Tajný svět Akyry

Neděle

Probudím se v noci a zjistím, že Erik se mnou ještě neleží. Mám sucho v ústech tak se zvednu a jdu se napít, k mému překvapení je v kuchyni a u stolu usilovně ťuká do počítače.

„Kolik je hodin?“ zeptá se mě, když mě uvidí.

„Nevím,“ pokrčím rameny a začnu hledat sklenice, najdu je při třetím pokusu.

„Šťávu máš přímo nad sebou,“ poznamená, když se zmateně rozhlídnu. Naliji si do sklenice a zaliji ji vodou.

„Udělej i mě,“ podívá se po mně. Poslechnu ho a položím ji vedle laptopu, vypije ji na jeden zátah. Pak počítač vypne a počká, než opláchnu sklenice, utře je a vrátí do linky. Vezme do ruky počítač, chytne mě za ruku a vede do pokoje, kde počítač schová do skříně. Zavře a otočí se ke mně. Beze slova se ke mně skloní a začne mě líbat, zasténám, když ucítím jeho ruku na holé kůži a začnu mu oplácet polibky. Za chvíli jsem z nich v extázi. Dotknu se jeho hrudi a nespokojeně zavrčím, když ucítím látku, začnu mu ji stahovat z těla. Nechá se a přitiskne se k mému nahému hrudníku. Netuším, jak mě svlékl z kabátu pyžama, ale neřeším to. Daleko víc mě zajímá jeho nahá hruď a jemné chloupky na hrudi. Skloní se ke mně a vezme mi do úst bradavku. Přímo zaskučím rozkoší. Nohy mám najednou jako z rosolu, tak mi ani nevadí, že mě položí nahého na postel. Mysl mám úplně zamlženou rozkoší, se kterou se k němu přitisknu. Má nádherně teplou a hladkou pokožku, trochu zavrčím nevolí, když narazím na jeho kalhoty. Zašmátrám po rozepínání a pokusím se je rozepnout. Díky zamlžené mysli a chvění rozkoše se mi to povede až na několikátý pokus. Který nevím. Erik se rychle zbaví oblečení, zatímco rty putuje po mém těle ke klínu, kde olízne penis. Jsem příliš soustředěný na rozkoš, kterou mi dává, tak mu dovolím, aby do mě vklouzl prsty a začal mě roztahovat, sotva vnímám, co dělá, když mě pohltí.  Vykřiknu a prohnu se k němu. Zasténám nevolí, když prsty ve mně zmizí a on pustí můj penis. Nakloní se nade mě a políbí mě, oplácím mu polibky. Jsem jimi tak omráčen, že nepostřehnu, co dělá, dokud není pozdě a on do mě nepronikne jediným pohybem pánve. Vykřiknu bolestí a snažím se ho odstrčit.

„Pšš, už to nebude bolet, slibuji,“ políbí mě a začne mě laskat. Ještě chvíli se bráním, než to vzdám. Je na mě moc silný. Po nějaké chvíli si zvyknu na plnost a na jeho doteky tak, že lehce zasténám. O okamžik později se ve mně trochu pohne, místo očekávané bolesti ve mně vzplane rozkoš. Chci víc tak se pohnu proti němu. Políbí mě a začne se ve mně pohybovat, stejně hladově se proti němu pohybuji a svíjím se rozkoší, kterou ve mně jeho pohyby vyvolávají, nakonec vyvrcholíme oba, já aniž by se mě nějak dotknul. Počkám, až ze mě vyjde a otočím se k němu zády. Stydím se sám za sebe, cítím se jako děvka. Erik nás přikryje, otočí ke mně a vezme mě do náruče. Pokus o odtažení žalostně selže. Přitiskne mě k sobě a začne mě hladit. Kupodivu mě to začne uklidňovat víc, než kdyby mi šeptal, bůh ví, jak mě miluje, po čem bych se cítil ještě hůř. Po chvíli usnu.

Probudím se na něčem, co je rozhodně tvrdší, než madrace.

„Už jsi vzhůru?“ ozve se Erik klidně a něco položí vedle postele. Něco zabručím a začnu se děsit, když mi začne docházet, co se v noci stalo.

„Tys mě znásilnil,“ uhodím ho do hrudi.

„Tak to moment, kdybys to nechtěl, stačilo říct ne, jako včera, pokud si vzpomínám, plazil ses po mě jako liána po stromě a polibky jsi mi oplácel stejně vášnivě, jako já tě líbal,“ zarazí mě klidně. Zatraceně má pravdu, za to, co se stalo v noci, ho vinit v žádném případě nemůžu. Nejdřív od něj musím mít nějaký odstup, abych si pročistil hlavu a mohl přemýšlet.

„Okamžitě mně pust, úchyláku,“ zaprskám.

„Já tě nedržím, to ty se tiskneš ke mně z vlastní vůle a navíc na mě ležíš,“ poznamená, tentokrát zní jeho hlas už pobaveně. Krvavě zrudnu a než stačím něco říct, můj stud se ještě prohloubí, když se do trapného ticha, kdy nemám co říct na pravdu, ozve můj žaludek a pořádným orchestrem mě upozorní, že chce jíst. Obličej mi vzplane.

„Co kdyby ses šel osprchovat, a pak půjdeme na oběd?“ zeptá se mě klidně Erik.

„Oběd?“ vyhrknu nevěřícně a podívám se hodiny. Skutečně digitální budík ukazuje pár minut po dvanácté. Zaúpím a vystřelím z postele, jen abych přistál na bolavém zadku. Moje ponížení je dokonalé!

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Erik a vstane. ‚Ne, pane Ledovče, bolí mě zadek,‘ vzteknu se v duchu.

„Jo,“ zavrčím a vyhrabu se na nejisté nohy a vydám se do koupelny, kde vykonám potřebu a zavřu se do sprchy, kterou na sebe pustím. Za chvíli ucítím na nahých bocích jeho ruce a na krku ucítím polibek.

„Okamžitě toho nechej a vypadni,“ zavrčím na Erika, který se ke mně tiskne.

„Jsi tu už moc dlouho, taky se chci osprchovat,“ zabručí a vezme mýdlo, kterým mě začne umývat.

„Hej, nech si toho,“ křiknu. Jako vždy mě ignoruje, pak umyje sebe a vystaví se proudu vody. Neudržím se a začnu si prohlížet jeho dokonalou postavu.

„Líbí?“ zeptá se mě klidně Erik. Zrudnu a obrátím se k němu zády. O okamžik později zaslechnu, jak se otevírají a zavírají dveře. Rychle se opláchnu od mýdla a vypnu vodu. Natáhnu se pro ručník a začnu se utírat. S ručníkem kolem pasu vejdu do pokoje, erik stojí sehnutý nad počítačem a pravou rukou bleskově někomu odpovídá. Přiblížím se za jeho rameno, ale už hledím jen na potemnělou obrazovku.

„Co kdyby ses oblékl?“ zeptá se mě ledově. Povzdechnu si a poslechnu ho. Pak sejdu do kuchyně, kde už sedí celá rodina při obědě.

„Dobré poledne,“ pozdravím je.

„Dobré, Eriku, připravte si jídlo,“ pousměje se Erikova máma. Erik se kolem mě protáhne a nachystá nám na talíř. Jen se modlím, aby mi tam nedal hromadu pro region. Nejistě přešlapuji ve dveřích, než mě Erik postrčí k židli. Opatrně si na ni sednu. V dalším okamžiku přede mnou přistane polévka a Erik si sedne vedle mě. Popřeji dobrou chuť a pustím se do polévky. Je vynikající. Erik sklidí talíře. Cítím se nepatřičně, tak začnu vstávat, že mu pomůžu.

„Zůstaň sedět,“ napomene mě Erikův hlas. Je to tón, který se neodvážím neposlechnout. Za chvíli přede mnou přistane hora jídla. Tohle nedokážu sníst! Před jeho rodinou se neodvážím nic namítnout a pustím se do jídla, jsem sotva ve čtvrtině a už se cítím přecpaně. Zpomalím tempo, ale neodvážím se nic říct, protože Erik mi dal míň než polovinu toho co dal sobě a zbytek rodiny, která má z půlky dojedeno má toho na talíři víc než já! Přesto se mi zdá, že jídlo na mém talíři spíš roste, než ubývá.

„Co máte v plánu?“ zeptá se Erikův otec.

„Musím do Negimi,“ odpoví Erik.

„Problémy?“ zeptá se, se zájmem, Noir.

„Kdyby tam nebyli problémy, tak tam asi nejedu,“ odpoví podrážděně Erik

„Aden…“začne máma.

„… zůstane doma, spíš by zavazel,“ odsekne Erik. V tichosti položím příbor, tiše se omluvím a zmizím s kuchyně.

„Eriku, nemyslíš, že to už přeháníš?“ ozve se zvýšený hlas jeho otce. Víc už neslyším, protože vyběhnu na zahradu, kde se ke mně přihrne Kron s klackem v tlamě. Určitě je rád, že má aspoň nějakou společnost, tak mu vezmu klacek a k jeho velké radosti mu ho hodím do zahrady. Nadšeně se za ním rozběhne. Za chvíli uslyším prásknutí domovních dveří a nastartování auta. Dojde mi, že Erik odjel. Bez rozloučení! Nejspíš jsem mu dobrý jen jako matrace na sex, ušklíbnu se v duchu a vstanu. Pohladím Krona a zamířím dovnitř. Zajdu do pokoje a zvědavě zapnu jeho počítač, sprostě zakleji, když mi tam vyskočí žádost o heslo. Vypnu počítač a přemýšlím, co dělat, nakonec sejdu dolů.

„Půjdu s Kronem ven,“ oznámím Erikově matce, která v kuchyni s Noirem umývá nádobí. Erikova máma kývne a řekne mi, kde má Kron obojek, vodítko a tak. Vezmu je a jdu s tím na zahradu. Kron se může zbláznit radostí, když uvidí předměty v mých rukou. Nechá si nasadit řetízkový obojek a už se dere do chodby, kde si sedne u dveří. Rychle se obleču a obuju a připnu ho na vodítko, nejsem si s ním tak jistý a jeho koš jsem nebral, nebo spíš nenašel. Mám trochu strach, že bude tahat, ale jde způsobně vedle mě, když zrovna neočichává nějakou značku. Tak dojdeme do parku a Kron mě začne táhnout někam dozadu. Nechám ho a dojdeme k oplocenému psímu parku. Je tam jen pár psů, tak vejdeme a já ho pustím z vodítka. Vzápětí si za to nadám, protože Kron se rozběhne k psům, ale zachová ukázkově, pozdraví se s psy a vrátí se ke mně. Ještě jsem tu nebyl tak se jdu po parku rozhlídnout a Kron běží vedle mě. Za chvíli se přiřítí s klackem, ten to aportování musí zbožňovat, ale nechám ho a házím mu klacek tak dlouho, než v protestu sebou švihne na trávu a za klackem se jen ohlédne. S tichým chichotáním ho připnu na vodítko a jdeme domů, musím se nechat od Krona vést, naštěstí zná cestu domů sám. Klíče nemám tak zazvoním, během minuty se dveře otevřou a Erikova máma se na mě usměje a pustí mě dovnitř. Pustím Krona z vodítka, ten se hned hrne do kuchyně a u někoho se dožaduje vody, za chvíli uslyším chlemtání. Vyzuji se.

„Kde jsi byl?“ ozve se ostře Erik.

„Co je ti do toho? Taky se mi nesvěřuješ se svými cestami,“ sejmu ho a vyběhnu do pokoje a začnu si balit věci.

„Můžeš mi říct, co děláš?“ ozve se podrážděně Erik.

„Balím, nebo nevidíš?“ odseknu.

„Věci si nech tady, bylo by zbytečné, kdybys tahal věci sem a tam. Do školy půjdeme spolu odsud,“ odpoví mi. Fajn, i kdyby měl pravdu v tom oblečení, odmítám vstávat hodinu před nucenou dobou, abych si šel pro učebnice.

„Nemám tu učebnice a nebudu vstávat v šest hodin, abych si šel pro učení domů,“ namítnu ostře.

„Máš, vzal jsem ti je,“ ukáže na dvě tašky do školy. Vrhnu se k ní a zkontroluji si učebnice, je tam všechno na pondělí. Kdy to ke všem čertům stihnul?! Vzal mi tak brilantně možnost úniku.

„Proč ses mi hrabal v mých věcech?“ zasyčím na něho vztekle.

„Protože sám by sis je nezabalil, i kdybych tě požádal a za druhé, tušil jsem, že se na tohle budeš chtít vymluvit. Jo a tvá matka mi předala peníze na tvoji svačinu a oběd máš je v boční kapsičce,“ doplní. Můžu se na něj jen vztekle dívat a třást se vzteky, sebral mi všechny výmluvy, abych odsud dnes vypadl. Hodí po mě jablkem, které stěží chytnu.

„Zmeškal jsi svačinu, tak abys zase neměl hlad a ty věci si ukliď, buď tak hodný,“ poznamená a zmizí na schodech. Vzteky po něm mrsknu jablkem a se zadostiučiněním zaslechnu, jak zaúpěl bolestí. To máš za to, Pane Ichi Ledový!

Jsem v půlce schodů, když mě něco trefí zezadu do hlavy, zaúpím bolestí a jen stěží se stačím chytnout zábradlí. Seběhnu dolů, co mě bouchlo. Na zemi pod schody uvidím jablko, které jsem mu před chvíli dal. Zamračím se.

„Hm, nebylo by přece lepší, kdybys mu o svém problému řekl, a trochu jsi roztál?“ zeptá se Noir, který se opře o zárubeň dveří.

„Starej se o sebe. Snažím se ho ochránit před katastrofou a ty mi řekneš tohle,“ zuřím.

„Nic proti, ale jsi blbý stejně jako chytrý, no blbosti jsi možná pobral trochu víc. Nechápeš, že on nechce chladného kluka, který si nechává problémy pro sebe?“ zaútočí Noir.

„To mi říká někdo, kdo pokukuje po cizím klukovi?“ zavrčím, nemám daleko od toho, abych mu jednu natáhnul, ale on by si to zaručeně nenechal líbit a já jeho ránu taky ne a byla by rvačka. Což o to Noi je možná starší, ale já jsem se naučil rvát s více než jedním naráz, neměl by šanci. Jediný, z koho mám strach, je mamka, ta taky nejde pro ránu daleko, zvlášť když se s bráchou peru, a válečkem na nudle ty rány sakra bolí!

„Já po něm nepokukuji, pokukuje on po mně a být tebou tak radši přemýšlím proč. Můžeš být rád, že jako munici nepoužil ty šutry, co máš v tom kulatém akváriu,“ pousměje se Noir. Jen zavrčím, nesnáším, když má pravdu, ale to asi nikdo.

„Asi si jich nevšiml, naštěstí pro mě,“ zabručím a zakousnu se do jablka, které jsem zvedl a očistil o tričko.

„Ty co je s Kronem, leží v obýváku a chrápe, většinou se někoho doprošuje, aby mu házel hračky,“ uhne Noir od tématu.

„Byl s Adenem  venku, nejspíš ho dovedl do parku a dotáhl mu klacek. Nějak se mu podařilo ho uházet k smrti,“ pokrčím pobaveně rameny.

„Jak jsi k tomu došel?“ zeptá se mě Noir.

„Když Kron přiběhl, že chce vodu, měl v zubech ještě kousky dřeva,“ vyložím mu logickou věc.

„Nechceš být radši policajt? Z tebe by měla husí kůži i Yakuza,“ zeptá se mě Noir.

„Ne, mě vyhovuje právničina,“ odvětím s klidem.

„Jsi beznadějný případ,“ zavrtí hlavou Noir. Jen se zasměji.

„Ty, co jsi chtěl vůbec dělat?“ zamračí se na mě Noir.

„Hledat zlato a drahokamy,“ uculím se.

„Ty kecáš. A že jsi toho nechal,“ pozvedne Noir obočí.

„Jo pro moji kůži tam bylo moc živo a nebezpečno. Ti co najdou bohaté naleziště, jsou na prvním seznamu k odstřelení, po tom, co podepíšeš papíry. A když není zbytí tak ještě před tím, klidně podpis zfalšují. Párkrát jsem měl fakt na kahánku,“ vysvětlím.

„Kde jsi byl?“ zeptá se Noir.

„Všude možně Afrika, Bolivie, Peru, všude kde se dalo hledat zlato nebo drahé kameny, většinou jsem tam vydržel jen pár týdnů, dva tři a jel dál,“ pousměji se.

„Nechytil jsi tam nemoc šílených volů, že ne,“ chce se ujistit Noir. Nechápavě na něho vytřeštím oči.

„Jsi blbej? Pokud vím tak nemoc šílených krav byla jen v Evropě,“ vyprsknu.

„To se mi ulevilo, pokud tě tam někde nepokousali komáři přenášející jinou šílenou nemoc. Jinak si neumím představit, proč jsi tam tak zdegeneroval,“ sejme mě s úsměvem a zmizí dřív, než mu stačím dát do držky.  Však si to vyrovnám jinak, uculím se a skočím do sklepa pro pár větších pavouků a strčím je tomu arachnofobikovi do postele. Škoda, že jsem si nedotáhnul sklípkana, byl by lepší.

V sedm nás máma zavolá k večeři. Aden se vrtá v jídle a sem tam pokukuje po bráchovi, mám nevyčíslitelnou chuť Adena kopnout do kotníku. Potom se odebereme do pokoje, netrvá dlouho a z Noirova pokoje se ozve vřískot, jako by útočilo stádo vřešťanů. Musím se vší silou kousat do rtů. Ovšem je pravda, že kdyby mi do postele někdo strčil žáby, jsem na tom úplně stejně. Nenávidím ty slizké věci. Je to 1:1 bratříčku, však si příště rozmyslíš ze mě dělat dobrý den. O půlnoci si lehnu k Adenovi, který se ke mně hned přitulí. Je to úplně jiné, než spát v posteli sám a rozhodně lepší. Uvidíme, co nám přichystají další dny.