Tajný svět Akyry

Měkký kámen II

Do pokoje se dost vleču, jsem skutečně rád, že večeře skončila, ale do jeho pokoje se mi taky nechce. Škoda, že si ještě nesedneme v obýváku nebo tak. Jsem i dost unavený, i když jsem prospal půl dne. Taky se mi obtížněji dýchá, to bude stresem. Erik jako první vejde do pokoje a za mnou zavře.

„Mám ještě něco na práci. Vybal si a čti nebo něco dělej, co tě baví,“ koukne na mě a sedne si za stůl. S obavami se podívám na popelník a krabičku cigaret. Jestli začne kouřit, budu mít vážný problém. Ignoruji tašku, teď bych nemohl vytáhnout léky. I když právě zapíná počítač a čeká, až naběhne, cítím se jak pod podrobným rentgenem.

Snažím se soustředit na tituly a konečně vytáhnu knihu, která vypadá aspoň trochu zajímavě. Rozhlédnu se a vzhledem k tomu, že neobjevím žádnou další židli ani křesílko, opatrně si sednu na postel.

„Ta postel tě neukousne. Jestli ti to tak vadí, musíš vydržet aspoň tenhle týden, než sem dám nějaké pohovky, pokud se sem vlezou,“ promluví nečekaně Erik. Polekaně sebou trhnu a podívám se na něho. Sedí obrácený ke mně a sleduje mě. Tváře mi zahoří a já uhnu pohledem.

„Netušil jsem, že se ještě někdo umí červenat,“ prohodí a otočí se k počítači, za chvíli se ponoří do svého světa. Otevřu si knížku a po nějaké půlhodině ke mně dolétne smrad z cigaret. Skoro se zakuckám a hned začnu máchat knihou, abych dým odvál co nejdál. Nepomůže to, aspoň ne tak jak jsem doufal a já se začnu dusit. Pokusím se zakašlat, což upoutá pozornost Erika.

„Adene?“ ozve se v jeho hlase stín strachu, ale to si nejspíš namlouvám, spíš mě zaujme cigareta, kterou ten tupec máchá u mého nosu. Z posledních sil mu odstrčím ruku a ukážu k tašce. Naštěstí je natolik bystrý, že se k ní vrhne a začne prohledávat kapsy, kde najde inhalátor a prášky. Přejede název a jen se na mě podívá, pak letí k oknu, které otevře dokořán a vyhodí z ní cigaretu. S inhalátorem, doběhne ke mně a stříkne mi do pusy dvě dávky.

Pomůže to téměř okamžitě, aspoň nelapám po vzduchu, jako kapr na suchu. Erik dojde k oknu a otevře všechny dokořán, aby se co nejrychleji vyvětralo, s popelníkem odejde, a když se vrátí, popadne telefon a někam zavolá. Po chvíli položí telefon.

„Za chvíli tu bude doktor,“ prohodí a začne se přehrabovat v šuplíku, dokud nenajde krabičku žvýkaček, hned si dá dvě do pusy.

„Na co? Jsem v pořádku,“ odseknu a rozkašlu se. Erik pro mě hodí ironickým pohledem.

„Jistě a já jsem, Maří Magdalena,“ zavrčí ironicky.

„Na tu ti něco schází a něco dole přebývá,“ odseknu mu. Jen na mě hodí pohledem a vystřelí z pokoje s cukajícími koutky, které přisazuji jen své představivosti. Jen co zmizí, svalím se na postel a do plic čerpám čerstvý vzduch, bez toho hnusného smradu. Provalilo se to trochu brzy, ale jak říká máma všechno zlé je k něčemu dobré. Jen doufám, že nebude kouřit v mé přítomnosti. Víc po něm asi chtít nemůžu.

Seběhnu ze schodů s tichým smíchem, ten mě dokáže dobře setřít. Ještě že tak. Nikdy bych nechtěl ustrašeného partnera nebo partnerku. Aden mi dokonale vyhovuje. Jen co vejdu do dveří kuchyně, v poslední vteřině zachytím krabičku s nějakými náplastmi. Nechápavě zamrkám.

„Jsou nikotinové,“ zabručí brácha. Chápavě se pousměji.

„Díky,“ sednu si za stůl.

„Tak co?“ pozvedne obočí máma. Zatraceně ty pitomé karty.

„Jo dobře uznávám, že na těch šarlatánech něco bude,“ zabručím. Víc ze mě nevydoluje ani slovíčku.

„Čekala jsem vyšší uznání,“ našpulí máma pusu. Ignoruji ji. Ani se neptám, jak to ví, zahlídl jsem ji ve dveřích, je zvědavá jak opice.

„Neměl bys v jeho přítomnosti kouřit,“ ozve se máma, když nereagují.

„Není problém, nekouřím,“ odtuším.

„Co? Od které doby?“ vyjekne brácha s očima navrch hlavy.

„Od teď a ty v domě taky nekouříš, pokud chceš hulit, vypakuješ se ven. Stačí, když tu ucítím jen cigaretový odér, udělám z tebe zabijačkovou fašírku, že tě nikde nepoznají,“ varují bráchu.

„Ííííííííííík,“ zděsí se brácha.

„Hýkání ti nepomůže,“ ujistím ho. Zatímco ho peskuji, snažím se mezi tunou čajů najít ten na průdušky a plíce. Napadlo mě, že by mu mohl udělat líp.

„O polici výš a úplně vpravo,“ mrkne na mě brácha. Poslechnu ho a vytáhnu čaj.

„Vážně ho chceš tím hnusem trápit?“ zapochybuje.

„No když jsi měl zápal plic a nemohl jsi dýchat, tak ti taky pomohl,“ poukážu, když zkontroluji datum spotřeby. Udělat čaj je otázka pár minut. Zrovna ho zaliji, když se ozve zvonek, s Kronem v patách jdu otevřít lékaři a zavedu ho za Adenem, cestou ho seznámím s fakty.

Aden se netváří moc nadšeně, když doktora uvidí, ale neprotestuje, když mu píchne nějakou injekci.

„Nevím, jestli by se ten pes měl kolem něho ochomýtat,“ zarazí se doktor.

„Ten je v pohodě, problém my dělají hlavně roztoče a prach,“ ozve se Aden.

„Nejsou to alergie?“ zatvářím se zmateně.

„Astma je také taková alergie. Astma vzniká na genetickém nebo alergickém podkladě, vytváří se v dětství. Záchvat může způsobovat buď větší množství alergenu, spouští ho také stres, kouření a podobně,“ poučí mě doktor. No super, asi bych měl začít navštěvovat nějaké zdravotní kurzy, abych věděl, co dělat, kdyby ho to zase chytlo.

„Aha,“ kývnu, že tomu rozumím. Doktor zpovídá Adena ohledně léků, když si vzpomenu na čaj a doběhnu pro něho. Postavím čaj na stolek vedle postele a doprovodím doktora ke dveřím, poděkuji mu a zavřu. Vrátím se do pokoje a uvidím Adena, jak propaluje hrnek s čajem.

„Ten je pro tebe,“ prohodím a jdu si sednout k počítači.

„Doufám, že není plicní,“ zaslechnu, jak si mumlá pod nos.

„Je,“ odpovím mu a pootočím hlavu. Nahodí takový ksicht, že se málem rozesměji.

„Nechápu, proč jsi mi takový hnus vařil,“ zamumlá si pod nos a usrkne.

„Protože nechci být předčasně vdovcem,“ dám mu najevo, že jsem ho slyšel. Chudák vyprskne šokem čaj, který měl v ústech.

„Neprskej, nebudu spát v mokrých peřinách,“ napomenu ho, aniž bych se otočil. Po chvíli odloží hrnek a začne si vybalovat věci. Asi nechtěl, abych o jeho nemoci věděl, odhadnu stav věci a nechám ho.

„Já… se půjdu osprchovat,“ zaslechnu Adena. Otočím se včas, abych viděl, jak couvá ke dveřím.

„Koupelnu máme támhle,“ ukážu na bílé dveře v rohu pokoje. Překvapeně zamrká a po chvíli se jde přesvědčit. Jeho překvapený pohled mě ujistí, že se mu koupelna líbí. Není totiž v šedé barvě, ale v zelené barvě, svého času jsem ji miloval. Za tak krátkou dobu jsem kachličky nestihnul vymlátit a nahradit svojí nově oblíbenou stříbrnou. I když nejspíš by se mi do toho ani nechtělo!

Obrátím se k počítači, který po chvíli vypnu. Sprcha není ten nejhorší nápad, zvlášť když jsem zvědavý, co můj budoucí manžel skrývá pod tím neforemním oblečením. Rychle se svléknu a přejdu do koupelny, otevřu sprchový kout a zůstanu stát jako omráčený, čekal jsem všechno, ale tak pěknou postavu určitě ne, i když podle mě by ještě dvě, tři kila přibrat mohl. Zvlášť mě zaujme pěkně kulatý zadeček, tak akorát do dlaně. Vejdu do sprchy a zavřu za sebou dveře.

„Já…se půjdu osprchovat,“ ozvu se a popadnu pyžamo.

„Koupelnu máme tamhle,“ mávne k bílým dveřím na boku. Zarazí mě to a zvědavě nakouknu. Myslel, jsem, že je to šatna, i když je pravdou, že by pak nepotřeboval skříně. Chvilku mi trvá, než vyhledám vypínač a vlezu do koupelny. Docela mě překvapí, že koupelná není šedá, ale zelená s bílými a lehce žlutými prvky, vypadá to skvěle. Kromě velké vany tu je i sprchový kout, oddělený záchod a umyvadlo, pod kterým si všimnu židle. Dám si na ni oblečení i s pyžamem a vejdu do sprchy, kde si pustím teplou vodu, pára by mi teď rozhodně nepomohla. Nechám s rozkoší na sebe dopadat teplé kapky. Po nějaké době si uvědomím, že nejsem sám a otočím se. Střetnu se s fialově ledovým pohledem. Doslova zavřu, přitisknu se ke stěně a choulostivé místo si zakryji dlaní.

„Do prdele, co tu děláš? Nemůžeš vypadnout?“ zaječím na něho.

„Můžu, ale zrovna se mi nechce, proč si ji nepustíš teplejší?“ podívá se na mě a sklouzne pohledem po mém těle.

„No jestli máš mozek tak na to přijdeš a teď vypadni!“ zavrčí Aden. Ten kluk se mi začíná vážně líbit, snad poprvé začínám mít zájem o toho druhého.

„A já si myslel, jaká jsi uťáplá puťka. Mimochodem, nechápu, proč se schováváš, nemáš nic jiného než já,“ nakloním se k němu a vezmu si mýdlo.

„Jo to už jsem slyšel, neznáš nic jiného?“ zavrčí Aden. Podle barvy obličeje se buď stydí, nebo vře vzteky. Podle bojovného výrazu v očích, hádám to druhé. V klidu se umyju a podívám se na něho.

„Mám tě umýt?“ zeptám se ho, aniž bych reagoval na jeho předchozí otázku.

„Ne máš vypadnout!“ ucedí mezi zuby. Ignoruji ho a očima sklouznu k jeho rukám, které stále zakrývají jeho mužství, ale už ne jeho chloupky nad ním.

„Ty se za něco stydíš?“ pozvednu obočí a podívám se mu do očí.

„Já nemám za co, ale nemusí mě tu okukovat úchyl!“ prskne Aden a uhýbá očima, kam může jen, aby se nemusel podívat dolů.

„Já také ne a klidně se na mě můžeš podívat, ještě dva centimetry a jsem král,“ prohodím přes rameno, protože jsem se otočil ke sprše a začal ze sebe smývat mýdlovou pěnu. Navíc nemusí vidět, že se usmívám.

„Jasně a dva centimetry mínus a je z tebe královna,“ odfrkne si Aden. Ztuhnu uprostřed pohybu a otočím k němu hlavu s tím nejledovějším pohledem, jaký svedu. Teď mě pořádně urazil.

„Víš, že jsi mě teď urazil?“ zeptám se ho stejným tónem, jako mám oči.

„Neříkej, on se kámen dokáže urazit?“ zeptá se kousavě. A mám toho dost doumývám se a vylezu. Nemusím se nechat urážet a to jsem na něho chtěl jít po dobrém! Podívám se na svůj výstavní penis do zrcadla. Blbec, každý ho chválil a on…? No je pravdou, že se ani nepodíval, omluvím ho v duchu a jdu tak jak jsem do pokoje. Stejně už je čas spát.

Když se zavřou dveře od koupelny, oddechnu si a pořádně se umyji. Vůbec se mi do pokoje nechce, vypadal rozzlobeně. No ale je to jeho vina, neměl sem lézt, když se koupu, můžu být jedině vděčný, že šrámy od pásku, kterým mě před dvěma týdny seřezal táta, se už zahojili. On vůbec nejde pro ránu daleko. Bude taký i on? Doufám, že je o ždibec lepší než táta. Nakonec si dodám odvahu a vyjdu se sprchy, kde si obleču pyžamové kalhoty a vršek. Nemíním se před ním objevit polonahý!

Zhluboka se nadechnu a vejdu s oblečením do pokoje. Oblečení schovám do skříně a rozhlédnu se po pokoji. Nikde není připravené lehátko nebo tak.

„Ehm, kde budu spát?“ otočím se na Erika, který na mě zírá rozzlobeně zpod přivřených víček.

„Tady,“ ukáže na místo vedle sebe. Polknu, to jako myslí vážně?!

„A nebylo by místo jinde? Kdekoliv jinde?“ zeptám se ho s nadějí.

„Budeš spát se mnou,“ odvětí klidně Erik.

„Dobře ustelu si na zemi,“ zamumlám.

„Zamítá se,“ ozve se Erik.

„Na to se tě nemusím ptát,“ odseknu. Erik pozvedne obočí, odhodí peřinu a já si až příliš pozdě uvědomím, že on je pod peřinou nahý. Tady rozhodně spát nebudu! Vyrazím ke dveřím jako by mě honilo samotné peklo. Ani se k nim nedostanu na dosah, když mě chytne kolem pasu a najednou zjistím, že vrch pyžama už prostě nemám.

„Co si to dovoluješ?“ prsknu.

„Zlatíčko, postel je na spaní, na oblékaní je přehlídkové molo,“ zavrní mi do ucha.

„To že ty jsi nemrava, neznamená, že takový bude každý,“ zaprskám jak podrážděná kočka.

„Co to slovo, to vychovával někdo z minulého století, nebo jsi takový puritán,“ baví se na můj účet Erik.

„Rozhodně nejsem hovado jak ty,“ zavrčím a v dalším momentě vyjeknu, jak mi na zadku přistane jeho ruka.

„Dej si pozor na to, co mluvíš. Tobě toleruji hodně, ale taky ne všechno, takže ty výrazy na mě zmírni, hm? A teď do postele nebo nachladneš,“ zavrní mi do ucha. Se zuby stisknutými k sobě kývnu. Teď jsem z něj měl strach jako snad z nikoho. Jen co mě pustí, rychle skočím do postele a doslova se zakuklím, není mi to nic platné. Jediným trhnutím peřinu uvolní a lehne si ke mně. Peřinu přehodí přes nás. Na nahém břiše ucítím jeho ruku a celý ztuhnu v očekávání.

„Klid, dnes nic nebude, jsi po záchvatu, nemíním přivolat další,“ zašeptá mi do ucha a přitáhne si mně na sebe, i když bych se nejraději odtáhnul, neudělám to, a to z toho důvodu, že ačkoliv je nahý, hřeje jako kamna, musím jen doufat, že své slovo dodrží. Ležím celý strnulý, když se ke mně donese tiché chrápání. Překvapeně otočím hlavu a podívám se do jeho spící tváře.

Trochu se mi uleví a zavřu oči. Za chvíli spím.