Tajný svět Akyry

30 Minut

Vše připraveno! Poslední tři hodiny jsem kontroloval obyvatele, štěňata a vlky, co je budou hlídat. Nick se nezastavil od sedmi od rána, dával dohromady poslední drobnůstky, umístění a kvalitu desek. Dosadil tam vlky ze všech tří smeček a lidi, co je normálně obsluhovali, nechal zavřít, svázat a dal jím roubíky. Dva byli zmatení. Třetímu se vztekem blýskaly oči. Netuším proč. Ale nejspíš věděl, proč to dělá. V tomhle mu nějak podivně věřím. Kontroluje vlky, hádá se s dědou, protože ho nechce pustit do války. Je to skoro k smíchu, alfa starý nejmíň třikrát než Nick a hádá se s ním, až vzteky vyskakuje.

„Ne!“ ozve se pevné Nickovo slovo a ne daleko.

„Jak to myslíš, že ne! Já jsem starší než ty! Nebudeš mi rozkazovat!“ vřeští jeho praděda. Kousnu se do rtů, abych se nesmál.

„Protože jsi třikrát starší než já, proto ne!“ odvětí Nick pevně. Kouknu se na Nickova dědu, co na to říká. Pozoruje to a jen nechápavě kroutí hlavou. Pravdou je, že jakmile vypukly přípravy, Nick převzal vedení, zatímco všichni tři smečky kmitaly podle jeho pokynů. I Yasei. Máma říkala, že mu stačilo jedno odpoledne, aby ho zadupal do země. Nevzpomínám si, že by byl tak dominantní.

„Chci nějaký důležitý úkol! Si vezmi tu pohanu, jsem tu nestarší a mám poslouchat nějaké děcko!“ zavrčí Nickuv praděda.

„Chceš důležitý úkol? Dobře,“ usměje se Nick. Napjatě se podívám, co vymyslel, přece mu neustoupí!

„Budeš hlídat panely, před sesunutím a chránit štěňata a těhotné… za valem! Budeš mít hlavní slovo, co se týče všech těch úkolů, zdá se ti to dost důležité?“ zeptá se s úsměvem Nick, zatímco jeho praděda jen vypoulí oči a otevře pusu.

„Výborně, tak domluveno díky. Nemusím na to plýtvat třemi vlky,“ poplácá Nick pradědu po rameni, nejspíš si jeho ohromení vyložil jako souhlas, a jde se věnovat zbytku. Jdu do kolen.

„Po kom tohle má?!“ zavrčí Nickuv praděda. „ Být tu zavřen jako nějaký nepotřebný vlk,“ povzdechne si.

„Nejsi nepotřebný,“ ozve se Nickuv děda.

„Myslíš?“ podívá se na něho s nadějí praděda.

„Jo, slyšel jsi, budeš zastávat hned tři velitelské posty. Navíc můj praděda mi říkal, jak jsi cvičil s celou smečkou včetně jeho. Takže tu máš medicínu zpátky, tati,“ zazubí se Nickuv děda. Bohové, držte mě, ať se nerozesměji nahlas.

„Pfff,“ odfrkne si praděda a důstojně se vzdálí. Pobaveně se na sebe s alfou původních zazubíme. Koutkem oka zachytím známou postavu a otočím se tím směrem. Nick mě sleduje. Jakmile zjistí, že se na něho dívám, zmizí. Hned mě sevře smutek.

Od toho, co jsem se probral, se mi vyhýbá, jak jen může. Když ho chci vyhledat, mizí přede mnou jako duch nebo se tváří, jako by mě neviděl, i když o mně ví.

„Musíš mu dát čas. Je pouze na něm, jestli ti dá novou šanci. Věřím, že jsi netušil, co jsi provedl nebo jak jsi to udělal. A on to tuší taky, jen to musí skousnout. Nic než čas nepomůže. Jestli můžu soudit podle sebe, napřed to musí probrat ze všech stran. Netušíš, proč je zavřel?“ kývne k vězňům, kteří to s vyvalenýma očima sledují.

„Jestli ho znám dobře, tak je podezřívá, že jsou nějak napojení na vlkodlaka. Asi tak nějak jak jsem byl já, aniž by to tušili, nebo úmyslně,“ tipnu si.

„Něco na tom bude, pojď mi pomoct, mám pro ně speciální místo,“ zamyslí se Nickuv děda. Není tak zlý, ani hloupý, jako jeho synové. V nich je spíš víc agrese než mozku. Beze slova mu jdu pomoct. Popadneme toho naštvaného, a kdesi pod městem ho hodíme do stříbrné bedny. Další dva umístíme do podobných beden, co nejdál od sebe.

„Tohle by mělo stačit, kdyby náhodou,“ sundá si rukavice a vyjdeme ven. V klidu doděláme přípravné práce a podíváme se na výsledek. Město je zásobeno dobře na pár týdnů, ti co se rozhodli ukrýt v jiném městě, mají zabezpečené domy. Možná příští štěňata jsou na jednom místě, zbytek je poučen, jak rozpoznat měnitbu, a jsou vybaveni nouzovým světlem i zásobeni pro případ nouze. Jsou vybaveni stříbrnými střelami a v každém domě je vycvičen minimálně jeden střelec na vysoké úrovni. Ve všech důležitých bodech a náhodných uličkách jsou postaveny kamenné zídky, které jdou rychle rozebrat a postavit jinde jako val. Úplně se tím změnil půdorys města, kdyby přece jen pronikli dovnitř. Nepotřebná schodiště byla zarovnána do nepřekonatelných zídek, všechny žebříky a dokonce i stromy a větve, které by mohly být použity ke zdolání, byly odstraněny.

„Rozhodně se cítím klidněji, když to vidím,“ zabručí původní alfa. Souhlasím s ním. Nick se postaral, aby jim důkladně zamotal hlavu, celá mapa, pokud ji skutečně mají, je jim k hovnu.

„Nikdy nechci stát proti němu. Ta nějak začínám chápat vztek synů, když je porazila tak maličká smečka,“ pousměje se alfa. V jeho očích vidím hrdost.

„Byla blbost, co jsi udělal,“ prohodím. Narážím na Nickovu maminku.

„Ano. Já blbec jsem chtěl jen čistokrevná štěňata. Nakonec se to obrátilo proti mně. Ženy začaly rodit mrtvé. Naše geny jsou přetížené. Jejich krev by hodně pomohla,“ tiše. Začnu chápat, co vedlo jejich syny, aby na nás útočili a snažili se nás nalákat do smečky, byť násilím.

„Blbý nápad,“ prohodím.

„Ano. Poučil jsem se, bohužel pozdě. Snad mi někdy odpustí,“ pousměje se smutně alfa.

„Tak a teď všichni bojovníci na kutě! A bez protestů! Čeká nás válka ne piknik, čím víc budeme odpočinutí, tím líp na tom budeme!“ zaječí do prostoru. A světe div se, všechny smečky poslechnou včetně Nicka. Mezi tím davem ho musím najít a pak si lehnu vedle něj. Zabolí mě, když se odsune.

„Nenávidíš mě?“ zeptám se tiše. Nickovo tělo ztuhne a otočí se ke mně.

„Bojím se tě,“ odpoví mi upřímně. Au, jsou osoby, u kterých upřímnost působí jako zbraň. Nick je očividně jedním z nich.

„Nikdy bych ti neublížil,“ odpovím mu.

„Vědomě ne. Vědomě jsi mě ani nepřipoutal, to chápu, ale co tvé druhé já? Dokážeš ho zvládnout, aby to nedělal? Abych ti mohl věřit? Abych se tě nemusel bát?“ zeptá se mě Nick. Poraženecky se na něho podívám. Oba dobře víme, že na tohle mu nemůžu popravdě odpovědět, ne po tom, co jsem viděl a provedl. Svázal jsem k sobě celou smečku a vůbec to netušil. Svého vlkodlaka ovládat neumím, i když jsem si to myslel. Zavřu oči, aby neviděl moji bolest, ztratil jsem ho? A jestli ano, dokážu bez něj žít a nezešílet? Nad touhle úvahou usnu.

Probudí nás chvíli před tím, než se setmí. Už teď na sobě cítím úplněk. Mlčky se s ostatními najím, zpozoruji, že Nick se ve své porci spíš pohrabe a proměníme se. Chvíli na to vyrazíme z opevněného města na valy. Mámina smečka a podstatná část mé se skryje do zálohy tak, aby byli rovnoměrně. Nick se postaví přímo doprostřed cesty, kudy nespíš musí projít. Nechápu ten smysl, ale stoupnu si ve vlčí podobě vedle něho po levé straně. Nickuv děda zopakuje můj manévr z Nickovy pravé strany. Smečky za námi se roztřídí a stoupnou si za své velitele. Všimnu si, že za Nicka si stoupne víc vlků a hned se opraví. Tohle je zajímavé. Podívám se na Nicka, který hledí strnule vzhůru, jako by očekával svůj omyl. Nemýlí se, v momentě, kdy uslyším zakňučení bráchy ucítím nezaměnitelný pach vlkodlaků. Pak krve, strachu a smrti. Nick zvedne hlavu, jako by tomu nemohl uvěřit, ale je to tak. Když vyjde měsíc a ozáří krajinu na vrchu, kousek od sokolí hlavy se objeví starý vlkodlak se svými otroky a zírá na nás. V tu chvíli pochopím, co Nick chtěl, aby viděl. Chtěl aby viděl tři smečky, které stojí pro nim, proti hrozbě nás všech. Spojenou armádu tří nesmiřitelných rivalů, jak stojí jako jeden celek. I na dálku cítím jeho nevěřícnost i hlad smečky.

Dobrý tah Nicku!

Hoří ve mně vztek, už od začátku se nic nedaří. Napřed mi uteče z vodítka Suzuke, doslova mi zboří pevné zdi, přelomí stříbrné okovy vědomí. Pak mám problém sehnat vlkodlaky, musím je spoutat k sobě a nalákat je na kořist, aby šli se mnou bez příkazu. Jen co dorazíme, unavení a hladoví, vtrhneme do vesnice, kde nás přivítá mrtvolné ticho. Nenajdeme ani kuřátko, to se opakuje v dalších dvou vesnicích, nakonec narazíme na opevněné město, které o nás nemělo vědět. Jme strhaní, unavení, hladoví. Vlkodlaci se cukají, jak můžou, aby se uvolnili a našli si kořist třeba někde daleko. Pořád musím obnovovat pouta, což mě stojí další síly. Když konečně ucítíme kořist na dosah a vlkodlaci se uklidní, objeví se měsíc a je čas útoku. Ale ani tohle nejde podle mého plánu. Místo toho abychom vtrhli do města, kde je vrah mého syna a ke kterému mě tolik úsilí stálo sehnat jeho plány a taky pár prvotřídních vlkodlaků… no dvě desítky, setkáme se s oponenty v půlce cesty k městu. Nejen se Suzukem, ale i s původním a tím novým alfou. Co mi dalo práce zjistit, že jsou na nože a že jsou nesmiřitelní. Jo to fakt vidím, já blbec jim na to skočil. Ale není jich tolik jako nás. A můžu vyvolat ze staré magie stínové vraždící vlky.

Vítězství stejně bude moje!

‚Nevypadá moc nadšeně a to ještě neví o dalším překvapení,‘ zaslechnu v hlavě hlas bratra. Podle všeho mu tohle vyrovnalo tu nechuť se skrýt. Musím mu dát za pravdu. Nevypadá zrovna moc sebejistě, ale zdání může klamat. Ucítím, jak se mě znovu pokusí svázat, ale tentokrát jsem připravený, jediné na co narazí je vysoka stříbrná stěna, o kterou se jeho mysl popálí. Vidím, jak sebou cukne. Přimhouří oči a zavyje k útoku, sám se vrhne dolů mezi prvními. Perfektně mu skočím na lep. Jak mimino! Ucítím, jak se za námi něco pohne, vlci za námi se rozvinou do vějíře a tiše se postaví po našem boku, abychom přivítali vlkodlaky v drtivém sevření. Už cítím vítězství, když se něco ošklivě pokazí. Vlkodlaků přibývá a všichni v záloze nám vyrazí nám na pomoc. Tělem mi projede ošklivý šok a vzápětí mám po boku bratra, který stejně jako my trhá vlkodlaky jediným kousnutím.

Nick

Něco je hodně zle. Vydechnu v klidu, když si mě nic nevšímá a rozhlídnu se. Pohledem zavadím o vrcholek náspu, přejdu ho a vzápětí se vrátím.  Ten starý bastard dole nebojuje, zato z jeho těla něco vychází, nevím co to je, ale jestli to nezarazím, bude zle. Rozběhnu se ke svahu, pamatuji si na strom se svěšenými větvemi a snažím se nevnímat bolestné kňučeni, strach a mrtvoly vlků, které mi padají do cesty.

Kde je doprdele Hikáge?! Rezonuje mi v hlavě, ale nemám čas ho hledat. Vyskočit na spodní větev mě stojí dva pokusy, když uhnu, jak po mě něco černého sekne tesáky. Když se tam dostanu, tesáky temného vlka mě projedou stehnem, ale to mě nesmí zastavit. Vydrápu se na horu a vší silou se vrhnu na starého vlkodlaka. Dočista ho zaskočím a on se přestane soustředit. Vztekle se na mě otočí.

„Ty!“ zavrčí. Zavrčím v odpověď a vrhnu se na něho, jen získat ostatním čas! Kurva je rychlý, když cítím jak mi zlomí přední nohu, já mu za to rozervu ucho, až zavřeští bolestí a přestane se ovládat. Dobrá zpráva je, že ty mrchy co vypustil, nikam nepustí, vrhnou se totiž na mě. No to asi není dobrá zpráva. Pro mě. Když cítím, jak mě ty zuby trhají a lámou kosti.

Suzuke!

Hikáge

Tělem mi projede bolest. Nick. Odhodím to, co mi stojí v cestě a všimnu si bojového chumlu na svahu. Proč mám pocit, že je tam Nick i ten parchant.

„Yasei! Je nahoře! Rychle,“ vystřelím skrz bitvu ke svahu. Tlapy se mi zaboří do hlíny s takovou razancí, že cítím, jak mi od tlap odletí. Dostat se nahoru trvá snad jen pár vteřin, ale i tak je to moc. S běsněním hranícím se šílenstvím se vrhnu na tvora s rudýma zlomyslnýma očima a zakousnu se mu do krku, až mezi nimi ucítím obratle krku a trhnu. Ozve se až nelidské zavřeštění a černé stíny zmizí. Vlkodlaků už dole zůstala snad hrstka, do kterých se přeživší vlci pustí s novou razancí. Yasei se ani nevrací dojde si taky pro svůj díl práce. Společně toho zmetka roztrháme.

 Proměním se a vrhnu se ke kouřovému vlkovi, ze kterého prchá život.

„Nicku!“ zaječím a zděšeně se dívám na rozpáraný břich ze kterého pomalu vyhřezávají vnitřnosti, směs zlomených kostí a rozthané kůže.

„Uhni!“ strčí do mě Yasei a vrhne si k Nickovi. Vidím, jak si na zápěstí roztrhne tepnu a donutí Nicka spolknout co nejvíc své krve.

„Potřebujeme vrtulník, hned!“ zaječí na mě.

„Je na cestě, sanitky taky,“ ozve se vyděšený hlas. Vzhlédnu a uvidím zakrvácenou Nikolu, ve zraněné ruce, kterou si svírá zdravou, drží mobil, po tváři jí tečou slzy. Co tu kurva dělá? Neměla být ve vesnici? Jen ženská si vezme do bitvy mobil. Fakt ujetý! Díky bohu! Kolem nás se objeví oheň, který osvětlí okolí. A vzápětí se objeví vrtulník, ze kterého vyskočí zdravotníci a sklonění běží k nám. Jen se zděšeně zastaví než začnou nicka uvazovat do látkového nosítka.

„Jeďte s nimi, budou vás potřebovat, já se postarám o úklid!“ zaječí na nás mama. Beze slova se pohneme. A nastoupíme, zdravotníci ani moc neprotestují, mají co dělat, aby Nickovi vrátili zpátky vnitřnosti.

„Jestli ten vlk přežije převoz, bude to zázrak,“ zamumlá jeden. Chci se na něho vrhnout, ale Yasei mě zadrží. Musí mě takřka omráčit, abych po něm neskočil. Ty čtyři minuty, které trvá přelet, mi připadá jako čtyřicet let.

Už na nás čekají další s pevným lůžkem. Určitě jim řekli v jakém stavu Nick je, stejně všem projede po tváři zděšení.  Jen co vystoupíme, vrtulník se opět zvedá, jen doplnili věci, které vyplácali na Nicka. Vrhneme se za nimi do výtahu a já Nickovi sevřu zdravou ruku.

„Vydrž prosím,“ zašeptám. V chodbě mě od něj odtrhnou.

„Zavolejte starého alfu, musíme ho proměnit, nejsem veterinář!“ zaječí doktor.

„To nemůže přežít!“ zavrčí další doktor.

„Jestli ho necháme tak, zemře určitě!“ zaječí první. To se kurva musí hádat zrovna teď?

„Jsem tu,“ozve se roztřesený hlas Starého alfy, ani ho pořádně nevidím skrz jakousi mlhu.

„Pomůžu vám, čím rychleji to bude tím líp pro něj,“ ozve se Yasei. Neřeším, jak se naučil podporovat vlčí magii. Chodbou proletí síla, která mě málem porazí.

„Hotovo, můžeme ještě něco udělat?“ zeptá se Yasei.

„Modlete se!“ vyštěkne doktor a proletí lítačkami, které uslyším, jak se zavírají a hrnu se k nim. Zarazí mě Yasei.

„Ne bráško, tam teď nemůžeš, uvidíš, že to zvládne,“ strhne mě jeho tělo ke stěně a pak mě k sobě přitiskne. Nebráním se, nemám na to sílu. Po nějaké době se sesunu na lavici a vezmu si hrst bílého cosi, co mi vtiskne do dlaně. Nechápavě na to civím a přemýšlím, co to je. Nakonec mi musí obličej utřít on. Kolem nás začnou projíždět zranění, co nutně potřebují operaci. Není jich málo. Dokonce dorazí posily i z ostatních nemocnic. A kolem nás se shlukují ošetření vlci, kteří se různě rychle uzdravují.

„Jak je na tom Yasei?“ ozve se unavený hlas mámy.

„Je totálně mimo,“ uslyším Yaseie.

„Nick?“ ozve se jiný hlas,“ zvednu hlavu a uvidím Nickovu mámu.

„Na sále, už jsou tam skoro pět hodin, nic nevíme,“ odpoví Yasei. Nemůžu uvěřit, že to je už pět hodin.

„Potřebujeme dárce,“ vyletí  sestra z předoperačního.

„Já, jsem jeho sestra,“ vyskočí Nikola a hrne se k sestře.

„Byla jsi zraněná! Nemůžeš…“ ozve se Jíro.

„Sklapni, mám stejnou krev jak on, to znamená, že mě nemusí testovat a ztrácet čas!“ vyštěkne Nikola.

„Pojďte, ti co chtějí také darovat krev, ať jdou rovnou na testy, budeme jí potřebovat hodně!“ rozhodne sestra a Nikolu táhne za sebou. Zvednou se všichni, co tam jsou, mě Yasei strčí do židle.

„My nemůžeme, ještě do sebe dostane kapku naší krve a zešílí,“ zavrčí. Nezajímá mě to a jdu mu přímo po krku, dokud nezasáhne máma a já se bolestivě nezhroutím do židle. Jen ona do mě dokáže v takové situaci vrazit úzký stříbrný nůž přímo do nervu. Vlci se pomalu začnou loudat zpátky s tácy sladkého jídla a pití. Nikol je mezi prvními. Další, koho k testům nepustili, byla Nickova máma. Ji doktoři odmítli kvůli těhotenství. Pak nastane další fáze čekání. Bez zájmu koukám, jak vyleze slunko a pomalu se kloní k západu. Přecházím po chodbě, tluču hlavou o zeď, dokonce se i modlím. Teprve v osm večer se otevřou dveře operačního sálu a lůžko s ním zamíří do pokoje, který je mimo náš dosah. K nám zamíří vyčerpaný doktor.

„Operaci přežil, teď budou kritické hodiny. Pokud přežije tři dny, nejspíš se z toho vylíže, ale… nedávám mu moc nadějí. Zázrak sám o sobě je, že přežil přepravu a operaci, i tak jsme ho párkrát málem ztratili,“ oznámí nám doktor. Asi nemá moc energie říct to šetrněji.

„Můžeme ho vidět?“ zeptá se zoufale Nickova máma.

„Ne, je na speciálním bezbakteriálním pokoji, na jipku ho převezeme, až když přežije tři dny, pak možná,“ zamítne to doktor. A pomalu se vydá k pokojím pro doktory. Divím se, že sebou nesekne.

 Složím si hlavu do dlaní a pohled upřu na zem. Budou to pekelné dny.