Tajný svět Akyry

 Dark

Od doby, kdy Lucifer předal svého syna lovci, uplynulo šestnáct let. Vlastně se ten čas zkrátil na pouhý jeden den, protože zítra má narozeniny a je to také moment, kdy pečeť bude již trvalá a on bude obyčejným člověkem. Osud tomu ale chtěl jinak.

„Darku okamžitě vylez z té postele, nebo tě hodím do ledové vody, ať se probereš!“ zazní ze zdola křik jeho náhradní mámy. Kluk na posteli se převrátí a se zasténáním se vykulí z postele. Neodhadne vzdálenost a přistane na zemi. Je ještě oblečený z večera

„ Měl by sis pohnout, s mámou není legrace,“ objeví se ve dveřích špinavý blonďák.

„Hned jsem dole, Sho,“ vstanu a odpotácím se do koupelny. Přitom zahlídnu číslice.

„Super spal jsem dvě hodiny,“ povzdechnu si a svléknu se. Pak už v normálním oblečení seběhnu i s aktovkou dolů.

„Dobré ráno,“ zívnu a sednu si ke stolu. Sho se ode mě okamžitě odtáhne, čímž si vyslouží káravý pohled Niri. Já to ignoruji, vím totiž, proč mě nesnáší. Od dětství se mě snažil šikanovat, což jsem si nechal líbit do devíti let, pak jsem to jemu i jeho kamarádům natřel, takže běžel žalovat. Když Hiroko přišel a zhodnotil situaci, vynadal Shoovi a mě řekl, že když už se umím prát tak je načase, abych se naučil bojovat pořádně a nedělat blbiny. Další den mě přihlásil do několika bojových kroužků včetně kenda a já měl o zábavu postaráno.

Ne, že bych mu to měl za zlé, mě to fakt bavilo a ne málo, taky jsem brzy začal nad všemi vynikat, letos jsem ve čtyřech bojových sportech dostal nejvyšší černý pásek. Sho si myslí, že jsem démon. A já ani netušil jak moc blízko pravdy je. Pravda je, že jsem démonobijec. Začal jsem ty stvůry vidět ve dvanácti letech. Tehdy jsem se přidal ke skupince démonobijce a od té doby jsem s nimi. V noci jsme měli napilno a já přišel až v pět ráno.

„Kdyby ses v noci netoulal po všech čertech, byl bys vyspaný,“ komentuje moje zívání Nira. Zašklebím se.

„Já se netoulal po všech čertech,“ odseknu.

„A kde jsi teda byl, v něčí posteli?“ ohrne posměšně rty  Sho. Tohle je další věc, kvůli které mě nesnáší, jsem gay.

„To není tvoje věc, ale když už to musíš vědět, likvidoval jsem démony. Jsem démonobijec,“ odtuším, čímž umlčím Sho. Nira s Hirokem se na sebe podívají a zároveň vyprsknou smíchy. Obrátím oči v sloup a radši se najím, zatím co Sho se dožaduje vysvětlení, proč se smějí. Nedokážou přestat ani jeden ani druhý. Prostě jim stačí, když se na mě podívají. Dojím a zaběhnu si pro malou sportovní tašku s oblečením a zbraněmi. Odejdu s tím, že se vrátím až zítra večer. No vzhledem k tomu, že jsou mrtví smíchy, nic nenamítají. Stejně je zítra sobota, tak co? Kdyby něco potřebovali, mají můj telefon.

Jdu známou cestou a skoro nedávám pozor. Zastavím se v pekařství, které vede Morana. Je to jen o pár domů dál a tohle je jediná démonka, kterou jsem schopen tolerovat. Stali se z nás přátelé. Už mám svačinu přichystanou.

„Tak co Darku, pokoušel se Sho o něco?“ pousměje se.

„Ne, už se umím bránit, víš, Morano?“ zasměji se.

„Vím Darku. Nikam v noci nechoď, mám špatný pocit,“ podívá se na mě a na moje sportovní tašky.

„Morano, nedělej si starosti, jdu ke kamarádovi a hodláme hrát hry až do rána,“ usměji se.

„Dobře, tak Akira pozdravuj a vyřiď mu, že tě nesmí spustit z očí,“ pousměje se Morana. Odfrknu si. Jak ona vždycky ví, kde budu? Ona sama mě zaučila do pouličního boje, jak se poprat s přesilou a dokonce mě naučila i vnitřní obranu, včetně zastření mysli!

„Jak to můžeš vědět?“ zeptám se rozhořčeně.

„Znám tě, navíc jsem viděla ty pohledy, co po něm házíš,“ ušklíbne se. A je to v pytli!

„Morano. Téměř každý den stojí na parkovišti kabriolet s nějakým chlápkem, který mě pozoruje. Mám z něho hodně divný pocit. Nejednou mě sledoval až dom. Navíc to byl démon! Snaží se měnit typy značek dokonce i sebe, ale pokaždé je to on!“ nakloním se ke kamarádce přes pult.  Moraně po tváři přejede smutný úsměv.

„Tak to je jediný démon, o kterém jsem schopna prohlásit, že ti neublíží, Darku,“ poznamená.

„Kdo to je?“ zeptám se ji.

„Měl by sis pospíšit, za chvíli bude zvonit,“ napomene mě Morana místo odpovědi. Střelím pohledem po hodinách, rychle shrábnu jídlo, hodím na pult bankovky a vyřítím se ke škole. Musím to stihnout za tři minuty!

Nemám ani čas se ohlížet. Kdybych to udělal, všiml bych si, že Morana okamžitě zavřela krám a rozběhla se k černému kabrioletu ukrytému ve stínech, který se rozjede za mnou.

„Co se děje pane?“ zeptá se Morana s klidem a podívá se na Luciferovu tvář.

„Ta striga se objevila tady,“ zasyčí Lucifer.

„Jak ho mohla najít?“ zamračí se nechápavě.

„To nevím, jdi varovat lovce, že Dark musí spát u nich. Zítra už bude plně chráněn. Zatraceně, jeden jediný den a všechno se může zvrtnout,“ zanadává Lucifer. Morana se na Lucifera podívá. Neujdou jí oči plné bolesti nad ztrátou syna a také jeho matky. Od té doby, co umřela Nariko se na jinou ženu ani nepodíval.

„Kdyby se z něj stal démon…“ odmlčím se.

„Dobře víš, že démon není, ale je polodémon. Kdyby se rozkřiklo, že Dark je můj syn, byl by ještě ve větším nebezpečí, nehledě na to, že démoni nenávidí polodémony. Quin je toho zdárným příkladem,“ pousměje se trpce Lucifer.

„Jo, jeho povolání věci ještě víc komplikuje. Nicméně si stejně myslím, že démoni to všeobecně ví, navíc zlikvidoval jen tři naše bojovníky, zbytek byl odpad,“ poznamená Morana.

Quin je jeho a Naričin syn, přesněji řečeno Naričiny předchozí reinkarnace. Dokud se Narika nenarodí, jako démonka bude tímhle procházet Lucifer stále. Neuvěřitelné, tohle se táhne už předlouhých pět tisíc let, kdo by hádal, že se Lucifer nemůže zamilovat, mýlil by se.

„Třeba teď bude démon,“ promluví potichu Morana.

„Sama tomu nevěříš. Dal bych celý svůj život, aby se to stalo,“ promluví Lucifer a zastaví před školou, do které právě vbíhá Dark.

„Stihnul to. Pohlídám ho, ty běž,“ poručí Lucifer a Morana beze slova zmizí.

Do lavice zapadnu s vyplazeným jazykem pět vteřin před tím, než zazvoní. Při mně stálo snad samotné peklo, pomyslím si. Nevím proč, ale pokaždé mě spíš hřeje myšlenka na peklo než nebe a bohy nebo anděly. Jediné, co mi kazí den je to, že vedle mě sedí Sho. Trval na tom Hiroko.

„S kýmpak ses zdržel dneska?“ ušklíbne se na mě.

„Toho neznáš, je přesně tvůj opak, příjemný,“ uculím se a vytáhnu si učebnice. Sho si odfrkne a otočí se k tabuli. Šprt. Já naopak kouknu do třídy a mrknu na jednoho kluka, který zrudne. Můj stávající milenec, vždycky o přestávce si to rozdáme někde v ústraní.  Bohužel, jen v mé představivosti. Moc mě nepřitahuje, ale baví mě ho škádlit, stejně jako Akita, který na mě potom vyšle vzteklý pohled.

Ano, vím, že po mě kouká, ono si toho nejde moc nevšimnout, kor když váš nevlastní bratr na to viditelně ukazuje.

„Můžeš toho nechat? Ztrapňuješ mě před všemi ve třídě,“ zasyčí mě do ucha.  Pozvednu obočí. Od které doby ho ztrapňuji? Vždycky mě ignoroval a najednou ho ztrapňuji? Zachytím jeho kradmý pohled a sleduji ho, pohledem se zastavím na nejhezčí holce ve třídě. Tedy co můžu posoudit jako gay. Tak odsud vítr vane!

„To tě můžu uklidnit, ta tě přehlíží jako lán pole, mě také,“ ujistím bratra a rychle přenesu pozornost na tabuli.

„U tebe to chápu, ale proč by měla přehlížet mě?“ zeptá se nechápavě Sho.

„To se zeptej jí,“ zasměji se a radši dávám pozor, protože učitel po nás vrhne pěkně jedovatý pohled. Jak ho znám, je tohle poslední varování před pěkně nepříjemným po škole.

Kromě tohoto ranního vzrůša je ve škole nuda, takže ve většině předmětu podřimuji.

„Tebe ta noc zmohla,“ baví se Sho. Ignoruji ho a koupím si kafe. Ne, že by to na mě nějak působilo, ale trochu přece jen. Po škole jdu s Akitem na pizzu a k němu domu. Jeho máma si nás nevšímá tak to rozbalíme na hrách, plánujeme hrát nejmíň do čtyř do rána. Jenže mi v pět zazvoní telefon a Nira mi kategoricky oznámí, že budu spát doma a že pro mě Hiroko přijede.

„Jednají se mnou jako s malým děckem,“ postěžuji si kamarádovi a se svěšenými rameny se vydám domů. Ještě čekat na odvoz jako nějaký břídil ne? Vezmu to bočními ulicemi, rád se jimi procházím, zvlášť historickou částí. Jsem jen blok od domova, když proti sobě uvidím starší ženu. Je mi to divné, proč by chodila sem, kde je to celkem nebezpečné? Pak pokrčím rameny a prostě ji minu, jenže právě v tom momentě se mi po těle začne rozlévat bolest.

„Zhebni, ty démoní spratku,“ osopí se na mě a odkope mě do haldy odpadků, jako bych nebyl nic víc než odpad a odejde. Nejsem schopný jí v tom zabránit pro úděsnou bolest, která mi pulzuje celým tělem. Po víc jak dvou hodinách cítím, jak začínám ztrácet vědomí. Najednou se pytel odpadem ze mě sesune. Tu auru poznám, i kdybych měl smrt na jazyku. Démon!

„No já si říkal, že tu cítím krev. Kdo tě tak zřídil bratříčku?“ zeptá se, když mi pootočí hlavu na stranu, kde mám znamínko.

„Nejspíš bude lepší, když tě odsud vezmu,“ zamumlá a podívá se směrem k jedné straně. Pak mě skutečně vezme do náruče a pak ztratím vědomí.