Tajný svět Akyry

                                                                          Knockaut

Dívám se, jak znovu zamíří do kuchyně a zakleje, když se pořeže o střepy ze zrcadla. Morana všechny střepy smete na hromádku bokem a po chvilce vyhodí. Na nic se neptá, i když vidím, že jí doslova cloumá zvědavost.

„Bratříčkovi se nelíbili jeho oči,“ objeví se ve dveřích se třemi plechovkami piva, jednu hodí Moraně, druhou mě a třetí si nechá.

„Co to k čertu je?! Já ještě pivo pít nemůžu, nejsem plnoletý!“ zaprskám. Ti dva se na sebe podívají a začnou se smát. Zírám na ně jako na blbce.

„Nás se lidské zákony netýkají, mlíčňáku,“ ušklíbne se Quin. Zakleji a vší silou po něm mrsknu plechovku piva, Quin jen, jako by mimochodem, uhne hlavou a plechovka se rozmáčkne a roztrhne o zeď, spadne i omítka.

„Darku!“ zděsí se Morana.

„V pohodě Morano, kdyby to neudělal, myslel bych si, že je to měkota. A ty neplýtvej mým pivem!“ hodí mi další plechovku, která se objevila v jeho ruce.

„Pivo nechci!“ zavrčím.

„To máš smůlu, pak už tu mám jen chemickou vodu,“ odstřelí mě Quin. Znechuceně se na něho podívám a otevřu pivo, kterého se napiju. Nepiji ho poprvé, ale tohle je nejlepší jaké jsem pil.

„Jaká škoda, žádné prskání?“ rýpne si do mě Quin. Jen ho sjedu pohledem, reagovat na něco takového je pod moji úroveň. Nerad to přiznávám, ale jsem unavený, hladový a podrážděný tak, že bych ten Sputnik, co si říká můj bratr, vystřelil minimálně do jiné galaxie. A pivo mi zrovna ve střízlivosti nepomáhá!

„Neměkli bychom začít?“ zeptá se Morana.

„Ne, počkáme, až se opije, bude to zábavnější,“ ušklíbne se Quin. Potlačím chuť mu tu plechovku hodit na hlavu, ale po předešlé reakci, usoudím, že je to jen škoda piva. Napadnout ho taky nemůžu, Morana by nejspíš byla na jeho straně. Zasraný svět!

„Ještě jste nezačali?“ objeví se v místnosti další démon. Je o hodně silnější než Quin nebo Morana. Pohledem přejede rozbitou zeď rozbitou plechovku piva a pak mě uznalým pohledem.

„Ne, čekáme, až se zjevíš,“ odtuší Quin rozmrzele.

„Co se stalo s tvým zrcadlem?“ zeptá se a odejde do kuchyně, za chvíli se objeví s pivem a po mě hodí nějakou bagetu.

„Dark si s ním nerozuměl,“ odtuší Quin.

„Překvapil tě, co,“ sekne po Quinovi pohledem a ten nasadí ksicht jako by dostal organické křeče a ty zapíjel limetkou. Chvilku pozoruji bagetu a nakonec usoudím, že je naprosto jedno, jestli mě otráví nebo rozsekají na kousíčky. Otrava bude rozhodně míň bolet, tak strhnu obal a hladově se do ní zakousnu.

„To mě nenapadlo,“ zabručí Quin.

„To mě nepřekvapuje, tvůj mozek si občas vezme volno,“ odtuší nový démon takovým tónem, že vyprsknu smíchy. To jsem neměl dělat, mám pocit, že půlka ukousnuté bagety mi skončí v plicích. Morana je okamžitě u mě a řachou do zad, že by rozpůlila slona, mi z plic bageta vyskočí.

„Dík,“ zaskuhrám.

„No kdybys míň hltal, tohle by se nestalo,“ upozorní mě Quin.

„Kdybys míň myslel, byl bych radši,“ odseknu mu. Nový démon se rozesměje. Sakra, vypadá to tu jako při rodinné sešlosti! Radši na to nemyslím a pustím se do jídla, tentokrát pomaleji. Bageta můj hlad trochu ukonejší, ale nijak valně.

„Chceš ještě?“ zeptá se mě Quin. Zavrtím hlavou a opřu se o zeď za mnou.

„Takže začneme. Darku, dovol, abych se ti představil, jsem Lucifer, tvůj otec,“ představí se mi ten nový démon. Díky bohu, že sedím! Kdyby ne nejspíš bych přistal v přízemí v bezvědomí, jak by to se mnou seklo!

„Já kurva nejsem žádný syn nějakého idiotského démona!“ zaječím když se vzpamatuji. Reakce nastanou různé, napřed všichni strnou, pak se Morana chytne za pusu, jestli zděšení nebo něčím jiným nevím, Quin se složí s řehotem na zem a Lucifer nejdřív rozmáčkne plechovku a pak mě chytne pod krkem.

„Proč bych si, kurva, něco vymýšlel?“ zaprská mi do ksichtu.

„Nejspíš proto, abych se dal na tvoji stranu. A neprskej mi do obličeje, pomýšlel jsi na to koupit si blatníky?“ odseknu vztekle. Proč si sakra myslí, že mu na to skočím! Quin vybuchne znovu smíchy a řehot unikne i Moraně.

Dívám se, jak Luciferovi vztekle cuká obočí a v očích zahlédnu něco jako smích a vzdálenou vzpomínku, ale je to pryč tak rychle, že si nejsem jistý, jestli jsem to opravdu viděl.

„Quine, přestaň se řehtat jako rachejtle za velkého třesku a dotáhni to svoje nádobičko,“ štěkne na Quina, který na něho vytřeští oči.

„Nic proti, otče, ale já ho nosím sebou pořád,“ odsekne Quin s jasným záměrem nepochopení. To je moc už i na Moranu, která se s tichým zaúpěním sveze a znovu se rozesměje stejně jako Quin. Upřímně, kdyby mě to pako, co si dovoluje prohlašovat za svého otce, neškrtil, rozesměju se taky. Ten výraz, jaký nahodil Lucifer při té větě, totiž není k vidění nikde.

Asi jako když vola střelíte mezi oči a on si myslí, že je to legrace.  Lucifer si je znechuceně přeměří pohledem a pustí mě. Trochu zalapám po dechu. Lucifer se zvedne a jde do kuchyně. Využiju situace a rozběhnu se ke dveřím, chvilku mě trvá, než je otevřu a vyběhnu na chodbu. Zavíráním se nezdržuji a rozběhnu se ke schodům, které beru dolů po třech. Chvilku to trvá, ale konečně uvidím vchodové dveře a vrhnu se k nim, odstrčím bokem skupinku lidí a rozběhnu se neosvětlenou ulicí. Vůbec netuším, kde to jsem a tak zmateně běhám, než narazím na trochu známý obchod. Oddechnu si a rozběhnu se domů. Vytáhnu klíče z kapsy kalhot, kam si je vždycky strkám a odemknu.

Hned ve dveřích mi přistane rána pěstí.

„Za co?“ zeptám se Hira, který stojí za dveřmi.

„Za to, že neumíš poslouchat,“ oznámí mi. Ještě mi oznámí, že mám týden domácí vezení a pošle mě spát. No super, jeden člověk je zraněný, unesený démonem a ještě je to moje chyba!

„Jsi nespravedlivý!“ křiknu za ním.

„To je možné, ale na mém rozhodnutí to nic nezmění,“ ujistí mě. S povzdechem jdu do kuchyně, kde mám v ledničce nachystanou večeři a sním ji za studena, potom opláchnu talíř a odšourám se do sprchy. Pak padnu do postele, aniž bych si všiml Quina, který stál v rohu a pak se vypařil. Usnu hned, jak se hlavou dotkne polštáře. Nevím, proč se mi zdá o Akitovi, který je připoutaný k nějaké posteli a na někoho se dívá s nenávistí, nepoznám toho druhého kluka.

Probudím se, když mě paprsek zašimrá na očích, absolutně mi nejde dohromady slunce a západní strana, ale neřeším to, obleču se a sejdu ospale dolu.

„Dobré ráno,“ zabručím.

„Prý dobrý ráno,“ začne se smát Sho. Nechápavě se na něho podívám a pak si všimnu chlebíčků, jednohubek zákusků a dortu se sedmnácti svíčkami. Pomalu mi začne docházet skutečnost, že je sobota, mám sedmnácté narozeniny a prospal jsem dočista celý den. V rohu uvidím dárky od přátel.

„Moc mě to mrzí, Riko,“ podívám se na svoji náhradní mámu.

„Nemá co, oslava proběhne zítra, ty dárky tu nechali jen, aby se s nimi nemuseli tahat dvakrát,“ pronese naprosto klidně.

„S kým jsi byl v posteli, že tě tak odrovnal?“ drbne si Sho.

„Co mrzí tě, že jsi to nebyl ty? No tak to máš fakt pech, můj typ nejsi ani náhodou,“ odfrknu si a stoupnu si k plotně.

„Copak jsem nějaká zasraná buzna?“ vyletí Sho. S klidem se na něho podívám.

„Nejspíš jo, když tak vyvádíš,“ ušklíbnu se a zamíchám v pánvičce nadrobno nakrájené brambory. Vrznutí židle mě upozorní, že vstal. Pootočím hlavu a uskočím s pávičkou, jenže ten dement už se nemůže zastavit a celé zápěstí vletí do plynového hořáku, co je zapnutý. Kuchyní se ozve šílený řev.  Okamžitě mu ruku vytrhnu, pánvičku hodím na sporák a jeho ruku strčím pod ledovou vodu.

„Co jsi mu udělal?“ otočí se na mě Hiroko.

„Nic, dělal jsem si večeři a ten dement mě chtěl napadnout zezadu tak jsem uhnul. Nenapadlo mě, že bude strkat ruku do ohně, aby se přesvědčil, jestli pálí,“ zavrčím vztekle. Zase na mě něco shazují.

„S tímhle musíme do nemocnice,“ pronese Rika po zběžné prohlídce. Zdravotní sestra se těžko zapře. Najde čistý hadr, který namočí do vody a pořádně tím obalí Shoovu ruku. Během pěti minut jsou v tahu. S povzdechem se mrknu na pánvičku, kde brambory doslova zčernaly. Vyhodím je a začnu na novo, s jídlem zamířím do pokoje, dveře za sebou zakopnu.

„Jak často tě napadá?“ ozve se docela známý hlas a já probodnu Quina. Tak nějak se nedivím, že tu je.

„Do toho ti nic není, bránit se umím,“ odseknu.

„To jsi pořád příjemný jako osina v zadku?“ zeptá se zvědavý Qiun.

„To ti může být u řiti a vypadni, nechci s vámi mít nic společného!“ zaječím. Quinovi vyletí obočí vzhůru.

„Zajímavé, teď dáváš přednost slovům místo zbrani?“ podiví se. Jen se ušklíbnu. Jasně, že normálně dávám přednost zbrani, jenže o skříň, kde mám všechny zbraně, se opírá to démonské pako.

„Matka by zrovna dvakrát ráda neviděla, kdybych zničil koberec tvoji bezcennou krví,“ procedím skrz zuby.

„Ona není tvá matka. Naše matka je mrtvá,“ ozve se Quin. Trhnu sebou, to mi nemusí připomínat.

„Ale neříkej kolik ti je, že mluvíš o společné matce?“ ucedím skrz zuby.

„Tři sta,“ odpoví. To bych mu možná věřil, ale jak se to shoduje s mojí mrtvou matkou?

„Jo a já jsem dědeček Hříbeček,“ odfrknu si.

„Když si to myslíš, jsi v polívce dobrý?“ zeptá se mě Quin. Vztekle ho probodnu očima, ale on se jen uculí.

„Co tu vůbec chceš?“ zavrčím

 Hodí mi na stůl nějaké papíry, podívám se, co to je. Vypadá to na nějaký graf. Podívám se na to.

„Co to je?“ zeptám se ho a zvednu to.

„DNA. Tvoje a moje, je to naprostá shoda,“ oznámí mi Quin.

„To je blbost, je to podvrh,“ osopím se na něho.

„To je jen tvůj názor a odpověď na tvou otázku. Reinkarnace,“ ušklíbne se a zmizí. Absolutně nevím, co si o tom nám kurva myslet. Znechuceně se podívám na už studené jídlo, přešla mě dokonale chuť.