Tajný svět Akyry

Tichý teror

V pondělí se vzbudím brzo a vymámím se z náruče Erika. Ovšem hned jak se pohnu, se probudí i on. Nevšímám si ho a zajdu do koupelny, kde se i obleču. Vrátím se do pokoje.

„Není ani šest,“ zabručí Erik z postele. Trochu sebou trhnu a pokrčím rameny místo, abych se k němu vrátil, si začnu chystat sešity, nebo spíš kontrolovat a dělat si úkoly. S jedním z matiky mám problém, vůbec ten postup nechápu. Najednou se nade mnou Erik nakloní, až sebou leknutím trhnu.

„Čemu nerozumíš?“ zeptá se mě. Chci mu odseknout ať se stará o sebe, ale kdo jiný by mě to vysvětlil? Tedy jestli tomu rozumí. Ukážu na příklad a Erik, který se na něho chvíli soustředí, mi postup začne vysvětlovat. Zkusím to po jeho a kupodivu to vyjde. Zatraceně! Hrozně rád bych mu řekl, že tomu rozumí jako koza petrželi, ale copak takhle můžu? Místo toho mu poděkuji.

Schovám si věci a očima přilepenýma na hodinách netrpělivě čekám, až budu moct odejít. Šramot za mnou mě přinutí otočit a hned krvavě zrudnu. Erik se totiž beze studu obléká přímo přede mnou. Moc rád bych se odvrátil, ale nějak to nedokážu.

„Tak půjdeme?“ podívá se na mě Erik vědoucně. Jsem si jistý, že teď přímo už hořím! Skloním se pro tašku a doslova vyletím ze dveří. Na chodbě mě Erik dostihne a dostrká do kuchyně, kde už máme připravenou snídani. Noir už tam je a v klidu snídá.

„Bré ráno,“ podívá se po nás.

„Dobré,“ odpovím mu a celý rudý zahučím do židle. O kolik je Noir lepší než Erik?

„Nesváděj mi manžela hned po ránu,“ utrhne se Erik na bratra.

„Tak trošku roztaj, budu mít aspoň konkurenci,“ odsekne Noir a vesele na mě mrkne. Jsem jim natolik hypnotizovaný, že se hrnkem netrefím do pusy a poliju se. Zakleji a rychle vyběhnu do pokoje, kde se převleču a špinavou košili strčím do tašky se špinavým prádlem, musím to donést domů a oprat. Když se vrátím do kuchyně, je Noir už pryč. Povzdechnu si a sednu si, abych dojedl snídani.

„Co na tom mamelukovi vidíš?“ zavrčí nepřátelsky Erik.

„Hodně věci, je přátelský, má rád barvy, nemračí se pořád jako kaktus, který ztratil trny a na rozdíl od někoho není ledovec,“ ušklíbnu se a pustím se do snídaně.

„Zajímavé, v posteli ti kus ledovce nevadil,“ odsekne Erik.

„Když někdo zneužije toho, že je ten druhý rozespalý a je rád, že netrefí do zdi, tak se nediv,“ zasyčím vztekle.

„Každopádně to byl skvělý sex, na to že jsi napůl spal, příště tě napřed proberu,“ ujistí mě Erik.

„Žádné příště nebude,“ zaječím na něho. Erik se jen usměje a loupne po mě pohledem, který říká, že se uvidí. Proboha, jak já toho idiotského kreténa nenávidím! Přejde mě chuť na snídani a tak po sobě sklidím.

„Budeš mít hlad,“ upozorní mě Erik. Nevšímám si ho a jdu se rozloučit s Kronem. Teprve potom jdu do chodby, kde se obuji.

„Co je tohle?“ zvedne za jedno ucho zavázaný sáček.

„Špinavé oblečení, musím ho doma vyprat,“ odpovím. Erik i se sáčkem odejde a za chvíli se vrátí.

„Kde je ten sáček?“ zavrčím.

„Oblečení máš v pračce. I my jsme si ten vynález pořídili,“ odpoví mi sarkasticky. Radši to nekomentuji, protože bych ho asi musel přizabít a vystřelím ven. Erik mě následuje, dokonce se přizpůsobí i mé vztekle rychlé chůzi. Samozřejmě se ztratím. Skoro se propadnu studem, když musím zastavit a nechat Erika, aby mě dovedl ke škole, která je přes půl města od jeho domu. Konečně se můžu oddělit a začnu se přezouvat.

„Celý víkend, jsi nebyl doma,“ ozve se vedle mě uraženě. Podívám se na Reida.

„Ne to nebyl, byl jsem unesený ledovcem, víš,“ zavrčím naštvaně.

„A já jsem si myslel, že bychom na to mohli skočit,“ povzdechne si. Vzápětí jeho obličej nabere modrý, vyděšený nádech.

„Na co skočit?“ ozve se ledový hlas, ještě než se stačím otočit. Erik, kdo jiný by to taky mohl být, že ano?

„Do toho ti nic není, Eriku,“ zavrčím a zabouchnu skřínku.

„Myslím, že je. To že je děvka neznamená, že musí spát i s mým snoubencem,“ odvětí Erik co nejklidněji. Zalapám po dechu. Tak tohle už je na mě trochu moc!

„Co si to dovoluješ?!“ zavrčím na něho.

„Říct pravdu, takových jsem už pár viděl, stačí se mu podívat do očí,“ pokrčí Erik rameny. Vztekle se na něho dívám.

„Okamžitě se mu omluv,“ procedím skrz zuby.

„Za pravdu se omlouvat nehodlám,“ odsekne Erik a podívá se na Reida tak vražedně, že radši bere nohy na ramena.

„Reide, počkej,“ zavolám na kamaráda, a chci se za ním rozběhnout, zabrání mi v tom Erikova ruka, která mě chytí.

„Reid? To hubí i komáry nebo jen uklidňuje rozbouřeně hormony,“ zeptá se jedovatě. Moje ruka nekontrolovatelně vyletí a dopadne s hlasitým mlasknutím na jeho tvář. Ani neodvrátí hlavu natož, aby se mu tam objevil otisk, zato mě pořádně bolí ruka. Z čeho má kůži z kamene?

„Ulevil sis?“ zeptá se mě Erik a pustí moji ruku. Otočím se k němu zády a vyrazím do třídy. Snaha ignorovat ho je skoro nemožná, když cítím jeho přítomnost vedle sebe. Když vedle mě není, hledám ho aspoň očima. Co to k čertu se mnou je? Po škole vystřelím domů, aniž bych se staral o Erika. Hledám Reida, kterého najdu za tělocvičnou, a rozhodně není sám. Zkorpněle se otočím a jdu domů sám.

„Ahoj, už jste skončili školu?“ popadne mě někdo za rameno. Instinktivně se otočím a dotyčného napálím přímo do nosu, teprve pak si uvědomím, kdo to je.

„Ježíš, promiň Noire, já vážně nechtěl, jsi v pořádku?“ pomůžu Erikovu bratru na nohy

„Dobrý, jen vidím hvězdičky, perfektní pravý hák,“ zašklebí se a sundá si ruku z nosu, ze kterého se mu valí krev. Vnutím mu kapesník, který s vděčnosti přijme a zakloní hlavu.

„Zase jsi obtěžoval mého kluka, Noi?“ ozve se pobavený Erikův hlas. Je z něj cítit taková škodolibost, že bych ho nejraději zašlapal do chodníku místo dlaždičky.

„Jen jsem tě hledal, musíme do města, zapomněl jsi?“ podívá se na něho Noir a trochu odtáhne kapesník, aby zjistil, jestli mu ještě pořád teče krev. Cítím se šíleně provinile.

„Jo zapomněl. Adene, dnes nejspíš budeš muset jít sám domů,“ otočí se na mě zamračeně Erik.

„Nevšimnul jsem si, že bych na tebe čekal,“ ujistím Erika sarkasticky. Jsem zvědavý, proč musí do města, ale nezeptám se.

„Na chvilku mě omluvte,“ ozve se Noir a odběhne. Podívám se za ním.

„Ta rána byla vážně skvělá,“ pochválí mě Erik.

„Škoda, že nezasáhla tebe, slušela by ti víc,“ ujistím Erika jedovatě. Jen se na mě usměje. Propálím ho vzteklým pohledem, který mi oplatí. Vydržíme to do té doby, než přijde Noir.

„O tolik vášně, nezapálili jste tu? Vidím, že ne, ale není k tomu daleko. Eriku jdeme nebo ti všechny helmy vyprodají a v obchoďáku zavřou, víš, jak má dlouhý seznam, budeme muset zavolat tátu. Ade, zatím se měj, pokusím se bráchu zkulturnit přes noc, ale moc tomu nevěřím,“ zasměje se Noir. Který praštil Erika, tak, že musel přerušit oční kontakt. Vyhrál jsem!

„Máš štěstí, že nemáš bratra neandrtálce,“ zavrčí Erik a skloní se ke mně. Než tomu stačím zabránit, políbí mě na rty.

„Uvidíme se zítra, stavím se pro tebe,“ pousměje se Erik. Jeho obličej se úplně prozáří a v tu chvíli vypadá na okamžik ještě přitažlivější než Noir!

„Díky, ke škole trefím sám,“ ujistím ho a mávnu Noirovi. Erika záměrně ignoruji a jdu domů. Vezmu to delší cestou a nakoupím pečivo, nevím, jestli máma měla dost času ho koupit a jdu domů. Odemknu a nakouknu do kuchyně.

„Ahoj mami,“ usměji se a dám pečivo na stůl.

„Ahoj,“ otočí se na mě s úsměvem. Pod okem se jí skví vybarvený modrák.

„Co se ti stalo?“ zděsím se.

„To nic Ade. Máš hlad? Udělala jsem svíčkovou,“ pousměje se a začne mi chystat jídlo. Svíčkovou miluji, ale momentálně mě ani v nejmenším nezajímá. Vím, že je otec doma, tak se vyřítím z kuchyně a valím do obýváku.

„Co si dovoluješ bít mámu,“ zaječím na fotra nenávistně.

„Co je ti do toho, ty hajzle,“ okamžitě vyletí a v dalším okamžiku letím přes celý obývák, jakou dostanu facku.

„Co si vůbec dovoluješ se mnou mluvit takovým tónem? To tě hned odnaučím, jsem tvůj otec a podle toho se budeš chovat!“ zavrčí a s posledním slovem na mě dopadne řemen. Když se vybije, prostě práskne dveřmi, ještě před tím mě stačí varovat, že jestli o tomhle ceknu Erikovi, že to odnese moje máma. S bolestmi se posadím.

„Adene, jsi v pořádku? Proč ses do toho pletl?“ pomůže mi nešťastně máma a obejme mě. Bolestně syknu, ale nechám se.

„Proč od něj prostě neodejdeme?“ zeptám se tiše.

„Nemůžeme Adene. Veškeré finance hlídá on. Mám schované nějaké peníze, ale nestačí to ani na pronájem jednopokojového bytu. Museli bychom odjet na druhý konec světa, kde by nás nenašel, to teď, když tě našel Erik, taky není možné. Měl by ses k němu odstěhovat, abys tomuhle unikl aspoň ty. Je to spořádaný kluk,“ zašeptá zničeně máma.

„Nenechám tě tu samotnou. Copak není nikdo, kdo by nám pomohl? Babička, děda, kdokoliv,“ podívám se na ni zoufale. Máma se slzami v očích zavrtí hlavou.

„Naši se mě zřekli v momentě, kdy jsem odmítla toho, kdo mi byl souzený. Už jsem jim jednou volala, oznámili mi, že si mám sníst, co jsem si uvařila a neotravovat je. O tebe taky neprojevili zájem. Odejít od něj byla největší chyba mého života. Tebe za chybu nepovažuji,“ pousměje se smutně máma a vstane.

„Pojď se najíst, nebo omáčka vystydne,“ pomůže mi na nohy. Nuceně se usměji a vstanu.

„A ten kluk by nám nepomohl?“ zeptám se mámy tiše.

„Nevím, ale ani tak nevím, jak se s ním mám spojit? Nemám jeho číslo, adresu nic. Dokonce ani nevím, jestli se znovu s někým nespojil, i kdyby ne, styděla bych se ho kontaktovat,“ podívá se na mě smutně máma. Chápu ji.

„Nějak to zvládneme. Najdu si brigádu, abychom se mohli aspoň odstěhovat,“ povzbudím ji, a jdu se najíst. Hlad nemám, ale nasoukám to do sebe, abych mámu potěšil. Pak se zavřu do pokoje a začnu se učit. Když si chci zapnout počítač, zjistím, že nejde. Nechápavě se koukám na příčinu a zjistím, že je totálně odpojený od elektřiny, někdo, nejspíš otec přeřezal dráty, které vedli elektřinu. Šňůra od internetu chybí úplně. A jsem v háji… slušně řečeno. S povzdechem stoupnu od nefunkčního počítače a lehnu si na postel s knihou. Nic jiného se tu nedá dělat, pokud nepočítám venek, kam se mi rozhodně nechce. Máma mě neruší a otec přijde až pozdě v noci, podle narážení do stěn poznám, že je opilý na mol. Přikrčím se a čekám, jestli se neozvou kroky do schodů. Kupodivu ne a teprve krátce nad ránem usnu.

Do školy jdu skoro jako mrtvola, jsem rád, že kladu nohu před nohu.

„Dobré ráno mrtvolko, co jsi dělal místo spánku?“ přivítá mě Erik, který je opřený o zeď vedle brány. Setřu ho mdlím pohledem a projdu kolem něj.

„Počkej, co se ti stalo s tváří?“ doběhne mě a zvedne bradu, aby si tvář prohlídl zblízka.

„Otočil jsem se a nevšiml si, že vedle mě jsou futra,“ zalžu pohotově. Erik se zamračí a studuje moji tvář. Z jeho tváře nedokážu poznat, jestli mi věří nebo ne.

„Měl by sis dávat větší pozor,“ zamumlá a pustí mě. Oddechnu si a jdu se přezout. Pak zahučím na klučičí záchodky, abych se podíval do zrcadla. No má úcta, celá tvář mi hraje všemi  barvami. Divím se, že na ty futra skočil… tedy pokud na ně skočil. Můžu být rád, že je dnes chladněji a já mám triko s dlouhým rukávem, nevím, jak bych mu vymluvil dlouhé úzké, načervenalé modřiny od pásku, které mi jdou přes ruce, to bych na futra svést nemohl.

„Ahoj Ade,“ usměje se na Iris, která mě čeká před záchody. Včera jsem ji neviděl.

„Ahoj, jak se máš?“ usměji se.

„Skvěle. Venkov je prostě úchvatný, ale jak tak koukám, ty se moc dobře nemáš, proč tě zbil tentokrát?“ zamračí se Iris, když uvidí mou tvář.

„Psss,“ zasyčím na Iris a rozhlídnu se, jestli někde není v doslechu Erik.

„Tys mu to neřekl? Proč?“ zamračí se na mě Iris.

„Kdybych mu to řekl, zmlátil by mámu, nechci, aby jí ublížil ještě víc než teď,“ povzdechnu si

„Jsi si jistý, že neblufuje?“ zamračí se Iris.

„Bohužel ne,“ povzdechnu si.

„Zítra ti donesu mastičku, kterou vyrábí máma,“ povzdechne si Iris a jde se mnou do třídy.

„Co ti tak trvalo?“ zeptá se Erik a stáhne mě k sobě za ruku. Při tom se dotkne modřin, které pěkně bolí.

„Co je ti do toho, chodím snad s tebou já na záchod?“ prsknu a vytrhnu mu ruku. Sednu si do lavice a připravím učení. Pořád na sobě cítím jeho zkoumavý pohled.

„Co se děje?“ zeptá se mě klidně.

„Nic, co by se mělo dít?“ pokrčím rameny a začnu se učit, abych se na něho nemusel dívat. Jen se modlím, aby tohle nezjistil. Otec je nevypočitatelný. Nakonec se mi to podaří tajit skoro týden… no dva dny, kdy máme tělocvik a já na něho nemám omluvenku, tak musím cvičit. Snažím se obléct dřív, než vejde do šatny, ale to se mi nepodaří.

„Odkud to máš?“ zasyčí skrz zuby, když mě chytne za ruku, aby líp viděl.

„Už jsem ti to říkal, jsem šikovný na nejrůznější pády,“ bráním se.

„Pády ze schodů, jo? A to si myslíš, že ti to uvěřím? Dobře vím, jak vypadají rány, když sletíš ze schodů, mně se to podařilo několikrát, takže mi nevěš bulíky na nos. Ptám se tě, odkud to máš a říkej rychle nebo do toho zatáhnu policii!“ zaječí na mě. Hrůzou strnu a začnu se kousat do rtu.

„Dobře, začnu jmenovat osoby a ty buď kývneš, nebo zavrtíš hlavou jasné?“ zavrčí na mě. Vážně z něj jde strach.

„Otec,“ vysloví Erik. Pomalu kývnu hlavou.

„Stěhuješ se ke mně,“ oznámí mi Erik vztekle.

„Co máma?“ zeptám se roztřeseně.

„Ta se musí rozhodnout sama, nutit ji do ničeho nemůžu. Ty se obleč do oblečení, s tímhle zraněním nemůžeš cvičit, u učitele tě omluvím,“ oznámí mi. Milerád ho poslechnu. Tělocvik bych teď vážně nezvládnul.

Po škole jdeme k nám domů, snažím se loudat, aby Erik trochu vychladnul, ale moc to nepomůže. Doutná jako sopka, která chce vybuchnout. Netrpělivě mi vytrhne klíče z ruky a odemkne, proletí chodbou a o chvíli později slyším jen náraz něčeho těžkého o zeď. Polekaně se na sebe s mámou podíváme a jdeme se podívat. Ten těžký předmět byl otec, který se právě svezl po zdi. Obličej má celý krvavý a napuchlý, ani netuším, kdy ho Erik tak stačil zřídit. Snaží se od Erika dostat co nejdál, ale moc mu to nepomůže. Erik ho vytáhne za vlasy ke stěně a buší do něj jak do pytle.

„Přestaň, vždyť ho zabiješ!“ vrhnu se zděšeně k Erikovi a pověsím se mu na ruku.

„Nic jiného si ten dobytek nezaslouží!“ zavrčí Erik, ale ruku spustí.

„Běž si zabalit, za chvíli tu bude Noir s otcem. Vy jdete s námi?“ otočí se Erik na mámu. Která ho sleduje snad s ještě větším zděšením a strachem než, když sledovala otce.

„Ne, zůstanu tu,“ zavrtí hlavou máma a od Erika couvne.

„Mami!“ vykřiknu zděšeně. Vždyť ji zabije.

„Jak chcete, telefon na mě máte, kdybyste si to rozmyslela,“ kývne chladně Erik a odvleče mě do pokoje, kde mi začne házet věci do velké sportovní tašky. Za chvíli se k nám mlčky připojí Erikův bratr a otec, takže netrvá dlouho, než těch pár mých věcí sbalí.

„Nemůžeme tu mámu nechat, vždyť ji zabije!“ snažím se bránit Erikovi, který mě strká do auta.

„Těžko ji můžu odtáhnout za vlasy. Je to jen její rozhodnutí,“ odsekne ledově Erik a sedne si vedle mě.

„Já tě nenávidím!“ zaječím na něho.

„Na to si dokážu zvyknout,“ klidně a zabrání mi, abych vyskočil druhou stranou. Erikův otec mě v první řadě odveze do nemocnice, kde mě, i přes můj výslovný protest ošetří a levou ruku mi dají do sádry. Sice mě bolela, ale to nemohlo být tak vážné! Pak mě odveze k sobě domů. Jsem totálně psychicky na dně, tak po dlouhém breku usnu. Necítím jemné pohlazení a opatrné přehození deky přeze mě. Ani to jemné pohlazení, které mi Erik věnuje.