Tajný svět Akyry

Krev démona

V jednom z pokojů se ozýval přidušený křik, lépe řečeno sípot, o pomoc a vrzání kůže. Šel od ženy, spíše od dívky, která byla k posteli přivázána silnými pruhy z kůže a to jak za ruce, které byli zkřížené, svázané k pelesti kovové postele, roztažené nohy k druhé straně postele, zatímco ji znásilňovala bytost známá snad jen z hororů, ničím nepřipomínala onoho krásného mladíka, který ji sbalil v jednom z jejích oblíbených barů. Místo toho tu byla tahle stvůra, ve kterou se mladík změnil. Křičet nemohla, i když neměla roubík ani nic, co by jí v ústech vadilo, prostě jí vzal hlas.

Než se vzpamatovala, byla nahá, svázaná, nemohla mluvit a znásilňoval ji. Právě si její panenské tělo vzala stvůra z horoucích pekel. Ano, ve svých sedmnácti byla ještě panna, což byl zázrak, vzhledem k tomu, že její vrstevnice o to přišli ještě na základní škole. Ona si to chtěla nechat pro manžela, jakou to udělala chybu.

V ten moment se stvůra napjala a do jejího lůna vytrysklo horké semeno. Z ženiných očí vytrysknou slzy. Stvůra z ní vyjde a znovu se promění v onoho krásného mladíka. Posadí se na kraj postele a dívá se na ni uhrančivýma rudýma očima s podlouhlou čárkou místo kulatých panenek.

Dřív si toho nevšimla, protože zakrýval své oči za slunečními brýlemi. Tvrdil jí, že je světloplachý. Při pohledu do těch očí se jí začne zmocňovat strach. Zdálo se, že to vycítil.

„Neublížím ti, jen chci, abys měla mé dítě. Pokud se o něj budeš starat s láskou, budeš mít všeho dostatek, postarám se o vás, ale zkus mému synovi ublížit a se zlou se potážeš. Když do měsíce zjistíš, že nejsi těhotná, přijď sem, když ano, v noci tento klíč polož na parapet,“ ukáže jí malý klíček od pokoje. Mnohem menší než normální klíče.

Tenhle osud byl v něčem horší a v něčem lepší. Horší v tom, že na tuhle noc nebude moct zapomenout, důkaz o ní bude mít stále na očích, lepší v tom, že bude žít a neskončí jako potrava. Mluvit nemohla, tak jen kývne hlavou, že rozumí. Mladík se usměje.

„Nezačni hned řvát,“ poznamená a políbí ji. Pak ji začne rozvazovat napřed nohy a pak ruce. Končetiny jí začnou mravenčit, jak do nich opět začne proudit krev. Zkroutí se, aby minimalizovala bolest.

„Jsi v pořádku?“ skloní se k ní její milenec. Dívka se skoro rozesměje ironii. Právě ji znásilnil a ptá se, jestli je v pořádku?

„Mravenčí mě ruce,“ zkusí mu to vysvětlit. Překvapí ji zvuk jejího vlastního hlasu. Muž kývne a vzdálí se, vrátí se s nějakým kelímkem, plným nějaké masti, kterou ženě namaže kolem zápěstí a kotníků. Mravenčení hned přestane.

„Děkuji,“ ozve se žena a posadí se na posteli.

„Jestli se chceš dát do pořádku, tam je koupelna,“ ukáže k jedněm dveřím. Dívka vděčně kývne a stoupne si. Lůnem jí projede taková bolest, že se jí podlomí nohy, není schopná se pohnout, místo tvrdé podlahy ji obejmou silné paže.

„Opatrně maličká, radši si ještě sedni,“ posadí ji démon na postel. Udiví ji jak je jemný, pak jí dojde, že má pouze strach, aby mohla donosit dítě. Dívka kývne a sedne si, než je jí natolik dobře, aby mohla vstát. Ale i pak se opatrně postaví a dojde ke dveřím, kde najde dokonale vybavenou koupelnu se vším, co má ráda. Osprchuje se a vyjde ven, kde se oblékne do svých šatů.

„Odvezu tě domů, klíč máš v kabelce,“ promluví mladík, který má na očích znovu brýle. Dívka kývne a vyjde před ním ven, v rukou drží křečovitě kabelku. Muž zamkne a jemně ji vezme za loket, vede ji k černému sportovnímu autu a posadí dopředu, pak sedne za volant.

„Překvapuje mě, že jsi všechno vzala s klidem,“ promluví muž a hladce vyjede.

„Co se teď už dá dělat? Byla to moje chyba, že jsem s vámi šla,“ odpoví tiše. V duchu si nadává, že o panenství nepřišla dřív.

„Vybral bych si tě, i kdybys nebyla panna,“ promluví muž rozhodně. Dívka s sebou trhne a vylekaně se na něj podívá.

„Ty čteš myšlenky?“ zeptá se dívka se sevřeným hlasem. Muž jen pozvedne pobaveně koutek úst. Dívka skloní hlavu a snaží se nemyslet na nic.

„Už jsme tady,“ promluví muž a zastaví na chodníku před dívčiným domem. Dívka neodpoví, jen otevře dveře a vystoupí, aniž by se ohlédla, vejde do domu. Pozdraví rodiče a odejde do svého pokojíčku. Jakmile se v jejím okně rozsvítí, muž se tiše rozjede a zmizí na konci ulice nikým nezpozorován.

Znovu mě vzbudí pocit, že mě někdo pozoruje, prudce se posadím na posteli a rozhlédnu se. Jako vždycky je všude klid a nikde nikdo není, ale přece tu někdo byl, na mém nočním stolku leží bílý papír, který tam nebyl. Vezmu ho a otevřu ho. Stojí tam jedno jediné slovo.

Nezapomeň

Zachvěji se a podívám se na kalendář, uplynuli už skoro tři týdny od té doby.

„Málem jsem zapomněla,“ povzdechnu si smutně a vstanu. Papír zmačkám a vyhodím do koše. Jdu do koupelny a obléknu se. Přežiji školu a jdu do města. Už je skoro konec semestru. Do dalšího nenastoupím, je mi líto nechat školy, ale nic jiného mi nezbívá. Školu si pak udělám dálkově, i když to bude na déle. V lékárně na druhé straně města si koupím těhotenský test, od lékárnice si nechám poradit, který je nejlepší do jednoho měsíce těhotenství. O peníze si nemusím dělat starosti, našla jsem v kabelce, kromě klíče i několik tisíc jenů s papírkem, že to je pro mě a pro dítě. S testem v kabelce se vydám domů. Připadám si, jako by mě každý sledoval a odsuzoval.

Doma pečlivě schovám test, aby ho máma při náhodném šmejdění nenašla, a jdu s kamarádkou ven.

Vrátím se na večeři a podle spokojeného výrazu matky ve tváři pochopím, že mi opět šmejdila v pokoji. Kdyby se dozvěděla, co se mi stalo, zřekla by se mě, ne nejpravděpodobněji by mě zabila. Je velice přísná a tvrdí, že mám na muže dost času. Po večeři odejdu do svého pokoje a čtu si. V devět zhasnu a jdu spát, čekám, až mě matka zkontroluje a vše utichne. V jedenáct opatrně pootevřu dveře, abych se ujistila, že je klid. Potom vytáhnu těhotenský test a odejdu do koupelny, kde si ho udělám. Teď bude to nejhorší, čekání, během kterého si podrobně prostuduji test. Ve stanovenou dobu se podívám na test, dva znamenají, nejste, tři jste. S rostoucí hrůzou se dívám, jak se pomalu objevuje třetí.

Dobře, myslím, že je nejvyšší čas navštívit doktora, nějakého, kterého matka nezná, v tom mi asi nepomůže, povzdechnu si. Zničím test, zhasnu a jdu si lehnout.

Ráno si uvědomím holou skutečnost a zděsím se, jsem s největší pravděpodobností těhotná, a jak to matka zjistí, asi mě zabije. Posadím se na posteli a do klína mi spadne papírek, když ho otevřu, uvidím nějaké jméno, adresu a telefonní číslo. Pochopím, že to nejspíš bude doktor, ale nijak se mi nezamlouvá, že mě tak sleduje nebo dokonce, že čte i mé nejtajnější myšlenky, ale s tím asi nic neudělám. Jen co vyjdu z domu, zavolám na to číslo a objednám se na odpoledne.

Po škole se rozloučím s kamarádkami a zamířím k doktorovi, čím mu jsem blíž, tím víc jsem nervóznější. V čekárně si nervy koušu pěstěné nehty, starý zlozvyk, o kterém jsem doufala, že jsem ho ztratila. Konečně jdu do ordinace a koktavě doktorovi řeknu, o co se jedná. Doktor mě s klidem vyslechne.

„Kdyby se jednalo o těhotenství, jste už rozhodnutá?“ zeptá se klidně.

„Ano, nechám si ho,“ odpovím pevným hlasem. Svému dítěti bych neublížila ať by se jednalo o jakékoliv početí, navíc potraty, pokud nejsou nezbytně nutné, odsuzuji.

„Dobře, tak se na to podíváme, vyskočte si,“ usměje se na mě doktor. Poslechnu ho a pevně zavřu oči, tohle nemusím vidět.

„Můžete seskočit,“ poznamená po nějaké době doktor. S úlevou ho poslechnu.

„Těhotná jste asi tři týdny, takže přijďte za dva měsíce a vystavím vám těhotenskou průkazku, ano? Vyhýbejte se alkoholu, kouření a zakouřeným prostorům, drogám a podobně,“ poučí mě doktor. Přikývnu, nechám se objednat u sestry a vyjdu ven. Derou se ve mně protichůdné pocity, na jednu stranu jsem zděšena a na druhou stranu děkuji bohu, že tu děsivou zkušenost nemusím opakovat. Nepochybuji o tom, že, kdybych tam nepřišla, by si mě našel a bylo by to daleko horší. Ve městě si koupím nějakou maličkost a jdu domů.

V noci na parapet položím klíč a jdu spát. Ráno se probudím a vedle mě na polštáři leží bílá růže, moje nejoblíbenější květina. Co o mně neví?!

Těhotenství se mi úspěšně daří tajit do pátého měsíce, kdy ke mně do pokoje vejde matka zrovna, když se převlékám. Doslova zabodne oči do mého břicha, chvíli stojí bez hnutí a pak mě začne mlátit. Snažím se chránit nejvíc své dítě. Po hodně dlouhé době mě nechá na pokoji a odejde z pokoje, kde mě zamkne. Jsem dost zmlácená, ale stejně se zvednu, obléknu a sbalím si nejnutnější věci, včetně oblečení a těhotenské průkazky. Ven se dostanu jedině oknem a hned, bůh ví, kam matka šla, nebo co dělá. Vyhodím batoh a vyskočím za ním. Podaří se mi dopadnout tak, abych si víc neublížila, vezmu batoh, a co nejrychleji jdu pryč.

Ujdu sotva pár bloků, když vedle mě přibrzdí černý sportovní vůz. Stačí jediný pohled na řidiče, abych bez dalších otázek nastoupila.

„Co se stalo?“ zeptá se muž, jehož jméno neznám a který je otcem mého dítěte. Řeknu mu to. Čekám nějakou reakci, ale k ničemu nedojde, jen se zeptá, kde bych chtěla bydlet a jak si představuji svůj domov. Šokovaně mu ho popíšu.

Pozdě v noci se zastaví před jedním hotelem.

„Lituji, dnes musíš přespat tady, zítra vše zařídím,“ promluví po dlouhé době. Ospale se narovnám a rozhlídnu se. Více méně je mi jedno, kde dnes budu spát, jsem unavená. Muž mě dovede do pokoje a podívá se na mě.

„Máš hlad? Kdy jsi naposledy jedla?“zeptá se mě starostlivě.

„Nevím,“ povzdechnu si a držím si břicho, kde mě kope malý.  Muž odejde a já si unaveně sednu na postel. Z ničeho nic se otevřou dveře a já polekaně vzhlédnu.

„Uklidni se, to jsem já. Nesu ti jídlo, najez se a já ti mezitím napustím vanu. Potom ti ošetřím rány,“ vejde muž a podá mi jídlo. Už mě přestává udivovat, jak ví na, co mám chuť.

„Děkuji,“ pousměji se slabě a hned začnu jíst. Je skvělé. Než stačím všechno sníst, mám napuštěnou vanu.

„Vzala sis něco sebou, nebo ti mám dojít koupit?“ obrátí se na mě muž. Ukážu na batoh.

„Něco málo mám, můžeš mi konečně říct, jak se jmenuješ? Čekám s tebou dítě a nic o tobě nevím,“ vyštěknu na něho. Tohle je zlé, začínám být únavou kousavá.

„Lucifer, ale říkej mi Luciusi,“ pousměje se a tiše čeká, až splním jeho rozkaz. Povzdechnu si a udělám to, i když je mi to proti mysli.

„Viděl jsem tě celou, Nariko, nemusíš se přede mnou stydět. Teď jsi ještě krásnější než kdy předtím,“ pohladí mě a pak políbí. Na chvíli se o něho opřu, než se vzpamatuji a nechám se odvést do koupelny.

„Neusni tu, za chvíli tě přijdu zkontrolovat,“ pohladí mě a vzdáli se. Rychle se umyji a pak jen odpočívám.

„Nariko a to jsem ti říkal, abys neusnula,“ ozve se ode dveří naštvaný hlas. Ztěžka rozlepím víčka a podívám se na něho.

„Já nespím,“ zamumlám a přinutím se k pohybu. Než cokoliv stačím udělat, ozve se vypouštění vany a Lucifer mě zvedne z vany, pak mě osuší a odnese do pokoje.

„Vydrž, jen tě ošetřím,“ podívá se na mě s touhou v očích. Kousnu se do rtů a nechám ho, aby mě ošetřil. Po jídle a koupání je mi líp.

„Proč tě tvá matka tak zbila?“ zeptá se mě z ničeho nic Lucius. Je pro mě jednoduší na něho myslet jako na člověka.

„Je silně věřící, vychovala mě ve stejném duchu. Měla jsem to schované pro manžela,“ špitnu. Matka v tomhle byla hodně přísná, i když mě pouštěla na diskotéky, druhý den mě vyzpovídala. Musela jsem zničit veškeré její ambice a naděje, ale to ji pořád neomlouvá.

„Aha. Stejně jí to neomlouvá, klidně bych se jí přišel představit. Takhle zbít svoji dceru a ještě těhotnou je neomluvitelné. Postarám se o vás, jestli chceš, vezmu si tě,“ pohladí mě a políbí.  Bezhlesně otevřu pusu a zase ji zavřu, nevím co na to říct, tak odvrátím hlavu.

„Lehni si na záda,“ poznamená po chvíli, poslechnu ho a on mi začne přejíždět rukama po těle. Hlavně po břiše.

„Dítě je v pořádku, budeš mít syna,“ zavrní spokojeně.

„To je dobře a díky, zkazil jsi mi překvapení,“ povzdechnu si. Vlastně se mi hodně ulevilo, že je dítě v pořádku. Lucius se na mě podívá se smíchem v rudých očích.

„Je v pořádku když se teď budeme milovat?“ zeptá se mě. Vyděšeně přikývnu i doktor mi říkal, že je sex možný, když bude muž opatrný. Lucius už nic neřekne a zamkne dveře, pak ke mně přijde ve své pravé podobě a začne mě líbat. Už vím, že nemá cenu se cukat nebo protestovat, tak jeho polibky i doteky snáším klidně a pak ho nechám do sebe proniknout. Nechci ohrozit dítě. Kupodivu je to teď příjemné.

Po milování se schoulím do sebe. Už chci jen spát. Se zbytky vědomí cítím, jak mě bere do náruče.

„Dobrou noc Nariko,“ zašeptá mi a pak už není nic.

Ráno se neklidně pohnu a otevřu oči. Netuším, kde jsem. Očima zatápu po nějakých hodinách. Na druhé straně nějaké postele uvidím zelené číslice, které ukazují dvě hodiny ráno. Obvyklý čas, kdy potřebuji na záchod. Povzdechnu si a snažím se vymámit z něčí náruče.

„Co se děje,“ zavrčí mi do ucha rozespalý hlas.

„Dítě potřebuje…“ kousnu se do rtu a přemýšlím, jak mu sdělím, co chci. Naštěstí se tím nemusím zabírat, protože pochopí téměř hned a pustí mě, ještě mi pomůže na nohy a dovede ke dveřím. V koupelně rožne boční světlo, které mě neoslňuje a nechá mě o samotě. Jsem mu vděčná. Pak se opláchnu a utřu, otevřu dveře a až pak zhasnu světlo. Skoro zaječím hrůzou když uvidím kousek od sebe světélkující červené oči.

„Uklidni se, jsem to já,“ povzdechne si Lucius a červené oči na chvíli zmizí. Pak mě dovede k posteli, kam si lehnu.

„Promiň, nejsem zvyklá vídat rudé oči,“ povzdechnu si stejně jako on.

„Tohle je šok?“ zeptá se opatrně.

„Ne, rezignace. Nic horšího, než vraždící maniak v podobě mé mámy, mě potkat nemůže. Ty se ke mně chováš hezky, nemám důvod se tě bát,“ vysvětlím mu ospale.

„Máme nějaké sušenky bez čokolády?“ zamžourám na Luciuse.

„Máš hlad?“ zeptá se mě a začne se oblékat.

„Ne, to je kvůli ranní nevolnosti, doktor říkal, že by mě to mělo přestat brzy. Doufám v to,“ povzdechnu si.

„Chceš ještě něco kromě sušenek?“ pousměje se. Jsem ráda, že to nekomentuje. Zamyslím se.

„Vanilkovou zmrzlinu a coca-colu bez cukru nebo ještě líp zero. A ještě nějaký sýr, tvrdý, to je všechno,“ omluvně se na něho podívám. Nic neřekne a vyjde z pokoje. Slyším, jak zamkne. Jen co odejde, ochromí mě strach. Stulím se po deku a čekám, až přijde. Netrvá to déle jak půl hodiny, ale pro mě je to jako celá věčnost. Leknu se ho, když se mě dotkne.

„Jsi v pořádku? Hlídka mi řekla, že jsi měla strach,“ poznamená a podá mi Colu.

„Měla… mám pořád strach, od té doby, co jsem těhotná. Mám strach z ní,“ pousměji se smutně a napiji se coly, kterou vzápětí prakticky vyprsknu, když se pokojem ozve zvonění mého mobilu. Doufala jsem, že jsem ho nechala doma. Bohužel se tak nestalo. Lucius se skloní k mému batůžku a vyloví mobil. Podívá se na mě a přijme hovor.

„Co si přejete?“ zeptá se chladně.

‚Kdo k čertu jsi a kde je ta coura?!‘ zavřeští z telefonu mámin hlas. I když nemám dokonalý sluch, slyším ji zřetelně, musí do telefonu vřeštět.

„O kom to mluvíte? Ten telefon jsem našel ležet na lavičce, byl pěkný, tak jsem si ho vzal,“ ozve se stále studeně a opře se o stěnu. Ozve se hlasité klapnutí sluchátka. Lucius se ušklíbne a v pěsti zmuchlá nejmodernější mobilní telefon do bakelitové kuličky, kterou hodí někam do místnosti.

„Zdá se, že se ti ta osoba už nedovolá,“ pronese klidně. Usměji se na něho a pustím se o zmrzliny. Není to žádné velké balení, zapiji ji colou a láhev znovu zavřu. Tázavě se na něho podívám a v zápětí zrudnu, je naprosto nahý. Rychle se podívám jinam.  Beze studu si lehne vele mě a lusknutím zhasne, když si lehnu, obejme mě a v jeho náručí klidně usnu.

Ráno mě probudí hnutí v žaludku. Tohle není dobré, napůl se vymaním z něčí náruče a sáhnu po sušenkách. Nenahmatám balíček. Kam jsem ho k čertu dala? Napůl se zvednu a v ten moment se mi zhoupne žaludek. Sakra, vystřelím z postele, aniž bych si uvědomila, že jsem nahá a snažím se co nejdřív ostat na toaletu. To se mi naštěstí podaří.

„Co se stalo? Včera jsem ti ublížil?“ ozve se ustaraný hlas za mnou. Podaří se mi zavrtět hlavou a konečně to přestane, vyčistím si zuby a jdu se obléct.

„Vážně jsi v pořádku?“ podívá se na mě.

„Jo jsem, jen mám šílený hlad,“ povzdechnu si a vezmu si balíček sušenek, který ležel jen o něco dál. Otevřu ho a první sušenku si doslova narvu o pusy, jen co ji schroupu, se mi uleví.

„Nariko, měli bychom jít, po cestě se zastavíme na jídlo ano?“ promluví na mě Lucius, který mě překvapeně pozoruje. Ani se nedivím, právě jsem snědla víc jak půlku sušenek ani ne za čtyři minuty. Kývnu a vyjdu s ním z pokoje. Lucius se zataví na recepci zrovna ve chvíli, kdy se objeví ve zprávách, že mě někdo unesl a že jsem těhotná a únosce nebezpečný maniak. Pak se objeví hodně vysoká odměna, za jakékoliv informace o mě. Zalije mě studený pot. Recepční se podívá na zprávy a na nás.

„To bych být tebou nedělal, se mnou není dobré si zahrávat,“ přitáhne si Lucius recepční a sundá si brýle. Recepční vzápětí omdlí.

„Co jsi jí udělal?“ zeptám se zděšeně, zatímco mě táhne pryč.

„Jen jsem jí smazal paměť, bude v pořádku. Vím, že nemáš ráda násilí,“ zamumlá Lucius. Nemá o mě moc dobré mínění. Více méně je mi to jedno, hlavně, že jí neublížil. Zastaví skoro na konci města u jedné kavárny, kde podávají snídaně a kde se konečně najím, vážně jsem měla hlad. A o hodinu později jsme zase na cestě.

„Kam jedeme?“ odvážím se zeptat.

„Do jednoho městečka, bude se ti tam líbit, máš tam zařízený dům,“ poznamená a odbočí z dálnice, i když udržuje směr. Chápu, proč to dělá, na dálnici je větší šance, že nás zastaví policie, nebo nás někdo pozná.

„Na, vezmi si ten šátek, zakryj si tím hlavu,“ podá mi světle modrý šátek s našitými korálky. Líbí se mi. Přehodím si ho přes hlavu a kolem krku. Lucius stáhne střechu auta a svůj zevnějšek si taky promění. Před tím se mi líbil víc. Asi si přečte myšlenky, protože mu cuknou koutka. O chvíli později sjede na parkoviště a my vystoupíme ze stříbrné metalízy. Co se stalo s černým lakem? Ještě se okem mrknu na poznávací značku. Je taky jiná. Kdy proboha…?

„Hlavně nemysli na toho nahoře,“ zašklebí se Lucius. Cuknou mi koutka a jdu dovnitř. Rozhlídnu se po malé hospůdce.

Lucius se dotkne mých zad a vede mě k jednomu stolu, ke kterému přispěchá servírka s mírně nuceným úsměvem. Posadím se a tiše pozoruji, jak se servírka snaží koketovat.

„Co si dáte,“ zamrká na něho umělými řasy, tahle délka rozhodně není přirozená.

„Myslím, že líp by se nám vybíralo z jídelního lístku,“ nadhodí kousavě Lucius.

„Oh jistě, omlouvám se,“ podá nám lístky, na kterých nabízejí snídani. Začtu se, absolutně nevím co si vybrat! Lucius si objedná a podívá se na mě.

„A vaše sestra?“ usměje se na Luciuse.

„Moje žena si vybere, co bude chtít,“ oznámí Lucias, důrazem na slovo žena. Kouknu se přes jídelní lístek a kochám se, jak servírce tuhnou všechny rysy a čím dál víc se nutí do úsměvu.

„Ale jistě. Už máte vybráno?“ otočí se na mě. Kdyby mohla, nejspíš bych momentálně byla prošpikovaná noži. Vyberu si vajíčka i lívance a navrch masový koláč.

„Čekáte trojčata?“ zeptá se trochu jedovatě.

„Náš syn má jen větší apetit,“ odtuší klidně Lucius s jasným varováním v hlase. Servírka polkne a dá se na ústup. Jídlo nám už donese někdo jiný, podle vzření majitel hospůdky a omlouvá se za chování servírky. Lucius to s kývnutím přijme. Moc se nezdržuji a pustím se do jídla. O půl hodiny později spokojeně schroupu poslední kousek koláče.

„Stačilo?“ zeptá se mě Lucius.

„Bohatě,“ kývnu a pohladím se po bříšku. Syn se uklidnil, aby se najedl. Díky bohu.

„Půjdeme?“ vytáhne Lucius peněženku. Kývnu tak trochu s úlevou. Zaplatí a vyjdeme na parkoviště, nasedneme do auta a vyjedeme. Promluví až po půl hodině.

„Už jsi ho pojmenovala?“ zeptá se mě Lucius.

„Ne, netušila jsem pohlaví, což jsi mi prozradil, takže teď uvažuji zpětně,“ zabručím.

„Teď budeš mít času dost. Fakt tě nic nenapadlo?“ zeptá se Lucian. Pousměji se.

„Napadlo, ale nevím, jestli se to pro dítě hodí,“ zamumlám.

„Poslouchám,“ poznamená Lucien.

„Dark,“ zamumlám. Lucias se na mě udiveně podívá.

„To je pěkné jméno, díky všem peklům, že to není Gabriel,“ zafrflá.

„O tom jsem taky uvažovala,“ řeknu, abych ho poškádlila. Netuším, kde jsem dostlala tu odvahu, ale dost mě pobaví, když Lucius trochu ztratí barvu.

„Ještě že je to Dark,“ zasténá Lucifer. Lehce mi zacukají koutka, každopádně syn ještě pojmenovaný není ne?

„Ani o tom neuvažuj, Nariko. V pekle by mu to nedarovali a já bych je musel pobít,“ ozve se pochvíli Lucias. Zaškaredím se na něho, nemá smysl pro humor. Trvá další čtyři hodiny, než dojedeme do dalšího města a Lucifer zastaví před další restaurací.

„Večeři už budeš mít domácí,“ slíbí mi a vypne motor. Kývnu a vystoupím, tolik cestování je pro mě unavující, připadá mi, že jsme jeli přes půl země, ne- li přes celou! Lucifer mě odvede dovnitř a najíme se, poté znovu nastoupíme. Jestli pojedeme ještě jeden den tak ať si mě nepřeje!

Naštěstí jedeme jen necelou hodinku do příměstské čtvrti a vjede na příjezdovou cestu toho nejkrásnějšího domu, co jsem kdy viděla. Je to snad splnění mého snu.

„Jsi doma, Nariko,“ pousměje se na mě Lucifer. Překvapeně se na něho podívám a vystoupím. Lucifer vezme moji tašku a vede mě ke dveřím. V dalším momentě se rozletí dveře a v nich stojí nádherná žena v kožených kalhotách, za pasem má ostrý nůž. Vše doplňuje černá košile uvázaná na suk v pase. Vyděšeně se zastavím.

„Vysvětlím ti to vevnitř,“ sykne na mě a s rukou kolem pasu mě vede dovnitř. Nemusí se ani namáhat mě tam vléct, jde mu to samo.

„Vy jste jí nic neřekl?“ zamračí se žena.

„Vevnitř,“ zavrčí Lucius a žena jde dovnitř. Jen nerada překročím práh domu a skoro vyskočím, když se za mnou dveře s bouchnutím zavřou. Žena střelí po Luciusovi vzteklým pohledem.

„Pojďte se posadit, sotva stojíte na nohách,“ podívá se na mě žena a odvede mě do perfektně zařízeného obývacího pokoje, pak odběhne a donese mi limonádu. Do gauče se doslova zhroutím, vůbec jsem si nemyslela, že sezení v autě může být tak únavné! Na okamžik zavřu oči.

„Tady to máte,“ cinkne přede mnou tác. Polekaně otevřu oči. Žena se v ten moment pustí do Luciase nějakou divnou řečí. Vůbec tomu nerozumím, ale Lucius střídavě žne rudě a pak zase bíle. Podívám se na tác a pustím se do jídla. Nechápu, jak můžu mít ještě hlad, před chvílí jsem obědvala. Netrvá dlouho a na tácu nezbude ani drobek. Pak se opřu a sleduji je.

„Je dobře, že jste něco snědla, měla byste vážit víc,“ podívá se na mě žena a probodne Luciuse pohledem.

„Ale on za to nemůže. Nemohla jsem víc jíst, bylo by to podezřelé,“ prudce zamrkám očima. Žena se na mě lehce udiveně podívá, pod jejím pohledem zrudnu a odvrátím oči.

„Předpokládám, že vám o mě Lucifer nic neříkal, že?“ povzdechne si.

„Nechtěl jsem ji děsit,“ ozve se Lucifer. Žena jen obrátí oči v sloup.

„Jmenuji se Morana, mým úkolem je tě ochraňovat a dávat na tebe pozor, samozřejmě i na tvého syna,“ usměje se na mě žena. Překvapeně zamrkám, tak tohle jsem nečekala!

„No vidím, že si rozumět budete,“ usoudí Lucius a v momentě je ten tam, jen zamrkám.

„To dělá vždycky. Provedu tě a ty se rozhodneš, jestli chceš pokoj nahoře nebo dole, ano?“ podívá se na mě, Morana provede mě. Je to skutečně nádherný dům. Do oka mi padne pokoj v patře, který je spojen s dětským pokojem. Zdá se, že to Morana očekávala, protože se spokojeně usměje.

„Všechno oblečení máš ve skříních, teď by sis měla odpočinout,“ usoudí a odejde. Zvědavě se do skříní nakouknu a překvapením otevřu pusu. Nejen, že je tam mé staré oblečení, ale i nové vhodné pro těhotnou ženu, nemluvě asi o dvacatero šatech. Tolik neunosím. Ale jsou nádherné! Vytáhnu moji nejoblíbenější košili a jdu se osprchovat a zalezu do postele.

Další dny utečou jako voda, já jsem skutečně ráda, že jsem tu, mám tu klid a Lucius se co chvíli zastaví. Bavíme se o všem možném, jen když se zeptám na matku, řekne mi, že zmizela. Uvidím starost v jeho očích. Nechápu to. Vzhledem k tomu, že se zde cítím v bezpečí, neřeším to. Později pochopím, že jsem tomu měla věnovat větší pozornost.

O čtyři měsíce později porodím doma v obrovských bolestech, ale první pohled na syna mě vše vynahradí. Už od narození má temně modré oči a černé vlásky. Mám pocit, že tohle se už nezmění. Lucifer je nadšený, za Darka dostanu nádherný briliantový náramek jako poděkování.

Vše je v pořádku tak měsíc, kdy u našich dveří někdo zazvoní. Dark už spí, tak seběhnu dolů. Morana se neobjeví, což je pro mě záhadou, ale otevřu sama. S hrůzou se podívám na svoji matku a pokusím se zavřít dveře, nepodaří se mi, částečně také proto, že v hrudi ucítím strašnou bolest. Sáhnu si na to místo, a když se podívám na ruku, je celá od krve.

„Kde máš toho parchanta, děvko?“ zeptá se mě vztekle. A strčí mě do zraněného místa. Zařvu bolestí a zhroutím se.  Využije toho a pronikne dovnitř i se dvěma chlapy. Jeden z nich padne k zemi mrtvý.

„Co?“ zmateně se rozhlídne matka, ale to už proletí vzduchem černá šmouha a druhý jde mrtvý k zemi. Pak se Morana zastaví. Je zraněná dost těžce, ale stále se drží.

„Zavolej Luciuse,“ střelí po mě pohledem.

„Už se stalo,“ zasípu, je mi čím dál tím hůř. V domě se objeví další muži co neznám, ale ti skoro ihned sletí na zem mrtví. Strašně těžce se mi dýchá. Matka zavřískne a vyletí ze dveří.

„Nariko!“ uslyším Luciuse. Z posledních sil se na něho podívám.

„Postarej se o Darka,“ stačím vyslovit, než mě obestře ledová tma.

Vyděšeně se podívám na svoji mrtvou družku, co ji do všech Ďasů mohlo zabít tak rychle?!

„Odpusťte, mi pane, selhala jsem,“ ozve se Morana. Podívám se na jednu z nejlepších bojovníků pekla. Dobře vím, že nezahálela, vzadu jsem viděl aspoň patnáct mrtvých lovců a nebyli to žádná béčka. Koho mohlo napadnout, že ona prostě zazvoní a vyláká ji?

Měl jsem tu nechat víc lidí.

„Tohle byla moje chyba. V momentě kdy jsem zjistil, kdo to je, měl jsem nechat hlídat víc démonů. Koho by napadlo, že zrovna její matka je jeden z nejlepších lovců? Co ji mohlo zabít tak rychle?“ podivím se nahlas.

„Už to zjišťuji, pane,“ ozve se další démon a za okamžik vzhlédne ke mně.

„Měla nůž natřený jedem z taipana. Tohle množství by zabilo i nás.“

Zaskřípu zuby. Tak konečně vím, proč její skupina má takový úspěch. Taipan je nejedovatější had z téhle planety. Lidi zabíjí během pár minut, démony do hodiny. Pro lidi protijed neexistuje, smrt nastává tak rychle, že píchnutí protijedu, pokud nějaký existuje, přijde prakticky po smrti.

„Co mladý pán? I on je v ohrožení,“ promluví Morana.

„Vím, kdo se o něho postará. Co ty?“ podívám se na Moranu.

„Jsem v pořádku, ostatní otrávené nože naštěstí neměli,“ odpoví mi. Kývnu a zavřu Narice oči. Pohřbíme ji podle našich zvyklostí. Snad se s ní ještě setkám. Teď je důležitý náš syn. Vyjdu po schodech a zamířím do dětského pokoje, kde se skloním nad postýlkou. Dark se na mě dívá vyděšeně, ale nepláče. Připadá mi, jako by věděl, co se stalo. V zelených očích má šikmou čárku místo panenky. Zvednu ho z postýlky a dám mu na krk pečeť. Jeho síla se nesmí probudit dřív, než na ni bude připravený.  Morana Darkovi zabalí věci. Vezmu tašku a zamířím k autu.

„Dům ukliďte a prodejte, nebo ho rovnou spalte,“ přikážu. Darka v autosedačce připevním na sedadlo spolujezdce a jeho věci hodím dozadu, pak bez ohlédnutí odjedu. Nesmím dát najevo bolest, která tepe celým mým vnitřkem. Na jednom semaforu zastavím a podívám se na syna, který si mě prohlíží tmavomodrýma očima.

„Tvá máma měla nejspíš pravdu, budeš výjimečný, Darku. Stejně jako tvá máma, bude mi hodně chybět,“ zabručím a podívám se do zpětného zrcátka. Ta čarodějnice mě pronásleduje. Jenže teď si nesmím dovolit boj kvůli synovi. Mohla by to být léčka. Nechci ztratit to jediné, co mi po Narice zbylo.

„Teď se projedeme peklem, synku, aspoň na chvíli uvidíš moji říši,“ pousměji se, a jakmile naskočí zelená, vystřelím a na nejbližším možném místě zabočím, rychle projedu bránou, která se za mnou zavře. Až dovnitř slyším vzteklý řev tchýně.

„Když budeš mít štěstí, ve svém životě ji nepotkáš. Pochybuji, že se tak brzo vzdá. Doufám, že budeš dost silný, aby ses jí postavil,“ pohladím Darka který mezitím usnul.

Vyjedu z pekla a zamířím po japonské silnici do jednoho menšího městečka, kde žije lovec, který mi dost dluží. Je to možná na hlavu, dávat polodémona pod ochranu bývalého lovce, ale tohle je něco s čím ta striga prostě nepočítá! Když zastavím před jeho domem je už černočerná tma. Darka vezmu do náruče tašku a autosedačku do druhé ruky a jdu ke dveřím. Položím tašku se sedačkou, a zazvoním smluvený signál.

Trvá asi pět minut, než se dveře otevřou a objeví se tvář lovce. Je mu něco málo přes třicet. Podívá se na mě a na dítě v mé náruči. Pak mě pozve dál. Věci nechám na chodbě a bosý vejdu do obýváku, kde je žena. Chová asi dvouměsíční miminko. Okamžitě vím, že ti dva si budu rozumět.

„Doufal jsem, že jsi zapomněl,“ promluví Hiroko.

„Já nikdy nezapomínám,“ odpovím a zahledím se na ženu.

„To je Nira, moje žena, ví o všem,“ odpoví na němou otázku Hiroko. Kývnu a podívám se na syna, který zavrní a začne sebou házet. Utiším ho.

„Co po mě chceš, Lucifere?“ zeptá se Hiroko.

„Aby ses postaral o mého syna a pořádně ho vychoval. To bude tvá veškerá splátka. Pokud tohle splníš, nebudeš mi už dlužit nic, ani svoji duši,“ nabídnu mu výměnu.

„Jeho matka?“ zeptá se Hiroko.

„Narika je mrtvá,“ odpovím.

„My nemáme tolik peněz, abychom uživili dva chlapce,“ ozve se trochu zoufale žena.

„O peníze si nemusíte dělat starosti,“ zamítnu její protest.

„Budeme se muset přestěhovat a to co nejdřív, všem okolo by to bylo podezřelé. Nejlepší bude Tokio,“ ozve se Hiroko.

„Zítra tam budete mít dům,“ kývnu klidně.

„Nemusíme se stěhovat. Stačí, když na pár dní odjedeme. Vašeho syna můžeme vydávat za syna mého bratra, který umřel,“ ozve se jeho žena. To je dobrý nápad. Souhlasně kývnu.

„Jak se jmenuje?“ zeptá se Hiroko.

„Dark Nariko,“ pohladím syna. Nechci se s ním rozloučit ale je to nutné. Představuji pro něho velkou hrozbu.

„Problém bude, až se bude probouzet jeho krev,“ zamumlá jeho žena.

„Má na sobě pečeť. Odjedu do blízkých lázní, přijedete tam za mnou. Už budete mít připraveny všechny jeho věci i adopční papíry,“ ozvu se. Moraně se uleví, že ho bude ještě moct hlídat.

„Co až se bude ptát, kdo jsou jeho rodiče?“ zeptá se Nira.

„Pravdu. Jeho matka je mrtvá, otrávila ji její matka, jeho babička. Já se o něho nemůžu starat z pracovních důvodů. Necháte ho, ať si vybere, čím bude chtít být. Rozhodně ho posílejte do bojových kroužků co nejdřív. Jen mu neříkejte, že jsem démon,“ odpovím ji a vyjdu se synem ven. V hotelu zavolám Moraně. Hodně si mého syna oblíbila, tak jí dám za úkol ho namátkově hlídat. Vím, že svůj úkol bude brát svědomitě, cítí vinu za smrt jeho matky.

 O pár dní později se se synem rozloučím nadobro. Chybí mi stejně jako Narika. Ale nesmím ho navštěvovat, ohrozil bych ho. Snad se mi občas podaří ho z dálky vidět. S těžkým srdcem sleduji, jak můj syn opouští můj život.