Tajný svět Akyry

Sbohem, démonobijče!

Ještě než se probudím, slyším nějaké zvuky, nepřipadají mi nebezpečné, tak se obléknu a sejdu dolů.

„Dobré ráno,“ pozdravím Niru, která se otáčí kolem sporáku.

„Dobré ráno, jak ses vyspal?“ zeptá se mě s úsměvem, jako by se včera nic nestalo.

„Celkem slušně, jak vypadá ta ruka?“ zeptám se nezúčastněně.

„Ruka bude v pořádku díky tvému rychlému zásahu, ale o tvém bratrovi se to rozhodně říct nedá. Je vzteky bez sebe,“ odpoví mi Nira, přesně to, co jsem chtěl vědět. Takže boj pokračuje. Zmiňovaný zrovna vejde do kuchyně, propálí mě pohledem, za jaký by se nemusel stydět ani samotný Lucifer, a začne mě ignorovat.

Aspoň že tak, nevím, jak dlouho bych se udržel, kdyby začal provokovat. On není špatný, ale je hrozně ušťouraný a to tak, že bych mu nejraději vrazil obličej do stěny.

„Ten včerejšek mě mrzí,“ podívám se po Niře.

„Opravdu? Mě ne, vím, že zrovna nejsi na večírky a ani jsem to tak nemyslela. Měla jsem na mysli jen setkání s přáteli, ty dárky byly jejich nápady,“ zasměje se Rita. Trošku si oddechnu, je skutečně pravda, že se moc necítím v davu. Ty dárky jsem si rozbalil v noci a dost mě potěšili, samý skvělý zbraně, jen Akito je takový troufalec a sehnal mi knihu staré démonologie. Ani netuší, jak moc ji teď budu potřebovat. Jsem si jistý, že budou nadšeni, že v jejich středu je démon.

Dopoledne se učím s většinou zbraní zacházet, ne že bych to neuměl, ale některé jsou pro mě stejně nové, jako například hvězdice. Jsou z kovu, který je pro démony smrtelný, poprvé na sobě cítím jeho účinky, nakonec toho musím nechat se spálenou rukou po loket. Ty zbraně, které mohou držet, démony jen pošimrají, takže se budu muset naučit zacházet s těmi, i pro mě nebezpečnými, jinak budu všem pro smích.

Nešťastně se podívám na ruku a zjistím, že se mě začíná hojit. Najdu nějakou látku a zbraně dám do krabičky za dveře, nejdřív se musím pořádně zahojit. V tom mě Nira zavolá na oběd a já se přistihnu, že za tu chvilku jsem stačil sníst jednu a půl schované čokolády. Nikdy jsem na sladké nebyl!

Stejně mně hlad nijak neutišila. Sejdu dolů.

„Proboha, co to máš s rukou!“ zděsí se Rita, když se po mě podívá. Sklouznu pohledem na zraněnou ruku a zahýbám prsty. Už ani moc nebolí.

„Nic jen jsem zkoušel, nové zbraně,“ pokrčím ramenem a jdu si to omýt a zavázat, abych ji nedráždil.

„Měl bys ty zbraně vyhodit, jsou ti k ničemu,“ utrousí Hiroko a popřeje dobrou chuť. Sevřu rty k sobě. Dobře ví, že to udělat nemůžu.

„Jo a jak budu zabíjet démony? Ty zbraně, které udržím, je jen polechtají!“ zavrčím.

„Jo, jenže zbraně určené na démony neudržíš. Nemyslíš, že je nejvyšší čas s bojem seknout?“ podívá se na mě Hiroko.

„Ani náhodou!“ ohradím se.

„Jak chceš udržet zbraně, které jsou kované tak, aby do těla démonů propouštěli jed a zabíjeli je?“ zeptá se Hiroko.

„Nějaký způsob najdu,“ odpovím s bojovým leskem v očích.

„Jaký způsob?  Neexistuje žádný způsob, jak by démon mohl držet zbraně démonobijce!“ rozohní se Hiroko.

„Vždycky se najde nějaký způsob a já ho najdu!“ postavím se proti svému pěstounovi odhodlaně.

„Fajn, řekni mi, co chceš na náhrobek? Rád ti ho objednám,“ zašklebí se na mě Sho.

„Ty si radši dávej pozor, ať se neudusíš nudlemi,“ poradím nevlastnímu bratrovi. Když vidím, jak do sebe cpe nudle z polévky, je mi tak trochu šoufl. Něčemu se také říká stolování ne? Mám taky rámen, ale rozhodně jím kulturněji.

„Neříkej, že mi je závidíš,“ ušklíbne se Sho.

„Nezávidím, mám svoje. Jen si myslím, že na tvém náhrobku by se nijak neskvěl nápis, udusil se nudlemi, které do sebe cpal horem dolem,“ ušklíbnu se. Sho po mě hodí tak zbožňovaný pohled, že se divím, že neležím na zemi v smrtonosné křeči!

„Jsi naprostý idiot!“ oznámí mi vztekle.

„Jistě, od profesionála to beru jako poklonu,“ usměji se na něho. A dívám se, jak tiše zuří.

„Tak a dost! Sho ty přestaň provokovat a ty přestaň odrážet nebo se v klidu nenajíme!“ střelí Hiroko pohledem po mě a pak po Sho, který v zápětí vypadá jak nafouklý balon. Díky bohu, že nepoužívá helium! V klidu dojím a protáhnu se na židli. Dal bych si dvacet!

Omluvím se a jdu do postele, hodinku ležení mě nezabije.

Probudí mě odporně ledová voda, že vyletím s příšerným zařváním a vztekle probodnu Shoa, který se tlemí u dveří. V momentě vidím rudě.

„Je ti líp?“ zeptám se ho naštvaně.

„Ani nevíš jak. Máš jít dolů na svačinu, tvoji kamarádi přijdou za půl hodiny,“ oznámí mi s klidem.

„Přijdou až ve čtyři, co děsíš?“ zavrčím. Sho se významně podívá na digitální budík na nočním stolku. Sleduji jeho pohled a vytřeštím oči na digitální číslice, které ukazují 15:31. Do prdele jak jsem tak dlouho mohl spát?! Okamžitě ze sebe začnu shazovat mokré oblečení. Nestydím se, já totiž nemám za co se stydět a v nestřeženém okamžiku se podívám na Shoa, který si mě fakt prohlíží!

„Budeš tu stát ještě dlouho?“ zeptám se ho přátelsky. Sho zrudne jak malina.

„To se neumíš převlékat, když tu nikdo není?!“ vyjede na mě nelogicky. Otočím se k němu a dám si ruce v bok.

„Dovol, abych tě upozornil, že tohle je můj pokoj, Sho. Tvůj je na druhém konci chodby,“ pozvednu obočí. Sho zrudne jako malina, otočí se na patě a vypadne. Buď mu ke cti, že za sebou zavře dveře. Doobléknu se a peřiny vyhodím do okna, aby proschly, při pohledu na oblohu si to rozmyslím. No co, dnes budu spát pod dekou, nebo seberu peřiny Shoovi! Seběhnu dolů a omluvím se matce. A pustím se do pozdní svačiny. Tak pozdní, že to bude nejspíš moje večeře. Sotva po sobě opláchnu nádobí, ozve se zvonek.

 Vím kdo to je, Akiruv pach je nezapomenutelný.

„Jdu tam,“ křiknu a hrnu se ke dveřím. Prudce otevřu.

„Ahoj,“ usměji se na kluky.

„A…“ začnou a zarazí se. Zůstanou na mě civět, jejich oči se čím dál víc dívají užasle a pak se změní v ohromení a pomalu začínají nabírat pravdu otřesení až k nenávisti.

„Děje se něco?“ pozvednu obočí. Tyhle výrazy se mi nelíbí ani za mák. Pak pochopím. Problém není v nich ale ve mně. To já jsem se stal démonem a oni to poznali.

 Jak jsem mohl být někdy tak naivní a myslet si, že jim to nebude vadit? Každý z nich přišel o příbuzného pomocí démona.

„To bys měl vědět ty. Jak dlouho jsi zkurvený démon?“ zasyčí Nier. Náš vůdce a hlavní tahoun nenávisti.

„Od páteční noci, kdy jsem málem zemřel,“ odpovím mu.

„Jak jsi to kurva mohl udělat?! Měl jsi chcípnout! Byla by to pro tebe čest!“ zařve na mě. Pohledem se od něho odpoutám a podívám se na Akira. To kvůli němu jsem vstoupil do tohoto spolku. Dívá se na mě vyděšeně a pak provinile uhne pohledem. Nebude proti mně zbrojit, ale nikdy mi nepomůže.

„Můžeš mi odpovědět?“ zaječí Nier. Pomalu se vrátím k jeho pohledu.

„No otecko se mě neptal, když mě proměnil,“ odseknu vztekle.

„Tak to je perfektní, tvůj fotr je dokonce démon!“ zavřeští Nier. V jeho hlasu zaslechnu hysterii.

„Nebudeš mi to věřit, ale do pátku jsem to nevěděl,“ odtuším.

„Máš pravdu, tohle ti nevěřím. Kdo je tvůj fotr?“ vyštěkne.

„Do toho ti nic není,“ odseknu.

„Ještě ho budeš bránit? Jak vidím, jsi démon skrz naskrz. Hajzle. Teď tě ještě necháme žít, ale příště až se potkáme, budu nemilosrdný. Ty mezi démonobijce nepatříš! A postarám se, aby to věděl každý. Ty zbraně si můžeš nechat, stejně jsou ti k ničemu,“ odfrkne si Nier a vyrazí pryč. Vím o co mu jde, chce zjistit, kdo vůbec jsem, než se do mě pustí. Podívám se na Akira, který jako jediný zůstal stát a kouká se na mě.

„Akiro jdeš nebo chceš tomu démonu dělat děvku?“ ozve se hlasitě Nier, když zpozoruje, že Akira s nimi není. Na chvilku mám naději, že zůstane, ale on se na mě jen podívá a pak jde za Nierem. Po něm na zemi zůstal jen stříbrný náramek, který jsem mu dal k narozeninám s názvem přátelství. Pomalu ho zvednu a dívám se za nimi. Je to, jako by mi chyběl kus mého já, už nejsem démonobijce, už nejsem nic.

Jdu dovnitř a první na koho narazím je Sho, který je totálně vytlemený a hledí na mě s pobavením. Mám chuť ho zabít! Ta surová touha mě vyděsí. Prudce se otočím a vyběhnu z domu.

„Darku!“ zaječí za mnou Nira.

„Nech ho jít, teď potřebuje přemýšlet. Tu to nejde hlavně kvůli Shoovi,“ zasáhne Hiroko. Mám pocit, že on mi teď rozumí ze všech nejvíc.

Zamířím přímo do středu Tokia. Nepoužívám metro ani nic jiného, prostě běžím a přesto mám pocit, že jsem ve středu daleko rychleji než kdy dřív. Zamířím přímo k nejvyššímu věžáku. Vyjedu do nejvyššího patra a sednu si na samotný kraj. Výšky mě vždycky nějak podivně uklidňovali. Chvíli na to nechám uletět myšlenky a jen civím do dálky. Vzpamatuji se, až když je kolem mě temná noc.  Povzdechnu si, až a vydám se ke střešním dveřím.

„Podívejme se, jestli to není náš malý démonobiječek. Slyšel jsem, že se z něho stal démon, ale nějak jsem tomu nechtěl věřit. Co kdybychom si pohráli?“ zaslechnu nechutný hlas. Pomalu se otočím a uvidím pět démonů. Nemám u sebe zbraně, ale z nějakého důvodu mě to nevadí, potřebuji z někoho vytřískat duši. Čím víc, tím líp pro mě!

„Jdete právě včas, potřebuji se uklidnit a takový hnůj, jako jste vy, se mi zrovna hodí,“ ušklíbnu se. Tím je nejspíš trošku naseru, protože se na mě vrhnou jako hladoví psi na kus masa. Ještě nemám všechny reflexy démona pochytaný, jak taky, když jsem se o to ani nesnažil, tak dostanu pořádnou nakládačku. Pak se naseru a jednoho po druhém sprovodím ze světa.

„Docela dobrý až na to, že vypadáš jak velikonoční vajíčko, které se nerozhodlo pro barvu,“ ozve se lehce pobavený hlas nade mnou. vzhlednu uvidím Quina, který si klidně sedí na silnější anténě a pozoruje mě. V jeho očích je ještě něco, ale tak dobře v téhle chvíli nevidím.

„Taky si mi mohl pomoct,“ zavrčím na něho.

„Proč? Vypadal jsi, jako že se dobře bavíš,“ odtuší s úšklebkem. Blbec! Unaveně zamířím ke dveřím a zmáčknu kliku. Zamčeno!

„Kolik je hodin?“ zeptám se Quina.

„Něco po desáté,“ odtuší.

„No super jak se teď k čertu dostanu dolů?“ zavrčím vztekle. Nocovat se mi tu zrovna nechce.

„Proč neskočíš?“ zeptá se mě Quin. Podívám se na něho jako na magora. Skákat ze 120 patra?!

„Kdy tě pustili z blázince?“ zeptám se ho otřeseně. Qiun se na mě jen podívá a obrátí oči v sloup. Než se stačím vzpamatovat, pohne se a já najednou zjistím, že letíme ze střechy věšáku kolmo dolů. Jsem dočista zmrzlý strachem, nemůžu ani křičet. A ještě víc mě vyšikuje skutečnost, quin dopadne přímo na nohy a bez zranění.

„Už jsme dole,“ postaví mě na nohy jako nějakou hračku. Leč, jak zjistím v zápětí, mám nohy, jako z rosolu a moji váhu prostě neudrží, takže se složím na zem.

„Co děláš? Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Quin. To je momentálně pěkně idiotská otázka, když zrovna ani nevím, kde mi leží jaký vnitřní orgán, a jsem v šoku!

„Já nevím,“ odpovím mu na obě dvě otázky shodně. Po chvilce se vzpamatuji a začnu se drápat na nohy. Potřebuji kafe! Rozhlídnu se a uvidím automat na kávu. Začnu k němu klopýtat na nejistých nohách a v kapsách hledat drobné na kávu. Peněženku jsem sebou neměl. Bohužel nemám ani drobné! Za sebou uslyším povzdech a Quin mi podá plastový kelímek s voňavou tekutinou a strčí mě na nějakou lavičku. Jsem mu teď i vděčný.

„Co se ti stalo z rukou?“ zeptá se mě. Nechápavě se podívám na zraněnou ruku. Po chvíli si vzpomenu, jak jsem ke zraněním přišel.

„Démonobijecké zbraně, ty lepší. Nemůžu je pořádně uchopit,“ zamumlám.

„Idiote, ty nikdy neuchopíš,“ zavrčí Quin. Jen pokrčím rameny. Copak na tom už teď záleží? Dopiju kafe a kelímek hodím do koše.

„Pojď, zavedu tě domů, teď by si na tobě smlsl kde kdo,“ popadne mě za rameno a strká k metru. Nechám se. Teprve teď na mě začíná doléhat veškeré vědomí. Už nemám pro co bojovat. Už nevím, kde bydlím a jestli vůbec mám domov. Ztratil jsem jeho a to úplně. A jsem něco, co doopravdy nenávidím. Proč nemůžu být jako ostatní, normální lidé!

„Promluv si s pěstounem a Moranou. Když budeš chtít, budu tě cvičit,“ poradí mi, když zastaví u našeho domu. Nechápavě se podívám na dveře, vůbec nechápu, jak jsem se tu ocitl. Vůbec jsem si nezapamatoval ani kousek cesty.

„Díky,“ otočím se do prázdna. Pokrčím rameny a zazvoním. Klíče taky nemám. Otevře mi Hiroko a viditelně se mu ulevilo.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptám se tiše.

„Jasně pojď do kuchyně, musíš mít hlad,“ vtáhne mě dovnitř.  Vtlačí mě do kuchyně, zavře dveře a vzápětí mám před sebou plný talíř jídla a hrnek čaje. Ani nevím, jaký mám hlad, dokud si nedám do pusy sousto. Chci se ho zeptat, ale Hiroko mě zarazí.

„Jez, a já ti řeknu, jak ses k nám dostal, pak ti odpovím na otázky,“ podívá se na mě. S plnou pusou kývnu.

„Musím se vrátit do doby před tvým narozením. Kdysi jsem byl taky démonobijec, bohužel jsem vůbec nepřemýšlel. Byl jsem samotář a dost dobrý, parta pěti démonů pro mě znamenala rozcvičku. Jednou se na mě smluvili a přepadli mě a mou rodinu, všechny vybyli a já měl na mále, když se tam objevil tvůj otec. Řekl něco v tom smyslu, že takový odpad tolerovat nebude a všechny démony pozabíjel jednou rukou. Tehdy jsem netušil, kdo to je. Pomohl mi, abych se uzdravil a dostal do bezpečí. Teprve když jsem mu z vděčnosti slíbil službu za svůj život, řekl mi kdo je, a že si to jednou vybere. Pak zmizel. Pro mě to byl šok. Já démonobijec, jsem byl zavázaný samotnému Luciferovi. Tehdy jsem pověsil zbraně na věšák a začal se živit normálně. Od té doby jsem o něm neslyšel, až do doby před šestnácti lety, kdy zazvonil tady u těch dveří a vešel s nemluvnětem. Jako protislužbu za můj život mě žádal, abych se o tebe staral jako o vlastního. Dal ti domov a bezpečí. To jsem udělal a nakonec jsem na tebe už nemyslel jako na syna démona, ale jako na svého syna, stejně jako Nira. Nikdy jsme ti neměli říct, kdo ve skutečnosti jsi, byla to součást dohody. Ani nevím, proč zrušil tvoji pečeť, která maskovala a uzamykala tvé síly,“ pokrčí rameny.

„Když jsem šel v pátek dom, někdo mě napadl, nějaká stařena. Pak jsem se probudil v nějakém bytě, kde byl démon, co se představil jako můj bratr. Neříkal, co se stalo s mojí mámou?“ zeptám se Hiroka. Za poslední víkend mám za sebou tolik šoků, že když mi řekne, že není můj otec, to beru nějak normálně. Ostatně, tohle jsem věděl vždycky. No minimálně od doby, kdy jsem se zeptal Niry, proč vypadám jinak než oni.

„Ptal jsem se ho na to. Řekl mi, že je mrtvá. Prý ji otrávila tvá babička. Víc o tom nevím Darku,“ podívá se na mě Hiroko. Pocítím smutek. Kývnu a poděkuji mu. Musím si promluvit s Moranou tak nějak cítím, že o tom bude vědět víc.

„Půjdu si lehnout,“ zvednu se skoro jako stařec. Bolí mě všechny kosti.

„Jsi v pořádku, vypadáš jako by ses pral s tuctem koček,“ podívá se na mě Hiroko.

„Kdyby to aspoň kočky byli,“ povzdechnu si. Uvidím, jak Hirokovi cuknou koutka. Odšourám se do své koupelny a pak do peřin, ani mi nevadí, že nestihly uschnout.

„Hiro, přišel už Dark?“ zaslechnu Niru.

„Jo, už šel spát tak už také spi,“ usměje se Hiroko. Pousměji se. Vždycky mě měli rádi, i když Hiroko občas kousal. Je mi jasné, že pro bývalého lovce to nebylo nejlehčí vychovávat syna démona. Pro teď musím i já dát sbohem mému lovci. Napřed se musím dozvědět všechno o své minulosti, teprve pak rozhodovat co dál. Nějak cítím, že to nebude nejlehčí. Můj další život. Pokud Hiroko mluvil pravdu, mám v zádech démony, lovce i svoji babičku a všichni chtějí moji hlavu. Proč je život tak těžký!

Ale zatím: Sbohem, démonobijče!