Tajný svět Akyry

Měkký kámen

„Neříkej mi, že za takovou dobu nejsi sbalený,“ ozve se od dveří Erik. Polekaně sebou trhnu a podívám se na něho.

„Nikam nejdu,“ odpovím tiše. Nevím, jestli se mu mohu postavit na odpor. Nejspíš ne, protože po mě hodí taškou a začne otevírat skříně.

„Co si to dovoluješ?“ vykřiknu. Tohle je přece soukromí.

„Balím ti, když toho nejsi schopný,“ odvětí klidně.

„Já tu nemůžu nechat mamku samotnou!“ vykřiknu. Podívá se na mě.

„Když tu zůstaneš, bude to horší. Může ji zmrzačit, když se mu tenhle víkend budeš ukazovat na očích, pak to nejspíš odneseš ještě ty. Nemůžu tu být celý víkend, abych na vás dohlédl. Tvá máma bude přes víkend u kamarádky, už je to zařízené,“ podívá se na mě klidně. Pak se vrátí k vytahování věcí. Vztekle vyskočím a vytrhnu mu je z ruky.

„Co si vlastně myslíš?! Že budeš rozhodovat o každém mém kroku?“ vyjedu na něho.

„Nejspíš, ty nejsi schopný racionálního uvažování a moc se ohlížíš na druhé,“ odvětí klidně a vytáhne krabičku cigaret.

„Nehul mi tu! A když se dívám na reakci ostatních, je to pořád lepší, než byt ledový dement, co si myslí, že může všechno,“ vyštěknu na něho. Jen se na mě podívá a podrážděně schová krabičku cigaret. Překvapí mě to, myslel jsem, že se na nikoho neohlíží.

„Pohni, tvůj otec šel zatáhnout zklamání do hospody, ať tu nejsme, než se vrátí a všechno cenné si pořádně schovej,“ podívá se na mě bez emocí. Tohle mě konečně pořádně nakopne a já si začnu schovávat věci na víkend. Strach z otce je přece jen větší než z Erika. Rychle si sbalím oblečení na víkend, ještě štěstí, že je pátek. Dokonce se mi do boční krabičky podaří nacpat krabičku s léky a inhalátor tak, aby o tom nevěděl. Nemusí vědět všechno, ne? S lítostí se podívám na počítač. Bohužel notebook nemám, jsem vůbec šťastný, že mi otec dovolil soukromý počítač.

„Všechno?“ zeptá se podrážděně Erik. Kývnu a hodím si tašku přes rameno.

„Vezmu ti to,“ chytne Erik tašku, hned ji stáhne, když se na něho podívám mírně vražedným pohledem. Lehce pokrčí rameny a hodí mi klíče. Sakra ty bych zapomněl. Vyjdeme a on mě vede na skoro na druhou stranu města. Dost mě svědí jazyk, abych se ho zeptal, proč nechodí do školy, která je blíž. Neudělám to, vypadá jako člověk, který nemá rád otázky.

„Za chvíli jsme doma,“ promluví klidně. V ten moment se moje normální tempo promění ve šnečí s revmatismem.

„Proboha, nikdo tě neukousne. Navíc přijdou později,“ obrátí Erik oči v sloup. Neodpovím a jen křečovitě sevřu popruh tašky. Co když budou nesnášet gaye jako táta? Nepatrně zrychlím do rychlosti pouze šnečí, to by mu mělo stačit, mám nervy snad na drátkách. Dost sebou trhnu, když nějaký soused otevře branku a uvědomím si, že moje ruka vězí v Erikově. Kdy mě do čerta chytil? Rychle svoji ruku vytrhnu z jeho. Podívá se na mě dost pobaveně a potáhne z cigarety. Vadí mi to, ale nic neřeknu, nemám právo mu do toho kecat je to jeho zdraví.

Erik vytáhne svazek klíčů a odemkne dveře patrového domku, který je dost zajímavě, vzhledově řešen. Není to klasický obdélník jako okolo, ale je detailně propracovaný a rozčleněný. Líbí se mi.

„Tak jsem konečně doma,“ oddechne si Erik. Necitlivý kámen, jak jsem ho překřtil.

„Ukážu ti pokoj,“ podívá se na mě a zamíří do schodů.

„Jasně Ishi,“ zabručím si pod nos a jdu za ním. Vlastně je mi to jedno kam mě vede.

„Říkal jsi něco?“ otočí se na mě Ishi… hmm Erik. Jestli si nebudu dávat pozor, tak ho tak jednou oslovím. Nechci vidět ty následky. Ishi znamená v japonštině kámen.

„Ne,“ odpovím rychle. Jen pozvedne obočí a nekomentuje to. Otevře poslední dveře na chodbě a vejdeme do pokoje, který je laděn do šedé barvy, takže i barvou se ke kameni hodí. Studený pokoj ke studenému člověku, jak dokonalé.

„Na chvilku mě omluv, jinak věci si můžeš dát do téhle skříně,“ mávne k jedné skříni a zmizí za dveřmi. Povzdechnu si a znovu se podívám po pokoji, nakonec pohledem spočinu na posteli, bude mu vadit, když si na chvilku lehnu? Jsem unavený. Chvíli přemýšlím, a když Erik do té doby nepřijde, lehnu si na postel. Kupodivu je pohodlná až moc. Myslel jsem si, že leží na žule. Zívnu a na vteřinu zavřu oči.

Vejdu do pokoje, šel jsem se podívat, jestli jsou rodiče doma, ale nejsou. Tak se s nimi Aden seznámí později, nějak z něj musím vydolovat příjmení.

„Adene…“ zarazí mě, když ho neuvidím vybalovat a rozhlédnu se na po pokoji, uvidím ho, jak si klidně podřimuje. Při tom si všimnu i nepatrných kruhů pod očima. Přikryji ho a tiše za sebou zavřu dveře, očividně si potřebuje odpočinout. Vejdu do kuchyně a překvapeně se podívám na Noira.

„Co ty tu, myslel jsem, že lítáš po městě a hledáš polovičku,“ zabručím na své dvojče, které u stolu popíjí čaj.

„Už jsem to štěstí měl, ale zase mi utekl,“ zasměje se pobaveně.

„Velice vtipné, co je k jídlu?“ zeptám se. Sice jsem měl hotdog, ale ten mi moc nestačil

„Kuře s rýží,“ podotkne Noir.

„To si děláš prdel,“ podívám se na něho.

„Ty tam máš pečené brambory. Absolutně netuším, jak někdo může být alergický na rýži, je to dietní jídlo,“ cuknou mu koutka.

„Pro mě je zase nepochopitelné, jak někdo může mít osypky z jahod,“ odstřelím jeho snahu mě nasrat.

„Hahaha. Co ty, už jsi našel toho svého?“ pozvedne Noir obočí.

„Jo zrovna spí nahoře, buď je unavený, nebo vynervovaný,“ pokrčím rameny.

„Že by mu nesedl manžílek vytesaný s kusu ledovce?“ zasměje se Noir. Jen po něm vrhnu studený pohled a začnu si ohřívat oběd v mikrovlnce.

„Měl jsi zůstat doma, než jsi odjel, byl jsi bezvadný,“ zamračí se Noir.

„Chtěl jsem si prohlídnout planetu, byl jsem i na takových místech, o kterých si ty osobně můžeš nechat jen zdát,“ pousměji se.

„Jo já vím, našel jsi tam dost diamantů, aby se z tebe stal multimiliardář,“ ušklíbne se Noir.

„A to jsi zjistil kde?“ zeptám se ho pobaveně. Jasně, nějaké diamaty jsem našel, dokonce si koupil jeden údajně vytěžený důl, kde se našla ještě dost bohatá žíla zlata a stříbra, jen pochybuji, že jsem o tom někomu říkal. Noir přede mě hodí noviny, kde se píše, že nějaký štědrý zachránce, koupil azyl milosrdných sester, kde pečují o děti, které ztratili rodiče.

„Znám tě moc dobře bratříčku, někdo jiný by jim třeba spravil střechu nebo dal dost štědrý dar, aby ještě chvíli vydrželi, ale málokdo by je koupil, práskl přes prsty supy a ještě je donutil, aby pravidelně přispívali. Je škoda, že jsi se tak změnil. Teď jsi příliš podobný kamení, kterým sis zařídil pokoj,“ zamračí se Noir. Lehce pokrčím rameny a dám se do jídla, vařit tedy umí.

„Jak to bere ten tvůj?“ nedá mu to.

„Mám dojem, že by mě nejradši vystřelil na měsíc a pohřbil mě tam. Navíc se kolem něj otáčí nějaký sup, musím na něho dávat pozor,“ zamračím se a dojím. Pak si vyklepnu cigaretu z krabičky a zapálím si.

„To snad nemyslíš vážně? Kdy ses tenhle zlozvyk naučil? A vůbec proč s ním rovnou nepřestaneš?“ zamračí se na mě Noir a začne otvírat okna.

„Myslím, před rokem a ještě jsem neměl dost pádný důvod přestat,“ odpovím mu.

„To že si ničíš zdraví za svoje peníze, ti nestačí?“ sekne po mě pohledem.

„Na něco umřít musím,“ odpovím mu klidně.

„Jak se to líbí tomu tvému…“ pozvedne obočí.

„Aden. Nelíbí se mu to, ale nekecá mi do toho,“ odvětím.

„Já být tvým klukem tak tě přetáhnu první ledovou horou, ať dostaneš rozum,“ zavrčí Noir.

„Tak to si musím gratulovat, že mým klukem nejsi,“ potáhnu slastně z cigarety. Vím, že toho by byl schopen.

„Co jeho rodiče?“ usrkne z hrnku.

„Matka je v pohodě, bude z ní skvělá tchýně. Otec… toho mám chuť stáhnout z kůže a přibít ho na zeď, aby je neměl jak tyranizovat,“ povzdechnu si.

„Snad to nebude tak zlé,“ zamračí se Noir. Neodpovím, i tohle je odpověď ne? Noir si povzdechne.

„Při nejhorším bude bydlet u nás, s jeho matkou, pokud si na ni dovolí a neohlásí to, nemůžeme nic dělat,“ plánuje. Kývnu, nejraději bych zpátky Adena už nepouštěl, je příliš velká pravděpodobnost, že se ten hajzl oklepe a bude ho tyranizovat. Bohužel to nejde. Asi by mě zabil.

„Trochu mě překvapilo, že ses vrátil do školy,“ nadhodí Noir.

„Chci být právník a k tomu se jinak než učením nedostanu, bohužel musím dodělat tuhle školu, abych se dostal dál,“ pokrčím rameny.

„A já jsem si myslel, že tě dojali slzy mamky,“ pobaveně zvedne koutek Noir.

„Houby. Je to můj život tak si ho zařídím podle svého. Partnerství je jediné, čemu se nemůžu vyhnout,“ natáhnu se po jeho hrnku a upiju. Vzápětí tu sladkou břečku vyplivnu.

„Jak můžeš pít tenhle cukerný blivajz?“zaškaredím se a udělám si zelený čaj. Bez cukru.

„Taky nepochopím, jak můžeš pít čaj bez cukru,“ zašklebí se.

„Je to rozhodně zdravější,“ ušklíbnu se. Tím Noira rozesměji, jen tázavě zvednu obočí.

„Je ohromující, jak dbáš na zdravou výživu a vůbec na zdravý životní styl a hulíš jak fabrika za plného provozu,“ vysvětlí se smíchem. Dobře, je to trochu na hlavu, ale k tomu abych přestal, fakt potřebuji důvod. Na cigarety jsem si zvykl tak strašně, že jsem bez nikotinu nervózní, že bych klidně zabíjel i proto, že by o mě někdo zavadil pohledem.

„K tomu životu, mamka by ti asi řekla, že tě na tenhle svět přivedla, tak tě z něho může i lehce sprovodit,“ uchichtne se Noir.

„To je fakt. Jenže mě se nikdo neptal, jestli chci na tomhle světě žít, tak ať mi neříkají, jak mám žít svůj život,“ odseknu mu. Vím, že si to nezaslouží, ale prostě si nemůžu pomoct.

„Copak tady taková živá debata, kluci. Noire už jsi zase kouřil?“ zamračí se máma na bráchu. Chtě, nechtě vyprsknu smíchy a něco takového jako můj brácha mi káže o kouření!

„No dovol, kouřící komín je tady brácha, já ne,“ brání se Noir.

„Jistě a cigarety, které mi z tvé bundy spadli na nohu, tam postrčil trpaslík,“ zaironizuje si máma. Noir se přistiženě chytne za pusu.

„Ty mi tak něco říkej,“ vypláznu na bratra jazyk.

„Já vykouřím jednu cigaretu denně na rozdíl od tebe a zkouším s tím přestat,“ zavrčí na mě Noir tiše. Věřím mu asi tolik, jako když se veverka převléká za policajta. Omluvím se a vyběhnu do pokoje, jestli se Aden už vzbudil. Ne. Ve spánku vypadá až příliš křehce než abych ho budil a tak zase sejdu dolů.

„Čí je ta cizí bunda na věšáku?“ zeptá se mě máma, která si dělá kávu. Podle jejich slov ji nikdo neumí natolik dobře, aby mu dovolila sáhnout na kávovar.

„Adenova,“ odvětím klidně.

„Kamarád?“ zeptá se.

„Partner,“ vyvedu ji z omylu.

„Kde je?“ zeptá se stručně.

„Spí,“ odvětím a opřu se o linku.

„To‘s mi toho řekl,“ povzdechne si máma.

„Na víc ses neptala,“ pokrčím rameny a upiji ze svého čaje.

„Nezapomeň, že mi karty řekli, že bude nemocný, tak na něho musíš dávat pozor,“ varuje mě máma. Obrátím oči v sloup na takové idiotštiny vážně věřím! Až se něco stane, co předpověděli, tak tomu budu věnovat pozornost.

„Neboj, mami, mám to pod palcem,“ zabručím. Mamku prostě musíte brát takovou, jaká je, je střelená!

„Už se nemůžu dočkat, až ho poznám,“ poznamená.

„To si chvilku počkáš, Erik ho vynervoval,“ žaluje Noir. Máma se na mě přísně podívá. Jen pokrčím rameny a podívám se z okna. Těžko ji budu vysvětlovat jakého má otce dementa.  Nejspíš by mu už zakázala jít domů. Chvíli po mámě přijde i otec, kterého máma seznámí s čerstvými, novinkami, naštěstí se mnou souhlasí, ať ho necháme vyspat.

Zavrtím se a otevřu oči. První, co mě uhodí do očí je to, že jsem v cizím pokoji, druhý fakt, že za oknem je spíš tma jako světlo. Chvíli mi trvá, než si vzpomenu, kde jsem. Jen tiše zasténám a posadím se na posteli. Fajn tak nejdřív najít záchod. Vyjdu na chodbu a strefím se na potřetí. To bychom měli, jen by mě zajímalo, kdo vlastní pokoj plný barev, líbilo by se m i tam víc než ve studeném pokoji.

Opatrně sejdu dolů, snažím se sejít tiše a třeba i vyběhnout, ale u paty schodiště mi zastoupí cestu německý ovčák. No bezva, ten by to nejspíš hlásil, že. Dřepnu si dole k němu.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ pousměji se a dám mu ruku, aby si ji očichal, což hned udělá a pak mě ještě olízne.

„Nech ten pytel blech a pojď, ať tě můžu představit,“ objeví se na chodbě Erik. Zamračím se a podívám se na známku psího společníka. Kron. Zvláštní jméno pro psa, ale líbí se mi. Podrbu Krona mezi ušima a jen nerad se ploužím k Erikovi. Kron se drží u mě. erik mě vezme za ruku a dovede do jídelny. Téměř hned zrudnu studem, když si všimnu, že večeří. Taky mohl počkat, než se navečeří!

Navzdory nevhodné době všichni položí příbory a jdou mi potřást rukou, celkem mě zaskočí, že jsou tak přátelští. Jeho máma mi ve vteřině nachytá večeři.

Jediný, kdo zůstal u stolu, je jeden kluk, jeho podoba s Erikem mě trochu zarazí, je mu podobný asi nejvíc, ale ne tak dokonale, především má jiný odstín fialkových očí, ze kterých ozařuje teplo a ne led. Ale pak tu jsou i rozdíly v šířce rtů a jinak zbarvených vlasů, což není tak vidět, a jejich délce. Kluk u stolu je normálně ostříhaný, takže ufona jsem schytal jen já. No super.

„Nejspíš začnu bratříčkovi závidět, neřekl mi, že dostal takového krasavce,“ promluví kluk.

„Do toho ti nic není Noire,“ odtuší chladně Erik a dotáhne mě ke stolu tak, abych byl k přátelskému bratru ve slepém úhlu.

„Tohle není fér,“ otočí se k nám Noir.

„To je tvůj problém,“ ujistí ho Erik a podá mi sklenici pomerančového džusu. Jen doufám, že je stoprocentní, ty dryáky, co se tváří jako džusy nemůžu vystát. Co mě zarazí je to, že se k rodině chová stejně ledově s odstupem jako k ostatním. Poděkuji za večeři a začnu pomalu jíst. Mám strašný hlad, ale nechci vypadat jako nenasytný buran. Ostatní jen poslouchám, jak se snaží Erika peskovat, odráží dost sebevědomě. Jsem skutečně rád, když večeře skončí a my se můžeme odebrat do pokoje.