Tajný svět Akyry

Záchrana Quina

Odprsknu písek v místě, kde jsem dopadl a vydýchávám se. Mám za sebou prvních čtrnáct dní tréninku.  Čím víc trénuji, tím víc se mi zdá, že se v tom spíš plácám. Otcův úkol skopnout nádoby s vodou, které jsou upevněny ve výšce třech metrů, se zdá nemožný. Gravitace mi už problém nedělá, ale stejně je takřka nemožné vyskočit tak vysoko a nádoby skopnout.

Zhluboka se nadechnu a rozeběhnu se k dalšímu sloupu s grácií šneka se zatuhlým slizem. V pravý čas výskok a rotace a moje noha tvrdě narazí do sloupu a poroučím se do písku. Vztekle bouchnu do písku a je to jako bych třískl do betonové podlahy.

„Pěkné, ještě tak metr a čtvrt,“ ujistí mě Quin s cukajícími koutky. To mě vážně potěšil.

„Je to nemožné,“ zavrčím a vyhrabu se na nohy. Obličej mě pálí jako od střel.

„Opravdu?“ usměje se bratr a s grácií geparda, nebo jiné kočkovité šelmy, elegantně vyskočí a váza se rozletí na kusy. Jak to do prdele udělal?

„Moc pěkné Quine. Darku, nejdeš na to zle, jen to chce trochu víc elánu,“ ozve se otec. Super, viděl mě v perfektní pozici. Vrhnu na něho vzteklý pohled a hrabu se na nohy, jsem takřka bez energie. Aby ne, jsem tu od pěti hodin, vynechal jsem snídani a nejspíš i oběd. Připadá mi, že když odejdu a vrátím se, je gravitace horší a horší, je-li to možné.

„Jedl jsi dneska?“ zeptá se mě Quin. Zavrtím hlavou.

„Pitomče, pak se divíme, že se jen plácáš,“ zavrčí a za ucho mě vytáhne ze cvičiště.

„To bolí,“ pokusím se mu vytrhnout, ale když jsem mimo gravitaci prostě sebou seknu na zem a nejsem s to vstát. Jako bych místo svalů a kostí měl vodu. Nechápavě se rozhlídnu.

„Tohle se stává, když necháš tělo takhle vycucnout z energie, běž jíst!“ ozve se Lucifer.

„A řekneš mi jak?“ zeptám se ho sarkasticky.

„Když ses do téhle situace dostal, tak se z ní i dostaň,“ doporučí mi a Quina vyžene. Pokusím se vzpomenout si na nějaké nadávky, ale nic mě nenapadne. Když se vzpamatuji dost na to, abych se ujistil, že mám vážně svaly a kosti, vyhrabu se na gel, co si říká nohy a ploužím se do kuchyně. Najednou za kolenem ucítím ostrou bolest a jdu k zemi. Nechám dopadnout ještě tři rány, když instinktivně vykopnu a něco trefím. Dokonale zapomenu na bolest nebo na to, že mám místo těla rosol a začnu se bránit proti démonům, kteří mě moc v oblibě nemají. Nedělám si iluze, že by mi někdo přišel na pomoc, i když zahlédnu Morganu s Quinem, jak se na mě koukají. Když se jich zbavím, prostě pokračuji v cestě. Kuchař už mě čeká v rohu mi prostřel stůl, který se pod nádobami jen prohýbá, nezkoumám, co tam všechno je. Prostě sednu a jím. Ač se to zdá neuvěřitelné, sním naprosto všechno. Tělo to stráví jako nic. Nezamířím zpátky do arény, ale do pokoje, kde sebou totálně vyčerpaný seknu na postel. Usnu dřív než dopadnu do polštářů. Ráno, poučen včerejškem, se nejdřív najím a pak jdu posilovat. Tentokrát mě gravitace na kolena nesrazí.

„Měl bys zesílit napřed tady,“ ozve se Quin. Podívám se na něho a překvapí mě rána do obličeje.

„Parchante,“ zasyčím a začnu s ním bojovat. Teprve po víc jak hodině jsem schopný jeho rány odrazit. Zmizí stejně náhle, jako se objevil. Zaměřím se na nádoby a pokusím se jednu skopnout. Čekám tvrdý náraz kamene, ale místo toho něco povolí a sletí na zem, kde se to roztříští. Skoro fascinovaně zírám na vázu. Já to dokázal?!

„Řekl jsem rozbít na sloupu ne shodit!“ ozve se otec a luskne prsty. Když se podívám na sloupy zasténám zděšením. Nejenže jsou všude znovu vázy s vodou, ale samotné sloupy jsou vyšší. A můžu začít od znova. Nesnažím se hned. Místo toho dojdu k tašce a vytáhnu nějaké zbraně a začnu s nimi cvičit proti imaginárnímu nepříteli.

Pochopil jsem jedno, nejdřív na to musím být připravený, teprve pak můžu něco zkoušet.

„Začíná nacházet mozek,“přejdu k Luciferovi a koukám se na svého chráněnce. Co jsem postřehla, zvětšená gravitace mu nedělá problémy a začíná se víc hýbat. I když před tím neměl žádný tuk, tady se jeho tělo vypracovalo a zesílilo a taky hodně zpružnělo. Překvapil nás. Je tu čtrnáct dní a tak strašně postoupil. Ještě trochu a bude ho cvičit samotný Lucifer.

„Konečně, trvalo mu to. Má bojový potenciál jako Nare, ale musí se naučit používat mozek, jinak samotné svaly jsou k ničemu,“ pousměje se Lucifer.

„Dlouho mu trvá, než zareaguje, blokuje si instinkt,“ přidá se svým názorem Quin.

„To je špatné. Bojovník potřebuje především instinkt zabijáka. Co naplat, žil mezi lidmi,“ povzdechne si Lucifer.

„Byl to váš nápad. Nemohla jsem ho ani učit,“ našpulím rty.

„Tak trochu jsem doufal, že se z něj stane člověk,“ zabručí Lucifer a odejde. Dívám se za ním a výjimečně ho i chápu, sama jsem viděla nespokojenost v očích démonů, až moc rychle se zlepšuje. Ostatní mají strach, že by nahradil Lucifera. A podle Luciferova bručení si to samé myslí i on. Jenže já Darka znám. Nechce být v popředí, jeho baví lovit démony. U démonobijců doslova rozkvetl. No zatím mu to říkat nebudu. Jemně se usměji a pozoruji ho, jak cvičí.

„Vypadá to, že by se ti hodil soupeř,“ ozvu se, když skončí s rozcvičkou.

„Hlásíš se dobrovolně?“ podívá se na mě Dark s naději. Místo slov vezmu svůj meč a zaútočím. Sice ho zastihnu nepřipraveného, ale reaguje jako chřestýš. Stejně rychlý. Trénuji s ním pár dnů než změním taktiku a spolu dalšími na  něho dorážím. Upřímně, je to po pár dnech zbytečné.

„Ty bys dokázal porazit i Nareho. Jsi tu měsíc, ale pokročil jsi nejméně o rok,“ pochválím Darka po jednom tvrdším učení. Jen se pousměje.

„Mám dobrou učitelku,“ vrátí mi pochvalu.

“Teď jsou na řadě ty nádoby,“ usměji se. Dark se na ně podívá, jako by si na ně vzpomněl až teď. Povzdechne si a pokusí se o obrat, jaký udělal Quin před čtrnácti dny a vyjde mu to. Zničí všechny do jediné. Usměji se. Je připravený trénovat s Luciferem. Odejdu, mě už nepotřebuje.

Rozčarovaně se dívám na rozbité nádoby a zavřu oči.

„ Je to sen,“ zabručím a otevřu oči. Je to naprosto stejný obrázek.

„Já to dokázal,“ uvědomím si a zavýsknu.

„Pane,“ ozve se za mnou. Otočím se a uvidím Quinovy démony. No ne že by byli Quinovi, ale většinou chodí s Quinem, tak je tak beru. Jen nechápu proč přišli za mnou.

„Chcete něco?“ zeptám se jich. Zbraně mám sice až na druhé straně bojiště, ale strach nemám. Stačí pomyslet a mám je v ruce.

„Quin, váš bratr zmizel. Našli jsme jen tohle,“ něco mi hodí. Obratně to chytnu a podívám se. Vzápětí ztuhnu. Je to znak démonobijců, kam jsem dřív patřil. Zanadávám tak, že někteří pozvednou obočí a víc se zachmuří. Rozběhnu se k tašce a ozbrojím se, ji samotnou dám do pokoje.

„Jdeme s vámi,“ oznámí mi jeden démon. Kývnu, když už nic, máme větší šanci na úspěch. Ani nevím jak a objevíme se v temné uličce. Moc to nezkoumám a nocí se rozběhnu k jednomu domu.

„Kam jdeme?“ zeptá se jeden démon.

„Zeptat se na cestu,“ utrousím a rozlomím dveře v jednom paneláku. Jen doufám že bude doma, něco mi dluží! Akiro, ač dobře vím, že ho mít nemůžu, stále ho miluji. K děsu se mnou. Vychovaně zazvoním a počkám až  přijde otevřít.

„To jste si zapomněli…“ nedomluví, vytřeští na mě oči a pokusí se přibouchnout dveře. Jsem rychlejší a než začne křičet, trochu ho udeří. Potřebuji, aby se vzpamatoval hned. Je doma sám, jinak by hluk někoho přilákal. Odtáhnu ho do jeho pokoje a přivážu ho k posteli, sotva utáhnu uzel, cukne sebou.

„Ale no tak, nehraj si se mnou, dobře vím, že už jsi vzhůru,“  uculím se. Akiro vztekle otevře oči.

„Co chceš démone,“ zasyčí.

„Jednu malinkou informaci. Kde je?“ zeptám se ho.

„Kdo?“ ušklíbne se. Neodpovím a jen mu zamávám přívěskem před očima.

„Ten Luciferův bastard? Proč to chceš vědět?“ zeptá se.

„To ti může být jedno,“ odseknu.

„Tobě může být jedno, kde je. Navrhuji obchod. Informaci za informaci,“ nabídne. Zauvažuji, ale dobře vím, že nemáme čas vyjednávat. Tahle skupina jedná rychle.

„Neříkejte mu to,“ ozve se jeden z bratrových démonů.

„Nemám čas se tu s ním dohadovat, čím déle to potrvá tím jistěji bude po smrti,“ odseknu a démon zmlkne. Nevím, jestli nedělám chybu…

„Svatá pravda,“ ušklíbne se Akiro a démoni si odplivnou.

„Je to můj bratr,“ oznámím Akirovi. Vytřeští na mě své nádherné oči. Čekal možná všechno, ale ne tohle.

„Do prdele. Je v hlavním stanu ve sklepení A,“ vyjde z něj. Zamračím se, nechápu, proč mi to řekl tak rychle.

„Copak chystáte léčku?“ zavrčím.

„Vždycky ti to pálilo rychle, být tebou jdu třetím bočním vchodem,“ ujistí mě.

„Fajn a proč mě varuješ?“ zeptám se.

„Někdy ti to možná řeknu. Laskavě mě teď odvaž a zmizte, budu mít co dělat, abych váš smrad vyvětral, než přijdou ostatní,“ zavrčí. Ani nevím, proč ho poslechnu. Provazy si samozřejmě vezmu s sebou, nerad plýtvám něčím o čem vím, že je budu potřebovat. Na jedné křižovatce se nerozhodně zastavím, jít hlavním vchodem by bylo snazší a byli bychom blíž Ačku.

„Počkejte tady,“ otočím se na démony a vyrazím. Dávám pozor na nohy a kam šlapu, jen díky záblesku nešlápnu na drát, který vede od zdi ke zdi. Tudy to nepůjde. Vrátím se pro démony a vyrazíme k bočnímu vchodu. Přemýšlení, proč mi Akiro radil, odsunu někam dozadu, nemám teď čas se nějakými takovými hovadinami zabývat. Zastavím se u třetího vchodu a podívám se na hlídku, fajn Erik je nebezpečný. Začnu přemýšlet, jak se ho zbavit tak, aby nespustil alarm, když přijde druhý chlap a podle všeho něco Erikovi podá. Ten odejde a nechá tam chlapa stát. Takže výměna hlídky. Tím to bude snazší. Naznačím démonům, aby počkali a s nožem v ruce se k němu přiblížím. Zrovna si zapaluje cigaretu, takže musel i vypnout alarm, který reaguje na otevření dveří i kouř. Dost nám usnadnil práci, idiot. Zabít ho je otázkou vteřiny. Zlomím mu vaz, jednoduché a hlavně bezhlučné. Opřu ho vedle alarmu a naaranžuji ho tak, jako by znuděně hlídal. Nevím, kolik máme času, ale musíme si pohnout.

Jen se podívám směrem, kde jsou démoni a pomaličku otevřu dveře, ale ne zase moc, proklouznu jako první a pak nechám všechny nastoupit. Rozdám rychlé pokyny a vyrazím k chodbě A, systém není tak složitý, když ho pochopíte. Písmena jsou sice nahodilá, ale systematická. T je třeba nouzový únik.S zase slepá ulička, stejné jako Z a P. Q je další slepá ulička, ale je opatřena ornamenty paměti. Zapamatují si poslední magii, která je v ní použita. Chodba A tvoří průsečík mezi chodbou Q a Z, je to mučírna.

 Sunu se od jedné zdi k druhé, dost blbé je, že když jste na jedné straně jdete krásně vidět z druhé strany, ale vypadá to, že zatím máme štěstí, asi nikoho nečekají nebo čekají jinde. Připadá mi jak věčnost než se dostaneme k chodbě A.

„Tak jme tu, měl by být v téhle přímé chodbě, je tu dvacet dveří, za každými je jedna mučírna a skoro pořád tam s nimi někdo je. Pokud na někoho z nich narazíte, zabijte ho a dejte si pozor na kamery. Jsou nad dveřmi a pak v pravém rohu směrem na dveře. Nejideálnější je, kdybychom zkontrolovali všechny naráz a kamery zničili,“ promluvím tiše k démonům. Všichni kývnou, že rozumí.

„Proč nejsou kamery i na chodbách?“ zeptá se jeden.

„ Někde jsou, hlavně v únikových chodbách, tam jsem kameru zaslepil, ve zbytku nepotřebují, je to postavené jako bludiště,“ vysvětlím. Démoni kývnou, ale zkrabatí čelo, nelíbí se ji, že jsou prakticky odkázáni na mě. Upřímně, mě se to taky nelíbí. Ukážu jim kudy se dostanou ven a rozběhneme se ke dveřím, každý k jedněm. Já se vrhnu do prostředních a skoro se napíchnu na nůž, v poslední vteřině ho instinktivně vykopnu někomu z ruky. Rozdrtit mu rameno a poslat ho do bezvědomí není problém. Zničím kamery a podívám se kde tam je. Na natahovacím stroji je připoután Quin.

„Co ti k čertu tak trvalo?“ podívá se na mě.

„Promiň, museli jsme to celý obíhat,“ odřežu ho. Při tom si všimnu skoro rozdrcené nohy. Po svých neodejde. Radši nemluvím o dalších zranění v podobě modřin, řezných a tržných ran či zlomených kostech. Když se pokusí seskočit skoro se mi svalí k nohám.

„Tohle není nejlepší,“ zavrčím. A opatrně si ho hodím přes levé rameno.

„Víš jak blbě se mi dýchá?“ zasípe.

„Vím, ale bohužel, v náručí tě nést fakt nemůžu, potřebuji aspoň jednu ruku volnou,“ zavrčím a rozkopnu dveře. Ou, asi změna stráží. Opatrně nahlídnu za dveře a bleskurychle Darila pošlu do bezvědomí.

„Doufám, že jsi ho zabil,“ zaskřehotá Quin.

„Na to nemám čas, jdeme,“ rozběhnu se, a snažím se lokalizovat ostatní démony. Qiun ukáže do jedné chodby. Do pr… démonům se podařilo najít jednu ze slepých jen doufám, že to není Q. Jen co uvidím obrazec na stěnách stropu a zemi jen si povzdechnu, je to Q.

„Nepoužívejte magii, musíme zpátky,“ jen co to dořeknu celým areálem se rozezní sirény, nemusím tápat proč.

„No super, co tihle,“ všimnu si dalších démonů, kteří s námi nebyli.

„Hledaní bez nich se nehneme,“ zavrčí jeden. Fajn, víc komplikací fakt nepotřebuji. Opatrně Qiuna přemístím ke zraněným. Má zavřené oči, ale dýchá, asi omdlel.

„Vytáhnete nože nebo další zbraně. Musíme zničit ty obrazce!“  hned se pustím do toho na jedné stěně.

„Proč?“ nechápe jeden.

„Pro slepičí kvoč. Zapamatují si poslední magii a vzhledem k tomu, že nás už všude hledají, musím otevřít portál!“ zavrčím.

„Proč to neřeknete hned? Není třeba zničit je celé ale centry, jsou prostřed v rozích v půlce obrazce a na přímce ke středu,“ poradí jeden a zbytek se do toho dá. Vyčerpaně se dám do otevírání portálu, přímo cítím, jak to ze mě odčerpává sílu, ale podaří se mi ho otevřít přímo do jakési síně. Démoni poberou zraněné a vrhnou se do něj. Už chci s nimi, když si všimnu jednoho aktivovaného centru a pustím se do něj. Zničím ho v momentě, kdy kolem mě hvízdne kulka a v zápětí další, nemůžu se pohnout, protože svým tělem skrývám portál…