Tajný svět Akyry

Není krev jako krev

Vztekle se dívám  střídavě na zbraně, které se zlomyslně lesknou a na své ruce, opět rozdrásané do krve. Dva měsíce, jsou to dva měsíce, co s nimi štvu a nejspíš zbytečně! Ne zbytečně ne, pokaždé, když se to stane jsou rozdrásané míň a míň.

Krev. To bylo napsané na tom lísku. Zatraceně, co znamená krev? To jako pijí krev? No když to vezmete kolem a kolem, ty zbraně mi krev skutečně pijí a to doslova. Povzdychnu si a vezmu do ruky meč zkrvavenou rukou. Tentokrát to není tak zlé, nebolí to a jindy. Mečem zaútočím na cvičného panáka s mečem připevněným k dřevěné ruce. I když mám celé ruce od krve a čekal bych, že meč bude klouzat neděje se tak. Spíš naopak v ruce sedí, jako kdyby mi přirostl k ruce. Podívám se na něho a vyhodím ho do vzduchu. Místo aby se ke mně otočil čepelí a pokusil se mě zabít, jako ostatně vždycky, poslušně se ve vzduchu otočí o 180° a rukojetí padá ke mně. Je hračka ho chytnout.

 Nejde mi to z hlavy, postupně vyzkouším, dýky, nože i bič a dvoubřitý meč, který se do mě zakousne nejhůř. S výkřikem se ho pokusím pustit, ale nejde to. Moje prsty ho prostě svírají a příčí se příkazu mozku, aby ho pustili. Netrvá dlouho  jdu v bezvědomí k zemi.

 Asi se skutečně ty zbraně ovládat nenaučím, bleskne mi hlavou poslední myšlenka, než dopadnu.

Probudím se do podivného světla. Dvoubřitý meč už nesvírám. Vstanu, nohy mám slabé jak z rosolu a cítím se slabý. Teprve když jsem si jistý, že se na nohách udržím rozhlédnu se po tom, co vydává tu zář.

S překvapením si uvědomím, že to jsou ty zbraně, kolem nich se ovíjí zelenomodrá záře s úzkými krvavě rudými prstenci, které znázorňuje barvu démonů. Meč, dvoubřitý meč, šest dýk a tři delší úzké nože, které jsou tvrdší než se zdá, nasávají rudou auru démona. Postupně se jejich čepele mění na rudou i s rukojetí a pak znovu na modrozelenou barvu. Nevím proč mají takovou barvu. Pak spadnou se zařinčením na zem.

 Dojdu k nim a chytnu jeden z nožů v očekávání bolesti a velké tíhy. Nic.

Nejenže to nebolí, ale samotný nůž je lehoučký jak prachové pírko. Podívám se na terč vzdálený asi deset metrů a hodím po něm nůž. O pár vteřin později se nůž zabodne přímo do středu.

„Pojď sem,“ natáhnu ruku. Nůž se vtrhne z dřeva a objeví se mi v natažené ruce.

Jak je to zatraceně možné? Pak si vzpomenu na něco, co mi řekl Nier, když jsem k nim nastupoval.

‚Nezkoušej vyzkoušet naše zbraně, jen přijdeš k úrazu. Máme zvláštní zbraně a ovládat můžeme jen své, tajemství k jejich ovládnutí dostaneš, až se skutečně staneš jedním z nás. Dostaneš své zbraně a pak ti řekneme, co musíš udělat, aby byli skutečně tvé. Do té doby po tom nepátrej.‘

Usměji se. Tajemství jsem rozluštil i bez něj. Zbraně poslouchají jen toho, jehož krve se napili a jehož krev přijali.

Prudce se posadím na posteli a zjizvenou rukou si prohrábnu vlasy. Ten sen byl živější než kterýkoliv jiný. A že jich poslední dobou nebylo málo. Podívám se na budík, který ukazuje čtyři ráno. Vzhledem k tomu že jsou dvouměsíční prázdniny, je to zatraceně brzo. Vstanu, už stejně neusnu a jdu si hodit sprchu. Oblečený pouze do džín vezmu tašku se zbraněmi a vyrazím ke zřícenině. Ne že by to bylo nějaké nóbl cvičiště, ale nechci budit rodinu řevem.

Fakt to šíleně bolí!

Žádný stín jménem Sho mě nepronásleduje. Na něho je ještě příliš brzy. Poslední dobou jsem ho párkrát přichytil jak kouří a jednou při rozhovoru s Akitem. Bylo bolestné ho po takové době vidět. Zvlášť když se snažíte smířit s myšlenkou, že ten, koho milujete nemůže být váš. Nikdo ani netuší, že jsem gay. Tedy doufám.

Dojdu do staré zříceniny a pustím tašku na zem, skloním se k zemi a všimnu si něčeho zasypaného, co tam nemá být, čouhá jen rožek. Odhrnu špínu a najdu medailon lovců, zakleji z nějakého důvodu popadnu medailon, tašku  koukám sypat, jen co zmizím dost daleko ozve se exploze.

Zatraceně, kdybych si toho medailonu nevšiml… co tam vůbec dělal? Položím tašku a začnu ho prohlížet. Prstem zavadím o papír. Zase? Pokusím se ho sundat, samozřejmě nejde, někdo tu má velice kvalitní lepidlo. Sáhnu pro nůž i přes slabé pálení a pustím se do dolování papíru. Jde to poznání líp. Nůž uklidím a otevřu papír

Hlídej si záda, hlídají tě.

Bratr.

Huh tak tohle jsem nečekal. Nebo jo? Hlavou my proběhne poslední vzkaz a se zamotanou hlavou se vrátím domů. Jen nevím, jestli mě bratr varuje nebo mě špicluje nevlastní bratr anebo třetí možnost. Onen neznámí si nechá říkat bratr.No teď to stejně nevykoumám. Sbalím si nejnutnější věci. Dávám si pozor, aby to nebyli věci se kterými přišel Sho do styku, pro všechny jistoty. Nechám na kuchyňském stole vzkaz a vyklouznu z domu. Koutkem oka spatřím mihnutí cizího stínu. Lehce se zamračím a přemítám nad možností, že bych se za stínem pustím, nakonec zatřesu hlavou a zmizím v temných uličkách. Snad ho setřesu. Trvá zatraceně dlouho než pocit, že mě někdo sleduje zmizí. Využiji toho a vyrazím za Moranou. Stačí jedno klepnutí na zadní dveře a ty se samovolně rozletí.

Tohle se mi nelíbí už vůbec. Opatrně položím tašku za sebe a vytasím dýku, nic lepšího nemám a jdu dovnitř. K mému překvapení útok přijde od otevřených dveří. Varují mě lehkým cinknutím zbraně. Prudce se otočím a odolám nejhoršímu útoku, kdy na mě útočník spadne. Stejně se skutálíme po sobě ve snaze vzít jeden druhému zbraň, jen abychom o čtvrt hodiny marného boje zjistili, v náhlém světle, které se rozlije po místnosti,  že držím dýku u krku Moraně a ona mě. Vypadá stejně překvapeně.

„Jestli to byl cvičný zápas, bylo to dobrý, jestli to byl souboj, bylo to dost ubohý,“ zhodnotí naši rvačku třetí hlas. Pomalu oddálíme zbraně  schováme je. Zdá se, že ty moje ještě nezjistili, že jsem taky démon a otočím se k místu, odkud zazněl třetí hlas.

Lucifer.

Za mnou se s třísknutím zavřou dveře až nadskočím a ohlédnu se. Morana jen trochu hlasitěji třískla dveřmi.

„Jsi vylekaný jak nějaká stařena,“ zasyčí Lucifer.

„Tobě by taky cvakla prdel, kdyby se tě někdo pokusil vystřelit do vzduchu bez ochranného obleku!“ odseknu mu a na trochu nejistých nohách vykročím tam, kde tuším kuchyň.

„Jsou to ty dveře vlevo,“ zastaví mě Morenin hlas. Okamžitě změním směr a dostanu se do kuchyně. Spíš cítím než vidím, že šli za mnou. V lednici najdu whisky nebo co to je. Nezajímá mě to, prostě to popadnu a obrátím do sebe. V další vteřině mám pocit jako by mě zevnitř spálil oheň, vrátím flašku zpátky popadnu minerálku, která je hned vedle. Jo to je rozhodně lepší, pochválím si když mi studená tekutina ochladí jícen i žaludek.

„Burbon nechutnal?“ zeptá se Morana pobaveně. Nenamáhám se ji odpovědět, dopotácím se ke stolu unaveně si sednu.

„Z čeho jsi tak vyřízený?“ zeptá se Lucifer, trochu pobaveně.

„Víc jak hodinu jsem se snažil setřást někoho, kdo mě pronásledoval, byl zasraně rychlý, a pak mě napadne Morana s tím, že jsem se sem vloupal. Může být něco lepšího?“ zavrčím na ně.

„To záleží na tom, z jakého úhlu to vezmeš. Jsi zatraceně rychlý a vynalézavý, když se ti mě podařilo setřást!“ odsekne Morena a já vyprsknu vodu co mám v puse.

“Cože?“ zeptám se.

„Vidličky a nože. Když cítíš, že tě někdo sleduje bude lepší, když se napřed ujistíš, kdo to je,“ odsekne Morena.

„A když už prskáš tak se buď dívej kam to prskáš nebo si kup blatníky na pusu,“ vloží se do toho otec. Podívám se na něho jak si znechuceně otírá tvář a složím se smíchy na stůl.

„Sorry,“ omluvím se mu a podívám se na Morenu, „Nebylo by tu něco k jídlu?“

„Jasně hned ti něco udělám,“zvedne se a jde ke sporáku.

„Ty jsi nesnídal?“ zeptá se Lucifer.

„Ne a nezačínej s poučováním, že je snídaně nejdůležitější jídlo dne. Mám toho pro dnes plný zuby,“ upozorním je.

„Jen z jedné malé honičky a toho kotěcího  požďuchování?“ pozvedne Lucifer obočí.

„Ještě před tím se mě někdo pokusil vyhodit do vzduchu,“ připomenu mu suše.  Úšklebek okamžitě zmizí z tváře.

„Co se stalo?“ zeptá se. Pokrčím rameny a řeknu mu to. Vyžádá si medailon i vzkaz. Při pohledu na medailon se zachmuří.

„Lovci,“ zavrčí.

„Něco co nevím?“ zeptám se ho znuděně.

„Nedělej si legraci Darku. Je to vážný! Na Quina nedávno taky zaútočili,“ zavrčí otec. Podívám se na otce. Quin můj starší brácha o nějaké to století. Myslel jsem, že je nedotknutelný.

„A?“ zeptám se. 

„Co A?“ zeptá se mě Lucifer. Obrátím oči v sloup. Nevím jestli nechápavost předstírá nebo má jen tak prázdnou hlavu. Jasně že se ptám jak na tom bratříček je.

„Je v pořádku. Sem tam škrábanec, ale přežije to,“ odpoví mi Morana a strčí mi do ruky talíř, ze kterého se valí zapečené brambory. Určitě je dělala včera, ale nezajímá mě to a pustím se hltavě do jídla, abych zaplnil tu díru ve svém žaludku. Podaří se mi to po druhém stejně vrchovatém talíři.

„Zhubnul jsi,“ oznámí mi otec. Kousnu se do jazyka, aby ze mě nevypadla nějaká jedovatost. Potřebuji část jeho pekla.

„Potřebuji pomoct,“ oznámím, ignorujíc jeho poznámku.

„To by vysvětlovalo ten úprk. S čím?“ podívá se na mě Morana. Usoudím, že lépe pochopí, když uvidí mé zbraně. Rozhlédnu se po tašce, když si uvědomím, že tam není. Seskočím ze stolu, na kterém jsem seděl a otevřu zadní dveře. Taška tam je vtáhnu ji dovnitř a srz tašku cítím vztek zbraní. Pokusím se je uchlácholit, že jsem je tam nenechal schválně. V jídelně tašku rozepnu a otevřu ji, aby viděli obsah. Lucifer po jedné zbrani sáhne a se zařváním ji pustí. Z dlaně se mu slabě dýmí.

„To jsou zbraně lovců, co s nimi chceš dělat?“ zeptá se mě se mě a ze zájmem si prohlíží obsah, ale už se jich nedotýká.

„Potřebuji je plně zvládnout, potřebuji s nimi cvičit a v té rozvalině už to nejde protože se šla podívat do vesmíru,“ vysvětlím mu.

„On zešílel nebo se snaží dostat do pekelného blázince?“ podívá se Lucifer na Moranu, která na mě civí jako by mi vyrostla třetí hlava a ještě k tomu prsa.

„Obávám se že obojí,“ usoudí směrem k Luciferovi.

„Podívej Darku. Tyhle zbraně jsou vyrobené z posvěcené ocele. Posvětil ji samotný bůh. Ty zbraně nedokážeš držet ani půl vteřiny, jsou ti k ničemu,“ snaží se mi vysvětlit Morana své stanovisko.

„Bla-bla-bla,“  zavrčím vztekle. Pořád stejná písnička. Otec, nevlastní otec, Quin, Morana, Sho, lovci… zapomněl jsem na někoho?

„To od nich máš tak rozdrásané dlaně?“ zeptá se Lucifer. Mlčky kývnu. Lucifer si sevře kořen nosu.

„Kdybych tušil jaký jsi dement…“ zavrčí. No to je mi vážně lichotka. Mám už toho naprosto dost skloním se k tašce a vzápětí tři nože letí na otce, dva na Moranu. Zaseknou jim kolem hlavy tak milimetr z každé strany, nemířil jsem na ně. Ale dost je to zaskočí, ani neslyšeli jejich svist, který pro mě byl jako táhlé hvízdání.

„Tak bys udělal co?“ zeptám se ho s mečem, z posvěcené oceli, ledabyle přehozeným přes rameno. Budiž meči přičteno k dobru, že se mi nepokusil amputovat krk. Lucifer s Moranou se na sebe podívají v naprostém šoku.

„Asi bychom se neměli divit je to JEJÍ syn,“ pronese Lucifer do ticha a podívá se na mě.

„Co ode mě chceš?“ zeptá se.

„Místo, kde bych mohl cvičit,“ odpovím.

„Co škola?“ zeptá se.

„Zaspal jsi dobu, včera jsem měl vízo, před sebou mám dva měsíce školní dovolené,“ pousměji se.

„Kde máš ten důležitý cár papíru?“ zeptá se mě Lucifer. Podám mu vysvětlený složené do čtverečku. Ani necukne obočím, prostě ho rozloží a podívá se na něho.

„To máš i pár lekcí boje a magie u mě,“ oznámí mi a podá mi složené vysvědčení. Strčím ho do tašky a vezmu nože a hodím je do tašky  s mečem.

„Jak dlouho ti trvalo než ses jich takhle dokázal dotknout a držet?“ zeptá se Morana.

„Měsíc a něco, začal jsem se učit necelý týden po narozeninách,“ odpovím. Rozhodně jim neřeknu že proto, že mi zbraně vypálili maso až ke kostem.

„Neříkáš mi všechno,“ podívá se na mě otec.

„A ty něco víc potřebuješ vědět?“ zeptám se ho se zdviženým obočím. Za sebou zaslechnu uchichtnutí a následný kašel. Dojde mi že se Morana pokoušela zamaskovat smích.

„Ty svoji matku nezapřeš, jen ona dokázala být tak drzá, hlavně v první podobě. Jak ta mě dokázala pít krev!“ zaúpí ale na jeho rtech vidím úsměv a v očích nebývalou něhu. Teprve teď mi dojde, že ji skutečně musel milovat. Vzpomenu si jak jsem ztratil Akita, jak moc to bolelo. On tím musel procházet pokaždé, když mu porodila dítě.

„Dobře, tak půjdeme,“ kývne Lucifer. Vyrazím ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zarazí mě udiveně Lucifer.

„No říkal jsi, že půjdeme,“ zamračím se.

„NO do pekla se těžko dostaneš dveřmi,“ cuknou mu koutka. Krvavě zrudnu rozpaky a posbírám si své taška a stoupnu si k němu. Jsem zvědavý, jak se tam dostaneme. Lucifer zvedne ruku a najednou zeď začne mizet, objeví se tam naprosto jiný výjev.

Sloupovitá hala s pískem, kde jsou rozmístěné terče, věci na posilování a volné místo, nejspíš na zápas.

Morana mi jemně sklapne zuby, nevěděl jsem že zírám s otevřenou pusou. Zavřu ji a vyrazím za Luciferem, ujdu sotva patnáct kroků, když mě něco těžkého srazí na kolena a vzápětí tváří do písku. Po chvíli se mi podaří zvednout obličej z písku.

„To jsou blbé vtipy,“ zavrčím a vstanu… ehm pokusím se. Dostanu se maximálně na kolena, ale dál ne.

„Co to k čertu..“ zamžikám nechápavě, když začnu cítit jak mě všude drtí nějaká síla.

„Překvapil mě, myslel jsem že nebude schopný udělat jeden krok a rovnou se bude poroučet kvichtem do písku a on se ještě částečně zvedl,“ zamumlá Llucifer. Částečně?! Zatnu zuby a pomalu jako sedmisetletá želva s revmatismem se jakž takž postavím na nohy.

„Myslím že od něho můžeme čekat hodně velké věci,“ usoudí Morana překvapeně.

„A hlavně velkou tvrdohlavost, začínám se bát o zdi v pekle,“ uchichtne se Lucifer.

„Co to je?“ zasténám a znovu se sesunu k zemi, stát je přímo nad moje síly.

„Naše cvičební místnost pro nováčky, dávám ti měsíc,“ usměje se Lucifer.

„Vždyť tu nedokážu ani stát!“ zavrčím.

„Tak to budeš muset zesílit. Jen tak mimochodem, tohle místo má víc jak trojnásobnou gravitaci Země,. Jo večeře je v sedm, jestli se tam připlazíš ukážu ti pokoj, jestli nebudeš spát tady a to bych nedoporučoval,“ uculí se a vezme moji tašku s oblečením. Nechápavě zamrkám. Nějak mi jeho slova nedochází. To mě tu fakt jako nechá? Dívám se jak odchází a přepadne mě strach.

„Kam si kurva myslíš, že jdeš?“!“ vyštěknu za ním

„Odpočívat. Dám ti radu začni s posilováním, pa,“ zamává mi a i s Moranou zmizí. Ten hajzl mě tu fakt nechal! Uvědomím si v úžasu.