Tajný svět Akyry

Zpověď

Ráno se probudím vyspaný jen napůl, a zmateně se rozhlédnu, kde jsem. Poslední, co si pamatuji je, že jedeme autem. Podívám se vedle sebe a uvidím Erika, který klidně pochrupává. Vypadá úplně jinak, když spí. Tak zvláštně jemně a ne jak přerostlý buldok, který kouká do čeho se zakousnout. Neodolám a jemně ho konečky prsty pohladím po tváři. Nehne to s ním, pousměji se a podívám se na budík, na který v zápětí vytřeštím oči. Je možné, aby bylo tři čtvrtě na jedenáct?!

„Eriku,“ zatřesu se spolunocležníkem.

„Co burcuješ? Ještě máme čas,“ zamumlá Erik. Mě snad z něho klepne.

„Teď už skutečně jo, je tři čtvrtě na jedenáct,“ protlačí se do mého hlasu hysterický podtón. Erik na mě zamžourá a pak na budík.

„Včera byl fakt dlouhý den,“ zívne a znovu zavře oči. S ním to snad není možný.

„Uvědomuješ si, že jsme zaspali a že budeme mít problém? Nikdy jsem nevynechal ani jediný den,“ začnou se mi do očí drát slzy. Erik si povzdechne a začne šmátrat po telefonu, místo toho nahmatá lístek.

„Je to vyřešeno, máma nás omluvila z rodinných důvodů. Učiva v pondělí nebude tolik, abychom se pod tím složili,“ ukáže mi lístek.

„To tu chceš fakt zůstat celý týden?“ nechápavě se na něho podívám.

„Dva dny, zítra je pátek a ty vážně nevypadáš dobře,“ podívá se na mě Erik.

„To má být lichotka, která mě má obměkčit?“ poznamenám kousavým tónem.

„Ne, to je holý fakt, co si dáš na oběd?“ zeptá se Erik.

„Vždyť jsme ještě nesnídali!“ zděsím se.

„Je půl jedenácté, to chceš vážně snídat?“ zeptá se udiveně Erik.

„Jo, na prázdný žaludek se nemá jíst,“ odpovím klidně. Erik na mě vytřeští oči a dá se do smíchu. Sednu si, založím si ruce na hrudi a demonstrativně se na něho koukám.

„Lásko, kdo ti takovou idiotštinu řekl?“ zeptá se Erik, když se uklidní.

„Ot… otčím,“ opravím se.

„Tak to už chápu. Adene nejíst na prázdný žaludek je blbost, protože to bys nemohl jíst nikdy. Vzhledem k tomu, že snídaně je první jídlo dne a tak jíš na prázdný žaludek. Nemohl bys jíst prostě nikdy, chápeš? Bude ti stačit jogurt, než uvařím?“ zeptá se mě Erik. Musím uznat, že logiku to má.

„Jo bude, dal bych si španělské ptáčky s rýží,“ odpovím mu. Rýži přímo miluji. Erik se zakaboní.

„Nemůžou být pečené brambory? Rýži nesmím,“ zeptá se po chvíli.

„Proč, nechutná ti?“ zeptám se a vylezu z postele. Hned zaběhnu do koupelny a jdu se obléct do tepláků a trika. Pak se podívám po Erikovi, který tam se vší samozřejmostí není. Seběhnu dolů do kuchyně, kde Erik vytáhl maso a zrovna ho strčil do mikrovlnné trouby na rozmražení.

„Tak dočkám se té odpovědi, proč nechceš rýži?“ zeptám se ho znovu, tentokrát ale neustoupím.

„Jsem na rýži alergický,“ odpoví mi překvapivě Erik. Tak tohle jsem nečekal.

„Aha,“ vyjede ze mě inteligentně.

„Dobře, tak oškrábu brambory, kde jsou?“ zeptám se. Erik se na mě překvapeně podívá a pak ukáže na spíž, najdu brambory, které začnu škrábat.

„Zapomněl jsi mi říct ještě něco?“ zeptám se lehce naštvaný. Kdybych to z něj nevydoloval, tak to nevím. Klidně jsem mu mohl udělat zelný závitek plněný masem a rýží a zabil bych jeho i sebe.

„Je toho víc, ale to si nechám až po obědě, nechci ti kazit chuť. Ale máš pravdu, o té rýži jsi měl vědět,“ povzdechne si Erik.

„Fajn, jsi ještě na něco alergický?“ zeptám se ho.

„Ranní vstávání, uklízení, domácí úkoly…“vzpomíná Erik a vytáhne maso z mikrovlnky. Hodím po něm utěrku, dělat si z toho prdel! I když je příjemné ho vidět jinak než ledovec, líbí se mi tak.

„Když už jsme u těch alergií a děsů, nezamlčel jsi mi náhodou astma a strach z dopravních prostředků? A to jsem ti už koupil helmu na motorku,“ povzdechne si Erik. Provinile se kousnu do rtů.

„To jsi neudělal,“ prudce trhnu hlavou při zmínce o helmě a zároveň se říznu.

„Nemehlo!“ dostrká mě k umyvadlu a strčí mi prst pod kohoutek. Nechápavě se koukám, jak mi z prstu teče krev.

„Netrpíš špatnou srážlivostí krve, že ne,“ zjišťuje Erik. Zavrtím hlavou a o chvíli později mě krev přestane téct.

„Neříkejte, že budou zase brambory,“ objeví se v kuchyni Noir. Ještě má na sobě bundu, tak musel teprve přijít.

„Ty si klidně udělej těstoviny,“ ozve se klidně Erik a víc si bratra nevšímá. Noir se zakaboní a udělá si čaj.  Znovu se pustím do škrábání a Noir mi pomůže. Zbožňovatelsky se na něho usměji.

„Už máš kluka?“ zeptám se Noira.

„Jo mám,“ odpoví klidně Noir, trpitelsky si povzdechnu.

„Vadí ti na mě něco?“ ozve se Erik lehce naštvaně.

„Na tobě ne, už si začínám zvykat, že chodím s kusem ledu. Ale nelíbí se mi tvůj pokoj je to jako chodit spát do rakve,“ řeknu upřímně. Noir chytne chechtavou nemoc.

„Co máš proti šedé?“ zamračí se Erik.

„Je jednotvárná,“ najdu chybu v barvě. Dřív se mi vážně líbila, teď ji nenávidím. Erik se zhluboka nadechne.

„Dobře, přemaluji pokoj a dám tam trochu barev,“ souhlasí po chvíli. Noir se přestane smát a civí na mě jako bych spadl z měsíce. Nejspíš musel skousnout, že bude žít v normálním pokoji, tak nechápu, proč ho napadlo žít v takovém krychlově.

„No to je dobrý, my do něj hučíme horem spodem, ať si tam vymaluje normální barvou a ignoruje nás, přijdeš ty a v ničem nevidí problém! To je nespravedlivé!“ rozohní se Noir.

„Víš, co se říká. Kdo umí, umí, kdo neumí, čumí,“ ušklíbnu se na švagra. Erik se vytočí na patě a zmizí s místnosti, zatímco Noir se krotí, aby neprskal dělobuchy. No moment, kdy jsem začal přemýšlet o Noirovy jako o švagrovi? Vždyť jsem chtěl, aby byl mým partnerem on, a najednou mi není dost dobrý? Kdy se ta změna stala? Netuším. Podívám se na poslední brambor, který svírám v ruce a přemýšlím, kde se tam vzal. Podívám se na poloprázdný kastrol, kde je brambor sotva pro dva.

„Erik ve sklepě ty brambory nahání jako myši nebo se před ním schovali, aby je nesnědl syrové?“ zavrčím a hodím do kastrolu poslední brambor. Noir dostane výtlem.

„To spíš platí o tobě ne? Vzal sis už ten jogurt?“ ozve se Erik. Podívám se na něho, taky mu podezřele cukají koutka.

„Vezmi si jogurt a já doběhnu pro brambory. Ještě si vezmu vzduchovku, abych je měl čím střílet.,“ prohodí Erik a zmizí ve sklepě. Při živé představě, jak Erik střílí brambory, jdu do kolen. Ani jsem netušil, že umí i žertovat.

„Díky,“ prohodí Noir a vděčně se na mě podívá. Nechápavě se na něho podívám.

„Za bráchu, když se vrátil, měl jsem o něho strach, teď vím, že se o něho bát nemusím,“ vysvětlí s úsměvem.

„Nemáš za co,“ zavrtím hlavou a jdu si pro jogurt. Sáhnu po mandlovém s vanilkou, měl jsem ho jen jednou. Koupila mi ho máma k narozeninám, protože je vážně drahý, ale žádný lepší jsem v životě nejedl.

„Za tenhle jogurt tě stáhne z kůže,“ zaprorokuje si Noir.

„Pokud to uvidí, když se po něm bude shánět, shodím to na tebe,“ ušklíbnu se na Noira, který nabere šedavý nádech v obličeji.

„Co mám vidět?“ vejde Erik, mrkne se po bráchově obličeji a jogurtu v mé ruce. V klidu ke mně dojde, dá si dvakrát do pusy a nechá mi ho. S chutí začnu mlsat.

„Hej, to není fér, mě jsi málem urval ruce!“ fňukne Noir.

„S tebou taky nechodím, nebo máš pocit, že jo?“ sekne po něm Erik pohledem. Noir se nafoukne a začne si brblat něco o nespravedlivosti. Erik dá do trouby ptáčky a jde pomoct s brambory, strčí je do trouby k masu. Začnu Erikovi pomáhat s úklidem kuchyně.

„Adene, ty slupky dej ven na hnojník,“ poučí mě, kam mám dát slupky, a zastaví vodu. Poslechnu ho. Zadní část zahrady je urovnaná do malých políček. Vysypu slupky na hromadu kompostu a vrátím se do domu, kde je to jak na minovém poli. Erik s Noirem na sebe vzájemně vzhlíží jak na vrahy.

„Hele pokud máte chuť se pozabíjet, tak s klidem, jen s dovolením projdu,“ podívám se na ně. Erik se na mě podívá, pak na Noira a otočí se k troubě, aby zkontroloval maso. Oddechnu si, že se to obešlo bez šarvátek, i když netuším, co se tu stalo. Erik nandá jídlo na talíře a donese je ke stolu. Pomůžu mu. Sám si ještě rychle udělá zeleninový salát.

Střílím pohledem z jednoho na druhého a přemýšlím, co se stalo. Popřeji dobrou chuť a začnu jíst, oba mě napodobí. Jsou zticha, přesto je ve vzduchu cítit znatelné napětí. Mlčky dojím a umyji po sobě nádobí, pak se vytratím do našeho pokoje. Chvíli po mě přijde Erik. Předstírám, že spím.

„Ade, měli bychom si promluvit,“ promluví tiše. Ani se nehnu, když je bojově naladěný, je nebezpečný. Slyším, jak si Erik povzdechne a sedne ke stolu, zapne počítač a pak…

„Adene, vstávej a pojď na večeři,“ probudí mě Erik.

„Co? Jakou večeři? Vždyť jsme sotva poobědvali,“ zamžourám na něho. V místnosti je rožnutý lustr, ale šedá barva světlo prakticky pohlcuje.

„Usnul jsi, tak rozhovor necháme na zítra, nevypadáš dobře,“ oznámí mi a postrčí mi tác s jídlem. Upřímně, ani se tak necítím, jsem hodně nervózní. Kývnu a něco málo sním, doplahočím se do koupelny a za chvilku znovu podřimuji v pelíšku. Ještě ucítím, jak si ke mně lehne Erik, ke kterému se přitulím a znovu usnu.

Ráno mě probudí lehký polibek na rty. Zavrním a natáhnu se po tajemném princi. Otevřu oči a podívám se na Erika, který má v očích podobnou touhu, jako já cítím v těle. Přitáhnu ho k sobě a nechám ho, aby se se mnou pomiloval. Přiznávám, už mi to chybělo.

„Vážně si musíme promluvit,“ promluví Erik. Povzdechnu si, takhle ničit krásnou chvilku.

„Já vím,“ zamumlám a zavrtám se do peřin. Po chvíli se z peřin vymotám a odběhnu do koupelny, vyjdu z ní už oblečený.

„Tak poslouchám,“ složím se na postel.

Podívám se na Adena, který mě napjatě sleduje, a rozhodnu se mu říct všechno. Ani nevím, jak to nakonec vysypu z rukávu.

„A jsi si jistý, že to dítě není tvoje?“ zeptá se mě po delší době Aden, když to konečně stráví. Vytřeštím na něho oči. Ten kluk je samo překvapení, já myslel, že se bude ptát, na peníze, akcie a on vytáhne tohle.

„Ano, jsem, od našeho posledního styku uběhlo dvanáct měsíců, kdyby to bylo moje, to dítě by mělo už tři měsíce,“ kývnu. O tomhle jsem pevně přesvědčen.

„Dobře, jsem rád, že jsi mi to řekl, aspoň budu vědět, proti čemu stojím, až se to sem navalí. A taky už trochu chápu tu tvoji povahu,“ kývne Aden a prohrábne si vlasy. Věřím, že tohle není to nejpříjemnější, co ho mohlo potkat, ale aspoň nehysterčí. Vlastně to vzal tak moc v klidu, že přemýšlím, co za tím vězí.

Z přemýšlení mě vytrhne zvonek. Automaticky se zvednu a jdu otevřít, spíš cítím, než vidím, že Aden jde za mnou. Prudce otevřu dveře a stanu tváří v tvář rudovlasé fůrii s těhotenským bříškem a významným pohledem ve tváři.

„Ahoj lásko, přišla jsem se domluvit na termínu svatby,“ usměje se, až se oklepu hnusem. No tě bůh!