Tajný svět Akyry

Erik

„Nemyslíš si, že jsme měli odvést i jeho mámu?“ zeptá se mě otec.

„Tati, myslel jsem, že zrovna tobě to vysvětlovat nemusím,“ povzdechnu si, „ za Adena, mám zodpovědnost a můžu ho odvést, když si myslím, že mu v rodině nedají to, co potřebuje. U jeho matky je to jiné. Je dospělá. Kdybych ji odvezl proti její vůli, mohl bych být zatčený za omezování osobní svobody. Pokud sama nebude chtít, nemůžu s tím nic dělat,“ zabručím. Otec si povzdechne a odejde. Jen zavrtím hlavou a naliji si pití, mám toho za celý den plný kecky. A to doslova. Vyčerpaně se složím do židle.

„Nevypadáš moc svěže,“ vejde do kuchyně Noir a začne si dělat čaj.

„Prosím tě, kafe a hodně silné,“ zasténám. Noir se na mě podívá přes rameno a vytáhne další hrnek.

„Proč jsi netušil, že ho bude mlátit?“ zeptá se mě klidně. Nedejte se mýlit, je to můj bratr.

„Tušil,“ odvětím klidně. Noir se ke mně rozzlobeně otočí.

„Myslíš, že by tu zůstal, kdybych mu to nařídil? Nechtěl jsem ho pouštět, ale nemůžu ho držet násilím, není to zvíře,“ zamračím se.

„Ty bys násilím nedržel ani to zvíře. Ale pozor jsi dát měl,“ řekne mi Noir svůj názor. Ne, že bych o něho stál.

„Nevím, kde mi hlava stojí a ty mi řekneš tohle? Copak se můžu rozdělit na tisíc klonů? Kéž by to tak šlo!“ zaúpím.

„Ty, máš nějaké problémy?“ podívá se na mě překvapeně Noir. Ušklíbnu se.

„Jasně, že mám, jsem přece člověk,“ ujistím ho kousavě.

„Doteď, jsem si myslel, že jsi jen ledový odlitek mého bratra,“ podívá se na mě s údivem. Normálně by mě to inspirovalo, abych na něho hodil aspoň tu ošatku s rohlíky. Ale teď mi nestojí ani za to. Znovu zavřu oči a zapřu se do opěradla židle.

„Můžu ti pomoct?“ zeptá se tentokrát vážně.

„S tímhle asi ne,“ povzdechnu si. Tiché cinknutí naznačí, že přede mě postavil hrnek.

„Tak povídej,“ vyzve mně.

„Někdo se mi pokouší sabotovat těžbu, přišel jsem o čtvrtinu těžby. Zbytek je v ohrožení, a já se odsud nemůžu hnout. Netuším, komu mám věřit. Firmu někdo úmyslně potápí. Do toho mám osobní lapálie se ženskou, která tvrdí, že čeká moje dítě. Což je blbost, viděl jsem ji naposled před dvanácti měsíci a je v šestém měsíci. Vyspal jsem se s ní, když jsem jel do divočiny. Což bylo necelý měsíc nato, pak už ne. Trochu divné počty. A navíc Aden a jeho zku**** promiň fotr, nemluvím o jeho mámě, která mi momentálně dělá největší starosti,“ vytáhnu cigaretu a zapálím si. Noir necekne ani slovo a otevře všechny okna.

„Nezávidím ti, ale poradit s firmou ti můžu. Je tam člověk jménem Hasito Guniverz?“ podívá se na mě Noir.

„Jo, ten mi zachránil život,“ kývnu.

„Firmu svěř jemu, je sice jen o dva roky starší než já, ale zkušeností víc než stoletý, aspoň jedna starost ti ubude. Dal bych za něho ruku do ohně,“ usměje se Noir.

„Ty ho znáš?“ zeptám se a natáhnu ruku po telefonu.

„Poslal ho za tebou otec, bál se o tebe. A teď mi řekneš, jak to bylo s tou záchranou života,“ sedne si naproti mně. Pousměji se a zavolám Hasitovi, který se povinností milerád ujme. Napiji se kávy, co nejvíc to oddálit. Tehdy jsem byl fakt hlupák.

„Byl jsem mladý a blbý, jedna věta, která řekne vše. Hned, jak jsem do toho zapadákova dojel, jsem se nechal najmout jako hledač diamantů v dolech. Připadalo mi to zajímavé. Jenže oni se mnou měli jiné plány. Jen, co jsme byli mimo území, které hlídali vojáci, svázali mě a hodili do zadu na vůz. Uměl jsem jejich řeč dost na to, abych zjistil, že za mě budou chtít výkupné. Prý jsem už podle šatů boháč nebo aspoň moje rodina. Chtěli za mě třicet milionů dolarů s tím, že mě pak zabijí, abych nemohl mluvit. Trvalo mi celou noc, než jsem se zbavil pout. Do teď, děkuji bohu, že použili provazy a že jsem měl u sebe ten tvůj tupý nožík, který jsem chtěl vyhodit. Ještě pod rouškou tmy se mi podařilo utéct. Když se rozednilo, zjistil jsem, že jsem na poušti a nikde ani náznak oázy. Kdybych tušil, odkud jsem přišel, nejspíš bych se tam vrátil, neměl jsem vodu a o poušti jsem nevěděl zhola nic. Měl jsem dvě možnosti buď na poušti zdechnout hned žízní, nebo se pokusit najít nomády a zachránit se, i když bych nejspíš upadl do otroctví. Po dvou dnech bez vody jsem byl tak vysílený, že jsem spadl na hromadu písku a nemohl se ani hnout. Tehdy jsem našel první diamanty. Byli dva a blýskali se, už ani nevím, proč jsem je vzal, večer to tam procházeli vojáci a našli mě. Tak mě vzali do jejich cely. Dali mi napít a najíst. Sehnali tlumočníka, který mi sdělil, že jsem obviněn ze vstupu na soukromý pozemek, a podezřelý z pokusu krádeže diamantů. Přes tlumočníka jsem jim vysvětlil, jak jsem se tam dostal a řekl jim, že žádné diamanty nemám. Byla to v zásadě pravda, žádné jsem v kapse neměl, protože jsem je spolkl.

Nechali si mě tam týden a každý den mi probírali stolici. Pokaždé se mi je podařilo spolknout dřív, než ji zkontrolovali. Pak mě pustili v hlavním městě, ať se o sebe postarám sám. Neukázali mi, ani kde je velvyslanectví, ale já se vracet nechtěl. Šel jsem do zapadlé uličky, kde se kšeftovalo s diamanty na černém trhu. Za ten menší jsem dostal dost, abych si koupil slušnější oblečení, prosévací sadu a koupil malý plátek písku, kde se už údajně diamanty nevyskytovali. Když měl člověk štěstí, mohl tam během jediného dne vydělat majlant. Já to štěstí měl. Celý týden jsem skoro nic nejedl, nepil, ale slavil jsem úspěch, našel jsem třicet diamantů. Šel jsem je rozjařeně prodat.

Moje tvář mluvila za mě. V jedné ulici mě přepadli, zmlátili do bezvědomí a okradli. Skoro měsíc, jsem se dával dohromady, až nakonec ve mně vzplála pomsta. Našel jsem další diamanty, jenže tentokrát jsem si dával pozor na výraz tváře.

Dostal jsem za ně spoustu peněz a musel jsem je uložit, jasně měl jsem účet, ale tušil jsem, že kdybych tam naráz uložil tolik peněz, vykradli by ho, navíc jsem neměl kartu. Tak jsem šel do jedné banky, která vypadala honosně, vyrazili mě na ulici. Bál jsem se je nechat v pokoji, který jsem měl pronajatý a tak jsem zkoušel jednu banku za druhou, dokud to neklaplo. Pozemek jsem prodal za stonásobek toho, za co jsem ji koupil a koupil jsem si důl ve vnitrozemí, najal tři lidi a začal kutat. Našel jsem silnou zlatou žílu, měl jsem fakt štěstí a zároveň šílenou smůlu.

Všimli si toho nějací lidé a chtěli toho využít. Znovu mě zajali a začali mě mučit, abych s nimi spolupracoval. Odmítal jsem. Občas mi dávali pokoj a trochu jídla, aby mě neztratili. Jenže tenkrát, jsem se začal bránit. Měl jsem už takový vztek, že mi bylo jedno, jestli někoho zabiji. Podařilo se mi zabít všechny, co se toho účastnili a utéct. S těmi zraněními, co jsem měl, byla jen malá šance na přežití. Tehdy mě našel Hasit. Přemlouval mě, abych to tady nechal být a vrátil se zpátky. Odmítl jsem a dělal si podle svého, však mě znáš, jak dokážu být umíněný.

Většinou jsem se nechal vést instinktem, občas bláznovstvím, ale dařilo se mi. Nikdy jsem nespadl do takové bídy jak na začátku. Začal jsem cestovat a skupovat na první pohled bezcenná místa a doly a bohatl na nich dál. Založil jsem firmu, abych měl všechno pohromadě a po roku se vrátil, abych se stal tím, co jsem chtěl od začátku. Stal jsem se právníkem, kterého mi táta nechtěl dovolit. To je všechno,“ pokrčím rameny a dopiju kávu.

„Jo a stal se s tebe ledový šutr, protože si nemůžeš dovolit někomu věřit nebo se někým nechat okouzlit,“ ucedí Noir mezi zuby. Usměji se, nemusí nic říkat, abych věděl, že to s ním otřáslo.

„Bingo,“ kývnu mu na jeho odhad, „starých zvyků se těžko zbavuje.“

„Měl by ses jich zbavit, tady nejsi v džungli,“ zavrčí Noir.

„Lidi tady jsou horší než v džungli, kterou jsem opustil. Jsou zákeřnější než zvířata,“ vyjádřím svůj názor.

„Tak proč se neodstěhuješ do té své džungle? Tam by ti jistě bylo líp,“ odsekne kousavě Noir. Pozvednu obočí, že bych se ho tak dotknul.

„Protože tu mám domov, rodinu a přítele, to je pro mě dostatečná motivace. Navíc na rovníku je moc horko, jsem spíš zimní tip,“ pousměji se. Noir na mě zůstane hledět jak tele na nová vrata.

„Fajn, přesvědčil jsi mě. Proč o té ženské neřekneš Adenovi?“ povzdechne si Noir.

„Není to jeho problém,“ odpovím mu. Cítím to tak.

„No tak moment hošánku. Jeho problémy jsou i tvoje problémy, a naopak to neplatí? Nejsi ty tak nafoukaný blbec? Podle mě byste se o problémy a radosti měli dělit rovnoměrně a všechno si říkat,“ zaútočí na mě Noir. Cítím, že má pravdu, ale…

„Stojím si na svém, vždyť mi ani nevěří!“ bráním se.

„Protože ty nechceš, aby ti věřil! Proto o tobě nic neví, uzavíráš se před ním i před světem, jen aby se k tobě náhodou nikdo nedostal! Proč mu to neřekneš a neříkej mi, že je to jen tvůj problém, protože mi teď lžeš!“ zavrčí Noir. Podívám se na bratra a povzdechnu si.

„Mám strach, že kdyby se to dozvěděl tak by mě opustil,“ povzdechnu si.

„Co když se to dozví jinak a bude to ještě horší?“ nadhodí Noir.

„Tohle nebudu poslouchat!“ vyskočím na nohy, opláchnu hrnek a vystřelím z kuchyně. Tuhle možnost si nemíním připouštět. Nakouknu do pokoje a zkontroluji Adena, který tvrdě spí. Rychle napíšu vzkaz, na jakém čísle mě zastihne a aby nikam beze mě nechodil, a vyřítím se ven s Kronem v patách. Vzal si sebou míček tak zamíříme na louku za město. Je tam klid na přemýšlení a nemusí být uvázaný. Za městem jsme klusem za hodinku, kvůli častým Kronovým zastávkám, kdy mě skoro strhne k zemi. Jednou se k zemi poroučím úplně a zrovna před diváky na náměstí. Zahlédne fenku a v dalším momentě za ní vyrazí tak, že mi perfektně podrazí nohy a já přistanu na zemi.

„Krono, ty blbe, čím přemýšlíš?“ zaječím za svým psem, který se zastaví, otočí se ke mně a pak udiveně natočí hlavu, jakoby přemýšlel, co tam dělám. Náměstí řve samozřejmě smíchy. Jak jinak.

„Myslím, že teď něčím úplně jiným, to jste vy chlapy,“ ozve se blondýna.

„To je nejspíš pravda, jen má neskonale lepší vkus,“ usadím ji a vezmu vodítko Krona a jeho míček. Jak jinak, táhne mě za fenkou. Nechám ho, je vážně krásná.

„Ty jsi fešák, kolik mu je?“ otočí se na mě s otázkou.

„Tři roky. Taky se mu líbí vaše fenka,“ pousměji se.

„Zlatka se líbí každému,“ pousměje se. Chvilku se jen tak bavíme a jdeme směrem ven z města, když z něj vyleze, proč mě oslovil. Hledá psa na pokrytí. Já nemám nic proti a Kron taky ne, tak souhlasím. Zároveň si jedno štěně předem zamluvím pro Adena. Blbnu s Kronem do večera a pak se vydáme zpátky. Tam už na mě čeká vyděšený Aden.

„Co se stalo?“ zeptám se ho.

„Teď volala máma, potřebuje pomoct,“ vyjde z něho. Zakleji, jako bych to neříkal.

„Vezmu vás tam,“ popadne Noir klíče od auta. Ani netuším, kdy si stihnul udělat řidičák. Nepátrám po tom, nasedneme do auta a nechám Krona, aby naskočil k nám. Jen doufám, že dorazíme včas.