své vlky svázané jako na obětování. I debilovi je jasné, že oni mu nepomůžou. Vidím, jak polkne a otočí se ke mně, nůž letí do prachu na zemi.

„Kde se k čertu stala chyba?“ zeptá se, zatímco ho mí vlci svazují.

„Chyba byla, už když jste o tomhle území uvažovali,“ oznámím mu a nechám je odvést. Hádám, že výkupné pokryje tu díru v kase smečky, kterou někteří pořád vyprazdňují na opravy, když se rozhodnou zbourat půl města.

„Ber to z té lepší stránky, aspoň máme zase plnou kasu, aniž bychom museli na někoho útočit,“ uchichtne se Suzuke.

„Velice vtipné,“ ujistím manžela a zaměřím se na brášky.

„Goro, Isamu!“ zavrčím na ně.

„Ano Alfo?“ zavrtí ocáskem Isamu a usměje se.

„Co jste tu dělali!“ zaječím.

„My jsme ti chtěli pomoct!“ odpoví nadšeně Goro. Ne, že by si z mého křiku něco dělali. Seknu pohledem po Yaseiovi, který tiše vyprskne smíchy.

„Vy mi pomáháte tak maximálně do hrobu, už mi z vás šedivějí vlasy!“ ujistím brášky.

„To by ses asi měl zeptat mámy, jakou barvu na vlasy používá, ona má pořád pěkný vlasy,“ vyvalí na mě oči Isamu. Slyším, jak většina smečky zabublá smíchy. No aspoň mám jistotu, že to nejsou ani alfové ani betové, takhle drze mi dokáže odseknout jen omega a já nemám ani chuť jim zakroutit krkem. Co se ti dva před dvěma lety proměnili, vesměs to jsou nejmladší členové smečky. I děda se divil, že se změnili tak brzo, vládne ve smečce klid a pohoda, ve všech smečkách.

„Takže opět brokolicová dieta,“ povzdechnu si, ty dva neuhádám ani, kdybych se postavil na hlavu a tancoval na ní čtveráka.

„Ne brokolici, né!“ zaúpí brášci unisono. Zeleninu nesnáší stejně jako ostatní vlci.

„A jestli toho nenecháte, řeknu to mámě a budete mít brokolici kříženou se špenátem a koprem!“ zavrčím a brášci vyděšeně zmlknou.

„Výborně, to bychom měli,“ zamnu si ruce, mámě to stejně řeknu, potrestat se musí. Otočím se ke smečce, „O jakém základu jste mluvili, že nevím?“ pozvednu obočí a podívám se na smečku, která má najednou moc práce sledovat mraky.

„Jen že jsi alfa,“ uculí se nevinně Suzuke.

„To vím, že jsem alfa své smečky, ale po sté vám říkám, že tři smečky nezvládnu ani náhodou,“ zavrčím. Vlci se na sebe podívají a buchnou smíchy. Trvá skoro půl hodiny, než se vysmějí.

„Jo dobrý Alfo, až na to, že tři smečky vedeš už pět let a ještě ti to nedošlo,“ plácne mě Petr po rameni. Vytřeštím oči, to je nemyslitelné! Začnu se prohrabávat minulostí a teprve potom si uvědomím, že všichni se mnou řešili finance zvlášť, ptali se mě na postup, určování hlídek, když se někde semlelo, platilo mé slovo. Zděšeně zavřu oči, když pochopím, že má pravdu.

„Kdy se všechno semlelo?“ zeptám se slabím šokovaným hlasem. Absolutně nic nechápu.

„Myslím, že někdy po útoků vlkodlaků,“ zauvažuje Petr.

„Kdepak, už před tím. Všechno organizoval Nick a všichni ho poslouchali, tím dali najevo, že ho uznávají jako vůdce,“ namítne Yasei. Nejsem daleko k mdlobám, rozhlídnu se po vlcích, kteří se na mě usmívají.

„Dobře, tak ať je po vašem,“ rezignuji s povzdechem.

„Ne, že bychom povolení potřebovali,“ poznamená jeden vlk a smečka se dá znovu do smíchu, já tentokrát s nimi. Má pravdu. Znovu se proměním a rozběhnu se na vyhlídku, abych se podíval z výšky na svůj domov, a ostatní mě následují.

Přísahám při Vlčím měsíci, že svůj domov budeme chránit před každým, kdo by nám ho chtěl vzít!