Tajný svět Akyry

Otec vs. Otec

Jen co Noir nastartuje, Adenovi z tváře vyprchá barva a v zápětí vypadá na omdlení, ale to už Noir vyrazí k Adenovu domovu.

„Vůbec nechápu, co se s ním děje,“ podívám se na Noira v zrcátku, mrkne na Adena a taky pokrčí rameny. Za necelých dvacet minut zastavuje u jejich domu a pomůže mi Adena vytáhnout ven. Vzpamatuje se po dlouhých pěti minutách a hned hledá v kapse klíče, když je vytáhne, vezmu mu je a vrazím dovnitř. Včas, abych zabránil brutální vraždě, i tak má Adenova máma několik bodnutí.

„Zavolej záchranku a policií!“ křiknu na bratra, který už má v ruce telefon. Jen kývne a snaží se Adena udržet venku, aby taky nepřišel k úhoně. Já mám plné ruce práce, abych jeho otce zbavil nože, kterým se dost ohání. Cítím, jak mi čepel sjede po pravém rameni. Díky bohu za to, že je levák. Po straně uvidím otevřené dveře a snažím se ho tam dotlačit, aniž bych stoupnul já, nebo dokonce ten hajzl na Adenovu matku. U vchodu se ozve hluk, jen doufám, že to je policie. Z ničeho nic se tomu hajzlovi podlomí nohy a on s řevem klesne na kolena.

„Pusť ho!“ nakáže mi nějaký hlas. Poslechnu ho a podívám se, kdo to je. Policie ne, je to nějaký muž, který se mi zdá povědomý, i když jsem ho v životě neviděl. Ale jeho rysy jsou mi známé. Muž stoupne otci Adena na pravou ruku a levou mu stočí do nepřirozeného úhlu a trhne. Ozve se hlasité praskání kostí a nůž letí na zem.

„Policie!“ ozve se od dveří a dovnitř vtrhnou uniformovaní strážníci.

„Pozdě, ale přece,“ zabručí muž a předá muže policistům, kteří hned vyzvídají, co se stalo. Ujme se toho Noir a já se skloním nad Adenovou matkou.

„Jsem lékař, tak mě k ní pusťte a doneste lékárničku,“ pronese muž. Poslechnu ho. Než ji najdu a vrátím se, lékař už prohlíží rány a ošetřuje ji z lékárničky záchranářů.

„Jak na tom je?“ zeptám se a podívám se, kde je Aden. Stojí za policisty, co nejdál od otčíma, který všechno sleduje s nenávistí. Dojdu si pro něj a obejmu ho.

„Není na tom moc zle, většina ran se svezla po žebrech a nejsou zasaženy vnitřní orgány. Měla víc štěstí než rozumu. Rihano, to byl takový problém zvednout sluchátko a zavolat mi?“ podívá se lékař na Adenovu matku. Tak tohle se začíná vyvíjet velice zajímavě.

„Tvůj telefon je hluchý!“ prskne Rihana.

„Někdo mi před lety ukradl telefon i se simkou. Koupil jsem si nový i s číslem, které jsem ti poslal,“podívá se na ni. Ona se na něho zmateně podívá.

„Nikdy jsem nic nedostala,“ brání se.

„Co dopisy?“ podívá se na ni doktor. Adenova máma zmateně zavrtí hlavou. Doktor se podívá na jeho otce, který se pomalu šíleně směje.

„To si ty hajzle, opravdu myslíš, že bych jí nechal kontakt na tebe?“ ušklíbne se jeho otec. Nebo spíš otčím. Jak porovnávám rysy, je mi jasné, kdo je jeho pravý otec. Doktorovy oči naberou barvy bouře.

„Nebýt toho, že si tě Rihana vybrala, tenkrát bych tě zabil,“ zavrčí vztekle.

„Čekala jsem jeho dítě,“ špitne Adenova máma.

„Hovno jsi čekala! Nikdy jsem nemohl počít děcko, dokonce se mi pořádně ani nezvedne. Tehdy jsem tě na zábavě omámil prášky. Věděl jsem, že s tím hajzlem spíš a doufal jsem, že ho mít budeš. Kdo mohl tušit, že budeš mít bastarda, který se nezmůže na nic a ještě bude buzerant?!“ vyplivne na ni jed. Aden v mém náručí strne. Tak tohle přehnal! Pustím Adena a moje pěst dopadne do ksichtu toho hnusáka zároveň s doktorovou. Takhle bohužel nevím, jestli jsem ho tak dobře zasáhl já nebo doktor. Každopádně jeden z nás zasáhl spodní čelist, která s křupnutím ohlašovala svůj protest a jeden nos, ze kterého se začala valit krev.

„Fajn, doufám, že vykrvácíš, ale někde jinde než tady. Odveďte ho, než ho rozpitvám na součástky,“ zavrčí na policisty, kteří ho radši poslechnou. Doktor se otočí na šokovanou Rihanu a pomůže záchranářům naložit tchýni na nosítka.

„Já jsem to nevěděla, přísahám, že ne,“ podívá se na doktora se slzami v očích.

„Měli jsme si spolu promluvit, místo toho, že jsi mi to oznámila a utekla. Dokonce jsi mi nebrala ani telefony. O svatbě jsem se dozvěděl, až když uběhl skoro týden, to se už nedalo nic dělat,“ podívá se na ni doktor. Co mě zarazí je, že ji nic nevyčítá, pouze kontaktuje stav věcí.

„Já se omlouvám, vážně,“ vzlykne Adenova máma.

„Uklidni se Rihano, teď máme dost času si o všem promluvit a urovnat to,“ pohladí ji doktor po ruce a jde s nimi k sanitce.

„Pojedeme za vámi,“ ozvu se.

„Dejte Adenovi prášek na spaní, je v lékárničce. Nesnáší dopravní prostředky, hysterčí v nich,“ ozve se jeho máma. Překvapeně se podívám na Adena, který trochu zrudne. Je mu to asi nemilé.

„To bude mít asi po mě,“ poznamená doktor, který vytáhne z platíčka malý prášek a podá mi ho.

„Tohle ho uklidní spolehlivě,“ ujistí mě a sám si jeden vezme. Podám ho Adenovi, který se na něho chvilku dívá a pak ho polkne. Sednu si s ním dozadu do auta a nechám Noira řídit. Aden tentokrát nevypadá nijak znepokojivě.

„Tentokrát jsi byl k ničemu, Krone,“ zatahám ovčáka za ucho. Zavrčí na mě. Nemá rád, když ho tahám za uši. Noir jede za sanitkou a zastaví na parkovišti pro návštěvy, vezme vodítko a vytáhne Krona.

„Vezmu ho na procházku. Eriku nech si prohlídnout to rameno,“ mrkne se po mojí pravé ruce a odejde s Kronem pryč. Zamíříme do nemocnice, kde si nás vyzvedne Adenův otec a odvede nás do ordinace.

„Táhni si bundu a košili, podívám se na to rameno,“ vyzve mě. Poslechnu ho s drobnými potížemi.

„Kde je máma?“ zeptá se Aden. Zní trochu sípavě, tak se na něho pátravě podívám.

„Na vyšetření, rány nejsou nebezpečné, ale některé je vážně třeba zašít. Ještě ji prohlížejí a pátrají po dalších zraněních. Mě k ní nepustili, po tom, co jsem se dopustil násilí na tvém otčímovi,“ ušklíbne se doktor.

„Aden má astma,“ upozorním doktora. Doktor se po Adenovi ohlédne a zeptá se, co bere. Když mu to řeknu, najde příslušný lék a pro jistotu ho Adenovi podá. Poté s ním provede dýchací cvičení, které mu uleví. Posadí ho na židli, aby počkal. Pak se dá do ošetřování mého ramene.

„Zdá se, že máš k Adenovi blízko, můžeš mi říct, kdo jsi?“ zeptá se jemně. Jeho bych nechtěl rozzlobit, zvlášť když má po ruce pár koňských injekcí.

„Jmenuji se Erik Keitoshi, je mi sedmnáct a jsem Adenův snoubenec,“ odpovím bez mrknutí oka. Doktor pozvedne obočí a zasype mě takovou hromadou otázek, že se cítím jako u křížového výslechu. Myslím, že oprávněně. 

„Nenamočit,“ dá mi na zašitou ránu zelenou desinfekci. Uklidí věci po zašití a otočí se ke svému synovi.

„Adene, jsi s Erikem spokojený?“ zeptá se ho. Zalapám po dechu, co si to vůbec dovoluje. Pak se podívám na Adena a čekám, co odpoví.

„No… mohl jsem dopadnout hůř. Zatím čekám, jestli má nějaký mozek a jestli roztaje,“ protáhne Aden přemýšlivě. Zašklebím se na něho. My dva si budeme muset promluvit a co nejdřív!

„Dobře, pak mě informuj o výsledku, abych věděl, jestli mám vytáhnout to pitvací nádobíčko a vyzkoušet ho na něm,“ zašklebí se doktor. No, tak to je skvělý.

„Proč jsi nezasáhl dřív?“ zeptá se Aden. Super, tohle bych taky rád věděl.

„Nevěděl jsem o tom. Bydlím na druhém konci města, protože otčím mi dal soudně zákaz přibližování, mimo práci a tam jsem vás nemohl potkat, protože vás přihlásil jinde, nebo vozil jinde. Dal si sakra práci zjistit, kde pracuji a jaké mám směny. Poprosil jsem jednoho souseda, který bydlí naproti vám, aby na vás dohlédl. Ale bohužel, venku si k vám nic nedovolil a soused za stěny nevidí. Nic jste ani nenahlásili, tak jsem si myslel, že je vše v pořádku. Ani jsem neměl tušení, že se něco děje, dokud jsi tam nevrazil a neodvezl sis Adena. Podal jsem právní žádost na zrušení zákazu, ale tihle byrokrati jsou moc pomalí nebo podplacení. Vlastně jsem porušil zákon, když jsem se tam rozběhl, protože mi soused zavolal, že z domu jde křik. Stejně jsem přišel později, než jsem chtěl. A jen díky tvému zásahu jí není nic horšího než tohle,“ podívá se na mě.

„Taky jsme měli namále, ale byl tam klid, tak jsem myslel, že se schovala,“ povzdechnu si.

„To byla moje chyba,“ špitne Aden.

„To nebyla ničí chyba, nevěděli jsme, co se děje a navíc tvá matka měla jet s námi, když jsem jí řekl,“ smetu to na zem.

„To chceš vinu svádět na ni?!“ vyletí Aden jako čertík z krabičky.

„Ne, jen říkám, že měla přemýšlet,“ odseknu mu.

„Až na to, že v každém budíš nedůvěryhodný kus ledovce na Antarktidě, není divu, že se tě bála!“ odsekne Aden. Tak tohle sakra bolelo!

„Vypadám snad na to, že bych bez mrknutí oka podřízl krk nemluvněti?!“ zavrčím.

„Jo,“ sejme mě Aden. Zašklebím se. Takhle tvrdě to říkat nemusel. Adenův otec se upřímně rozesměje.

„Asi tě začnu litovat, zdědil Rihaninu povahu. Užiješ si s ním,“ plácne mě doktor po zraněném rameni, jen zastenám bolestí. Nejspíš po doktoru zdědil schopnost zasáhnout citlivé místečko úplně spontánně.

„Chci jít za mámou,“ ozve se Aden.

„Jasně, podíváme se, jak na tom je,“ kývne doktor.

„Nemyslíte, že byste se mu měl nejdřív představit?“ zeptám se trochu opožděně.

„No vidíš to. Adene, jsem tvůj otec Suzuki Inao,“ podá mu ruku,

„A jak si můžete být jistý, že jste skutečně můj otec?“ zeptá se Aden. Pousměji se, na jeho místě bych se zeptal taky, nemůže vidět to, co je pro ostatní tak zřejmé.

„Je, Adene, jste si až moc podobní než aby to mohla být náhoda,“ ujistím svého snoubence. Stále si není tak jistý, ale kývne. Doktor vyjde z ordinace a Aden se hrne za ním. Následuju trochu pomalejším tempem. Zastavím se cestou u automatu na kávu, a dám si čaj. Jednak jim chci dát šanci si všechno vyříkat beze svědků a pak potřebuji přemýšlet. Za tu dobu, co čekám na chodbě, dojdu k jednomu názoru a to, že Adenovi budu muset všechno říct. Nechci udělat stejnou chybu, jako Adenovi rodiče, nechci ho ztratit. Skutečně ho mám rád.

Z pokoje vyjde Aden.

„Máma bude v pořádku, ale nechají si ji tady. Můžeme jet domů?“ zeptá se mě. Vypadá unaveně. Jen kývnu a vstanu. Jdeme spolu na parkoviště, kde čeká Noir, který se cpe tortillou a u něho podřimuje Kron.

„Jedeme?“ zeptá se mě.

„Jistě, znáš jiný důvod, jít k autu na parkoviště?“ zeptám se trochu cynicky a ukradnu mu tortillu. Rozpůlím ji a dám Adenovi, který jen zamrká.

„Hej to je moje,“ zavřeští brácha ve stejném momentě, jako se Aden zeptá, jestli to není trochu moc nezdvořilé.

„Je řidičem, nemůže se při řízení cpát,“ odpovím Adenovi, aniž bych se staral o bráchův řev. Ten si jen povzdechne, nechá naskočit Krona, nejspíš ho k něčemu využil, že je tak vyřízený a sám sedne za volant. Aden je taky vyřízený, tortillu dá Kronovi a se zavřenýma očima se mi opře o rameno. Za chvíli spí. Rozhovor bude muset počkat na zítra.

Když u nás zastavíme, opatrně ho vynesu nahoru a převléknu do pyžama, pak ho nechám spát a sejdu dolů. Hovor s rodiči o událostech se protáhne skoro do půlnoci. Pak odpadnu stejně jako Aden.