Tajný svět Akyry

Vypálený rybník

Přecházím po domě jako lev v kleci. Veškerá moje smečka sedí podél stěn domu a pozorují mě, jak kráčím od vchodových dveří po zadní dveře, kde za plotem na svém území lenoší původní a přímo se nám smějí do ksichtu. Mezi našimi třemi smečkami to vře jak láva už druhý týden. Hikáge se taky namočil do maléru, když předstírá slepého a hluchého, když se objevíme v jeho kraji, abychom se aspoň trošku proběhli. Jen nesmíme moc často a smečka je nervózní.

Několik plánů mám, ale všechny ztroskotaly. První, nenápadně vyfouknout kus půdy původním, abychom se dostali k orlovi. Jeden náš benjamínek, kterého jsme vzali pod křídla, to původním vyslepičil, hned druhý den a přidal se k nim. Druhý, pokusili jsme se najít neutrální území. Našli, ale hned u konce nás drapli, tak tak jsme se dostali vcelku domů. Teď tu tak sedíme čtvrtý den a pomalu šílíme.

„Nesem vám noviny, poslouchejte, z Betlémské krajiny pozor…“ místo dejte, dostane Peter ťafku od jednoho vlka za jeho falešný zpěv.

„Auu za co?“ fňukne Peťa a sedne si na gauč.

„Za ten falešný zpěv,“ odvětí Sano, protáhne se a pak se promění.

„Já falešně nezpívám!“ ohradí se Petr. Kdyby měl hudební sluch tak by to musel slyšet. I když já bych to nazval spíš falešným kdákáním a to je umění, kterého nedosáhne jen tak někdo. Kdo k čertu dokáže falešně i kdákat? Petr dokáže, že tohle umění vážně ovládá na jedničku. Když mu to další vlk řekne, Petr se smrtelně urazí.

„Tak a teď vám neřeknu, co jsem zjistil,“ nafoukne se. Jen si deprimovaně povzdechnu.

„A co kdybych ti vytřásla kostičky, které ti napřed zpřelámu?“ zeptá se Nikola, která vejde i s mámou. Právě táhnou další nákup obřích rozměrů. Budiž k dobru smečky přiznat to, že se všichni na ty horentní nákupy složili. Pár vlků vyskočí a aspoň je odtáhnou do kuchyně.

„Radši mi řekni, kde jsi byla,“ zamračí se Jiro.

„Řekla bych, že ti do toho nic není,“ usměje se Nikola. Pobaveně se podívám na Jira, který schlípne ještě víc, jestli to vůbec jde.

„Ale jelikož, to patří k mým novinkám, tak bych řekla, že vám to řeknu. Byla jsem v brigádě, což se o někom dalším říct nedá,“ podívá se na mě.

„Na mě se nedívej, šéf už z nás šílel, jak jsme po sobě s tím pablbem šli a nařídil výkyvné týdenní směny. Teď je na řadě to extrapako,“ pokrčím rameny. Abyste rozuměli, mluvil jsem o Ryuuovi. Jeho tak strašně nasralo, že jsem ho veřejně přepral. A snad ještě víc ho naštvalo, když pochopil, že právě on prozradil tu zamýšlenou past, spíš než to že jsem s ním třískl o dub. Strom to naštěstí vydržel, jen byl otřesený. Naštěstí se ukázalo, že Ryuu to odnesl jen nitkovými zlomeninami obratlů a jedním prasklým žebrem, osm jich bylo nalomených. Nic s čím by si jeho vlk neporadil asi po deseti hodinách.

Pak ho jeho alfa musel zavřít do klece, protože byl běsem tak bez sebe, že jsem se obával, že chytnul vzteklinu zkombinovanou s nemocí šílených krav… ehm volů. Já jsem se vyhnul obvinění za ublížení na zdraví, protože se našlo dost svědků, kteří přísahali, že Ryuu zaútočil první.

Přímo umíral touhou mě zabít. Nedokázali ho udržet ani čtyři vlci. Naštěstí zasáhl Hikáge, když ho chytl za kůži na krku jako neposlušné štěně a hodil jim ho do klece, zamkl a klíč odhodil někam do vody. Týden ho z té klece nemohli dostat, pak tu klec musel rozložit kovář. Docela jsem se i bavil, navzdory tomu co všechno za hrůzy mi sliboval Ryuu. Špendlíky pod nehty byly to nejmenší zlo.

„Ani se nedivím, v idiotismu soutěžíte a ve vedení se pravidelně střídáte. Abych neodbočila od tématu, zrovna tam byl Hikáge s Kiem…“ začne Nikola.

„Zadrž, ještě m řekni, kdo je ten Kie, buď tak laskavá,“ zadržím Nikolu, která se na mě podívá, jako bych se právě proměnil ve skřeta.

„Bráško, řeknu to pomalu, abys to pochopil i ty, ano? Kie je Hikágova beta. Pořád chodí s ním a většinou je za jeho pravým ramenem. Chápeš?“ zeptá se mě.

„Jo to chápu, to mi říká každý, ale nikoho tam nevidím,“ postěžuji si. Nikola zavře oči jako by počítala do sta a zpátky.

„Nejspíš proto, že pohledem většinou rentgenuješ Hikageho krk nebo rameno, ale za něj se nedíváš,“ informuje mě Nikola o novince, o které nic nevím.

„Já vám říkám, že tam nikdy nikoho nevidím!“ stojím si na svém důrazně.

„Víš co je zajímavé, Alfo? Že ho vidí naprosto všichni, jen ty ne,“ ujistí mě klidně Jiro.

„To bych řekl. Tak co je ta novinka?“ otočím se na Nikolu a Petra.

„Začni ty, Petře, uvidím, jestli na to dokážu navázat nebo mám něco jiného,“ koukne Nikola na Petra, který se zrovna cpe kusem koláče. Zamračím se na něho, takže jen polkne sousto.

„Hikáge přeskupuje vlky,“ prohlásí a urafne si další kus. Mám chuť mu ten koláč narvat do krku jako huse. Mezi ostatními nastane pozdvižení.

„Přestaň žrát a radši vybal jaký k tomu má důvod,“ břinknu mu ho po ruce, když se natáhne po dalším kousku. Ne že bych mu to záviděl, ale potřebuji se dozvědět co nejvíc.

„Mám hlad,“ zamračí se Petr. Z pusy se mi vydere ne zrovna zbožňované zavrčení.

„Tak dobře, poslouchal jsem pár v původní smečce a říkali, že Hikáge napadl jejich hranice. Spolu s ostatními vybojovali pár ulic a snaží se je udržet.“ Vyleze z něj jako z chlupaté deky. Donesu mapu.

„O které ulice jde?“ zeptám se ho. Petr označí pár těch, kde máme vlky. Podíváme se s Dannem na sebe.

„Tohle nemůže udržet věčně, pokud nesvolá další vlky,“ poznamená Danno.

„Jenže aby svolal další vlky, musel by oslabit hranice jinde…“ vyjde ze mě a jak si uvědomím, jaké důsledky to má pro nás a pro ně roztáhne se mi pusa v úsměvu. Jak koukám na mapu, je to čím dál jasnější.

„Jo, to by šlo, to by vážně šlo!“ skoro zavýsknu. Mám to, už vím jak původním vypálit rybník, nás vytáhnout se svízelné situace a Hikagovi pomoct.

„Nechtěl bys nám říct, co tvá makovička sešrotovala?“ zeptá se mě Nikola.

„Co po tobě Hikáge chtěl?“ zeptám se jí.

„Jen chtěl vědět, jestli nemáš nějaký plán,“ odvětí.

„Jo už nějaký mám,“ zavrním a zakousnu se do koláče.

„Nechceš nám říct, co je to za plán?“ zeptá se mě Nikola.

„To´s uhodla, nechci!“ ujistím ji. Okamžitě se setkám se zápornou reakcí u ostatních.

„No tak, věřte svému alfovi trochu. Přísahám, že vás nenabídnu na zlatém podnosu,“ zvednu ruce.

„Tobě věřit není občas nejmoudřejší řešení,“ zabrblá Nikola.

„To mluvíš ze své vlastní zkušenosti?“ pozvednu obočí a Nikola si odfrkne.

Jiro

Pohodlně se opřu o zeď a společně s ostatními se bavím, jak se bratr se sestrou dobírají. Je to vážně pěkné, ale tentokrát mám myšlenky jinde. Je mi zle, když vidím, jak se Nick snaží udržet smečku pohromadě za každou cenu. Každý jiný by to vzdal. Ale Nick ne, bojuje ze všech sil, jako by slovo prohra ani neměl ve slovníku. Stydím se.

Nikolu vážně miluji, o to horší je, když musím za tím svým sadistickým hnusem, jak nazývám svoji nynější přítelkyni. Už s ní nevydržím ani půl dne. Ale nejdřív to musím vysvětlit otci. Fakt, že ta kráva je dcerou otcova zaměstnavatele, celou situaci jen zhoršuje. Když táta přijde o práci, my přijdeme o dům. Ale nedá se nic dělat. Snad nás smečka podrží, než se vyhrabeme z nejhoršího.

Vzhlédnu, když mě někdo drcne do ramene. Je to Nick a oznamuje mi, že musím na večeři. S úsměvem a s nadějí, že se nakonec vše podaří, se zvednu a jdu ke stolu.

Nick

Další den do školy skoro běžím, jak se tam snažím dostat co nejdřív. Kupodivu na svém obvyklém místě nejsou, ale dojdou chvilku po nás. Jen co se zastaví, obrátí se ke svým vlkům. Hned k němu vyrazím.

„Hikáge,“ oslovím ho. Nic. Zkusím to ještě párkrát, než obrátím oči v sloup.

„Suzuke?“ skoro zavrčím. S ním aby měli všichni ostatní svatou trpělivost. Hikáge se v ten moment otočí a usměje se na mě, i když oči zůstanou vážné a lehce utrápené. Nelíbí se mi to.

„Copak si přeješ Nicku?“ zapřede jako kočka.

„Potřeboval bych s tebou mluvit, ale ne tady,“ odvětím s klidem. Hikáge lehce nakloní hlavu a pozoruje mě se zpytavým pohledem.

„Máš plán?“ zeptá se mě. Sice klidně, ale v hlase zaslechnu naději a napětí.

„Plánem bych to zrovna nenazval, ale měl bych možná řešení pro vás i pro nás,“ pousměji se. Nechci to vyklopit tady, kde můžou být špehové. Hikáge nepatrně pozvedne obočí, abych pokračoval. Lehce zavrtím hlavou a kývnu k tomu klukovi, který se ochomýtá kousek od nás. Lehce se zamračí a podívá se na mě. Nevím, jak mu mám říct, že nás zradil. Napadne mě jen jeden znak, který jsem viděl, když jsem četl o vlkodlacích. Spojím ukazováček a palec do kroužku a pak je rozpojím. V knize to byl znak pro zrádce. Pozorně sleduji Hikageho reakcí. Nepatrně se mu rozšíří zorničky a kývne, že chápe. Mě napadá jen jedno místo, kde se dá nerušeně mluvit a původní tam nemůžou.

„V jedenáct, dýl čekat nemůžu a máte povolení,“ pousměje se Hikáge.

„Díky,“ usměji se na něj a jdu ke svým. Najednou si na něco vzpomenu a otočím se a podívám se ZA Hikágeho rameno. Ke svému úžasu tam skutečně uvidím celkem šikovného zrzka, který mě zamyšleně sleduje.

„Hikáge, kdo to je?“ kývnu k němu. Hikáge se otočí směrem, který jsem naznačil a viditelně mu cuknou koutka.

„Kie, můj beta. To se ptáš až po třech měsících?“ zeptá se mě.

„Jak po třech měsících?! Vidím ho poprvé v životě!“ zaprskám a šlehnu pohledem ke svým vlkům, kteří najednou zaujatě sledují nebe, jestli se na ně neřítí meteorit. Otočím se včas, abych viděl, jak si stírá něco z oka, vzhledem k jeho veselému úsměvu to může být jen jedno. Rozřechtal se až k pláči, zato zrzek na mě kouká jak čerstvě vyoraná myš. A zapadnu se svým vlčím stádečkem do školy.

Hikage

„Tak nevím, jestli se nemám urazit! Já, takový krasavec a on mě přehlíží jak Mrtvé moře!“ zaprská Kie. V ten moment se ve mně něco zlomí a já jdu smíchy do kolen. No kdyby jen do kolen, smích otřásá celým mým tělem a na oči, díky slzám, ani nevidím. Trvá nekonečně dlouho, než se zklidním. Narovnám se a zaúpím, bolí mě i svaly, o kterých jsem ani neměl tušení.

„On mě buď první zabije, nebo mě první dostane do blázince. Naopak, já se cítím zase hodně polichoceně,“ kouknu na Kieho, který na mě valí oči s otevřenou pusou a kdesi se ozve zvuk, který znamená, že někdo ukončil nahrávání. Neřeším to.

„Kdybys hledal spodní čelist, máš ji na zemi,“ oznámím mu vesele a jdu na dvě hodiny se prospat do lavice. Nějak ze mě spadlo napětí a strach o moje svěřence. Nick určitě přijde s řešením, které zachrání nás oba. Kie mě dohoní.

„Suzuke, víš, co tohle znamená?“ prohodí ke mně.

„Že budu mít menší starost?“ zeptám se ho.

„Mluvím o vaší rodinné legendě na hledání pravého partnera,“ protočí Kie oči. Zamračím se, proč zrovna teď vytahuje tu legendu? Podle ní bude náš pravý partner ten, který nás dokáže odmítnout a být nám soupeřem, jo to Nick rozhodně je, zamyslím se. Rozesměje nás v nejtěžších časech, hmm to zvládnul dnes. Sejme z vás břímě, které nedokážete vyřešit a bude při vás stát v těch nejtěžších časech, jestli to dokáže, se teprve uvidí. A musí vás poznat od svého dvojčete, tohle nedokázal nikdo i máma si nás občas plete. Ale stejně dvě ze čtyř. Začíná mi hořet za patami, příjemně hořet. Najednou se přistihnu, že se usmívám jako debil, bohužel si nedokážu pomoct. S Nickem si kupodivu rozumím a dokážu si představit, že s ním budu žít bok po boku. Je tohle ta pravá láska?

Před jedenáctou se vypaříme ze školy a rozběhneme se k orlímu zobáku. Uvidíme, jestli mi porozuměl. Musím se usmát, když uvidím jeho smečku, jak řádí, jako by jim někdo do kožichu vrazil pár set voltů. Svobodu si užívají vážně rozmanitě. Nick opřený o sochu orla je se shovívavým a radostným úsměvem sleduje. Připadá mi jako pyšný rodič, který sleduje dovádění svých malých ratolestí.

Najednou se ozve zvuk, při kterém se mi zježí srst a mám pocit, že mi prasknou bubínky. Naštěstí hned utichne. Zatřesu hlavou, abych se zbavil zbytku. Potom se rozhlídnu po tom, co ten neidentifikovaný zvuk vydalo. Jediné co mi padne do oka je to, že všichni vlci se vrhli na jediného člověka ve smečce, když znovu zakrákorá je to jasné.

„Vy byste na ten jeho zpěv měli mít zbrojní pas, je nebezpečnější než jaderno-vodíková bomba,“ ušklíbnu se a vydám se k nim, ostatní mě následují.

„S tím s tebou souhlasím,“ uchichtne se Nick a jeho kamarád na něj vrhne dost hnusný pohled. Divím se, že Nick po něm nezcepeněl.

„Jsem zvědavý na ten tvůj návrh,“ pousměji se. Nick vytáhne ruličku, pro nás tak známou a rozloží ji jen tak, aby byla vidět nakreslená mapa. Je tam vyznačen Nickuv dům na mé půlce města. Nechápavě se na sebe s Kiem podíváme, když Nick ukrojí z pomyslného koláče kus na mojí straně. Ten kus střeží dvacet vlků, které bych moc potřeboval.

„Chtěl bych tohle území,“ oznámí nám s klidem a podívá se na mě. Šalamoun, hádanka za hádanku. Zato Kie vybuchne.

„Ty zasraný parchante! Chceš nám ukrást území! To jsem si o tobě nemyslel, Suzuke vám pomáhá, kde může, nechává vás běhat na svém území, kryje vám záda. Tobě zachránil život, když ti dal svoji krev bez něj bys…“ začne ječet.

„Sklapni Kie,“ zavrčím na kamaráda, který na mě vyvalí oči. Jenže já Nicka sledoval, když ho Kie nařkl, že nám chce ukrást území, objevil se v nich nevěřícný šok. Ne v tom to nebude. Opakovaně se dívám z Nicka na mapu a zpět. Jak to, že mě to vůbec nenapadlo!

„Co z toho budeme mít?“ zeptám se a založím si ruce na hrudi.

„Budete hlídat menší území, budeme vám krýt záda, bude nás víc, víc očí víc vidí, víc myslí na něco přijde a budete mít vlky na obhájení těch nových ulic.

„Co z toho budete mít vy?“ pokračuji v otázkách.

„Volný průchod za obě území, kde se můžeme pohybovat volně, získáme zkušenosti s hlídáním území a…“ odmlčí se a vycení zuby v přátelském úsměvu, „nasereme původní smečku.“

„Přidáte se ke mně?“ zeptám se. A cítím na sobě nechápavý pohled Kieho.

„Ne. V žádném případě. Bude to pouze dohoda o spojenectví a ty jsi menší zlo než Původní smečka. Z téhle dohody vytěžíte nejvíc vy.  Vy bez nás budete mít velké ztráty a přijdete o většinu území, ze které bude profitovat původní. A vy ji v lepším případě těžko dobijete zpátky, v tom horším vás vyštvou nebo pohltí,“ stojí si na svém Nick. Povytáhnu obočí, když uvidím, jak všichni na něho vytřeští oči v konečném pochopení. V Seržově hrdle to zaduní a pak vybuchne v takový řehot, že není schopen se udržet na nohách.

„Možná přijdete o svěřené území,“ zamyslím se.

„Ne když nám pomůžete,“ zazubí se Nick vesele. Přimhouřím oči. Co sakra ten vlk má za lubem.

„Bohové! Ty tu bedničku nemáš jen proto, aby ti nepršelo do krku že,“ břinkne vesele Danno Nicka do zad. Ten se na něj jen podívá.

„Tuhle poznámku mi budeš muset vysvětlit,“ ozve se zamračeně Kie. Hodím po něm vděčným pohledem, u mě by to bylo nemístné, když se očekává, že budu stejně chytrý jako Nick. Jeho bedničku na bleskonápady bohužel nemám.

„Je to jednoduché, původní útočí na vaše nové ulice, protože si jsou jistí, že je dlouho neudržíte. Když se tam nahrnou vlci, bude mu hned jasné, že jste museli odvolat vlky z některého úseku hranic. Jestli má aspoň trochu filipa, bude mít na strategických místech vlky a ti mu hned donesou, ze kterého úseku zmizeli vlci. Jelikož to bude úsek, kde stojí náš dům a je tím pádem nejcennějším kusem, začnou se přemisťovat rychle tam. Nejspíš tam nechá nejnutnější počet, aby bránili další ulice…“ začne obšírně Nick vysvětlovat.

„Jenže my to k tomu úseku máme blíž a máme zkušené vlky, tak není problém se, kromě nejnutnějšího počtu, co tam zůstane, přemístit zpátky na ohroženou hranici a zaútočit na původní spolu s vámi,“ dokončí ohromeně Kie myšlenku.

„Bingo,“ potvrdí Nick s křivým úsměvem. Podíváme se s Kiem na sebe naprosto stejně ohromeni. Stratég, Nikolas je ostřílený stratég, jeho by nejspíš ocenil i Napoleon. Jak říkám jeho bedničku na nápady nemám… bohužel!

„No tak to máme tři ze čtyř,“ pousměji se.

„Vypadá to tak,“ kývne s úsměvem Kie.

„O čem mluvíte?“ zeptá se Nick a střílí pohledem z jednoho na druhého.

„Nech nám taky nějaké tajemství,“ usměji se, „ a ten tvůj nápad, rozhodně si plácnem!“

„Chci to plácnutí písemně!“ ozve se rozhodně NIck. Ušklíbnu se na Kieho. Jo vždycky je pár kroků před druhým, ještě mě ani nenapadlo, jak toho využít a on už to zamezil. Zmetek, pousměji se, a když se Nick vytasí s papíry, kde je dohoda o spojenectví řádně sepsaná, tak aby nikde ani pro jednu stranu nebyla nejmenší škvíra, se sklopenýma ušima podepíšu.

„Kdo ti tu dohodu napsal,“ zabručím nespokojeně.

„Můj právník,“ uculí se Nick a ukáže palcem na člověka ve smečce. Sakra! Na něho si fakt nepřijdu ze žádné strany a já doufal, že má nějakou slabinu.

„Jsi strašný,“ oznámím Nickovi smutně, ale nezlobím se, na jeho místě bych jednal stejně.

„Já to vím, ale pěstuji si to poctivě,“ ujistí mě Nick. Málem jdu znovu smíchy do kolen.

„Neměli bychom ten svůj triumf vytasit na původní?“ zeptá se někdo z Nickovy strany.

„Rozhodně bychom potřebovali píchnout,“ vesele kývnu. Když si představím ty jejich ksichty… jen zavrním blahem.

„Tak jdeme, chci ty pijavice mít z krku,“ kývne Nick a promění se. Ostatní i se mnou ho napodobíme a vyrazíme jako divoká vlna zpátky. Během běhu mu řeknu pokyny a Nick je hned vyplní, vlky, co jsou podobní mým, postaví na jejich místa, on sám se s Nikolou skryje. Jejich srst je přece jen nápadná. S posilou vyrazím na pomoc mým vlkům a upřímně, dorazíme za sekundu dvanáct, dost jsme je zaskočili. V tom starým vlkovi probleskne poznání a ztratí se jiným směrem. Nenechám se ošálit, hned přeskupím vlky a vrhnu se na pomoc Nickovi.

 Přijdeme trochu pozdě, spolu se svými vlky, odrazí původní a než stačí původní zaútočit znovu, postavím se Nickovi po boku. Mí vlci posílí řady jeho vlků. Velitel původních překvapeně couvne.

„Ty ses s ním spojil?“ zavrčí na Nicka.

„Ani nápad,“ uculí se Nick.

„Ne, sepsali jsme dohodu o pomoci. Jinými slovy, budou hlídat část mého území, za to, že jim umožním projít mým územím k volnému prostoru,“ ušklíbnu se. Původní vypadá jako zmoklá slepice.

„Koho to napadlo?“ zeptá se.

„Jeho,“ ukážu na Nicka. „Ale nemusíš se bát, moji vlci jim budou pomáhat,“ neodpustím si. Jen proto, aby ho nenapadlo, že když tu nebude Nick, nikdo nebude hlídat.

„Zrádce!“ zavrčí na Nicka.

„Do vaší rodiny, jsem nikdy nepatřil, naopak, to vy jste zradili mámu,“ odpoví vážně Nick. Původní neodpoví. Prostě se otočí a chcíple odvede své vlky. Tohle kolo jsme vyhráli hned dvakrát.