Tajný svět Akyry

                                                                     Quin

Vztekle švihnu telefonem o zeď a telefon se po součástkách sesune na zem. Ty dnešní křápy nic nevydrží. S lítostivým povzdechem vytáhnu druhý telefon a vymačkám číslo na kamaráda. Měli jsme svůj program a všechno vyletělo do vzduchu jen z toho důvodu, že můj bratříček se snažil ukázat jak moc je statečný a zdrhnul. Právě mi volal táta.

Proč bych se vůbec měl starat o někoho, kdo sice můj bratr je, ale já ho v životě neviděl?! Dobře, přiznávám, že jsem taky zvědavý. Jen co odvolám schůzku, obléknu se do bojového a vyrazím. Před stoletím ze mě udělal táta plnohodnotného démona. To všechno jen proto, že mu dalo dost práce mě po poslední nakládačce dát do hromady.  Rychle zorganizuji démony, co najdu a vydáme se hledat Darka. Dost nám ztěžují práci lovci démonů. Já osobně rozpářu hned na úvod tři.

„Proč musíme hledat někoho kdo ani není úplný démon?“ zavrčí Lawers.

„Slyšet tě táta. Tak tě proděraví jak cedník a pověsí za penis nad ostny, abys o tom mohl popřemýšlet,“ uchichtnu se, když ho uslyším. Lawers povážlivě zbledne.

„Ani se neopovažuj to vyslovit, jestli o jeho mámě řekneš, co máš na jazyku, utopí tě ve svěcené vodě,“ zarazím dalšího. Na tu ženskou je obzvlášť vysazený, i když je mrtvá. Démon se jen zaksichtí a, budiž mu ke cti, sklapne.

„Nějaký problém?“ ozve se za námi. Otočím se a vyvalím oči. Otec po něm osobně pátrá?! Všichni svorně vyvalí oči a zavrtí hlavou. Lucifer kývne a zmizí. Následujeme jeho příkladu. Propátráme každou zasranou ulici v tomhle městě. Každou! Zabijeme tucet zběhlých démonů, pár upírů a několik lovců, ale na něho nenarazíme.

Mám nervy na bodu mrazu a do toho ještě telefon!

„Co je?“ vyštěknu do něho.

„Okamžitě změň ten tón ke mně, nebo si tě vezmu do parády, Quine! Našli jste ho?“ zavrčí do telefonu otcův hlas.

„Jasně že jo, je lepší hledat jehlu v kuce sena, tam je aspoň možnost, že ji jednou za tisíc let najdeme!“ ujede mi sarkasmus.

„Ne, nenašli a to jsme obrátili celý tohle zasraný město vzhůru nohama,“ odseknu mu.

„Tak prohledejte i sklepy sakra. Klidně z města udělejte sutiny, ale najděte ho!“ zaječí mi táta do ucha div neohluchnu. Čert aby to spral.

„Slyšeli jste od znova a tentokrát i se sklepy,“ zavrčím a dám se do toho, tentokrát se rozdělíme. 

Zastavím se na jedné zítce asi tři hodiny před půlnocí, abych si odpočinul. Jen co nasaji do nosu vzduch, zarazím se. Tohle je pach krve polodémona! Seskočím do uličky, odkud to jde cítit, a jdu po pachu, zarazím se u hromady odpadku. Zdá se mi to nebo se ty pytle zvedají? Jediným kopnutím je odstraním z cesty a zůstanu zírat na mladého kluka. Jeho tvář je mi nějak známá. Chvilku pátrám v paměti, než si vzpomenu, že se mě před týdnem snažil zabít. No super.

Skloním se k němu a zahlídnu tátovu značku. Život si fakt z nás ostatních dělá prdel.

„No já si říkal, že tu cítím krev. Kdo tě tak zřídil bratříčku?“ zamumlám, prohlídnu si jeho zranění a trochu mu obrátím hlavu, abych si ji prohlídl. Zdá se, že na něho uvalil pečeť.  Najednou mě zaujme hluk z jedné uličky. Démoni to nejsou.

„Myslím, že bude rozumnější, když tě osud vezmu,“ zamumlám a vezmu bratra do náruče. V okamžení ztratí vědomí. Super, aspoň po mě nebude ječet, ať ho pustím a nepřiláká něco horšího, než jsou jeho lovci. Není tak těžkej, jak vypadá, takže není problém se dostat na střechu a ze střech nejkratší cestou domů. Na ránu se mu podívám tam.

Vlezu oknem do svého bytu, nebyl by zrovna nejlepší nápad ho táhnout po schodech kolem domácího. Magií uzamknu vchody a položím bráchu na postel.

„Ty se nezdáš, ale pořádně se proneseš,“ oznámím jeho bezvládnému tělu a jdu pro lékárničku. Jeho košili roztrhám na cucky, už tak je díky krvi znehodnocená. Pak se začnu zabývat jeho zraněním.

Nevypadá to dobře. Vypadá to jako by dostal ránu posvěcenou čepelí, která ho spaluje zevnitř. Každopádně na tohle jsem moc krátký. Z kapsy vylovím telefon a zavolám tátovi.

„Co je?“ vyštěkne do telefonu. Z hlasu je znát jistý strach.

„Vidličky a nože! Mám ho, ale je zraněný, vypadá to jako od svěceného bodce,“ vyštěknu ve stejném tónu.

„Kde jste?“ zavrčí.

„U mě…“ začnu ani nedomluvím a zavěsí mi. No super. V zápětí ucítím síru, jak se dostaví.

„To jsi kurva nemohl říct kde?“ spustí na mě.

„Kdyby mi někdo nezaklapl telefon tak bys to věděl,“ odseknu.

„Nebuť drzý!“ zasyčí. To je fakt bezvadný! Jeden démon se snaží a ještě dostane vynadáno.

„S tím zraněním máš pravdu. Jen díky tomu, že měl pečeť, ho to hned nezabilo,“ zamumlá táta.

„To mi došlo hned, jen by mě zajímalo, proč jsi mu tu pečeť dával, se mnou ses ani neobtěžoval,“ zavrčím.

„Tenkrát byla jiná doba, démonů a polodémonů se báli, ale teď,“ odfrkne si táta, „ aby se slušný démon bál jich. Jeho neměl nikdy nikdo najít,“ povzdechne si.

„Fajn, a co uděláš teď?“ zeptám se.

„Musím zrušit pečeť,“ povzdechne si.

„Tím se ale stane démonem,“ upozorním ho. Táta se na mě podívá stylem ještě slovo a budeš mít víc nožiček než je zdrávo. Zmlknu, poslední démon, který ho po tomhle provokoval, měl tisíc nožiček a pět set hlav, ano uhodli jste, udělal z něho tajtrlíčky!

„Tak jdeme na to,“ povzdechne si a zruší pečeť. Během jedné minuty se tělo vypořádá s jedem, deset minut trvá, než se zahojí a úplně promění.

„Teď by mě zajímalo, kam se poděl tvůj slib, že nebudeš mít nikoho jiného než moji mámu,“ utrousím.

„Quine, já jsem nikdy v životě neměl nikoho jiného než tvoji matku,‘“ podívá se na mě otec. Vyvalím na něho oči.

„Ty si ze mě děláš prdel? Jak je to možné!“ zařvu. Otec se na mě trochu trpitelsky podívá.

„Zatraceně, já doufal, že když vaše máma byla tak chytrá, že aspoň budeš vědět, jak se používá mozek,“ okomentuje to. Vztekle zaskřípu zuby.

„To absolutně není možné, pokud nešlo o reinkarnaci, což je blbost! Něco takového neexistuje!“ zaprskám.

„To ti připomenu, až tě zabiju a ty se narodíš jako slimák,“ odtuší klidně táta a sedne si do křesla. Totálně mi sebere slova z pusy. Je tohle vůbec možné?!

„Myslíš si, že ti to sežeru?“ najdu slova.

„Klidně se přesvědč, má absolutně stejnou skupinu jako ty a DNA rodičů bude taky souhlasit,“ podá si z ledničky jogurt. Taky že jo! Soupravu na prověřování mám, chvilku jsem se věnoval forenzním vědám jen tak pro zábavu. Je to celkem dost primitivní na základy, pokud chcete jít do hloubky, už musíte mít plně vybavenou laboratoř.

Za hodinu zírám na naprosto stejné výsledky. To nemůže být pravda! Došourám se do pokoje a složím se do křesla proti tátovi.

„Měl jsi pravdu,“ zahučím. Ani nevíte, jakou práci mi dalo to přiznat.

„Já mám ve většině případů pravdu, v čem konkrétně teď?“ zeptá se mě. Seknu po něm pohledem a táta se jen zazubí.

„Půjdu odvolat pátrání a ty se postarej o bratra,“ uculí se a než začnu protestovat, vypaří se. No tak to je k čertu fakt super! Otevřu okno, aby zmizel zápach síry.

Počítám, že se neprobudí dřív, jak ráno tak se pohodlně skrčím v křesle a zavřu oči. O dvě hodiny později mě probudí pocit, že mě něco nabodává na něco ostrého. Otevřu oko a tiše zaúpím, bratříček se probudil.

„Tomu se říká vděk, zabít někoho kdo tě prakticky zachránil,“ pronesu ironicky a podívám se mu do zelených očí se šikmou čárkou. Teď je démon.

„Jo jistě a před tím mě málem zabít, co?“ ozve se Dark.

„Pleteš si pojem s průjmem. Zabít se tě pokusila tvoje bábuška. Moje sice byla taky otravná jako trn v řiti, ale naštěstí už je po ní pár století,“ odfrknu si. To ho zaskočí natolik, že zbraň trochu oddálí. Využiji toho a odzbrojím ho. Chvilku se pereme, než se mi podaří mu zkroutit ruce za záda a sednout si na ně. I tak sebou hází jak ryba na suchu.

„No tak se zklidni,“ zabručím. Jeho krotit to radši krotit hladové piraně!

„Okamžitě mě pusť, démone,“ zavrčí Dark.

„Jasně a ty mě připravíš o hlavu, že se nestydíš,“ uculím se.

„Víš, co ty mě můžeš?“ prskne Dark.

„Jistě, to co ty mě musíš a třikrát,“ potvrdím mu to klidně. Zatraceně to mě začíná bavit! Dark pode mnou ztuhne.

„Který zkurvysyn tě ke všem rohatým zplodil?“ zeptá se mě nevěřícně Dark. Vyprsknu smíchy a nejsem k zastavení, kdyby ho slyšel táta tak by o něho přerazil peklo!

„Stejný jako tebe, ty máš jediný štěstí, že tu není,“ zavyju smíchy naprosto odrovnaný. Kdo by si pomyslel, že tohle bude tak zábavné. Cítím jak Dark pode mnou totálně ztuhne.

„Já nejsem démon,“ zachraptí Dark. S povzdechem se zvednu a pak zvednu jeho a dotáhnu ho do koupelny k zrcadlu.

„Ty si myslíš, že stejný oči mají lidé?“ zeptám se ho klidně a ukážu na zelené oči s šikmými čárkami.

Zírám do zrcadla, kde vidím naprostý rozdíl od mých normálních fialových očí.

„To není pravda, to nejsem já!“ zaječím a praštím do zrcadla, které se rozletí na střepy. Podívám se na krvácející ruce a vidím, jak se řezné rány rychle hojí.

„Já to zrcadlo měl rád,“ zašklebí se démon vedle mě.

„Kdo k čertu jsi?!“ zařvu na něho.

„Tvůj bratr Quin,“ odpoví mi démon. Vyrazí mi tím dech a pak se s klidem otočí zády ke mně a jde pryč!

„Dáš si pivo? Měli bychom si promluvit,“ hodí přes rameno. Popadnu největší střep a rozběhnu se za ním. Nedá se, chvíli mám pocit, jako by mi ruce skřípl do svěráku, až pustím střep a pak se rozplácnu na zdi jak moucha pod lepačkou.

„Tak to by nešlo, buď si promluvíme po dobrém, nebo když budeš připoutaný k posteli. Zabít se nenechám, už dost že mě dokáže přizabít táta,“ zavrčí na mě Quin. Bolestivě se sesypu na postel bez dechu. Mám pocit jako by mi popraskaly všechny kosti.

„Jak vidím, přišla jsem celkem pozdě,“ ozve se Morana. Ztěžka k ní otočím hlavu. Proč na to pako nezaútočí.

„Jak se to vezme. Mohla bys ho uklidnit, než donesu to pivo?“ zeptá se ji Quin. Morana jen uctivě kývne hlavou. Co se tu ke všem ďasům děje?!