Tajný svět Akyry

Taková malá pomsta

Ráno se vzbudím o samotě, Erik už tu není. Zatraceně, a to jsem měl chuť. Tak nic. Vstanu a jdu do koupelny se rychle osprchovat a sejdu dolů.

„Dobré ráno,“ zívnu. Řada hlav od stolu se ke mně otočí.

„Dobré poledne,“ odpoví mi sborem. Cukne mi obočí, jak dobré poledne? Očkem kouknu na hodiny a povzdechnu si. Zdá se mi to, nebo vstávám čím dál později?

„Pojď si sednout,“ vstane Erikova máma a za chvíli mám na svém místě talíř s polévkou.

„Omlouvám se,“ zamumlám a dám se do jídla.

„Neměl bys zajít za otcem? Jestli jsi v pořádku,“ zeptá se švagr.

„Jsem si jistý, že jak přemalujeme, bude to v pořádku, ten pokoj je tak tmavý že není poznat, jestli je den nebo noc a pořádně vysává energii,“ zavrčím.

„Vidíš Eriku, já jsem ti říkala, že taková barva je jedině tak na nemoc! Tu máš důkaz,“ rozohní se jeho máma. Erik po mě hodí vzteklým pohledem, jen na něho vesele vypláznu jazyk. Erik něco zabručí a znovu začne jíst, ani se na mě nepodívá. Zatraceně, já ho tak rád škádlím!

„Dnes pojedeme vybrat barvu,“ zavrčí Erik.

„Doufám, že u toho bude Aden, ty jsi schopný dotáhnout černou!“ zděsí se jeho máma. Pro smích ani nemůžu jíst, Erikův výraz je k popukání!

„Neboj, bude,“ uklidní mámu a podívá se na talíř, jestli to má vůbec jíst. Rychle dojím polévku a než se vzpamatuji, mám před sebou druhé. Podívám se na bramborové knedlíka s červeným zelím a jen tak pro okoštování ukradnu knedlík Erikovi z talíře.

„Hej, to je moje!“ ohradí se Erik.

„Omyl, to bylo tvoje,“ uculím se a pustím se do jídla. Erik si vezme zase můj knedlík, zamračím se na něho. Zloděj jeden. Dojíme a já se jdu ještě napít a převléct.

„Ty se převlíkáš jako nějaká holka, jiné šaty musí mít do obchodu, jiné do města ještě jiné do kina,“ utahuje si ze mě Erik. Já mu bohužel nemůžu nic říct, v černých kalhotách tmavomodré košili a černé motorkářské bundě vypadá víc než k nakousnutí! Jen si odfrknu a obuji se, pak vyjdu ven a Erik za mnou.

„Pojedeme na motorce,“ oznámí mi a podá mi helmu. Zblednu jako plátno.

„Ty si děláš prdel?“ zeptám se ho se sevřeným krkem.

„Ne nedělám, autem nemůžeme, bere si ho máma na nákup, do tramvaje nebo metra se tě neodvážím vzít, složil by ses tam, tohle je jediná možnost,“ pousměje se Erik.

„Ty mě chceš zabít?“ zeptám se ho zděšeně.

„Asi tak jako ty mě tou růžovou barvou, jen si nedělám prdel,“ potvrdí mi Erik.  On se mě vážně rozhodl zabít!

„Nemůžeme tam pěšky?!“ zeptám se, no spíš zaskřehotám.

„Je to na druhé straně města a jen do centra jdeš dvě hodiny, nedorazili bychom tam do půlnoci,“ namítne Erik. Zatracená nevýhoda, proč sakra musí být Tokio tak velké!

„Určitě je něco i poblíž,“ chytnu se spásné myšlenky.

„To je, ale rozhodně tam nemají výběr z třiceti barev a stovky jejich odstínů, to chceš nějakou břečku? Navíc ti tam namíchají jakýkoliv odstín zdarma,“ usměje se Erik. Do prkené ohrady! Jen se sebezapřením si vezmu helmu a chvíli zkoumám, jak ji nasadit než mi pomůže. Posadí mě na motorku, okamžitě se vyděšeně rozhlížím kde se mám chytnout. Erik si stočí vlasy pod helmu a sedne přede mě, během chvíle zavrčí motor, vlastně mu na to stačilo jedno dupnutí.

„Chyť se mě kolem pasu a pevně se drž,“ otočí na mě hlavu v helmě. Okamžitě ho poslechnu, až hekne.

„Ale nech mi prostor pro dýchání, nebo ze mě bude mrtvola, než tam dojedeme,“ napomene mě. Trochu uvolním stisk, ale ne moc. Erik se musí uvolnit z mého sevření sám. Jen co ucítím, že sebou mašina cukla, pevně zavřu oči a přitisknu se k jeho zádům, čekám, kdy mě chytne závrať, ale nic se neděje. Občas na chvíli zastavíme nejspíš před křižovatkami, ale pak se rozjedeme dál, asi po hodině zastavíme.

„Můžeš slézt, jsme na místě,“ ozve se Erik. Opatrně pootevřu sevřené oči, a když zjistím, že opravdu stojíme, pokusím se uvolnit zdřevnatělé ruce, ale nějak to nejde, Erik mi musí pomoct. Pomůže mi i s helmou.

„Není ti špatně, necítíš závrať nebo tak něco?“ zeptá se mě.

„Kupodivu ne,“ zavrtím hlavou.

„Dobře,“ usměje se a vede mě za ruku dovnitř.  Vejdeme do hromné haly, kde jsou regály s barvami. Co ulička to jiná barva a doslova odstupňovaná po tónech, každý odstín má svoji uličku a regál, dole pak jsou plechovky s barvami nebo je u daného odstínu poznámka, že se namíchá na požádání. Dobře, Erik má bod.

„Dobrý den pánové, budete si přát?“ ozve se vedle nás kluk sotva starší než on.

„Ano vybíráme barvu pro pokoj,“ ozve se Erik.

„Proboha, to vám ta tmavě šedá nestačila?!“ zděsí se prodavač. Nejspíš si ho pamatuje z minula. Erik se zaškaredí, zatímco já vyprsknu smíchy.

„Nebojte, tu hrůzu chceme sundat, odmítám spát v rakvi,“ bavím se živě.

„Už jsem se bál, posledně mě dalo šíleně moc práce ho přesvědčit, aby si nebral černou. Budete chtít i malíře, ta zeď se bude muset oškrábat, nic na ni nechytne jen něco tmavšího,“ oddechne si prodavač.

„Jo, to asi bude nejlepší,“ kývne Erik, který se tváří jako by mu trhali zuby.

„Vy bydlíte kousek?“ zeptá se prodavač.

„Ne, na druhém konci města,“ odpovím.

„Proč jste nevyužili našich webových stránek? Barvu bychom vám i dovezli, na stránkách je i odborná pomoc,“ podiví se prodavač. Trochu strnu a otočím se na Erika, který se na mě kouká až moc nevinně.

„Ty, jsi to věděl!“ obviním ho. Erikovi jen cuknou koutka, jak se snaží udržet smích na uzdě. Praštím ho.

„Ty jsi to věděl a naschvál jsi mi to neřekl, abych musel na tom vehiklu jet!“ zaječím na Erika.

„No dovol! Jakém vehiklu?!“ ohradí se dotčeně Erik.

„Ta mašina má do vehiklu vážně daleko,“ zastane se prodavač motorky, „jakou barvu budete chtít?“

„Růžovou,“ zavrčím ve stejném momentě, kdy Erik vyhrkne, „zelenou.“

„Odmítám mít v pokoji barvu pro holky!“ zavrčí Erik.

„Odmítám mít na stěně rostliny! Těch je venku víc než dost! Navíc bych měl pocit, že jsem v nemocnici,“ vyštěknu. Koutkem oka vidím, že prodavač jen zvedne obočí.

„Fajn, jakou navrhuješ? Kromě růžové, fuchsiové a podobně vyblitých barev,“ zeptá se Erik. No fajn tak nám na výběr moc nezbývá.

„Co se ti nezdá na fuchsiové? Růžová to rozhodně není,“ bráním se.

„Ne, jasně že ne, jen je cukrová jako vata. Navíc se řadí do barev pro holky, proboha už jsi někdy viděl, aby měl chlap stěny pokoje růžové, fuchsiové a podobně? Z těch barev bych se fakt poblil,“ uleví si Erik. No, dobře v tom má nejspíš pravdu, fialkovou jsem viděl u Reida a víckrát jsem k němu do pokoje nepáchnul.

„Dobře beru, jakou barvu jsi tam měl před tím?“ povzdechnu si.

„Světle jantarovou,“ odpoví mi Erik. Překvapeně se na něho podívám, nevypadá na někoho, kdo vyznává různé odstíny žluté a oranžovožluté.

„To byl mamin nápad,“ brání se Erik. Kývnu, docela to chápu.

„Jakou si měl ty?“ zeptá se Erik.

„Mátovou, otčím mi to tak nechal vymalovat po tom, co jsem byl kvůli astmatu v nemocnici. Prý aby mi to připomínalo skutečnost, že jsem postižený,“ ušklíbnu se.

„Aha, tak to se porozhlídneme a uvidíme ne?“ rozhodne Erik a vezme mě za ruku. Nechám se provádět, některé zbývající barvy jsou fakt nádherné, ale jak řekne Erik jednotvárné. Prodavač nás zaslechne.

„A co dvě barvy nebo dva různé odstíny, dá se to vymalovat a pak na to nastříknout jinou,“ nadhodí s úsměvem. Podíváme se s Erikem na sebe. Tohle vážně nezní špatně. Nakonec začneme s prodavačovou pomocí kombinovat různé odstíny, některé rušíme hned, o dalších uvažujeme, třeba nad jemně oranžovou s béžovými nástřiky, kterou Erik odmítne jako moc svítivé. Nakonec zůstaneme u nějakých kombinací jako je krémová s medovou variantou nebo tmavě zelená s jasně žlutou, to odmítnu já jako moc tmavou. S povzdechem se jdu podívat po další barvě a zabloudím mezi modrou. U té zůstanu stát. Hlavně u jedné, není ani moc tmavá, ani moc světlá. Zavolám Erika, kterému se také líbí.

„Tyhle modré jsou nádherné jednoduché, ale jsou to studené barvy, v pokoji byste měli moc chladno, navíc nejdou moc dobře kombinovat s jinými barvami,“ zhodnotí náš výběr prodavač. Vezmu si vzorek a začnu hledat. Měl pravdu, žádná jiná mě k tomu moc nejde, s povzdechem zabloudím až do šedých barev a očima přejedu odstíny, zastavím se u jedné ani ne šedé jako spíš stříbrné, ale takové teple stříbrné, nejde to moc dobře popsat.

„Našel jsi něco?“ zeptá se za mnou Erik, když si všimne mého zamyšleného pohledu.

„Možná,“ kývnu a přiložím vzorek k tomu mému a najednou to tak studeně nevypadá. Podívám se na Erika, který s úsměvem kývne.

„Tahle kombinace by mě nenapadla,“ pousměje se prodavač a jde s námi k dalšímu katalogu, kde jsou vzory nástřiků. Shodneme se na jednom, jsou to jen takové nahodilé čáry různě zakroucené.

„Aspoň ta hrobka ožije,“ povzdychnu si. Už se těším, až pokojíček bude mít nový kabát!

„Tohle nebylo moc lichotivé,“ zabručí Erik.

„To nemělo být vůbec lichotivé. Vymalovat pokoj tmavě šedou barvou může jen psychopat,“ ulevím si. Erik se na mě zaškaredí. Začne se s prodavačem domlouvat na sobotě. Když se domluví, zaplatí barvy, ani nevím, jak ví, jaké rozměry má ten pokoj, ale uvede větší, než jsem si myslel.

„Proč sis vůbec ten pokoj tak nechal vymalovat?“ zeptám se ho venku.

„Nějak jsem si na tu barvu za ten rok zvyknul, všechny pokoje, kde jsem kdy byl, byli šedé,“ pokrčí rameny. To chápu, ale spíš bych čekal, že se mu ta barva zprotiví.

„No, tak si odvykneš, když tam někdo vejde tak je napůl mrtvý,“ povzdechnu si.

„Nic jiného mi ani nezbývá, nemyslíš? Ty jsi tak trochu generál, když si něco umaneš,“ uchichtne se Erik.

„Ty to někdy potřebuješ jako sůl,“ zabručím a nasadím si helmu. Erik se zasměje a taky si nasadí helmu, nastartuje a podívá se na mě. Trochu nemotorně si sednu za něho a pevně se chytnu. Hned jak vyjede, pevně zavřu oči. Pěšky přes celé město se mi vážně nechce. Jak zastaví u domu, oznámí mi to.

„Jak se ti jelo na motorce?“ zeptá se Noir, který dom táhne tašku s nákupem a kterou vzápětí položí na zem.

 „Dejme tomu, že je to rychlejší než pěšky, aspoň, že nejede jako šílenec. Jak to, že jsi byl na nákupu?“ zeptám se ho.

„Jen pro to, co máma zapomněla v obchodě, člověk by si myslel, že když si pečlivě dělá seznam, tak nic nezapomene,“ povzdechne si Noir a pobaveně se koukne na Erika, který radši odtlačí motorku do garáže. Začnu šmátrat po zapínání a Noir mi pomůže.

„Díky,“ oddechnu si a odnesu ji Erikovi do garáže. Auto tam nestojí. Vyjdeme a jdeme do domu, kde nás přivítá Kron, celý žhavý na procházku.

„Půjdu s ním, taky se potřebuje proběhnout,“ připnu mu obojek.

„Adene,“ podá mi Erik klíče na karabině.

„Od domu ať nemusíš zvonit,“ usměje se. Dám Erikovi pusu a vyběhnu s Kronem ven, který mě nadšeně táhne do parku. Myslím, že to tam má opravdu rád. Tam se mi vytrhne z ruky, teda vodítko a začne se ochomýtat kolem jednoho kluka, vypadá teda dost zaskočeně, ale pohladí ho.

„Promiň, občas má páru, jsem Aden,“ podám klukovi ruku.

„Těší mě Derik,“ sevře mi ji a usměje se.

„Můžu jít s vámi? Trochu se nudím,“ pousměje se.

„Proč ne? Aspoň mi ho pomůžeš utahat, posledně jsem myslel, že mi ruka odletí s klackem,“ zasměji se. Derik se taky zasměje a jde s námi. Vzadu nám netrvá dlouho najít pár pořádných klacků a pak utahat Krona, i když to už je trochu složitější, pak si sedneme u jedné z četných občerstvení a dáme si čaj, teda já Derik si objedná kávu a hodně dobře si pokecáme.