Tajný svět Akyry

Sobota

Pomalu se začínám probírat ze spánku, lépe řečeno něco mě začíná probírat ze spánku. To něco jsou drobounké polibky, které mi putují po ramenní, zároveň cítím jeho ruku, jak se mi sune po břiše dolů. Probraný jsem raz dva. Chytnu mu ruku a prudce ji odtáhnu, rychle sebou hodím na břicho, abych se od něj dostal, co nejdál, posadím se a prudce Erika skopnu na zem.

„Ty zasraný úchyle! Slíbil, že mě necháš!“ zaječím na něho.

„Říkal jsem, že tě nechám včera, půlnoc už dávno byla,“ podívá se na mě rozmrzele z podlahy.

„No tak si nech zajít chuť!“ prsknu.

„Víš, jak dlouho jsem nikoho neměl?“ zamručí rozmrzele a začne se sbírat ze země.

„Tak si pust ledovou sprchu nebo se dej zmrazit do ledovce,“ doporučím mu, rychle vezmu věci a s třísknutím se zamknu v koupelně, kde se převleču. Pak prolétnu pokojem a seběhnu do kuchyně. Potřebuji čaj!

„Ahoj,“ pozdraví mě od stolu jeho bratr.

„Ahoj,“ brouknu a zarazím se, připadá mi to nezdvořilé, se tu jen tak ochomýtat.

„Klidně si posluž, je to i tvůj domov. Co Erik?“ zeptá se Noir.

„Je to úchyl,“ prsknu a chvilku hledám čaj, Noir mi, vzhledem k tomu, že leží na stole a snaží se ovládnout smích, nepomůže. Konečně ho najdu a vyvalím oči na balíčky čajů naskládané přes celou skříňku, tolik jsem jich ještě neviděl, po chvíli najdu svůj oblíbený z černého rybízu a udělám si ho. Přese mě sáhne ruka a zmocní se ostružiny, polekaně se podívám na Erika, který se na mě zamračí. Zase jsem nejspíš něco zkazil.

„Co si dáš k snídani?“ zeptá se mě klidně. Dočista mě tím zaskočí.

„No… já … hmm,“ netuším co honem říct. Erik obrátí oči v sloup.

„Udělám si vaječinu a chleba,“ nadhodí.

„To zní fajn,“ kývnu s úlevou. Máma mi vždycky něco nachystala a já nepátral po tom, co to je, jen jsem rychle jedl, pokaždé jsem měl zpoždění.

„Neříkej mi, že nesnídáš,“ zamračí se Erik.

„Snídám, jen nepátrám po tom, co to je,“ přiznám bez mučení. Noir se uchichtne a znovu upije z hrnku.

„Co ty? Taky jsi nesnídal?“ mrkne na něho Erik podrážděně.

„Snídal, před dvěma hodinami,“ culí se. Lehce se zamračím a podívám se na hodiny. Devět! Jak to, že jsem tak dlouho spal?!

„Tak tu neoxiduj,“ setře ho Erik.

„Když mě se tu líbí,“ neláme si Noir hlavu s vyklízením. Radši se rozhlédnu, kde mají chleba, nikde chlebník nic.

„Ishi, kde máte chleba?“ obrátím se na Erika, který ztuhne a obrátí se na mě s hrozivým pohledem.

„Co prosím?“ zavrčí směrem ke mně. Mimoděk couvnu. Noir smíchy zavyje a s židlí se poroučí k zemi

„Ptám se, kde máte chleba, tu by se nevyznal ani Minotaurus a to se vyznal v kde jakém bludišti!“ zamračím se na Erika. Do prkýnka, to mi musel uniknout ten Ishi?

„Já se ptal na to oslovení,“ ujasní mi Erik.

„A já se ptal na chleba a první!“ nedám se. Erik se bez ohlídnutí natáhne a otevře jednu skříňku, kterou jsem neotevřel, ke vší smůle tam ten chleba je.

„Tak?“ zeptá se.

„Prostě mi tak připadáš, tak jsem tě tak pojmenoval. Měl jsem za to, že při tvém údajném IQ ti to dojde,“ propluji kolem Erika a překročím Noira, který se pokouší o sebevraždu smíchem.

„Poslední, kdo mě tak nazval, nepřežil déle jak půl hodiny,“ upozorní mě vztekle.

„Tak to už nejspíš přežívám,“ pokrčím rameny a nakrájím chleba. Za sebou uslyším povzdech a zaprskání oleje, na který nalil vajíčka.

Nechám ho být a přemýšlím, co budu celý den dělat.

„Nic neplánuj, provedeš mě, chci vědět, co se tu změnilo,“ ozve se Erik. To určitě!

„Vem si mapu,“ doporučím mu a podívám se z okna, venku je tak nádherně, že se rozhodnu, že půjdu na bazén.

„Mapa mi nepomůže, musím si to projít,“ vysvětlí mi.

„To mi řekni, jak to, že ses neztratil,“ podívám se na něho udiveně. Podívá se na mě pohledem, že by to už stačilo. Povzdechnu si, neměl bych to tak hrotit. Dám na stůl chleba a Erik v zápětí talíře s vajíčky. Sednu si, zkusím trochu a zavrním, vajíčka tedy umí, jen co je pravda! Pochválím mu je a pustím se do jídla, všechno rozhodně nesním. Sním něco přes půl talíře a už supím. Odstrčím je.

„Měl bys to dojíst,“ zamračí se na mě.

„Už nemůžu, jsem člověk, ne výkrmné prase,“ ujistím ho.

„Měl jsi o dost míň než já,“ upozorní mě.

„To je dost možné, ale já už prostě nemůžu,“ odpovím a dopiji čaj. Mračí se na mě skoro půl hodiny, než se stejně zamračeně zvedne a vajíčka dá Kronovi do misky, který si na nich pochutná. Umyji nádobí.

„Tak půjdeme, rád bych se tu trochu zorientoval,“ podívá se na mě. Už se nadechuji, že odmítnu a pak pusu zavřu. Tohle nemá cenu. Počkám, až na vodítko připne Krona a rychle se obuji, pak vyjdeme ven. Pořádně se rozhlédnu, v téhle luxusní čtvrti jsem ještě nebyl.

Chvilku přemýšlím a pak ho začnu provádět po městě, podle mě by si mohl pamatovat, jak to tu vypadá!

„Skoro nic se nezměnilo,“ poznamená udiveně.

„A co sis myslel? Že se všichni zblázní a budou se sem stěhovat?“ zavrčím.

„Třeba, ale je dobře, že se to tu moc nezměnilo. Nedaleko byla skvělá cukrárna s bezva zmrzlinou, stojí tam ještě?“ podívá se na mě. Bezradně pokrčím rameny, nemůžu všechno vědět. Vezme mě za ruku a vede mě do jedné uličky, kde se skví oprýskaný nápis cukrárna-zmrzlina. Opovržlivě se ušklíbnu, do takové putyky bych nikdy nešel. Erik tam přesto zamíří a stáhne mě sebou bez ohledu na to, že mu škubu rukou.

Vevnitř se poraženecky rozhlídnu a překvapeně zamrkám, místo hnusného zaplivaného místa mě překvapí příjemné posezení z leštěného dřeva, které jsou dost daleko od sebe, stejný pultík a chladící vitrína s krásně poskládanými zákusky. Hned vedle je starodávný stroj na zmrzlinu.

„Eriku, ty ses tu dlouho neukázal! Copak si dáte?“ zamrká na erika starší prodavačka. Ten má tedy dost širokou věkovou škálu obdivovatelek!

„Ten největší pohár a vaši skvělou pomerančovou šťávu,“ mrkne na ni Erik.

„Jistě jen se usaďte a hned se vám budu věnovat,“ pobídne nás. Erik mě zatáhne do rohové lavice, která je tak trochu skrytá před zbytkem.

„Co blbneš, vždyť tu nikdo není a proč je tu Kron?“ zeptám se nechápavě.

„To se za chvíli změní, majitelce psi nevadí,“ pokrčí rameny Erik. Nedůvěřivě se na něho podívám. Nevěřím mu ani v jednom, tak mě překvapí, že prodavačka donese vodu i pro Krona, který se vděčně napije, ani se nestačí otočit a zvonek nad dveřmi zacinká znovu.

„Jak je to mezi tebou a tvým otcem?“ zeptá se mě znenadání erik. Trhnu sebou.

„Co je ti po tom?“ zeptám se ho, když se vzpamatuji.

„Docela dost, jsi můj snoubenec. Máš nějaké závazky?“ zeptá se mě.

„Ne nejsi, k zasnoubení ještě nedošlo a ne nemám žádné, bohužel,“ ušklíbnu se.

„Bohudík, ne? K zasnoubení stačí řetěz, pokud vím, teď nám stačí sjednat datum. Mám se tě zeptat znovu?“ podívá se na mě netrpělivě.

„K tomu datu má pro tebe jedno… nikdy. Co je mezi mnou a otcem ti nic není!“ prsknu mu do obličeje. Kdyby mi Krono, neležel na noze tak vstanu a odejdu.

„Znovu ti opakuji, že je. Chci minimalizovat možnost, že by ti ublížil. Je to vůbec tvůj otec?“ zeptá se mě. Nad takovou sprostotou jen zalapám po dechu.

„Ty zatracený hajzle, snažíš se mi snad naznačit, že má máma otci zahla?“ zasyčím mu do obličeje. Jen se uchichtne.

„Adene, zklidni se. Nic takového nenaznačuji, to sis vyvodil sám. Ptám se jen z toho důvodu, že mu nejsi podobný, nemáš ani jeden jeho rys, oči, barvu vlasů, nic,“ podívá se na mě. To je pravda, musím uznat.

„Tak jsem po matce,“ rozhodím ruce.

„To bych neřekl, máš její oči a některé rysy, ale to je tak všechno,“ usadí mě Erik. Zmlknu. Dobře, má deset bodů z deseti za všímavost. Jednou jsem se na to mámy ptal, místo, aby mi odpověděla, začala brečet a utekla do svého soukromého pokoje. Od té doby jsem se ji na to nikdy nezeptal.

„Takže?“ zeptá se.

„Normální,“ sejmu ho a napiji se. Erik si povzdechne a promne si kořen nosu.

„To mi děláš naschvál, že,“ podívá se na mě chladnýma očima.

„Eriku, nech ho chudáka, už se mu z tebe ježí vlasy. A když už jsme u nich, kdy sis je nechal narůst?“ podiví se prodavačka.

„Minulý rok, líbí se mi to. Mimochodem babi, to je Aden, můj snoubenec,“ podívá se na prodavačku, která jen spráskne ruce.

„A to jsi mi nemohl říct dřív?“ zamračí se.

„Vím to tři dny,“ poznamená Erik.

„Před týdnem bylo pozdě,“ ujistí ho jeho babička a mrkne na mě.

„Musíme tě vykrmit, takhle se pod ním ztratíš,“ usoudí jeho babička a odkolébá se na druhý konec cukrárny. Cítím, jak mě tváře hoří plamenem.

„Omluv ji, vždycky říká, co má na jazyku,“ podívá se na mě Erik a zaboří lžičku do poháru.

„Bavíš se dobře?“ zasyčím na něho, když uvidím jeho oči, jak se blýskají smíchem.

„Ne, já s ní souhlasím, jestli nepřibereš tak tě zalehnu,“ podívá se na mě.

„Já nejsem uke!“ zaječím na celou cukrárnu a vzhledem k tomu, že se nakláním nad Erika, jsem taky dost vidět. V momentě, kdy si to uvědomím, zapadnu na lavici, a co nejvíc se skrčím, abych nebyl vidět takový trapas! Jsem si jistý, že na mém obličeji by se s klidem dalo grilovat! S ním mám jen ostudu.

„To se ještě uvidí, ale zapomeň, že mi budeš dělat do zadku. Sáhl na tebe někdy tvůj otec?“ přejde moji ostudu.

„To sakra jako jak?“ zeptám se tiše, zatímco se snažím splynout s ubrusem.

„Jestli tě mlátil, nebo nepřiměřeně trestal,“ podívá se na mě. Zaraženě zavrtím hlavou. Jistě nikdy nešel daleko pro ránu, ale pokaždé, to bylo zasloužené.

„Obtěžoval tě někdy? Myslím sexuálně nebo neměl nějaké narážky?“ útočí s otázky dál. Jestli je to ještě víc možné zrudnu ještě víc a zavrtím hlavou.

„Musíme to probírat tady?“ zasyčím.

„Jasně, že ne, ale doma mě ignoruješ,“ pokrčí rameny Erik. Jo proč asi? Ušklíbnu se pro sebe. Zabodnu lžičku do poháru, který se mezitím trochu roztekl, a zkusím ho. Je skvělý! Pojídám ho co nejpomaleji, aby mi z tváře stačila vyprchat barva a hosté se vyměnili. Tuhle ostudu mu jen tak nezapomenu. Trvá snad hodinu než do sebe pohár, který je sice vynikající, ale úplně mi na něj přešla chuť, dojím.

„Tak můžeme jít?“ zeptá se s úsměvem. Kývnu a Erik zaplatí. Zatraceně, peněženku jsem si nechal ve školním batohu. Snad nic nebudu potřebovat

Stoupnu a počkám na něj u dveří s Kronem, který se po něm kouká. Erik k nám dojde a ignorujíc volání nějaké holky otevře dveře. Krono, nadšeně vyrazí ven, nečekám to, takže mě strhne sebou.

„Krono, pomalu,“ zapřu se nohama, tedy ne že by to pomohlo.

„Ukaž nemehlo,“ vezme mi Erik vodítko a jedním trhnutím, přivede psa k rozumu.

„Tebe snad odfoukne i vítr, jestli nepřibereš,“ oznámí mi pobaveně a vezme mě za ruku. Jen si odfrknu a začnu trhat s rukou, aby ji pustil. Velice zdařile to ignoruje. A tak pomalu dojdeme domů.

„No konečně, kde jste vůbec byli?“ dá si ruce v bok Erikova máma. Erik se na ni jen ironicky podívá.

„U jeho babičky,“ špitnu.

„V kuchyni máte oběd a pak se k nám připojte u bazénu,“ hodí pohledem po Erikovi.

„Jo to bychom mohli, je horko,“ kývne Erik. Jeho máma s povzdechem odejde.

„Můžeš přestat mluvit místo mě?“ zeptám se ho podrážděně.

„Víš, co je zajímavý? Že jsi před každým tak ustrašený,“ ignoruje moji otázku a vyzuje se. Zaskřípu zuby a následuji ho v příkladu. V kuchyni už mám nachystané jídlo, jsou kuřecí závitky se zeleninou a hranolky.

„Dobrou chuť,“ popřeje mi Erik. Když mu odpovím, pustí se do jídla. Taky začnu jíst, je to dobré o tom nic, ale je toho jak pro armádu. Znovu sním jen půlku.

„Sníš toho strašně málo,“ zamračí se, když odsunu talíř. Sotva funím.

„Málo? Je toho jak pro armádu,“ bráním se.

„Měl jsi půlku mé porce,“ připomene mi Erik klidně.

„Jo, ale předtím plný pohár,“ připomenu mu. S povzdechem rezignuje.

„Dobře,“ kývne Erik, přisune si můj talíř a moji půlku nedojedené porce sní. Jak se to do něho mohlo vlézt, nechápu!

„Tak už můžeme na ten bazén?“ zeptám se ho nedočkavě.

„Máš tu plavky?“ zeptá se mě. Zapřemýšlím a pak kývnu, balil jsem si je.

„Tak si je běž obléct a vem si ručník,“ pousměje se.

„To mám jít nahý přes celé město?“ vyvalím na něho oči.

„Proč přes celé město, jen na zahradu, máme bazén,“ zasměje se Erik. Myslím, že po něm něco třísknu!

„Proč jsi mi to k čertu neřekl?“ zeptám se ho vytočeně.

„Protože ses neptal,“ odvětí klidně. Lidi držte mně!

„To je snad automatické, že něco takového řekneš ne?“ povzdechnu si hotově.

„U mě ne, nerad se chlubím, přináší to jen závist a nepřátele,“ odvětí Erik.

„Mám dotaz, máš vůbec nějaké přátelé?“ zeptám se ho.

„Mám jednoho přítele,“ pousměje se a podívá se na mě tak, že to pochopím.

„To se ze mě snažíš udělat idiota? Já se ptal na kamarády,“ podívám se na něho. Jeho oči opět ztratí světlo.

„Žádné, kteří by za to označení stáli,“ ujistí mě. Povzdechnu si, zase jsem stoupnul vedle. Nakonec k bazénu jdeme, ale Erik si zaplave a tím to končí. Přistihnu se, že spíš koukám po Noirovi a otřesu se. Neměl bych to dělat, tak proč? Sednu si vedle Erika a povzdechnu si. Život je strašně složitý!

Když jdeme později spát, Erik někam odejde, ani netuším, kdy přijde.

Mám v sobě zmatek, koukám po Noirovi, ale Erik mi zabírá všechny myšlenky, kde je tedy pravda?